„A přes tuhle aplikaci můžeme být v kontaktu se svými blízkými.“
Bazaar 2020, trochu jinak. Letos si v Altě nedám dobře vychlazeného Medvěda. Nebudu si strkat kabát pod svou židli (protože nesnáším šatny) ani si nedám na schodech Ponce cigáro. Sednu si doma v teplákách na gauč a s dvojkou v ruce budu napjatě čekat až Bazaar spustí stream.
Cestujeme proto, že už nechceme být doma, chceme vidět svět, rozhlédnout se (přitom být doma je pro někoho jediné a nejzbožnější přání). Občas se únik nejen do zahraničí nebo do vesmíru, do fantazie nebo za prací zdá být tím nejlepším řešením všech problémů. Útěky by se myslím daly zahrnout do množství fenoménů mojí generace. Toužíme po osvobození, vyvázání se ze zodpovědnosti, po osobním restartu. V opozici k těmto pocitům stojí úcta – ke stáří, k rodině, návrat ke kořenům a potřeba být co nejvíce se svými blízkými. Dva zdánlivě neslučitelné postoje, a přesto je možné být v jeden moment zastáncem obou. Ale, který z nich je ten správný?
První alternativou ke klasickému programu byla úterní online debata s performankou a dokumentaristkou Kristinou Norman, která ve své inscenaci Ligter than woman tematizovala migraci péče, především na území Itálie, kde měla možnost vyzpovídat ženy, které tuto péči většinově zajišťují. Kristina představuje v debatě umělecký přístup performerky k problematice, na straně druhé stála Petra Ezzeddine – odbornice na migraci pečovatelek a stárnutí v migraci, jež do debaty vnášela naopak vědecký přístup a data z výzkumu probíhajícím na Katedře sociální a kulturní antropologie FHS UK v Praze.
Impulz podněcující zájem obou o tuto tematiku byla osobní zkušenost s péčí o blízké, její úskalí, obecné vnímání či její cena. Byť to byly přístupy velmi rozdílné spojovala je absurdita a paradox.
Kristina ve svém multimediálním projektu vycházela z rozhovorů s pečovatelkami/hospodyněmi tzv. badantes, ženami většinou ukrajinského původu, a porovnávala je částečně se životem italské astronautky Samanthy Cristoforetti. Paralelu mezi jejich životy spatřovala v gravitaci, již se více či méně snaží oba subjekty překovávat jako pomyslného protivníka v namáhavé práci, jako sílu, která nás stahuje k zemi – s tím rozdílem, že ve vesmíru ji lze překonat, kdežto na Zemi ne. Skutečnou tíhu člověka si uvědomíme až ve chvíli, kdy se snažíte zvednout bezvládné tělo.
Zmíněným paradoxem a absurditou na celém osudu badantes je výměna péče o vlastní rodinu za péči o členy rodiny cizí. Výměna zodpovědnosti za zodpovědnost, která zde ovšem na rozdíl od vlastní rodiny bývá honorována a poskytuje tak podivný druh profesní, osobní, ale hlavně finanční svobody. Ta je však vykoupena faktem, že zatímco se tyto ženy starají o své klienty a snaží se tak umožnit jim klidný a důstojný život, o jejich příbuzné se musí postarat někdo jiný.
Badantes většinou pracují pro bohaté italské rodiny. Jejich původ je bohužel předpokladem pro jejich sociální statut, ohodnocení a sociální zázemí – pokud se tedy bavíme o legálním pracovním poměru se všemi náležitostmi. Skupina těchto žen (mnoho z nich dosáhlo univerzitního vzdělání) se nachází na okraji společnosti, jejich pracovní úvazek není vždy podložen platnou pracovní smlouvou, problematika a řešení jednotlivých problémů jsou velmi špatně zdokumentovány, tedy i kriticky reflektovány. Ženy, žijící převážně v domech svých zaměstnavatelů zastávají náročnou práci a jejich volný čas nebo osobní rozvoj se musí vtěsnat do 6 hodin denně, stávají se tak otrokyněmi své práce, pro systém často doslova neviditelnými.
Nejen absenci či rozdvojení domova badantes prožívají. Žijí sice v zajištěné domácnosti, kde také pracují, zároveň však touží být se svou rodinou, která je potřebuje stejně jako lidé, o něž pečují v Itálii. Často psychicky strádají s pomyšlením na to, jak opouštěly své malé děti, neviděly, jak vyrůstají, znají je jen z videí či fotek a v průběhu jejich práce začali umírat jejich rodiče a přátelé, jež neviděly léta. Přesto, že k lidem, o něž se starají mají vřelý vztah, stále je to pro ně práce. Služba, kterou poskytují zprostředkovává svobodu jejich zaměstnavatelům, menší svobodu jim samotným.
Psychická zátěž, věk i délka odloučení se později projevují jako somatická onemocnění, často u jednotlivých badantes podobná a připomínající obtíže zdravotnických pracovníků poskytujících tolik péče svým pacientům, že jim nezbývá čas na starost o vlastní rodinu a děti, natož na vlastní psychohygienu.
O badantes jsem do včerejší diskuze neslyšela, ale až teď mi dochází, že jejich „alternativy“ znám a měla jsem je v minulosti hodně blízko sebe, aniž jsem si uvědomila, co skutečně prožívají.
„Potrebujem tri tyždně dovolenou. Aha a kam jedeš? Dom, na Ukrajinu, za děckama.“
„A jak ses měla, co děcka? Plakaly, nechtěly pustit maminku.“
(Citát pochází z mého osobního rozhovoru s jednou ukrajinskou maminkou, která vidí své děti jednou za rok, aby jim mohla svým výdělkem umožnit plnohodnotný a pohodlný život tam doma.)
Bazaar je jiný, než jak ho znám. Ale je. Být spolu na jednom místě a prožívat atmosféru prostoru divadla je magická věc a asi pro ni zatím v životě nemám alternativu. Ukazuje se však, že to není zdaleka jediný důvod, proč divadlo a kulturu potřebuji. Její schopnost mě knockoutovat svou živelností, přímostí, hrubostí, ale i něhou a tím, že má neustále co říci nijak neslábne přesto, že ty tepláky jsou možná tak trochu pyžamo a dvojka vína se ukázala být naprosto nedostačujícím množstvím alkoholu.
Lighter than Woman
Koncept: Kristina Norman
Dramaturgie: Laur Kaunissaare
Kamera, živé odbavování: Erik Norkroos
Choreografická konzultace: Joanna Kalm, Karolin Poska
Hudba: Jēkabs Nīmanis
Světla: Oliver Kulpsoo
Spolupráce: Isadora Angelini, Ivana Abbondanza, Halina Fomiceva, Liubov Sandulovych, Nataliya Sandu, Victoria Bilivska, Mariia Filonenko, Mayya Romashchenko, Rina Pancaldi
Koprodukce: Kanuti Gildi SAAL, Santarcangelo Festival, New Theatre Institute of Latvia, Emilia Romagna
