Ocitla jsem se psychiatrické léčebně nebo postapokalyptickém seriálu? Fantazii se meze nekladou a špatná odpověď neexistuje . Ocitla jsem se totiž na České taneční platformě 2023.
Anomální jevy v choreografii Evy Urbanové a interpretaci Joany Simões
O týden dřív, než jsem navštívila představení Anomalie, jsem viděla na festivalu Bazaar tančit Evu Urbanovou sólo The Essence (text naleznete ZDE). Performerka a tanečnice se v inscenaci Anomalie stala choreografkou a režisérkou.
Obě sóla spojuje silná tendence vyjádřit se k tomu, co to znamená být ženou a “vlastníkem” lidského těla. Jak jej v současnosti využíváme, znehodnocujeme, přetěžujeme, ponižujeme, pokrucujeme, ale také to, jak o něj (ne)pečujeme.
Anomálie je podle slovníku cizích slov “nepravidelnost, výjimečnost či odchylka/úchylka od normálu”. Choreografie i její interpretka jdou přesně tam, kde jako divák začínám výjimečnost či odchylku vnímat. Na hranu fyzické proveditelnosti, vyčerpání i gendrového vymezení se, které dnešní společnost řeší velmi intenzivně. Joana Simões mě skrze sugestivní pohybový i výrazový projev bere někam na večírek nebo do cely psychiatrické léčebny. Možná je to tepající diskotéka. Možná temnota, hlubina, možná dušezpyt, v němž vnímám jen útržky událostí mezi záblesky stroboskopu.
Anomalie vyvolává úzkost z vlastní zranitelnosti, křehkosti a toho, co by to znamenalo přijít o sílu svého těla. To, že tělo (na první pohled nezdolné a obalené vrstvami nejrůznějších slupek) dáváme jako lidé všanc stále neznamená, že by uvnitř nesídlil duch. Duše křehčí než motýlí křídla toužící po blízkosti a péči tak, jako novorozenec, který přítomnost matky potřebuje k elementárnímu přežití. Jak je tedy možné, že dospělý člověk je schopen tuto potřebu blízkosti v dospělém věku překonat, odbourat a potlačit? Třeba nedobrovolně, přesto to přežije. A možná jsou ony anomálie právě pozůstatkem potlačení potřeby být někomu nablízku.
Tělo, stejně jako vnímání jeho hranic, tvaru i funkce se dá překroutit na tisíce způsobů. Existuje vůbec pohled, který je správný? Jsme schopni se přizpůsobit, být součástí evoluce nebo jen čerpáme potenciál fyzické schránky, který má jasně daný začátek a konec.
Dobrý večer, vítejte v obludáriu. Na místě, kde vyvěrají pestrobarevné emoce ukryté pod povrchem, odchylky se cení a přinášejí těžký cash.
Všechno trackovat nelze. Kde jsou křehká místa Martiny Hajdyla, Adrienn Hód a Soňi Ferienčíkové?
Proč je tak bolestivé být odmítnut nebo prohrát?
“Prohra ani odmítnutí nedefinuje naši osobnost. Je pouze jednou ze situací našeho života.”
Lucie Audi
V mojí bezprostřední blízkosti se otevírá hrací pole se dvěma „figurkami“. Rampa neexistuje. I když jako pozorovatel, jsem uvnitř ekosystému, v němž se inscenace Soft Spot odehrává. Dívám se na dvě bytosti s displeji namísto tváře a říkám si – do jaké míry je tvář důležitá pro čitelnost našich emocí? Nestačí třeba jen tělo? Soft Spot respektované maďarské choreografky Adrienn Hód, v němž jako performerky excelují Martina Hajdyla a Soňa Ferienčíková mi možná zčásti odpoví. Trochu se bojím, že se bez tváří třeba obejdeme.
“Smell of colabse.”
“Taste of loss.”
“What can you track?”
Jen zlomek sdělení, které lze číst z “digitálních tváří” oněch bytostí namísto “vyčpělých” lidských emocí. Mezi stroji jedoucími na výkon se objevuje snaha o dokonalost, jež je vyvolávána často jedinci samotnými. Perfekcionismus podporuje popkultura, diktát ideálu krásy i sociální bublina, v níž bezesporu každý z nás žije. Trackujeme všechno, spravujeme a kontrolujeme. Jako v nikdy nekončící hře. Na hracím poli plném panáčků bez vlastního výrazu.
Bytosti v Soft Spot existují nezávisle na sobě. Nepřicházejí do kontaktu. Žijí vlastním životem na přesně vymezeném území. Udržují svůj vlastní “spot”. Své bezpečí, pochopitelně. Každý hned neotevře to nejbolestivější a nejcitlivější, co v sobě ukrývá. Pustit exkurzi pozorovatelů do nitra bývá totiž vysoce riskantní. Neradno si zahrávat – tohle zranitelné místo je nezvratně křehké a jeho zranění se léčí dlouho. Přesto se domnívám, že bez zranění by to asi nešlo. I když k tomu dnes využíváme milion aplikací a technologií, nejsme lidmi, kteří by nepotřebovali vazby, vztahy, kontakty a doteky.
Z izolace do kontaktu. Hrací pole choreografie Adrienn Hód vymezuje světlo a bílý čtverec, v němž se performerky pohybují. Co by se ale stalo v momentě, kdy by tuhle hranici překročili? Apokalypsa nepřijde, přijde lidství, navzdory tomu, že si pořád nejsem jistá, zdali se o lidské bytosti jedná, vidím v jejich těle uvolnění, radost, hravost, napětí, vyčerpání i oddanost. A asi i díky tomu, že se najednou cítím být součástí. Jsme si tak blízko, jak jen to jde a já přemáhám dojetí.
Soft Spot nedává explicitní vysvětlení, co lidství je, kolik má podob a skrze co jej lze vnímat. I když žijeme v době, která svou rychlostí a přetechnologizovaností může být strašidelná, já se o lidství nebojím. Díky vzpomínce na R.U.R a Soft Spot.
Viktor Černický, tentokrát jako PRIMA choreograf
Všehochuť trapna, barev, pohybu a kolektivní radosti.
Vždycky, když se jako (více či méně) náhodný kolemjdoucí zapojím do jakéhokoli happeningu nebo performance, přemáhám svůj vnitřní hlas, který říká: „to zas budeš trapná“. A z tohoto trapna se ve většině případů vyloupne něco, na co se mi díkybohu nedaří zapomenout – umělecký zážitek.
PRIMA je komunitní projekt, ve které Viktor Černický pracuje jak s profesionálními tanečníky, tak i lidmi, kteří se chtějí zapojit. Do něčeho, co je pro všechny v důsledku zábavné, lehoučké, barevné, radostné a společné.
Po úvodních momentech je mi jasné, že tohle trapas bude a pořádný. Tentokrát nejenom pro mě, ale pro všechny na jevišti. Dobrovolný, cílený a neskutečně zábavný. Směju se a zprvu nejsem schopna formulovat, čemu se směju. V průběhu vždy jedinečné PRIMY se směju tomu známému pocitu, kdy udělám pohyb a vím, že je neohrabaný a možná i směšný. Tuhle “neohrabanost” se performeři nebojí vygradovat, opakovat, zmnohonásobovat, následovat a přeměňovat v další a další. Tak dlouho až mě bolí břicho od smíchu. A mě se to líbí.
Simultaneita, hyperbolizace situací, hra s časem a extrém, to jsou výrazové prvky, které PRIMU tvoří. A taky rozmanitost a dětská svobodná hravost, s níž k tvorbě zčásti improvizované choreografie přistupuje každý z performerů. PRIMA je veselá, hravá hodinka, kterou bych naordinovala škarohlídům a bručounům z celého světa. Využívá totiž mezinárodní jazyk “blbosti”, bezelstného smíchu a kolektivní radosti. Lékařský předpis netřeba.
Letošní Českou taneční platformu samozřejmě netvořily pouze tyto vybrané inscenace. Klíčem k mému výběru jsou témata, která rezonují s mým osobním vnímáním světa a formy, kterými tanec a performance komunikují. Inscenace Anomalie, Soft Spot a Prima dle mého propojují fenomény jako:
- Tělo a jeho krása navzdory jakémukoli soudu či chybě, které se na něm dopouštíme
- Lidskost, hluboce zakořeněná ve společnosti plné technologie
- Radost, hravost, pestrost a odvaha smát se sám sobě
Smějte se, zkoumejte limity a hrejte (si)!
Česká taneční platforma 2023
body22
Anomalie – Eva Urbanová
ME-SA
Soft Spot – Martina Hajdyla, Adrienn Hód a Soňa Ferienčíková
Viktor Černický a kol.
PRIMA
