LOStheULTRAMAR – Foco alAire – BPART a další
“Be Part! je dvouletý mezinárodní projekt zahrnující Island, Česko, Mexiko, Itálii, Kanadu a Spojené státy. Využívá umělecký proces jako nástroj na podporu rozvoje občanské společnosti, pocitu sounáležitosti a zviditelnění marginalizovaných skupin.”
Pro začátek jsem si vypůjčila definici, která vzešla přímo od dvou žen českého, a neostýchám se říct, i světového tanečního a performativního světa – choreografky, producentky, tanečnice a performerky Lenky Flory a publicistky, manažerky, a tanečnice Michaely Kessler. Obě stojí za komplexním mezinárodním projektem od počátku produkčně a organizačně.
Jak je uvedeno výše, Be Part! je projekt, který propojuje rozličné světy, tvůrce i kontinenty. Já jsem měla možnost být přímou součástí brněnské části s mexickým souborem Foco alAire a pracovat 3 týdny pod vedením tvůrčí dvojice Marcely Sánchez Mota a Octavia Zeivy.
„Fokáče“, jak jim familiérně v rozhovoru říkáme, jsem s projektem LOStheULTRAMAR poprvé viděla na festivalu KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou v roce 2018. Spolupracovat s nimi jsem se odhodlala až letos v červenci, o celé 4 roky později. O to intenzivněji, na úrovni umělecké a lidské spolupráce, kterou jsem si do té doby nedokázala představit ani v nejdivočejších snech. Do toho všeho vstoupila romská komunita brněnského Cejlu, “běžní” obyvatelé Brna (vč. ukrajinských studentů žijících posledního půl roku v ČR) a 10 performerů s kořeny na Islandu, v Německu, Španělsku, Francii, Turecku i Česku. V tomto netradičním formátu rozhovoru jsem výjimečně nebyla jen tazatelem, ale také odpovídajícím.

Jak vnímáte brněnskou část projektu Be Part! s odstupem několika měsíců?
Lenka Flory: Brněnské dozvuky jsou pro mě ještě stále velmi intenzivní. Objem práce tam byl obrovský, tvůrčí proces, rozložený do 4 týdnů, byl komplexní a zahrnoval v sobě spoustu doplňujících, ale pozornost vyžadujících elementů. Pro nás organizátory to byl proces náročný, často složitý, ale jednoznačně přínosný pro naši cílovou skupinu a pro mezinárodní obsazení performerů. Spoustu jsme se toho naučili. Ohlas po představení byl nádherný. S odstupem času vidím, že to obrovské vypětí sil – o kterém v daném momentě opravdu začneš pochybovat – vyvolalo celou řadu ohromně pozitivních reakcí, které se prolínají do dalších částí projektu a nabízí pokračování.
Veronika Hrabalová: Já jsem si takhle připadala těsně potom. Třeba týden, možná i víc, jsem nebyla vůbec schopná předat ten zážitek. Měla jsem toho v sobě hrozně moc a nedokázala jsem to pojmenovat. A když člověk nedostává feedback, tak začne pochybovat, jestli je normální.

Máte nějakou zpětnou vazbu od romské komunity?
LF: Zpětnou vazbu od dospělých Romů máme omezenou. Od koho ji ale máme, jsou romské děti. Tam došlo k něčemu tak velkému, že kdybychom se vracely do Brna, tak cílovou skupinou budou určitě ony. Vnímají všechno, co se děje. Některé holky mi doteď telefonují. To je naše bezprostřední zpětná vazba.
Michaela Kessler: Zástupci organizací, které se o romské děti starají a dělají pro ně program, se mi zmínili, že to vnímají jako neuvěřitelné, že ty děti někam docházejí pravidelně. Skutečně mě dojalo, že se nám je povedlo zaujmout natolik, aby chtěly chodit.
Měly jsme od Romů ale i spoustu reakcí na samotnou techniku práce s pohledem do očí, která byla důležitou součástí projektu. Po prvních zkouškách jsme zjistily, že je to pro ně obrovský problém. Romové totiž věří, že když se někdo dívá ženě dlouho do očí, tak ji uhrane. Průběžně jsme se dozvídaly spoustu takových skutečností, se kterými jsme pak musely pracovat. Bylo by skvělé, kdybychom všichni měli víc času na práci a zkoušení třeba ještě o 14 dní dýl. Určitě by se stala spousta dalších věcí.
VH: S tím souhlasím. Já jsem si spoustu věcí začala uvědomovat až ten poslední týden. Přímo na Cejlu se to nějak zlomilo a (nejen) mně se staly věci, které by na zkušebně vůbec něměly jak vzniknout. O to větší chybění jsem já potom zažívala, co projekt skočil a všichni odjeli.

Na závěr po představení jsme měli hromadný feedback s antropoložkou a z pozorování celého toho procesu měla vzniknout antropologická studie. Pořád to platí, že vznikne?
MK: Ano, máme již k dispozici závěrečnou zprávu. Stručně budeme výsledky prezentovat na konferenci v červnu. V druhé části projektu v Reykjavíku, kde budeme pracovat s uprchlíky, jsme se nakonec rozhodly realizovat samostatný sociologický výzkum, i ten bude představen na konferenci.
VH: Myslím, že je to dobře, že se bude práce reflektovat s odstupem a úplně jinou perspektivou, než kdybychom se o tom bavily hned nebo před měsícem. Já jsem měla možnost se s autorkami studie bavit bezprostředně po představení, kdy to všechno ve mně hodně rezonovalo a ony říkaly, že to je jedna z věcí, která je na tom hrozně zajímá. Jak se srovnají účastníci s 3týdenním zkoušením, s tím, jak jim mohlo svým způsobem na chvíli změnit život i pohled na spoustu věcí. A pak taky s tím, že soubor i lidé, se kterými jsi byla téměř denně odejdou a nechají tě tady na to samotného/samotnou.
LF: Ano, tohle je důležitý element, který nebereme na lehkou váhu. Na chvíli umožníme lidem vstoupit do světa, kde vládnou jiná pravidla, kde nikdo nikoho nesoudí a mezilidské vztahy jsou postaveny na jiných hodnotách. Pak projekt skončí a s tím se tenhle dočasný svět zboří. Anebo nezboří. To už je právě na každém z účastníků osobně. Přetavení, o kterém mluvíš, je přesně ten moment, se kterým se snažíme v projektech pracovat. To jsou TY hodnoty, které by si každý měl v sobě uchovat jako poklad. Konkrétní zážitek z nového – tvůrčím procesem uměle vyvolaného – prostředí umožní lidem nahlédnou jinou hierarchii kvalit. Já věřím, že ji po skončení projektu budou hledat ve vztahu k jiným lidem, v každodennosti, v odvaze k dalším neobvyklým výzvám.
Tuhle práci děláme, protože nám na ní záleží. Tudíž ani pro nás nefunguje systém projekt skončil a víc nic. Já osobně po zkušenosti z Brna jsem dodnes myšlenkami s mnoha účastníky na projektu. Takže kdo komu chybí, zůstává otázkou…

MK: Myslím, že kdo byl někdy na zážitkovém letním táboře, kde zapadl, to moc dobře zná. Loučení a návrat domů byl těžký, nikdo si neuměl představit, jak bude bez kamarádů a každodenního vzrušení fungovat, ale nakonec to nějak jde. A co zůstane, jsou zážitky na celý život, zkušenosti, přátelé. Když při noční bojovce překonáš strach ze tmy, už navždycky se jí přestaneš bát, nebo se budeš bát aspoň míň. A tady je to stejné. Přichází mrzení, určitá forma rozčarování, ale až se tahle bouře uklidní, přetrvá to dobré. A je to trvalé.
VH: Já jsem měla chuť se na to místo rychle vrátit, ale cítila jsem zábrany. A nebyla jsem si jistá odezvou druhé strany. S Fokáčema to bylo neuvěřitelně intenzivní a myslím, že tam vznikla nezapomenutelná spojení. Ještě dlouho jsem nebyla schopná se od nich odpojit a vrátit se do normálního života. A nešlo mi to třeba další 3 týdny. Celou tu dobu a vlastně až doteď přemýšlím nad tím, jak s tím naložit a v co to přetavit.
LF: Oslovení akademiků ke spolupráci na projektu byl náš plán od úplného začátku. Být součástí projektu organizačně nebo umělecky je jedna věc. Nahlížet tento proces s odstupem je věc druhá. To, co popíšou tvůrci a účastníci, může znít přecitlivěle, přehnaně a vlastně nereálně. Popis stejného procesu vnějším pozorovatelem – akademikem by mohl být mostem k obecnějšímu pochopení hodnot, které projekty tohoto typu přináší.
VH: No mně lidi, kterým jsem se snažila to předat, říkali: “To zní trošku ezo”. A já jsem říkala: “To nemá s ezoterikou nic společného”.
LF: Ano, pro lidi, kteří nikdy v životě nic podobného nezkusili, to může znít úplně trapně.
VH: Pro mě to ale mnohem víc bylo způsobeno i tou fyzickou blízkostí, která není vůbec samozřejmá, tak jako u lidí, kteří dělají tanec nebo fyzické divadlo. Plus ten intenzivní pohled do očí. To je prostě pecka, se kterou se nesrovná každý. Ačkoli si to spousta lidí myslí, že to je přece brnkačka se někomu 15 minut dívat zpříma do očí.
MF: Antropologický výzkum by to měl umět dát do nějakých kategorií, které budou samy o sobě pojmenovatelné. Jednotlivé výpovědi jsou velmi hodnotné, ale ve chvíli, kdy se to snažíš nějak zarámovat, tak je to mnohem náročnější, než se zdá. Musíš mít nástroje k tomu to správně zařadit. A tohle si od výzkumu slibujeme a od začátku jsme ho chtěly. Mít i teoretickou rovinu. Umělecké komunitní práce je obzvlášť v ČR zatím strašně málo.
VH: Vzpomínám teď taky na lidi, kteří se hodně báli a nebyli si jistí, že do toho chtějí jít. Nemáte třeba zpětnou vazbu tady od těchhle lidí?
LF: Máme několik písemných zpětných vazeb od romských účastníků, od Brňáků a od Ukrajinců. A tuto, úplně přímou, od Tebe.
Věřím, že komunikace mezi lidmi začne fungovat v momentě, kdy na sebe začnou být hodní. Zní to banálně, ale je to tak. Účastníci projektu na sebe hodní být musí, protože to mají v zadání. A po několika dnech společné práce bariéry padají.
VH: Tohle je pro mě obrovská hodnota celého toho projektu.
LF: V rámci tvůrčího procesu se dají zvolit pravidla, která umožní vytvořit atmosféru pospolitosti, důvěry a neposuzování. Tato atmosféra pak otevře nový prostor, ve kterém nikdo nemusí hlídat sám sebe a může se tudíž otevřít ostatním.
VH: Vznikne nakonec zmíněný dokument, který v průběhu brněnské části natáčeli David Butula a Linda Kallistová?
MK: Ano, dokument, který se nakonec bude jmenovat Protancovat Cejlem, bude mít premiéru 8. března na ČT Art a následně bude v české i anglické verzi dostupný v iVysílání. Přejeme si ale v natáčení pokračovat i v dalších částech projektu. Pokud se nám to povede zafinancovat, možná vznikne ještě jeden film, který bude reflektovat průběh celého projektu, tedy se v něm kromě Brna objeví i práce v Reykjavíku a Praze.
VH: Možná se díky filmu dozvíme mnohem víc, než si dokážeme představit.

VH: Mě by ještě zajímala jedna věc. Jak s tím nakládají samotní Fokáči. Jestli se jich taková spolupráce dotýká tak moc jako nás, nebo jestli jsou schopni zážitek samotný lépe reflektovat a efektivně přetavit do umělecké tvorby.
MK: Oni jsou zvýhodnění tím, že neustále fungují ve skupině. Tvoří v ní a s ní se také vracejí zpátky domů. V tomhle to mají jednodušší, protože zůstávají spolu a mohou zážitek, na který ty jsi byla sama, sdílet.
VH: Myslíte, že soubor samotný je si vědomi toho, co tak intenzivní společná práce s lidmi může udělat?
LF: Ano, jsou. Jejich metoda je postavena na mířeném předávání emocí mezi performery a publikem. Specificky představení LOStheULTRAMAR je směřováno přesně k tomuto cíli. Zkušenost performerů z procesu tvorby tohoto představení a ze stovek repríz jim umožnila vyvinout účinné nástroje k předávání této zkušenosti. Přesně tyto nástroje používáme v práci s komunitou.
VH: Jo, to je regulérní divadelní metoda.
LF: Členové souboru jsou ovšem také citliví lidé, kteří vnímají hloubku vznikajícího vztahu a nepřistupují k němu formálně nebo pracovně.
VH: Tam vzniklo velké přátelství a vazby, které zůstávají. I když přes oceán.
MK: Metoda samotná je důležitá na začátku. Je spouštěčem a zrychlovačem. Ale není tím jediným, co se děje. To, co se děje i to přátelství, je skutečné.

Více informací o projektu Be Part! hledejte ZDE!
Dokumentární film Protancovat Celjem hledejte ZDE!
Umělecké vedení projektu: Marcela Sánchez Mota, Octavio Zeivy
Koncept komunitní práce: Lenka Flory
Interpretace: Inés Guadalupe Herrera Campa, César René Pérez Maldonado, D‘Enirio Perez Villagomez, Lucio Alberto Sosa Fonseca, Luis Andrés Villegas Esparza, Leny Hernández, Esteban E. Hernandez, Orkun Türkmen, Marie Svobodová, Agáta Jarošová, Levin Eichert, Lara Hereu Macho, Gabriel Marling Rideout, Auður Huld Gunnarsdóttir, Tiffany Margelin, Esperanza Yuliana Palacios Figueroa, Thorgerdur Atladóttir
Produkce: BPART, Michaela Kessler, Lenka Flory
Představení bylo součástí oficiálního programu ke stému výročí spolupráce mezi Českou republikou a Mexikem. Odehrálo se pod záštitou velvyslankyně Spojených států mexických Rosaurou Leonorou Rueda Gutierrez. Kulturní atašé Miguel Ángel Vilchis událost osobně navštívil. Realizace této části projektu a závěrečné představení se konalo pod záštitou Ministerstva kultury a primátorky statutárního města Brna JUDr. Markéty Vaňkové. Projekt je majoritně financování Fondy EHP a Norska.
S radostí sleduji, jaký dosah má projekt Foco AlAire Marcely a Octavia, které jsme přivezli na mezinárodní festival TANEC PRAHA v roce 2018 — LOStheULTRAMAR jsme tehdy uvedli 11. 6. v Plzni, 16. 6. v Praze a 17. 6. 2018 v Karlových Varech za velkého ohlasu veřejnosti. Díky tomu mohl přítomnosti umělců využít i festival KoresponDance. Krásné vzpomínky, těším se na porkačování!