Festival ve festivalu – work in progress – studnice inspirace – místo setkávání – diskuze o tom, co umělce skutečně posouvá – průřez uměleckou tvorbou napříč Evropou zkoncentrovaný na jedno místo – jeden čas. Vítejte na Sobotním Bazaaru, místě jako stvořeném pro sdílení odvážné praxe.
I love you all
Jakou váhu má vztah mezi fanouškem a celebritou? A tou celebritou myslím kohokoli od lokální hvězdy nekonečného seriálu až po umělce s globálním zásahem. Zažili jste někdy reálný crush, guilty pleasure nebo snad skutečné souznění s něčí osobností a jejím vyjádřením skrze umění? Daniela Komędera & Dominik Więcek (PL) přicházejí na Bazaar s rozpracovaným dílem Ship to Wreck inspirovaným do velké míry osobností zpěvačky Florence Welsh. Využívají záznam její řeči během koncertu, její výrazné fyzické vzezření a práci s ním, za pomoci looperu berou do hry zvuky sálu, tlukotu srdce, vlastní zpěv a modelují je dál. V nový divadelní tvar.
Práci s nečí osobností a její interpretaci vnímám jako odvážný dialog. Mezi interpretem a jeho fanouškem/odpůrcem/porovatelem. Tím se vracím k původní otázce o vztahu mezi celebritami a jejich fanoušky. Z dřívějšího platonického obdivu se pomocí technologií lze dnes dostat k pocitu, že kdokoli na sociální síti je náš kamarád. Přece ho známe, vždyť jsme viděli, co měl včera k obědu a kam jde dnes večer na drink. Tento klamavý pocit blízkosti nás může zavést do nebezpečné iluze falešného přátelství. Nicméně tahle mince má i svou druhou stranu a na ní jsou velká pozitiva. Oddanost, naděje, ikoničnost, inspirace pro ty, kteří potřebují v životě něčemu věřit, někoho obdivovat, napodobovat nebo se odrazit a tvořit svá vlastní umělecká díla. A pokud obdiv k někomu nenese tyto vznešené myšlenky, minimálně může být akcelerátorem extatických zážitků, uvolnění nebo dětské radosti.
Syrové kouzlo Maďarska
Stůl prostřený pro dva, gigantická cibule a dvě holky, které se ji snaží sníst. National Performance Art Theatre Collective (HU) přináší ukázku své práce na performance Miss Hungary plus silný čichový i emocionální zážitek. Konzumace syrové cibule, navzdory tomu, že tím konzumentem nejsem já, ve mně vyvolává dávivý reflex a slzy. Doslovně se jí pak dáví její pravé konzumentky a přecházejí v pláč, i když se snaží mě přesvědčit tom, že to není cibule, ale velmi speciální a chutná maďarská sladká brambora. Podobně jako, když se mě snaží někteří nejmenovaní političtí představitelé libovolných států přesvědčit o tom, že toto kolečko je skutečně zelené, globální oteplování neexistuje, Rusko je obětí ukrajinské agrese a manželství pro všechny je ďábelským nástrojem k rozvratu “tradiční rodiny”.
Ne, že bychom všude v Evropě měli stejné podmínky. Nicméně pokud se bavíme o možnosti opustit vlastní zemi, o které Miss Hungary vypráví, některé pocity budou sdílené kdekoli na světě.
Jak snadné/těžké je dnes, v době digitálního nomádství a neomezených možností, odejít z vlastní země a žít jinde? Chyběli by nám přátelé, rodina, řeč nebo snad kultura? Představa novodobé emigrace je pro mě velmi obtížná. Ale co když se někdy dostane i česká politická situace tak daleko za hranu? Třeba tam, kde se nachází situace v Maďarsku, Polsku nebo Bělorusku? Je jedno jaký je rok nebo z jakých důvodů odcházíme, tak jako tak doma necháváme naše blízké a vrháme se vstříc neznámému. A kdo ví, jestli tam za sedmero horami a řekami to bude lepší. Jsme-li na pochybách, můžeme si říct o radu. Kéž by to fungovalo vždycky tak, že se jako v Chcete být milionářem můžeme obrátit na diváky nebo přítele na telefonu. Třeba by mi moje babička taky řekla ať neodcházím. I když, je doma pořád ještě něco, za co stojí za to bojovat a trpět?
President office aneb kouzlo veřejné samoty
Od roku 2013 a do roku 2023 byl prezidentem České republiky Miloš Zeman. Za těch 10 let politického i morálního temna se děly věci. Věci, které mnozí z nás vůbec netušili, které jsou daleko daleko za hranou čehokoli, a které byly, jsou a ještě chvíli budou tématy investigativní žurnalistiky.
Roman Poliak a Antonie Rašilovová pracují na performance Zadním vchodem na hrad, která mapuje příběh novinářky Zdislavy Pokorné. Ženy, která prezidentskou kancelář “obtěžovala” svou přítomností denně po několik měsíců a snažila se rozkrýt pozadí dostaveníček za jejími zdmi.
Mapuje ji ne z pohledu novinářky, která se dívá na hrad, ale z pohledu jakéhosi anonymního pozorovatele, který sleduje hodiny a hodiny sedící ženu, která přišla s jasným úmyslem a času má dost. To, že někoho znervózňuje nebo, že snad může být nepohodlná pomiňme. Jak ale vypadá takové sezení? Co všechno skrývá její kabelka, kolik mentolek a čokolád se dá za den sníst, jaké polohy při sezení může vystřídat a čím se zabývá, když zrovna není na co se dívat a zapisovat. Mravenčí práce ztvárněná úspornou formou veřejné samoty Romana Poliaka.
Politika je semeništěm satiry, a i když Zdislava Pokorná už svou práci vloni publikovala v knize Zemanovo finále, na dokončení performance inspirované kauzou “hrad” se upřímně těším. Lepší materiál už snad roste jen vedle na Slovensku, bohužel.
Odkud to přišlo? Od nás to nemají.
Nakonec kino. Vrcholem mojí účasti na letošním jubilejním Bazaaru byl Adam Dragun a jeho odvážná praxe je zhmotněná v krátkém snímku s odvážným názvem Prcat. Kolik z nás, ať už jsme z kterékoli generace, je schopno otevřeně mluvit o sexu a navíc se svými prarodiči? Adam ve svém dokumentu používá velmi jednoduchých prostředků – dvě kamery, dva pohledy, jedno téma, jedna rodina – mnoho rozdílů. Je to koláž rozhovorů jeho a jeho čtyř prarodičů. O tom, jaké to tehdy bylo, když se seznámili, jaká byla společenská rétorika v době jejich dospívání, jaké byly tradice, praktiky nebo naopak tabu. Dnes jsme zvyklí ve veřejném prostoru rozebírat kdečí sexualitu na prvočinitele, bavit se otevřeně o čemkoli intimním, ale v dobách rané fáze dospělosti našich prarodičů i rodičů to rozhodně nebylo zvykem. Možná proto působí jednoduché otázky vnuka směrem k babičkám a dědům lechtivě, naivně a někdy i banálně a humorně. Nicméně oceňuji Adamovu odvahu téma otevřít a vést mezigenerační dialog. Nic v něm není samozřejmé, ani to, že prarodiče budou chtít odpovídat a že se jim do odpovědí bude chtít.
Primitivní kamera je v případě dokumentu jednoduchým nástrojem k zachycení reality. Jako bych byla neviditelným účastníkem rozhovoru, nicméně rozhovoru s někým velmi blízkým. Stávám se na chvíli součástí rodiny a můžu se podílet na něčem tak krásném, jako je rozhovor s prarodiči. Adam si vybral sex, stejně tak by ale mohl vést rozhovor o orientaci, politice, vzdělávání, výchově nebo práci. Předpokládám, že by byl podobně zajímavý. Ale přece jen sexualita je něčím, co nás všechny bez výjimky ovlivňuje, všichni ji máme a nějakým způsobem projevujeme. Je něčím bazálním ať už je nám 5, 18 nebo 80. Je barevná, odlišná, odlišně projevovaná, nenáviděná, milovaná i politizovaná a zneužívaná. Je aktuální a evidentně stále nedostatečně diskutovaná. A co vy bavili se v vámi rodiče o sexu?
Sobotní Bazaar
Daniela Komędera & Dominik Więcek (PL): SHIP TO WRECK
National Performance Art Theatre Collective (HU): MISS HUNGARY
Roman Poliák & Antonie Rašilovová (CZ): ZADNÍM VCHODEM NA HRAD
Prcat – Adam Dragun
Lecture performance: Adam Dragun
Tvůrci filmu Prcat: Dragun, Štefancová, Czitó, Bango
Hudba: FVLCRVM, Adam Dragun, Patrik Nagy a další
