Fan Yung Lo a Polymer DMT: Unsolved

V hipho­po­vém taneč­ním před­sta­ve­ní Unsol­ved kom­bi­nu­je tchaj-wan­ská cho­re­o­gra­f­ka Fang Yun Lo čás­teč­ně auto­bi­o­gra­fic­ké zkou­má­ní vlast­ní rodin­né his­to­rie na svém rod­ném ost­ro­vě s aktu­ál­ní­mi poli­tic­ký­mi otáz­ka­mi: Kde je člo­věk vlast­ně doma? Je to tam, kde mu rozu­mí? A co když on nero­zu­mí jim? Co když babič­ka zpí­vá při vaře­ní japon­ské pís­ně, občas mlu­ví Hak­ka a občas man­darín­šti­nou, ale málo­kdy tchaj-wan­sky? Jak se mla­dá gene­ra­ce sta­ví ke zdě­dě­ným kon­flik­tům, kte­ré gene­ra­ce jejich rodi­čů nedo­ká­za­la vyře­šit? Co s čtyřpa­t­ro­vým domem, v němž už nikdo nechce byd­let, ale nikdo ho nechce ani zbořit? 

Unsol­ved © Yu-Quan Lin

Fang Yun Lo obsa­di­la do své cho­re­o­gra­fie tchaj-wan­ské­ho per­for­me­ra a hipho­po­vé­ho taneč­ní­ka Chih Wen Chun­ga, jehož nechá pro­chá­zet opuš­tě­ným rodin­ným domem duchů, a pro­mí­tat na zaprá­še­né pro­mí­ta­cí plát­no obra­zy bez­pe­čí, mlá­dí, rodi­ny a rodin­ných kon­flik­tů, his­to­ric­kých udá­los­tí a nezod­po­vě­ze­ných otá­zek. Věci a obra­zy se sami stá­va­jí vypra­vě­či. Živá kame­ra pro­ni­ká do jejich tká­ní, v jeden oka­mžik doslo­va může­me spo­čí­tat póry na Chun­go­vě nose a tvá­ři. Video desig­nér­ka Han­na Linn Ernst vytvá­ří kom­plex­ní svět plný časo­vých sko­ků a ilu­zí, jehož atmo­sfé­ru umoc­ňu­je hud­ba Patri­ka Zosseho.

Unsol­ved © Fang Yun Lo

Chih Wen Chung před­stu­pu­je zle­va před naze­le­na­lý para­ván, zatím­co v pra­vé čás­ti scé­ny sto­jí nasví­ce­ný model jaké­ho­si hote­lu (tak se jeví na prv­ní pohled, ale z vyprá­vě­ní pocho­pí­me, že jde o rodin­ný dům), asi 70x50x20 cen­ti­me­t­rů, umís­tě­ný na pojízd­ném stol­ku o výš­ce cca 70 cm. Začí­ná vyprá­vět: dům, jehož make­tu vidí­me v pra­vé čás­ti scé­ny, a poz­dě­ji se odkry­je i jeho zmen­še­ný půdo­rys na pod­la­ze scé­ny, posta­vil jeho otec v roce 1976. Čtyřpa­t­ro­vý dům dnes zeje prázd­no­tou, „jako sko­řáp­ka kra­ba pous­tev­ní­ka“, nikdo v něm nechce žít, ale nikdo ho nechce ani zbo­řit.  Make­tu domu v tu chví­li odvá­ží Yi-Jou Chu­ang. „Pro hod­ně lidí je obtíž­né, téměř nemož­né, ucho­pit vlast­ní děství, a nějak o něm vyprá­vět,“ pokra­ču­je ve vyprá­vě­ní Chung. Na para­ván jsou za zvu­ků ruši­vých sig­ná­lů pro­mí­tá­ny obra­zy a scé­ny  ze sku­teč­né­ho domu, ale brzy jsou nahra­ze­ny zábě­ry z jeho make­ty, kte­rá je v tu chví­li scho­va­ná kde­si za paravánem. 

Unsol­ved © Fang Yun Lo

Detail­ní zábě­ry make­ty, jež sil­ně při­po­mí­na­jí kyper­skou insta­la­ci na posled­ním Praž­ském quad­ri­en­ná­le, jsou dopro­vá­ze­ny izochron­ní­mi zvu­ky, jež jsou rov­no­měr­ně roz­lo­že­ny ve zvu­ko­vé plo­še, a postup­ně gra­du­jí, nese­ny domi­nant­ní linií hlu­bo­kých tónů tlustých strun, a kovo­vých dopa­dů olo­vě­ných kuli­ček, kde­si v pro­sto­ru vel­ké haly.  Chung něko­li­krát vyu­ži­je ilu­stra­tiv­ní­ho efek­tu, v němž je na plát­no pro­mí­ta­ný sku­teč­ný pro­stor domu, nej­pr­ve zvnějš­ku, a pak jím mani­pu­lu­je pomo­cí para­vá­nu: na něj jsou totiž pro­mí­tá­ny vcho­do­vé dve­ře, kte­ré „ote­vře“ kří­d­lem para­vá­nu. Něco podob­né­ho udě­lá v závě­ru insce­na­ce, kdy se na svět­lé plát­no pro­mí­ta­jí okna, jež Chung pro­říz­ne nožem z dru­hé stra­ny plát­na přes­ně v jejich čtver­co­vém tva­ru. Chung, pod­le slov pří­bě­hu, vyrůs­tal v rodi­ně Hak­ků, etnic­ké pod­mno­ži­ny Hanů, kte­ří čas­to utí­ka­li před nepo­ko­ji v seve­ro­čín­ských pro­vin­ci­ích, a jeho před­ci při­šli na Tchaj-wan již v 17. sto­le­tí – přes­ně v době, kdy por­tu­gal­ští moře­plav­ci pojme­no­vá­va­jí ost­rov jako For­mosa – „krás­ně tva­ro­va­ný“. Rodi­na měla sedm dětí, což dopro­vá­zí šku­ba­vým tan­cem, stá­le se narov­ná­vá, postr­ku­je sám sebe levou rukou, nej­čas­tě­ji hla­vu, ale mís­ty se chyt­ne za záty­lek, jako by sám vzdo­ro­val jakési síle, kte­rou sám půso­bí: meta­fo­ra těž­kých pod­mí­nek, v nichž vyrůs­tal, do 1š let sdí­lel pokoj se sestrou, a když mu rodi­na slav­nost­ně uvol­ni­la jeho vlast­ní pokoj, byl to pokoj prů­cho­zí, ve kte­rém musel neu­stá­le něko­mu uhý­bat – odtud slov­ník jeho pohy­bů. S pro­jek­ce­mi Han­ny Linn Ernst se oci­tá­me v kuchy­ni jeho babič­ky, kte­rá si při vaře­ní zpí­vá­va­la japon­ské pís­ně (když měla dobrou nála­du). Chung zno­vu vyu­ží­vá dia­lo­gu mezi herec­kou (aktér­skou) akcí a video­pro­jek­cí: začí­ná totiž „uklí­zet“ babič­čin pokoj, sme­tá­kem opra­šu­je polič­ky v obý­vá­ku, ale v urči­tý oka­mžik, v němž mete zle­va dopra­va, začne se obraz posou­vat pod­le pohy­bů sme­tá­ku, a frek­ven­ce se zrych­lu­je až do bodu bli­ká­ní obra­zu. Po otco­vě mono­lo­gu o pro­da­va­čích pono­žek a nevzdě­la­ném dědo­vi tan­cu­je Chung se sme­tá­kem, pohyb je dyna­mič­těj­ší, mís­ty ude­ří sme­tá­kem o podlahu. 

Unsol­ved © Fang Yun Lo

Na plát­ně vidí­me pro­jek­ci rodin­ných foto­gra­fií, Chung stá­le tan­čí se sme­tá­kem, ome­tá obra­zy. Popr­vé se dozví­dá­me něco o mat­ce, kte­rá v sobě ukrý­va­la kaž­dou křiv­du, kte­ré se jí od její­ho otce dosta­lo: mno­hem zásad­něj­ší je však infor­ma­ce, že dědo­va své­ráz­nost byla dána tem­nou zku­še­nos­tí z nepo­koj­ných dní po 28. úno­ru 1947 (zná­mý jako Masa­kr 228), během nichž jej málem umu­či­li: „Ne, že by o tom nechtěl mlu­vit,“ zazní­vá z repro­duk­to­rů hlas otce, vysvět­lu­jí­cí dědo­vu situ­a­ci, „on toho nebyl scho­pen.“ Rodin­né tajem­ství, o kte­rém všich­ni něco ví, ale nikdo mu nero­zu­mí a nikdo o něm nechce mlu­vit, dopro­vá­zí zpěv mat­ky v hakkské čín­šti­ně. Yi-Jou Chu­ang v tu chví­li otá­čí levou část kon­struk­ce para­vá­nu k hle­diš­ti, čer­ve­né osvět­le­ní ohla­šu­je vzpo­mín­ky na dět­ství: úlo­hu tele­vi­ze v živo­tě širo­ké rodi­ny, vzpo­mín­ky na oblí­be­né pořa­dy, japon­ská tele­viz­ní dra­ma­ta: Chung si sun­da­vá tri­ko, otí­rá si pot z šla­cho­vi­té­ho těla, hází ho na scé­nu. Para­ván se odsou­vá vle­vo, a na pod­la­ze zůstá­vá vidi­tel­ný zmen­še­ný půdo­rys domu. Kati Masa­mi Men­ze roz­svě­cí svět­la, a mini-kame­rou zabí­rá zblíz­ka make­tu domu, a jeho zábě­ry se obje­vu­jí na pro­jekč­ním plát­ně para­vá­nu. Zají­ma­vý moment při­chá­zí s Chun­gem, poska­ku­jí­cím na čtyř­no­hém što­kr­le­ti, snad meta­fo­rou dět­ství a člo­víč­ka, kte­rý ješ­tě neu­mí cho­dit sám s jis­to­tou, ale to už se posou­vá­me blí­že puber­tě, a době, v níž zkouš­ka z mate­ma­ti­ky stří­dá zkouš­ku z fyzi­ky a „final exams, and exams of exams“, během nichž všich­ni pře­hlí­že­li jeho nešťast­nou lás­ku, se kte­rou se neměl komu svě­řit. A to už nastu­pu­je puber­ta, a japon­ský popík nahra­zu­jí Cypress Hill, obje­vu­jí se zábě­ry na Chun­gův puber­tál­ní pokoj, ruč­ně kres­le­ný pla­kát s bas­ket­ba­lis­tou s ame­ric­kou vlaj­kou, Chung v pra­vé čás­ti para­vá­nu tan­čí hiphop a urban dan­ce. V puber­tě mu umí­rá děda, což při­po­mí­ná auten­tic­kým při­blí­že­ním pře­kva­pe­ní z toho, jak moc se fyzic­ky změ­nil, a jak se ze sil­né­ho chla­pa sta­lo vyhub­lé tělo na ven­ti­lá­to­ru (což je nej­těž­ší moment lou­če­ní s naši­mi blíz­ký­mi).  Sálem se roz­lé­ha­jí stá­le hlub­ší tóny chvě­jí­cích se strun, dědův pohřeb je vyjá­d­řen postup­ným roz­lo­že­ním všech čtyř pater make­ty domu.

„He was only 71 years old. If I could, I’d give him a pie­ce of mine … life“, sly­ší­me hlas babič­ky. Otco­va reak­ce je jiná, tem­něj­ší: „I would rather pre­fer to lea­ve my self.“ Obry­sy se ztrá­ce­jí, dokud neza­zní hlas Chun­go­vy dce­ry, kte­rá chce dům své­ho otce navští­vit. Když Chung dokon­čil stu­dia, ode­šel z domu a začal se věno­vat hip-hopu, na dlou­ho odjel do cizi­ny (v ten oka­mžik mu na před­pa­že­né paže kla­de Ernst všech­na čty­ři pat­ra roz­lo­že­né­ho domu. Kame­ra sní­má jeho tvář. Ústa. Oči. Na para­vá­nu vidí­me dět­ské kres­by. „I think our parents are afraid to take a first step, possi­bly losing the­ir faces. Now i only wish it woul disa­pear. Fang Yun Lo ústy Chih Wen Chun­ga z jeviš­tě obža­lo­vá­vá před­cho­zí gene­ra­ci, kte­rá necha­la unsol­ved všech­ny pro­blémy, kte­ré jenom moh­la nechat zrez­nout, stát a opus­tit: „Fuck you, stub­born parent generation.“ 

Tým Unsol­ved na Tchaj-wanu © Fang Yun Lo

Pod znač­kou Poly­mer DMT spo­lu­pra­cu­je taiwan­ská reži­sér­ka a cho­re­o­gra­f­ka Fang Yun Lo (*1982) od roku 2011 s uměl­ci z růz­ných obo­rů na umě­lec­kých for­má­tech. Vystu­do­va­la tanec v Tchaj-peji a na Fol­kwang Uni­ver­si­ty v Esse­nu. Po prv­ních komor­ních dílech v oblas­ti sou­čas­né­ho taneč­ní­ho diva­dla se umě­lec­ké zamě­ře­ní Fang Yun Lo v posled­ních letech roz­ší­ři­lo o pro­jek­ty (polo)dokumentárního diva­dla, dis­kur­ziv­ní for­má­ty, film a média a tanec pro mla­dé pub­li­kum. Insce­na­ce Poly­mer DMT, kte­ré obvykle vzni­ka­jí na zákla­dě roz­sáh­lé­ho výzku­mu a v kopro­duk­ci s part­ner­ský­mi insti­tu­ce­mi v Němec­ku, na Tchaj-wanu i ve svě­tě, jsou zalo­že­ny na prin­ci­pi­ál­ní výmě­ně mezi Asií a Evro­pou. Opa­ku­jí­cí­mi se téma­ty jsou otáz­ky iden­ti­ty, tran­skul­tu­ra­li­ty a kul­tu­ry vzpo­mí­ná­ní. Důraz při­tom kla­de na pří­běhy jed­not­li­vých lidí, zejmé­na v oblas­ti sou­ži­tí osob z růz­ných kul­tur­ních a spo­le­čen­ských pro­stře­dí. Poly­mer DMT půso­bí v němec­kém Esse­nu a Dráž­ďa­nech a také v tcha­jwan­ském Tchaj-čungu.

Pro­duk­ce: Poly­mer DMT, režie: Fang Yun Lo, per­for­man­ce: Chih Wen Chung, Yi-Jou Chu­ang, Kati Masa­mi Men­ze (Live-Kame­ra), výpra­va: Cheng Ting Chen, video­de­sign (Live-Act): Han­na Linn Ernst, zvuk/hudba (Live-Act): Patrik Zos­so, ligh­t­de­sign / tech­ni­ka: Max Rux, asi­s­ten­ce videa: Anna West­phal, dra­ma­tur­gie: And­ré Schallenberg, vedou­cí pro­duk­ce: Sabi­na Stüc­ker, vede­ní pro­duk­ce TW: Ya Ting Tsai, psá­no z reprí­zy v Kammerspiele/Werkraum v Mni­cho­vě v rám­ci fes­ti­va­lu Think Big! 6. 7. 2024.