Festival Korespondance, konající se částečně v Praze, ale především ve Žďáru nad Sázavou v sobě propojuje pohybové i myšlenkové trendy zemí tří kontinentů. Festival podporuje komunitní projekty, zapojuje místní občany a svou poetikou vyjadřuje přátelský a otevřený postoj k mezioborové a transkontinentální spolupráci. Nepopiratelně oslovuje profesionální tanečníky z celého světa, nadšence i náhodné kolemjdoucí. Jednoduše se zde snoubí prestiž účinkujících se skoro až domáckou atmosférou.
Volitant původem srbské tanečnice a choreografky Rity Gobi se skrze Aerowaves Twenty18 dostalo mezi dvacet nejlepších tanečních inscenací Evropy. Prostor pro útlou performenku poskytl Malý sál Muzea nové generace, její „pole působnosti“ (trojúhelníkové „jeviště“) vymezuje bílá páska podobně jako v Trierově Dogvillu, tedy jakási imaginární linie, na níž nejde. Prostředkem pro tvorbu jejího dvacetiminutového sóla je absolutní koncentrace a minimalistický pohyb, umocněný několikanásobným opakováním připomínající trajektorii některé z postaviček orloje. Extrémní křehkostí působí jako pavouk a zároveň můra chycená v pavučině odkud není úniku. Využívá kontrastu mezi ladným a trhaným pohybem, to vše s neuvěřitelnou soustředěností, přesností.
Kromě koncentrace pohybového a tanečního divadla je pro festival významné prolínání tradic, přístupů, odlišných kultur, setkávání a spolupráce. Na spolupráci a boření hranic mezi odlišnými kulturami staví také skupina mexických umělců Foco alAire producciones svou performance LOStheULTRAMAR. Svým zprvu odcizeným projevem, jež tkví v monotónním pohybu celé skupiny v geometrické formaci (v němž ovšem lze najít vtip a krásu), tradiční mexickou hudbou a skoro až děsivě strnulým výrazem působí jako svébytný útvar. Ve skutečnosti se však skrze tento princip dostávají ke komunikaci s divákem a jeho zapojení a zrušení rampy. Rozhodně Vás na interakci nijak nepřipraví, naopak, zadívají se hluboko do očí a svým v závěru nakažlivým úsměvem a chutí zatančit si vtáhnou dovnitř kohokoli.
Za tu dobu, co divadlo sleduji, jsem si vypěstovala jistou rezistenci vůči stádním a většinou bezmyšlenkovitým standing ovations. Pokud by si snad někdo z divadelníků myslel, že se jedná o nějakou formu nabubřelosti a neschopnosti teoretiků a kritiků, není tomu tak. Hluboce si cením hereckého řemesla, jehož osvojení si poskytuje umělci možnost předávat myšlenky či příběh dál těm, kteří nestrávili nad danou látkou tři měsíce. Ve fyzickém divadle se míra preciznosti a onoho zvládnutí měří lépe než u herectví dramatického. Nicméně považuji za klíčové zvládnout obojí, jak řemeslo tak schopnost najít to, co publikum zajímá a předat dál i za cenu, že ne vždy se vše podaří jak má a jako tvůrci budeme schopni si přiznat, že jsme udělali chybu, že nemůžeme nebo že nám okolnosti nedovolí hrát dál. Barely Methodical Troup je britská skupinatří herců/akrobatů, jejichž inscenace Bromance je přehlídkou toho nejlepšího z tamní škály nového cirkusu, vzdušné i párové akrobacie, parkouru, ale i herectví. S milou sebeironií nechávají diváky nahlédnout do světa mužů v dnešní společnosti, do světa soupeření, porovnávání, síly, ale i citlivosti a strachu. To vše skrze precizně zvládnuté řemeslo nového cirkusu s vtipem, patřičnou hloubkou a zároveň i lehkostí.
Pod pojmem inkognito si lze představit mnohé, vyjadřuje anonymitu, utajení či maskování a stal se námětem i názvem inscenace Lali Ayguadé Company. Incognito proti sobě staví ladnost a něhu ženy s prudkostí a silou muže. Zpočátku nevím, kdo jsou a co mi chtějí říct, jsou jako dva elementy pohybující se odděleně i spolu, jeden vedle druhého, soupeří i spolupracují. Dva rozdílní lidé vedou dialog, bojují spolu, ochraňují se, cítí samotu odcizení i souznění. To vše bez nutné znalosti původu nebo příběhu tanečníků, které stejně nakonec odhalí a skrze hlasovou nahrávku přiblíží svou identitu. Incognito přestává existovat a oni se stanou dvěma konkrétními osobnostmi – Nicolasem Richini a Ines Massoni, kteří pro mě dovršili spolupráci mezi jednotlivci, politickými systémy, kulturami, jazyky a způsob přemýšlení na jednom festivalu kdesi na Vysočině.
Korespondance nepatří mezi giganty ve světě tanečních festivalů, jsou to tři dny v malém areálu žďárského zámku, nicméně za účasti významných tvůrců ze zemí z celého světa, z nichž jmenuji alespoň Ghanu, Francii, Británii, Mexiko, Španělsko a jiné. Ne velikostí nýbrž svou malebností možná právě přitahuje pozornost a zájem diváků, kteří se zde mohou účastnit workshopů, být součástí jednotlivých představení, sledovat práci profesionálů a následně s nimi diskutovat, což nebývá vždy samozřejmostí.
KoresponDance – Žďár nad Sázavou (13. – 15. 7. 2018)
