Za časů hlubokých covidových, v roce 2020, jsem seděla v teplákách a dívala se na stream inscenací a diskusí Bazaaru. Letos bez tepláků, zato naživo. S podtitulem Take care, ve mně rezonují jako přetažená struna u kytary.
Před dvěma lety to byl poněkud jiný zážitek, přesto zážitek. Jeho součástí byla debata s Kristinou Norman – autorkou a performerkou projektu Lighter than Woman, který v sobě pojil dva zdánlivě odlišné světy (naleznete odkazu ZDE). Svět tzv. badantes (pečovatelek ukrajinského původu žijících v Itálii) a svět Samanthy Cristoforetti (italské astronautky Evropské kosmické agentury). Ptáte se, co tyhle dva světy spojuje? Je to tíha. Ať už její epřemíra nebo absence, vždycky je nějakým způsobem přítomná a dává nám vědět, že bez ní by to teda fakt nešlo.
Letos naživo, opět na Bazaaru, v kontextu války na Ukrajině a osobní zkušeností s péčí o pomalu odcházejícího člena vlastní rodiny, získává sdělení projektu bohužel ještě mnohem větší význam a přesah do reality mých dní.
Lighter than woman je dokumentárním dílem s prvky pohybu, projekce (předtočené i live cinema), vyprávění i vlastní kresby. Kristina diváka za pomoci vlastních videí seznamuje s životem badantes – žen, které se rozhodly opustit vlastní rodinu i zemi proto, aby byly schopny žít v bezpečí nebo finančně zajistit své blízké, které kdysi nechaly ve své vlasti. Většina z žen se na full-time stará o seniory v italských rodinách. Pečují o ně jako o vlastní s veškerou tíhou, kterou taková péče obnáší. Kdo někdy nezvedal nemohoucí tělo nepochopí, jak obrovská tahle tíha je. A to se nebavíme pouze o hmotnosti lidského těla, ale také jeho strachu, bezmoci nebo vzteku.
Dokument je to syrový. Jde pod povrch, dotýká se ztráty práva na osobní život, přátele, děti, jinou, kvalifikovanou profesi, a důstojnost. Tato “výdělečná” činnost zároveň přináší ponížení, nestandardní podmínky nebo sexuální obtěžování. Každá mince má ale dvě strany a ani v tomto případě to nebude jinak. V některých případech se badantes stávají respektovanými pracovnicemi, přítelkyněmi, a nakonec i členkami rodiny a, bez nichž si „famiglie“ nedovedou představit své fungování.
“A teď se trochu proletíme…”
Každá vteřina se přepočítává na peníze. A výjimkou není ani vesmírný program. Taky tíha, i když ve stavu bez tíže. Že to zní jako paradox? Protože je. Být astronautkou sice znamená nemuset mýt nádobí, starat se o děti, vynášet koš a prát prádlo bez nároku na sociální výhody, ale přináší s sebou jiná úskalí. A vlastně podobná jako u badantes. Částečná ztráta kondice, osobního života, odloučení od svých blízkých a strach z tíhy, která přijde po návratu ke gravitaci. Ten se taky počítá. Jen jinde, v jiném prostoru a čase.
“Jsme létavice, když je noc, možná nás někdo vidí a něco si přeje. “
Samantha Cristoforetti
Je samota něco, co nás ve skutečnosti trápí? Nebo je to naopak jazykem novodobých guru a mentorů něco, co je nezbytné pro osobní vývoj? Ať už tak či onak, vnímám dobrovolnou samotu jako něco velmi odvážného. Něco, co posiluje, nutí jedince spoléhat se sám na sebe, odhaluje jeho nádherné, ale i temné stránky a neposkytuje moc prostoru na to babrat se v životech druhých. Směřuje dovnitř, k jádru nás samotných a odstraňuje šum a rozptyl. Miluju sóla. Obzvláště ta ženská.
Bazaar mi je naservíroval rovnou dvě za sebou. The Essence Evy Urbanové a Goofy Roni Chadash.
Při sledování The Essence se mi vybavila vlastní taneční praxe.
“Nezapomínejte na to, že stejně tak jako jste něžné a ladné, můžete si dovolit být i ostré, dravé, expresivní, naštvané, přímočaré…”
Moje tělo nemusí být vždycky ladné a už vůbec dokonalé, i když se podvědomě skrze mysl domnívá, že by být mělo. The Essence mi připomíná, že se rouhám, protože tělo dokonalé je a všechno, co (obzvlášť ženské) je neskutečné. Jeho síla a houževnatost se zhmotňuje uvnitř křehké schránky, která tančí ve světle reflektorů způsobem, který je jí vlastní.
“I am dancing in my own way and then I met you.“
Takže, jak důležitá je samota a naopak, jak důležité je sdílení toho, co v samotě vytváříme? Je dokonalost a ideál krásy společenským fenoménem kterékoli doby, nebo roste z nás samotných? Potřebujeme uznání krásy skrze jakýkoli kanál, nebo si hodnotu dokážeme dodat sami? A neměli bychom už od začátku být víc vděční za to, že tenhle naolejovaný stroj funguje na principu nevědomí a ustojí kdejakou bouři? Ať už vně či uvnitř. Tyhle otázky a mnoho dalších sólo Evy Urbanové (doufám nejen ve mě) otevírá. A je to myslím stále víc třeba.
Myšlenky na ženskost a křehkost mě neopouští ani u druhého sóla, jímž je Goofy Roni Chadash. V hlavě se mi mísí první tóny skladby Arvo Parta Für Alina a asociace s částmi jedné z nejznámějších choreografií Piny Bausch – Café Müller. Sleduji zranitelné tělo bez obličeje, který v tuto chvíli asi není nutné vidět. Počitek podobný návštěvě galerie, kde pozoruji dílo z různých úhlů a říkám si, jak asi vznikalo, a proč je tak fascinující. Místy se přeměňuje ve tvora, který se teprve učí používat končetiny, ten se ale v mžiku mění v animální mocnou bohyni, která moc dobře ví, jak se svým tělem nakládat. Jak prožít slast, jak si poradit s bolestí i jak jen, tak být. Přítomná.
Obě sóla pokládají spoustu otázek a jednou z těch, na kterou nemám odpověď je úvaha nad tím, zda tělo, které je prostředníkem pozemského bytí patří stále mě samotné nebo už je pod tolika vlivy “majetkem” někoho jiného?
Sobotní Bazaar – na chalupu, mezi výšivky pozorovat počasí
Sobotní Bazaar je mou nejoblíbenější částí festivalu. Asi proto, že je synonymem pro budoucnost. Dává mi ochutnat proces a ten já mám ráda. Průřez letošních rezidencí zahájily Chalupářky (Ludvík Píza a Zuzana Šklíbová). Za pomoci drobných relikvií socialistického života diváka nechávají nahlédnout do příběhu paní Ireny. Vyznavačky chalupářství z minulého století, která uměla tzv. efektivně trávit svůj volný čas. Byť jsem porevoluční dítě, rekvizity, jakými je šicí stroj, střihy z Burdy, červená plastová hruška (o jejímž účelu stále pochybuji) nebo strouhaný eidam dvacítka mě přenáší do dětství lusknutím prstu. A není to nepříjemná vzpomínka. Na to, jak to paní Irena povede dál se nejde netěšit.
Další v řadě ukázek rezidencí, které mě vrací do dětství je práce estonské skupiny Karolin Posky & Co. s názvem Lucky Charm. Rozprostírá přede mnou obrovskou koláž z výšivek – více nebo méně kýčovitých, starých, kompletních i nedodělaných. U náhodného cestovaní očima po celé té ploše se mi vybavuje jedna z badantes Kristiny Norman, která trávila volný čas výšivkami vlastních vnoučat a v řadě volných asociací i výšivka, která visí dodnes na stěně v domě mých prarodičů a vyvolává ve mě pocit, že “tady je svět ještě v pořádku”. V tuto chvíli těžko říct, jakou spojitost má tahle část příběhu s tou následující. V ní pozoruji dvě performerky, při jakési podivuhodné žongláži se šňůrkami, na jejichž konci cinkají zvonečky. V uměleckém procesu nenacházím vždycky odpovědi, spíš otázky.
Ekologická krize, konspirační teorie i dezinformační weby? Time of my life. Jsem zvyklá, otrlá a není mi to jedno. Otázka, kterou si ale pokládám po shlédnutí ukázky Tornado watch (Katharina Joy Book a Eszter Koncz) zní – byla bych tak otrlá, kdybych nebyla schopna odlišit pravdu od lži, demagogii od vědecky doložitelných dat? Jsem neobelhatelná nebo jen záleží na tom, kdo se snaží mě obelhat a jestli na to přistoupím? Viděla jsem spoustu vzorků ničeho, spoustu dat a experimentů a stejně vím, že nic nevím. Nezbývá než pozorovat, co se stane dál…
Za předpokladu, že ještě pořád něčemu nerozumíte, na Workshopu vám to vysvětlí „tři matadoři estonské divadelní scény” Mart Kangro, Juhan Ulfsak, Eero Epner (mj. tvůrci ex-legendárního Theatre NO99). Kam se hrabou Přemek Podlaha, Jiřina Bohdalová, Petr Rychlý a jiní kutilové se všemi radami “jak na to”…
V prostoru ateliérového typu, kde je místo na leccos se teď budou naprosto vážně dít věci. Naučíte se mít správné postavení těla při práci s aku vrtačkou a spoustu jiných life hacků, které budou naprosto klíčové pro váš život. Odteď až do smrti. Ne vážně, to se vám rozhodně bude hodit.
Zmíním jen některé, přesto doporučuji využít všechny tipy, jak:
- pohřbít tělo v Mezopotámii
- si pomoci při neschopnosti zapamatovat si čísla
- správně kohokoli uhodit
- provést tracheotomii
- vytvořit stojan na vánoční stromek
- se postarat o mrtvé tělo
- uspat dítě v minutě
- si obstarat zakysanou smetanu ve vězení
- mnoho dalších…
A pokud stále nerozumíte, doporučuji procházku. Na místa, která jste kdysi prošli, tentokrát třeba jiným způsobem. Hezký večer a nezapomeňte se řídit heslem: “Everything what can be stable, make it stable.”
Bazaar s podtitulem Take care skončil. Co ale u konce není, je nabídka otázek, kterými znova provokuje. Nabídka hledat. Hledat víc, chodit, pozorovat, starat se, vysvětlovat, smát se, dělat věci jednodušší, čistější, srozumitelnější, krásnější, měkčí. Setkávat se a pečovat o sebe, své tělo, duši i duše a těla jiných. Postarejme se o to prosím.
Bazaar Festival 2023
Kristina Norman: Lighter than Woman
Roni Chadash: Goofy
Eva Urbanová: The Essence
Mart Kangro, Juhan Ulfsak, Eero Epner: Workshop
Sobotní Bazaar
Karolin Poska & Co. (Sveta Grigorjeva, Maret Tamme a Shion Yokoo-Ruttas): Lucky Charm
Katharina Joy Book a Eszter Koncz: Tornado Watch
Ludvík Píza a Zuzana Šklíbová: Chalupářky
1 komentář
Komentáře nejsou povoleny.