Z dramaturgie festivalu CIRKOPOLIS člověk snadno získá pocit, že nový cirkus je nejotevřenější performativní forma, která kloubí metafyziku s patafyzikou, třeba jako Claudio Stellato v The Work (na festivalu 2022), vytváří prostor pro filozofii sebeurčení jako v případě inscenace Aneckxander Alexandera Vantournhouta (na festivalu 2017) nebo zkrátka vyjevuje svět skrze doposud nevyjevené geniální zkratky a výrony kreativity. O duši festivalu jsem rozprávěl nad dobrým pivem s jeho uměleckou ředitelkou Šárkou Maršíkovou.
Martin Macháček: Budeme bilancovat.
Šárka Maršíková: Budeme. Tak bilancuj.
Vznikal festival Cirkopolis v jedinečné době? Ptám se na to, protože zhruba ve stejné době se rozjel Mimefest, rok poté vás následoval festival Bazaar, což je další výrazná entita. Nejsem si jist, zda jsem někoho nevynechal. Přálo se takovým novinkám, které prezentují performativní produkce, co bych nazval třeba jako „vlídný extrém“? Bylo to poptávkou, kulturním klimatem nebo náhodou?
Já jsem o tom rozhodně nepřemýšlela v kontextu doby. Založení festivalu pro mě vyplynulo úplně přirozeně. Byla to souhra šťastných náhod. Jezdila jsem hodně po Evropě, každou volnou chvíli trávila v zahraničí, cirkus mě uhranul a pořád mě nepřestává jako obor překvapovat. Vznikají neustále nové fascinující formáty a přišlo mi skvělé ty možná podivné, nebo jak říkáš „vlídné extrémy“ představit i českému publiku.
Cirqueon začal spolupracovat s Palácem Akropolis, kam přišel tehdy nový umělecký ředitel Petr Boháč. Sedli jsme si lidsky i umělecky a začali přemýšlet, jak a kam spolupráci směřovat. On měl k dispozici divadlo, my divácké, dětské, performerské zázemí a residenty s velkým potenciálem. Z prvotního nápadu vzešel pilotní mezinárodní projekt Cirkopolis Volume 1. Se čtyřmi českými a čtyřmi zahraničními interprety pracoval francouzský režisér Albin Warette, a zafungoval. Pak přišla přirozeně otázka, kam to posunout a vznikl festival. Na první ročník dorazily dvě zahraniční company, představení se soustředila pouze do Paláce Akropolis a na dvorek Kina Aero. Diváci byli nadšení, festivalu si všimla kritika, začali jsme obhajovat granty a už to jelo. Ta jízda trvá 11 let.
Únorový termín byl jasná volba od začátku, snažíme nejít kontra letním akcím a nelézt do zelí Letní Letné. Nutí nás využívat indoorové lokace, což mě občas mrzí, ale i to nás od Letné právě odlišuje. Z hlediska PR je to skvělý termín. V Praze není taková konkurence kulturních akcí, ale má to svoje!

Často se na programu objevují mimořádná sóla nebo velmi subtilní produkce. Byla to náhoda plynoucí z existenční nutnosti nebo jsi už na začátku věděla, že značku a know how budeš budovat tímto způsobem? Proč tě fascinují právě spodní proudy nebo často odvrácená tvář žánru namísto naleštěných monstrózních spektáklů? Bylo to tak odjakživa? Jak bys charakterizovala klíč k svému výběru?
Od začátku jsme chtěli vozit provokativní, unikátní, autorské projekty překračující hranice žánrů, to byl a je cíl. Ale všechno souvisí se vším. Velikost Paláce Akropolis je dost specifická. Jasně vymezuje prostor pro formáty, které v něm technicky můžeme odprezentovat a je to prostor, který je z hlediska programování nejnáročnější. Najít produkci, která tam sedí a dramaturgicky dává smysl plus se tam „vleze“ technicky, je obrovská výzva. Srdcem festivalu je docházkový okruh Akropolis – Ponec – Kasárna Karlín, plus občasné výpady na jiné lokace, ale ta zóna nám dává smysl a má svoji rázovitost, která k Cirkopolisu patří.
Na Cirkopolis vozím většinou a čím dál častěji umělce, s nimiž souzním umělecky i osobně. Za těch víc, než patnáct let v oboru jsem viděla fakt tisíce představení, mám teorii, že když představení baví a překvapí mě, bude to skvělé i pro publikum. A někdy se nestačím divit! Když pak v některých lidech vzbuzují takoví umělci pocit, že jsou „divní“, mám radost, protože já podivnosti miluju. Je to inspirativní. Festivaloví diváci se nás už zeptali, jestli se vůbec ještě jedná o cirkus. A mohou se zeptat přímo samotných umělců. Je to fantastická příležitost k dialogu.
Na poslední čtyři ročníky jsme získali čtyřletý grant od Magistrátu hlavního města Prahy, což je úplně skvělý základ a já děkuju! To dává možnost aspoň trochu plánovat, protože výši dotace od Ministerstva kultury se dozvídáme 14 dní po festivalu, spíš později. Adrenalin, který mi před deseti lety přišel děsně zábavný, se po dekádě, kdy festival vyrostl do jiného rozměru, stává trochu řekněme nezábavným. Začal to být obrovský stres a my bez dotací existovat nebudeme, nemůžeme. Cirkopolis není a nemá být komerční projekt, cílíme na pomyslný okraj, zasahujeme často jednotlivce, ale máme svého diváka, fantastické recenze. No a teď co s tím.
Souvisí to s přechodem na bienále?
Já si festival potřebuji užít a jestli mě nebude bavit kvůli extrémní zátěži, nemůže bavit ani úzký tým a už vůbec diváky. Volný rok nám trochu rozváže ruce, potřebujeme se trochu zamyslet a redefinovat cíle, zkusíme vymyslet i jiné zdroje financování. Prostě potřebujeme malé zastavení. Z toho nadšeneckého punku na začátku jsme už vyrostli. No ale na druhou stranu už dávno bookujeme zahraniční umělce na rok 2026, takže to není žádné leháro.

Vzpomeneš si na nějaký moment, kdys musela ustoupit nějaké neočekáváné okolnosti, kdy ti ten adrenalin špatně takzvaně najel?
Každý ročník umí dost překvapit. Letos například v divadle Archa+: konečně se nám povedlo uvést Der Lauf, představení, které jsem po Evropě naháněla víc než tři roky, prostě jsem ho musela mít! 40 minut před představením za mnou přišla Petra Hanzlíková „ty Šári, oni mají fakt velkou pušku, co vypadá jako odstřelovací“. Já si detailně nepamatovala scénu, kdy se střílí ze vzduchovky. Když jsem je viděla roky předtím, vnímala jsem celek a geniální dramaturgickou stavbu díla. Jenomže v kontextu tragických událostí v Praze na Filosofické fakultě byla scéna nemyslitelná, to mi došlo fakt 30 minut před začátkem představení. To se mi udělalo fakt špatně, protože foyer bylo narvané lidma. Naštěstí umělci s naprostým pochopením scénu zkrátili, na poslední chvíli předělali světla a scéna se odehrála v podstatně kratší verzi.
Různých adrenalinových historek ze zákulisí je hodně. Musím říct, že jsem měla velkou dávku štěstí.

Inscenace mnohdy přímo tematizují plýtvání materiálem, časovost až rozkladnou. Je pro tebe udržitelnost nejen v novém cirkuse, ale i tanci, performanci, zkrátka divadle zásadním tématem?
Jde o téma, které je vlastní i pro námi zvané umělce. Je to jeden z dalších důvodů, proč volíme do budoucna formu bienále. Začínám pociťovat, že tvůrci nechtějí kvůli dvěma představením jezdit přes celý kontinent, že se hledají nové cesty a možnosti spolupráce. Ochota mít signifikantní ekologickou stopu kvůli výjezdu se snižuje.
Je potřeba se zastavit, přijmout, že se doba mění a přizpůsobit tomu i festival, aby byl aktuální i v takových otázkách. Dovézt soubor z Toulouse, což je nějakých 1 800 km, už se mi taky úplně nechce pouze pro dvě uvedení. Chce to trochu víc. Máme rok, abychom promysleli, co můžeme dělat trochu jinak a jak.
Je něco – samozřejmě kromě celého týmu – na co jsi nejvíc pyšná ve smyslu, že jsi na Cirkopoli objevila? Pro český kontext nebo klidně jestli celý žánr.
Toho je hromada. Na to neodpovím dobře. Prezentujeme kvalitu, která rezonuje. Na každou návštěvu Alexandera Vantournhouta se hojně vzpomíná a k jeho inscenacím nebo na osobní setkání s ním se odkazuje spousta lidí. Stejně tak na Claudia Stellata, ale oceňují i dosud neznámé tvůrce. Asi jsem nejvíc pyšná, že jsme si získali důvěru. Náš divák chce objevovat a nechávat se překvapit. Občas se donesou krásný připomínky typu „jak bylo hustý, jak pohřbívali a zakopávali žonglérskou message mimozemšťanům u Žižkovský věže“.
Všimni si, že přepínám mezi „my“ a „já“. Rozhovor děláš se mnou, ale festival není zdaleka o mně. Jsem na nás pyšná.
Tohle by mohl být krásný závěr, ale nemůžu si pomoct. Umí poslat Cirkopolis člověka na Mars?
Jasně. Mám to přece i ve jméně. Mars-íková.