Se zatajeným dechem uhranut obrazy v šerosvitu, jejich kompozicí, hrou stínů, barvami odstínů, principy minimalismu. Napnutý očekáváním ve velmi pozvolně se stupňujícím tempu od prvních letmých pohybů, hledání těžiště, rovnováhy, možností vzletu i levitace až k okamžiku zlomu, resp. ohybu prvního prutu. Konstrukce dekonstrukce? Vznik, zánik, pomíjivost obrazu i artefaktu na pomezí žánrů a divadelních oborů, přitom beze slov! Tak lze ve zkratce z divákovy perspektivy charakterizovat Thin Skin, projekt Elišky Brtnické, oceněný na letošní České taneční platformě.
Postava opřená o třímetrovou železnou tyč a jejich stín na boční zdi, zčásti překrytý stínem bedýnky uprostřed jeviště. Toť úvodní obraz, dokud publikum neusedne a neztiší se. Roste míra soustředění v hledišti, samozřejmě i před ním. Náhle se tyč ocitá na rameni postavy a prodlužuje její vertikálu, na zdech se objevují první momentky stínového divadla. Lze zahlédnout kroky marionety, jež vede sama sebe, oběšencovo tělo rozhoupané vánkem. Přitom z frontálního pohledu na jeviště vidíme „jen“ postavu performera (Lukas Bliss), kterak osahává, poznává těžiště prutu (samozřejmě jej dávno už důvěrně zná), zkouší prvotní možnosti společného pohybu těla a úsečky oné matérie. V horizontální poloze na rameni postavy se na „projekčním plátně“ střídají výjevy různé velikosti a ostrosti, prut se prodlužuje, zkracuje. Lze spatřit houslistu, samuraje nebo gejšu s jehlicí ve vlasech. Od samého počátku obrazy evokují atmosféru, kompozici a šerosvit fotografií Ivana Pinkavy. V pohybu jako by ožily. Fascinace obrazem, hra s výtvarnem slibuje jedinečnou podívanou, rozvášňuje divákovu dychtivost, a to je teprve prolog této meditativní pohybové instalace. Tyče a lidé přibývají, na chvíli se v prostoru objevují telegrafní dráty, pták v letu (rozvibrované konce prutu sevřeného uprostřed pěstí natažené paže), neslyšně klapající tkalcovský stav. Přitom z čelního pohledu z hlediště jsme svědky „rozcvičky“ současného cirkusu, zkoumání fyzikálních, později mechanických vlastností předmětu a kinetických možností materiálu i těl účinkujících. Pozornost upoutá i chvíle, kdy se stín lana na okamžik promění v kovový prut a opačně. Z tyčí vznikají první konstrukce a pokusy proplést jimi tělo, navzájem se provázat. Kužel světla snadno odhalí tajemství oné záhadné bedýnky z úvodního obrazu a červeň pálené hlíny prozradí tzv. německou cihlu, tj. s průduchy, do nichž lze pruty zasunout. Možnosti minimalistické akrobacie opět posunuty a jediný barevný prvek na jevišti podtrhuje scénický minimalismus a jeho působivost. Změnou bodu osvětlení a opakovaným střídáním se stíny pohybují rychleji než jejich aktéři, animace připomene počátky laterny magiky. Ticho prořízne až zvuk železa taženého po betonové podlaze auditoria v galerii DOX (dispozice prostoru jsou dokonale využity, což je patrno v průběhu, v závěru představení, ale i v čase po něm, kdy odcházíte z místa dění jinou cestou, než jste přišli). Ostatně je nadmíru vzrušující pozorovat i proměnu zprvu jednotlivých zvuků, ruchů, jejich přibývající četnost, slévání se, prolínání se s tóny, až v několika chvílích vytvářejí meditativní melodie a s nezpochybnitelnou precizností dotvářejí atmosféru, podtrhují gradaci vizuálních vjemů (sound design Stanislav Abrhám a Roman Džačář).

Provaz a tyč
Spojení, jež otevírá další dimenzi, ze země k vzdušné akrobacii. Přichází ve chvíli, kdy jsou možnosti na zemi z pohledu režie téměř vyčerpány. Zavěšením tyčí v prostoru připravený divák, tj. čtenář programu, náhle porozumí slovům tvůrců o dekonstrukci hrazdy, radikální změně jejích parametrů a vnímání hrazdy jako kinetické a akční sochy. Ale nepředbíhejme. „Fascinuje nás chování tohoto materiálu, pohyb zavěšené tyče nás téměř hypnotizuje. Určité pohyby se mohou nezvratně projevit na tvaru hrazdy a vytvořit nové podmínky ne/stability, na něž se musíme adaptovat. Vyrovnáváme se s křehkostí a zranitelností, které lze pocítit jen skrze tenkou kůži.“ (z programu)
„Levitující“ pruty jsou krom hrazdy i kyvadlem, metronomem, houpačkou, zvonkohrou. Cihla umožní posunout těžiště tyče či vyvážit hmotnost visícího těla. Stíny násobí počet: vrtulí, vesel, brků vějíře, končetin pavoučí ženy… Obrazy se střídají v čím dál dynamičtějším sledu, mohou připomenout zrychlený fénixův životaběh, na okamžik zazáří a již z popela povstává další. Ve chvíli, kdy se tempo zdá již neudržitelné, váha těla ohýbá první prut, deformuje jej. Otevírá se tak nová dimenze, v níž je tělu umožněno otisknout se v hmotě a obrazu v mysli. Vzniká nespočet prostorových artefaktů, soch, instalací, které záhy zanikají. Pruty již nelze vnímat jako přímku, ale stávají se 3D objektem, zdeformovanými spirálami vinoucími se kolem těla. Někdy jako by jím prostupovaly, jindy s tělem tvoří nerozdělitelnou dvojici, zejména v pohybu. Samy o sobě mohou být drátěnými květinami, uměleckými přírodninami, ale i abstraktním otiskem lidské aktivity, kdy destrukce nutně neznamená jen zkázu a zmar.
P. S.
K magnetické přitažlivosti Thin Skin bezpochyby přispívá dokonalá souhra všech složek. Koncept a režie, zvuk, kostýmy (Tereza Kopecká), tvořivost a zručnost účinkujících (dalšími jsou Alžběta Tichá a Eliška Brtnická). Pod light designem je podepsán Martin Špetlík. Střídání bočního, horního světla, jednotlivých úhlů, projekce stínů je podstatným pilířem, na němž tato pohybově vizuální instalace stojí. Blízkost atmosféry fotografií Ivana Pinkavy již byla naznačena (z období posledních 15 až 20 let). V této souvislosti je třeba připomenout také Františka Drtikola (na nějž ve vnímání a zachycení světla, poetikou Pinkava z části navazuje; ostatně v příbramské Galerii F. D. právě probíhá společná výstava obou autorů). Týká se to okamžiku v představení, kdy je promítaný obraz na zdi „rozstřižen“ do tří pruhů, které jsou mírně fázově posunuty. Samozřejmě si nelze nevzpomenout na asi nejslavnější Drtikolovu fotografii Vlna. Je s podivem (v dobrém slova smyslu), jak jsi jsou fotografie z Thin Skin a obou fotografů blízké, navazují na sebe nejen atmosférou, ale i motivy.

Thin Skin
Koncept a režie: Eliška Brtnická
Premiéra 24. 10. 2022
Psáno z reprízy 30. 3. 2023 (uvedení v rámci České taneční platformy)
PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
Rozhovor s Eliškou Brtnickou od Veroniky Hrabalové ZDE
Recenzi na Hang Out od Kateřiny Korychové ZDE
Pojednání o inscenaci Enola od Barbory Lišky ZDE
1 komentář
Komentáře nejsou povoleny.