Po tyči až na vrcholky Alp

Fran­couz­ský sou­čas­ný cirkus

Fran­couz­ský sou­bor sou­čas­né­ho cir­ku­su Com­pag­nie des Cie­ux Gal­va­ni­sés z regi­o­nu Ardèche zahá­ji­lo fes­ti­val La Rura­le ven­kov­ním před­sta­ve­ním Cui­vre et Caout­chouc (vol­ně přel. Mosaz a pryž či Měď/Kov a guma). Čty­ři­ce­ti­mi­nu­to­vé pohy­bo­vě-hudeb­ní sólo artis­tic­ky vir­tu­óz­ním způ­so­bem vyprá­vě­lo pří­běh hrdi­ny zaní­ce­né­ho váš­ní k čín­ské tyči s tou­hou zvlád­nout vše „(sko­ro) úpl­ně“ sám. Výji­meč­nost oka­mži­ku pod­tr­ho­va­lo samo pro­stře­dí – kuli­sy ohro­mu­jí­cí­ho poho­ří, jež čně­ly na poza­dí dění. Bez nad­sáz­ky, Gab­riel Rain­jon­ne­au v ohro­mu­jí­cí pří­rod­ní sce­né­rii nabí­dl vel­ko­le­pě intim­ní před­sta­ve­ní o lás­ce na prv­ní pohled (k čín­ské tyči) a nezdol­né vůli nevzdat se.

Pod­hůří jiho­vý­chod­ních fran­couz­ských Alp v oblas­ti Rhône-Alpes, kra­ji Isère, v měs­teč­kách jako je Mens či Per­cy nebo Cor­nillon-en-Triè­ves, se kaž­do­roč­ně zdá být na pře­lo­mu červ­na a čer­ven­ce ohnis­kem mno­ha lokál­ních kul­tur­ních udá­los­tí a slav­nos­tí. Pátý roč­ník regi­o­nál­ní­ho fes­ti­va­lu nazva­né­ho La Rura­le, jehož podti­tu­lem je, aby „nevy­mře­ly uli­ce“, hos­til uměl­ce a sou­bo­ry na mno­ha s fes­ti­va­lem spří­z­ně­ných mís­tech v žánro­vém rozpě­tí od cir­ku­su přes klauné­rii po pohy­bo­vě-objek­to­vé až lout­ko­vé diva­dlo. Sou­čás­tí oslav byly dále sou­sed­ské pik­ni­ky, worksho­py a napří­klad i návštěv­ní­kům ote­vře­né zahra­dy a kul­tur­ní centra. 

Cui­vre et Caout­chouc © Tomáš Strejček

Pří­klad­ně rafi­no­va­ná dramaturgie 

Na okra­ji srá­zu za ohra­dou výbě­hu pro koně, poe­tic­ky na hra­ně hori­zon­tu, popo­chá­zel mla­dý muž s bato­hem na zádech, zatím­co se pub­li­kum usa­zo­va­lo na ele­va­ci z dře­vě­ných lavic sto­če­ných do půl­kru­hu. Per­for­mer v mod­ro čer­ném funkč­ním kos­tý­mu s dlou­hý­mi ruká­vy a noha­vi­ce­mi poslé­ze při­šel blíž. Před dře­vě­nou, zdob­ně vyře­zá­va­nou pod­la­hou, aso­ciu­jí­cí mozai­ku, se zasta­vil a roz­hlé­dl. Pak si očis­til spe­ci­ál­ní kože­nou obuv od pra­chu a zemi­ny a vstou­pil na svou plo­chu. Ten­to motiv se mno­ho­krát zopa­ko­val s ritu­ál­ní důsled­nos­tí. Na prv­ní pohled aktér vysí­lal infor­ma­ci o nesmě­lém osmě­lo­vá­ní se, a při­tom s kaž­dým kro­kem bylo patr­něj­ší, že nejen­že tušil, jak na věc čili jak sám vzty­čit a ukot­vit čín­skou tyč, ale záro­veň ryt­mic­ky frá­zo­val své akce s citem pro situ­ač­ní komi­ku a s vědo­mím důle­ži­tos­ti momen­tů lid­sky sbli­žu­jí­cí­ho nevě­dě­ní či roz­mýš­le­ní. Komor­ní a cit­li­vě zpra­co­va­ný počin vyve­dl na svět­lo posta­vu, pro kte­rou jako by bylo nemys­li­tel­né požá­dat o pomoc oko­lo sedí­cí nebo vůbec koho­ko­li, i kdy­by jen potáh­nout lano či podat opo­dál leží­cí nástroj. Se zápa­lem, jehož urput­nost se kolé­ba­la mezi las­ka­vým klau­nem a zaní­ce­ným cir­ku­so­vým uměl­cem, doká­zal opa­no­vat pro­stor, pod­ma­nit si při­hlí­že­jí­cí, kte­ří jej hyp­no­tic­ky násle­do­va­li pohle­dem, a dát naje­vo, že je jak vyba­ve­ným akro­ba­tem, tak ško­le­ným hudeb­ní­kem. Tahal pro­va­zy, vypí­nal je, nahrá­val a smyč­ko­val zvu­ky gene­ro­va­né náči­ním i hrou na trub­ku. Krok za kro­kem se stá­va­lo jeho jed­ná­ní sro­zu­mi­tel­něj­ším, a při­tom od počát­ku do kon­ce pře­kva­po­val řaze­ním výstu­pů, zejmé­na jejich (ne)nahodilou neli­ne­ár­ní provázaností. 

Cui­vre et Caout­chouc © Tomáš Strejček

Artis­ta Gab­riel Rain­jon­ne­au v pře­hled­ně struk­tu­ro­va­ném rám­ci, obsa­ho­vém i scé­no­gra­fic­kém, do detai­lu roz­ví­jel hru s něko­li­ka málo vybra­ný­mi objek­ty, jako byl např. vysu­no­va­cí metr, sto­jan s telesko­pic­kou vzpě­rou, mat­rač­ka namís­to žíněn­ky, hadr jako rohož­ka, mik­ro­fon a loop, trum­pe­ta, tři desít­ky met­rů lana a osm­de­sá­ti­ki­lo­vá kovo­vá čín­ská tyč sestá­va­jí­cí ze dvou čás­tí o cel­ko­vé dél­ce pěti met­rů. V jeho rukách oží­va­ly před­mě­ty dle své­ho úče­lu, ane­bo nabý­va­ly nové­ho význa­mu. Met­rem vymě­řo­val vzdá­le­nost, a také vypoin­to­val pre­kér­ní situ­a­ci, v níž sám nedo­sá­hl na lano, jež bez­pod­mí­neč­ně potře­bo­val pro sta­bi­li­za­ci tyče čili i vlast­ní bez­peč­nost. Hudeb­ní nástroj mu byl part­ne­rem, zdro­jem zvu­ko­vé­ho pod­kre­su, ale i nároč­nou výzvou, s níž se skvě­le popa­so­val. Napří­klad s trub­kou u úst, vylu­zu­jíc melo­dii (např. i Bacha!), doká­zal sjíž­dět po tyči dolů. V kon­t­ro­lo­va­ně pro­tra­ho­va­ném sklu­zu hla­vou nasmě­ro­va­nou k zemi se vyje­vi­la doko­na­lá sou­hra těles­né síly, dechu a rytmu. 

Cui­vre et Caout­chouc © Tomáš Strejček

Exis­ten­ci­a­lis­mus či exhi­bi­ce? Ani jedno…

Umně vysta­vě­ná kom­po­zi­ce „pou­lič­ní“ hry jako by se obraz­ně vzpí­na­la i obe­pí­na­la oko­lo čín­ské tyče a moti­va­ce spo­lé­hat se sám na sebe. Artis­ta bez vidi­tel­ně (nebo dokon­ce oká­za­le) pro­je­vo­va­né náma­hy z nej­růz­něj­ších důvo­dů slé­zal i ruč­ko­val vzhů­ru, kon­t­ro­lo­val pře­hma­ty, výdr­že, pro­to­če­ní a dal­ší prv­ky, aniž by se nut­ně sty­li­zo­val do obdi­vu­hod­ných póz vybí­ze­jí­cích k potles­ku. I pub­li­kum záhy pocho­pi­lo, že není žádou­cí, ani nut­né neu­stá­le vyja­d­řo­vat obdiv klo­ko­tem ples­ka­jí­cích dla­ní a soudrž­ně udr­že­lo pří­jem­ně pod­půr­né, obdiv­né napě­tí. Ver­ti­ka­li­za­ce cir­ku­so­vé­ho náči­ní byla jed­ním z cílů kre­a­tiv­ní ces­ty, na níž Rain­jon­ne­au pře­svěd­či­vě a s radost­nou jis­krou v oku pře­chá­zel mezi hudeb­ní­mi a taneč­ní­mi sty­ly, pohy­bo­vý­mi tech­ni­ka­mi a herec­ký­mi výra­zo­vý­mi pro­střed­ky, aniž by však ztrá­cel zvo­le­ný cha­rak­ter. S noble­sou a pla­chým úsmě­vem ově­řo­val zem­skou při­taž­li­vost, a při­tom jako by ji záro­veň popí­ral. Žád­ný jeho čin nevy­zněl napla­no, a při­tom nepů­so­bil silác­ky, ba nao­pak uvolněně. 

Cui­vre et Caout­chouc © Tomáš Strejček

Sólo fran­couz­ské­ho cir­ku­sá­ka doká­za­lo navo­dit pocit odliš­né­ho ply­nu­tí času, ne opře­né­ho o sku­teč­ný tikot, ale o nově vytvá­ře­nou pří­tom­nost, děle­nou na úse­ky díl­čích úko­nů. Jeho umě­ní při­táh­nout pozor­nost „jed­no­du­chos­tí“, navíc aniž by po celou dobu pro­ne­sl slo­vo, bylo v daný moment pře­kva­pi­vě uchva­cu­jí­cí. Závě­reč­ná poin­ta pak mis­tr­ně pro­lo­mi­la pla­chým hrdi­nou stře­že­nou ram­pu a roze­zvu­če­la i zně­lý hlas výraz­ným podě­ko­vá­ním, v tu chví­li dojem­ným, pád­ným, sjed­no­cu­jí­cím. Před­sta­ve­ní Cui­vre et Caout­chouc fran­couz­ské­ho sou­bo­ru Com­pag­nie des Cie­ux Gal­va­ni­sés, zalo­že­né­ho roku 2016, se přes­ně pro­tnu­lo s mís­tem, časem a pub­li­kem všech gene­ra­cí. Vyzdvih­lo totiž kouz­lo sou­čas­né­ho cir­ku­su, kte­ré netkví v pří­mo­čarém osl­ňo­vá­ní výko­nem, ale v pro­porč­ně vyba­lan­co­va­ném roz­vrstve­ní tech­ni­ky, kre­a­ti­vi­ty a osob­ní­ho čili jedi­neč­né­ho vkladu. 

Psá­no ze zaha­jo­va­cí­ho před­sta­ve­ní fes­ti­va­lu La Rura­le dne 28.7.2024 v Cornillon-en-Trièves. 

Tvůr­čí tým: Autor, inter­pret: Gab­riel Rain­jon­ne­au, Ko-autor: Loui­se Huet, Ousi­de eye: Isa­belle Vin­cent, Anne-Claire Brelle, Kos­týmy: Ana­ïs Clar­té, Kopro­duk­ce: Les Ver­té­bré­es, La Cas­ca­de, Pôle Nati­o­nal Cirque

Rezi­den­ce: L’Art d’en faire (Saint Éti­en­ne de Bou­lo­gne), La Cas­ca­de, Pôle Nati­o­nal Cirque (Bourg Saint-Andé­ol), La Gare à Cou­lis­se (Eurre), Cen­t­re le Bour­not (Aube­nas), Salle Con­flu­en­ce (Bour­ga­neuf), Éco­le de cirque Tur­bul’ (Nîmes), L’em­bel­lie Bains Dou­ches (Rochessa­dou­le)