Šárka Maršíková: Miluju podivnosti

Z dra­ma­tur­gie fes­ti­va­lu CIRKOPOLIS člo­věk snad­no zís­ká pocit, že nový cir­kus je nej­o­te­vře­něj­ší per­for­ma­tiv­ní for­ma, kte­rá klou­bí meta­fy­zi­ku s pata­fy­zi­kou, tře­ba jako Clau­dio Stella­to v The Work (na fes­ti­va­lu 2022), vytvá­ří pro­stor pro filo­zo­fii sebe­ur­če­ní jako v pří­pa­dě insce­na­ce Anec­kxan­der Ale­xan­de­ra Van­tour­nhou­ta (na fes­ti­va­lu 2017) nebo zkrát­ka vyje­vu­je svět skr­ze dopo­sud nevy­je­ve­né geni­ál­ní zkrat­ky a výro­ny kre­a­ti­vi­ty. O duši fes­ti­va­lu jsem roz­prá­věl nad dob­rým pivem s jeho umě­lec­kou ředi­tel­kou Šár­kou Maršíkovou.

Mar­tin Machá­ček: Bude­me bilancovat.

Šár­ka Mar­ší­ko­vá: Bude­me. Tak bilancuj.

Vzni­kal fes­ti­val Cir­ko­po­lis v jedi­neč­né době? Ptám se na to, pro­to­že zhru­ba ve stej­né době se roz­jel Mime­fest, rok poté vás násle­do­val fes­ti­val Baza­ar, což je dal­ší výrazná enti­ta. Nejsem si jist, zda jsem něko­ho nevy­ne­chal. Přá­lo se tako­vým novin­kám, kte­ré pre­zen­tu­jí per­for­ma­tiv­ní pro­duk­ce, co bych nazval tře­ba jako „vlíd­ný extrém“? Bylo to poptáv­kou, kul­tur­ním kli­ma­tem nebo náhodou? 

Já jsem o tom roz­hod­ně nepře­mýš­le­la v kon­tex­tu doby. Zalo­že­ní fes­ti­va­lu pro mě vyply­nu­lo úpl­ně při­ro­ze­ně. Byla to sou­hra šťast­ných náhod. Jez­di­la jsem hod­ně po Evro­pě, kaž­dou vol­nou chví­li trá­vi­la v zahra­ni­čí, cir­kus mě uhra­nul a pořád mě nepře­stá­vá jako obor pře­kva­po­vat. Vzni­ka­jí neu­stá­le nové fas­ci­nu­jí­cí for­má­ty a při­šlo mi skvě­lé ty mož­ná podiv­né, nebo jak říkáš „vlíd­né extrémy“ před­sta­vit i čes­ké­mu publiku. 

Cirque­on začal spo­lu­pra­co­vat s Palá­cem Akro­po­lis, kam při­šel teh­dy nový umě­lec­ký ředi­tel Petr Boháč. Sed­li jsme si lid­sky i umě­lec­ky a zača­li pře­mýš­let, jak a kam spo­lu­prá­ci smě­řo­vat. On měl k dis­po­zi­ci diva­dlo, my divác­ké, dět­ské, per­for­mer­ské záze­mí a resi­den­ty s vel­kým poten­ci­á­lem. Z prvot­ní­ho nápa­du vze­šel pilot­ní mezi­ná­rod­ní pro­jekt Cir­ko­po­lis Volu­me 1. Se čtyř­mi čes­ký­mi a čtyř­mi zahra­nič­ní­mi inter­pre­ty pra­co­val fran­couz­ský reži­sér Albin Waret­te, a zafun­go­val. Pak při­šla při­ro­ze­ně otáz­ka, kam to posu­nout a vzni­kl fes­ti­val. Na prv­ní roč­ník dora­zi­ly dvě zahra­nič­ní com­pa­ny, před­sta­ve­ní se sou­stře­di­la pou­ze do Palá­ce Akro­po­lis a na dvo­rek Kina Aero. Divá­ci byli nad­še­ní, fes­ti­va­lu si všimla kri­ti­ka, zača­li jsme obha­jo­vat gran­ty a už to jelo. Ta jíz­da trvá 11 let. 

Úno­ro­vý ter­mín byl jas­ná vol­ba od začát­ku, sna­ží­me nejít kon­tra let­ním akcím a nelézt do zelí Let­ní Let­né.  Nutí nás vyu­ží­vat indo­o­ro­vé loka­ce, což mě občas mrzí, ale i to nás od Let­né prá­vě odli­šu­je. Z hle­dis­ka PR je to skvě­lý ter­mín. V Pra­ze není tako­vá kon­ku­ren­ce kul­tur­ních akcí, ale má to svoje! 

Čas­to se na pro­gra­mu obje­vu­jí mimo­řád­ná sóla nebo vel­mi sub­til­ní pro­duk­ce. Byla to náho­da ply­nou­cí z exis­tenč­ní nut­nos­ti nebo jsi už na začát­ku vědě­la, že znač­ku a know how budeš budo­vat tím­to způ­so­bem? Proč tě fas­ci­nu­jí prá­vě spod­ní prou­dy nebo čas­to odvrá­ce­ná tvář žán­ru namís­to naleš­tě­ných mon­stróz­ních spek­tá­klů? Bylo to tak odjak­ži­va? Jak bys cha­rak­te­ri­zo­va­la klíč k své­mu výběru?

Od začát­ku jsme chtě­li vozit pro­vo­ka­tiv­ní, uni­kát­ní, autor­ské pro­jek­ty pře­kra­ču­jí­cí hra­ni­ce žánrů, to byl a je cíl. Ale všech­no sou­vi­sí se vším. Veli­kost Palá­ce Akro­po­lis je dost spe­ci­fic­ká. Jas­ně vyme­zu­je pro­stor pro for­má­ty, kte­ré v něm tech­nic­ky může­me odpre­zen­to­vat a je to pro­stor, kte­rý je z hle­dis­ka pro­gra­mo­vá­ní nej­ná­roč­něj­ší. Najít pro­duk­ci, kte­rá tam sedí a dra­ma­tur­gic­ky dává smy­sl plus se tam „vle­ze“ tech­nic­ky, je obrov­ská výzva. Srd­cem fes­ti­va­lu je docház­ko­vý okruh Akro­po­lis – Ponec – Kasár­na Kar­lín, plus občas­né výpa­dy na jiné loka­ce, ale ta zóna nám dává smy­sl a má svo­ji rázo­vi­tost, kte­rá k Cir­ko­po­li­su patří.

Na Cir­ko­po­lis vozím vět­ši­nou a čím dál čas­tě­ji uměl­ce, s nimiž souzním umě­lec­ky i osob­ně. Za těch víc, než pat­náct let v obo­ru jsem vidě­la fakt tisí­ce před­sta­ve­ní, mám teo­rii, že když před­sta­ve­ní baví a pře­kva­pí mě, bude to skvě­lé i pro pub­li­kum.  A někdy se nesta­čím divit! Když pak v někte­rých lidech vzbu­zu­jí tako­ví uměl­ci pocit, že jsou „div­ní“, mám radost, pro­to­že já podiv­nos­ti milu­ju. Je to inspi­ra­tiv­ní.  Fes­ti­va­lo­ví divá­ci se nás už zepta­li, jest­li se vůbec ješ­tě jed­ná o cir­kus. A mohou se zeptat pří­mo samot­ných uměl­ců. Je to fan­tas­tic­ká pří­le­ži­tost k dialogu.

Na posled­ní čty­ři roč­ní­ky jsme zís­ka­li čtyř­le­tý grant od Magis­trá­tu hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy, což je úpl­ně skvě­lý základ a já děku­ju!  To dává mož­nost aspoň tro­chu plá­no­vat, pro­to­že výši dota­ce od Minis­ter­stva kul­tu­ry se dozví­dá­me 14 dní po fes­ti­va­lu, spíš poz­dě­ji. Adre­na­lin, kte­rý mi před dese­ti lety při­šel děs­ně zábav­ný, se po deká­dě, kdy fes­ti­val vyros­tl do jiné­ho roz­mě­ru, stá­vá tro­chu řek­ně­me nezá­bav­ným.  Začal to být obrov­ský stres a my bez dota­cí exis­to­vat nebu­de­me, nemů­že­me. Cir­ko­po­lis není a nemá být komerč­ní pro­jekt, cílí­me na pomy­sl­ný okraj, zasa­hu­je­me čas­to jed­not­liv­ce, ale máme své­ho divá­ka, fan­tas­tic­ké recen­ze. No a teď co s tím. 

Sou­vi­sí to s pře­cho­dem na bienále? 

Já si fes­ti­val potře­bu­ji užít a jest­li mě nebu­de bavit kvů­li extrém­ní zátě­ži, nemů­že bavit ani úzký tým a už vůbec divá­ky.  Vol­ný rok nám tro­chu roz­vá­že ruce, potře­bu­je­me se tro­chu zamys­let a rede­fi­no­vat cíle, zku­sí­me vymys­let i jiné zdro­je finan­co­vá­ní. Pros­tě potře­bu­je­me malé zasta­ve­ní. Z toho nad­še­nec­ké­ho pun­ku na začát­ku jsme už vyrost­li. No ale na dru­hou stra­nu už dáv­no boo­ku­je­me zahra­nič­ní uměl­ce na rok 2026, tak­že to není žád­né leháro. 

Vzpo­me­neš si na něja­ký moment, kdys muse­la ustou­pit něja­ké neo­če­ká­vá­né okol­nos­ti, kdy ti ten adre­na­lin špat­ně tak­zva­ně najel?

Kaž­dý roč­ník umí dost pře­kva­pit. Letos napří­klad v diva­dle Archa+: koneč­ně se nám poved­lo uvést Der Lauf, před­sta­ve­ní, kte­ré jsem po Evro­pě nahá­ně­la víc než tři roky, pros­tě jsem ho muse­la mít! 40 minut před před­sta­ve­ním za mnou při­šla Pet­ra Hanz­lí­ko­vá „ty Šári, oni mají fakt vel­kou puš­ku, co vypa­dá jako odstře­lo­va­cí“.  Já si detail­ně nepa­ma­to­va­la scé­nu, kdy se stří­lí ze vzdu­chov­ky.  Když jsem je vidě­la roky před­tím, vní­ma­la jsem celek a geni­ál­ní dra­ma­tur­gic­kou stav­bu díla. Jenomže v kon­tex­tu tra­gic­kých udá­los­tí v Pra­ze na Filo­so­fic­ké fakul­tě byla scé­na nemys­li­tel­ná, to mi došlo fakt 30 minut před začát­kem před­sta­ve­ní. To se mi udě­la­lo fakt špat­ně, pro­to­že foyer bylo narva­né lid­ma.  Naštěs­tí uměl­ci s napros­tým pocho­pe­ním scé­nu zkrá­ti­li, na posled­ní chví­li pře­dě­la­li svět­la a scé­na se ode­hrá­la v pod­stat­ně krat­ší verzi. 

Růz­ných adre­na­li­no­vých his­to­rek ze záku­li­sí je hod­ně. Musím říct, že jsem měla vel­kou dáv­ku štěstí. 

Insce­na­ce mnoh­dy pří­mo tema­ti­zu­jí plýtvá­ní mate­ri­á­lem, časo­vost až roz­klad­nou. Je pro tebe udr­ži­tel­nost nejen v novém cir­ku­se, ale i tan­ci, per­for­man­ci, zkrát­ka diva­dle zásad­ním tématem? 

Jde o téma, kte­ré je vlast­ní i pro námi zva­né uměl­ce. Je to jeden z dal­ších důvo­dů, proč   volí­me do budouc­na for­mu bie­ná­le. Začí­nám poci­ťo­vat, že tvůr­ci nechtě­jí kvů­li dvě­ma před­sta­ve­ním jez­dit přes celý kon­ti­nent, že se hle­da­jí nové ces­ty a mož­nos­ti spo­lu­prá­ce. Ocho­ta mít sig­ni­fi­kant­ní eko­lo­gic­kou sto­pu kvů­li výjez­du se snižuje.

Je potře­ba se zasta­vit, při­jmout, že se doba mění a při­způ­so­bit tomu i fes­ti­val, aby byl aktu­ál­ní i v tako­vých otáz­kách. Dovézt sou­bor z Tou­lou­se, což je něja­kých 1 800 km, už se mi taky úpl­ně nechce pou­ze pro dvě uve­de­ní.  Chce to tro­chu víc.  Máme rok, abychom pro­mys­le­li, co může­me dělat tro­chu jinak a jak. 

Je něco – samo­zřej­mě kro­mě celé­ho týmu – na co jsi nej­víc pyš­ná ve smys­lu, že jsi na Cir­ko­po­li obje­vi­la? Pro čes­ký kon­text nebo klid­ně jest­li celý žánr. 

Toho je hro­ma­da. Na to neod­po­vím dob­ře. Pre­zen­tu­je­me kva­li­tu, kte­rá rezo­nu­je. Na kaž­dou návště­vu Ale­xan­de­ra Van­tour­nhou­ta se hoj­ně vzpo­mí­ná a k jeho insce­na­cím nebo na osob­ní setká­ní s ním se odka­zu­je spous­ta lidí. Stej­ně tak na Clau­dia Stella­ta, ale oce­ňu­jí i dosud nezná­mé tvůr­ce. Asi jsem nej­víc pyš­ná, že jsme si zís­ka­li důvě­ru.  Náš divák chce obje­vo­vat a nechá­vat se pře­kva­pit. Občas se done­sou krás­ný při­po­mín­ky typu „jak bylo hus­tý, jak pohřbí­va­li a zako­pá­va­li žong­lér­skou message mimo­zemš­ťa­nům u Žiž­kov­ský věže“.

Všim­ni si, že pře­pí­nám mezi „my“ a „já“.  Roz­ho­vor děláš se mnou, ale fes­ti­val není zda­le­ka o mně. Jsem na nás pyšná. 

Tohle by mohl být krás­ný závěr, ale nemůžu si pomoct. Umí poslat Cir­ko­po­lis člo­vě­ka na Mars?

Jas­ně. Mám to pře­ce i ve jmé­ně. Mars-íková.

Od Martin Macháček

Bývalý editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dávný spolupracovník studentské platformy divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. V současnosti zasedá v dramaturgické radě festivalu Regiony v Hradci Králové a je členem činoherní komise Cen Thálie. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí." 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *