Vkročit do příběhu

Se zata­je­ným dechem uhra­nut obra­zy v šero­svi­tu, jejich kom­po­zi­cí, hrou stí­nů, barva­mi odstí­nů, prin­ci­py mini­ma­lis­mu. Napnu­tý oče­ká­vá­ním ve vel­mi pozvol­ně se stup­ňu­jí­cím tem­pu od prv­ních let­mých pohy­bů, hle­dá­ní těžiš­tě, rov­no­váhy, mož­nos­tí vzle­tu i levi­ta­ce až k oka­mži­ku zlo­mu, resp. ohy­bu prv­ní­ho pru­tu. Kon­struk­ce dekon­struk­ce? Vznik, zánik, pomí­ji­vost obra­zu i arte­fak­tu na pome­zí žánrů a diva­del­ních obo­rů, při­tom beze slov! Tak lze ve zkrat­ce z divá­ko­vy per­spek­ti­vy cha­rak­te­ri­zo­vat Thin Skin, pro­jekt Eliš­ky Brt­nic­ké, oce­ně­ný na letoš­ní Čes­ké taneč­ní platformě.

---

Posta­va opře­ná o tří­me­t­ro­vou želez­nou tyč a jejich stín na boč­ní zdi, zčás­ti pře­kry­tý stí­nem bedýn­ky upro­střed jeviš­tě. Toť úvod­ní obraz, dokud pub­li­kum neu­sed­ne a nezti­ší se. Ros­te míra sou­stře­dě­ní v hle­diš­ti, samo­zřej­mě i před ním. Náh­le se tyč oci­tá na rame­ni posta­vy a pro­dlu­žu­je její ver­ti­ká­lu, na zdech se obje­vu­jí prv­ní moment­ky stí­no­vé­ho diva­dla. Lze zahléd­nout kro­ky mari­o­ne­ty, jež vede sama sebe, obě­šen­co­vo tělo roz­hou­pa­né ván­kem. Při­tom z fron­tál­ní­ho pohle­du na jeviš­tě vidí­me „jen“ posta­vu per­for­me­ra (Lukas Bliss), kterak osa­há­vá, pozná­vá těžiš­tě pru­tu (samo­zřej­mě jej dáv­no už důvěr­ně zná), zkou­ší prvot­ní mož­nos­ti spo­leč­né­ho pohy­bu těla a úseč­ky oné maté­rie. V hori­zon­tál­ní polo­ze na rame­ni posta­vy se na „pro­jekč­ním plát­ně“ stří­da­jí výje­vy růz­né veli­kos­ti a ost­ros­ti, prut se pro­dlu­žu­je, zkra­cu­je. Lze spat­řit hous­lis­tu, samu­ra­je nebo gej­šu s jeh­li­cí ve vla­sech. Od samé­ho počát­ku obra­zy evo­ku­jí atmo­sfé­ru, kom­po­zi­ci a šero­svit foto­gra­fií Iva­na Pin­ka­vy. V pohy­bu jako by oži­ly. Fas­ci­na­ce obra­zem, hra s výtvar­nem sli­bu­je jedi­neč­nou podí­va­nou, roz­vášňu­je divá­ko­vu dych­ti­vost, a to je tepr­ve pro­log této medi­ta­tiv­ní pohy­bo­vé insta­la­ce. Tyče a lidé při­bý­va­jí, na chví­li se v pro­sto­ru obje­vu­jí tele­graf­ní drá­ty, pták v letu (roz­vib­ro­va­né kon­ce pru­tu sevře­né­ho upro­střed pěs­tí nata­že­né paže), neslyš­ně kla­pa­jí­cí tkal­cov­ský stav. Při­tom z čel­ní­ho pohle­du z hle­diš­tě jsme svěd­ky „roz­cvič­ky“ sou­čas­né­ho cir­ku­su, zkou­má­ní fyzi­kál­ních, poz­dě­ji mecha­nic­kých vlast­nos­tí před­mě­tu a kine­tic­kých mož­nos­tí mate­ri­á­lu i těl účin­ku­jí­cích. Pozor­nost upou­tá i chví­le, kdy se stín lana na oka­mžik pro­mě­ní v kovo­vý prut a opač­ně. Z tyčí vzni­ka­jí prv­ní kon­struk­ce a poku­sy pro­plést jimi tělo, navzá­jem se pro­vá­zat. Kužel svět­la snad­no odha­lí tajem­ství oné záhad­né bedýn­ky z úvod­ní­ho obra­zu a čer­veň pále­né hlí­ny pro­zra­dí tzv. němec­kou cihlu, tj. s prů­du­chy, do nichž lze pru­ty zasu­nout. Mož­nos­ti mini­ma­lis­tic­ké akro­ba­cie opět posu­nu­ty a jedi­ný barev­ný prvek na jeviš­ti pod­tr­hu­je scé­nic­ký mini­ma­lis­mus a jeho půso­bi­vost. Změ­nou bodu osvět­le­ní a opa­ko­va­ným stří­dá­ním se stí­ny pohy­bu­jí rych­le­ji než jejich akté­ři, ani­ma­ce při­po­me­ne počát­ky later­ny magi­ky. Ticho pro­říz­ne až zvuk žele­za taže­né­ho po beto­no­vé pod­la­ze audi­to­ria v gale­rii DOX (dis­po­zi­ce pro­sto­ru jsou doko­na­le vyu­ži­ty, což je patr­no v prů­bě­hu, v závě­ru před­sta­ve­ní, ale i v čase po něm, kdy odchá­zí­te z mís­ta dění jinou ces­tou, než jste při­šli). Ostat­ně je nad­mí­ru vzru­šu­jí­cí pozo­ro­vat i pro­mě­nu zpr­vu jed­not­li­vých zvu­ků, ruchů, jejich při­bý­va­jí­cí čet­nost, slé­vá­ní se, pro­lí­ná­ní se s tóny, až v něko­li­ka chví­lích vytvá­ře­jí medi­ta­tiv­ní melo­die a s nezpo­chyb­ni­tel­nou pre­ciz­nos­tí dotvá­ře­jí atmo­sfé­ru, pod­tr­hu­jí gra­da­ci vizu­ál­ních vje­mů (sound design Sta­ni­slav Abr­hám a Roman Dža­čář).

Pro­vaz a tyč

Spo­je­ní, jež ote­ví­rá dal­ší dimen­zi, ze země k vzduš­né akro­ba­cii. Při­chá­zí ve chví­li, kdy jsou mož­nos­ti na zemi z pohle­du režie téměř vyčer­pá­ny. Zavě­še­ním tyčí v pro­sto­ru při­pra­ve­ný divák, tj. čte­nář pro­gra­mu, náh­le poro­zu­mí slo­vům tvůr­ců o dekon­struk­ci hrazdy, radi­kál­ní změ­ně jejích para­me­t­rů a vní­má­ní hrazdy jako kine­tic­ké a akč­ní sochy. Ale nepřed­bí­hej­me. „Fas­ci­nu­je nás cho­vá­ní toho­to mate­ri­á­lu, pohyb zavě­še­né tyče nás téměř hyp­no­ti­zu­je. Urči­té pohy­by se mohou nezvrat­ně pro­je­vit na tva­ru hrazdy a vytvo­řit nové pod­mín­ky ne/stability, na něž se musí­me adap­to­vat. Vyrov­ná­vá­me se s křeh­kos­tí a zra­ni­tel­nos­tí, kte­ré lze pocí­tit jen skr­ze ten­kou kůži.“ (z pro­gra­mu)

„Levi­tu­jí­cí“ pru­ty jsou krom hrazdy i kyva­dlem, met­ro­no­mem, hou­pač­kou, zvon­ko­hrou. Cih­la umož­ní posu­nout těžiš­tě tyče či vyvá­žit hmot­nost visí­cí­ho těla. Stí­ny náso­bí počet: vrtu­lí, vesel, brků vějí­ře, kon­če­tin pavou­čí ženy… Obra­zy se stří­da­jí v čím dál dyna­mič­těj­ším sle­du, mohou při­po­me­nout zrych­le­ný féni­xův živo­ta­běh, na oka­mžik zazá­ří a již z pope­la povstá­vá dal­ší. Ve chví­li, kdy se tem­po zdá již neu­dr­ži­tel­né, váha těla ohý­bá prv­ní prut, defor­mu­je jej. Ote­ví­rá se tak nová dimen­ze, v níž je tělu umož­ně­no otisk­nout se v hmo­tě a obra­zu v mys­li. Vzni­ká nespo­čet pro­sto­ro­vých arte­fak­tů, soch, insta­la­cí, kte­ré záhy zani­ka­jí. Pru­ty již nelze vní­mat jako přím­ku, ale stá­va­jí se 3D objek­tem, zde­for­mo­va­ný­mi spi­rá­la­mi vinou­cí­mi se kolem těla. Někdy jako by jím pro­stu­po­va­ly, jin­dy s tělem tvo­ří neroz­dě­li­tel­nou dvo­ji­ci, zejmé­na v pohy­bu. Samy o sobě mohou být drá­tě­ný­mi kvě­ti­na­mi, umě­lec­ký­mi pří­rod­ni­na­mi, ale i abs­trakt­ním otis­kem lid­ské akti­vi­ty, kdy destruk­ce nut­ně nezna­me­ná jen zká­zu a zmar. 

P. S.

K mag­ne­tic­ké při­taž­li­vos­ti Thin Skin bez­po­chy­by při­spí­vá doko­na­lá sou­hra všech slo­žek. Kon­cept a režie, zvuk, kos­týmy (Tere­za Kopec­ká), tvo­ři­vost a zruč­nost účin­ku­jí­cích (dal­ší­mi jsou Alž­bě­ta Tichá a Eliš­ka Brt­nic­ká). Pod light designem je pode­psán Mar­tin Špet­lík. Stří­dá­ní boč­ní­ho, hor­ní­ho svět­la, jed­not­li­vých úhlů, pro­jek­ce stí­nů je pod­stat­ným pilí­řem, na němž tato pohy­bo­vě vizu­ál­ní insta­la­ce sto­jí. Blíz­kost atmo­sfé­ry foto­gra­fií Iva­na Pin­ka­vy již byla nazna­če­na (z obdo­bí posled­ních 15 až 20 let). V této sou­vis­los­ti je tře­ba při­po­me­nout také Fran­tiš­ka Drti­ko­la (na nějž ve vní­má­ní a zachy­ce­ní svět­la, poe­ti­kou Pin­ka­va z čás­ti nava­zu­je; ostat­ně v pří­bram­ské Gale­rii F. D. prá­vě pro­bí­há spo­leč­ná výsta­va obou auto­rů). Týká se to oka­mži­ku v před­sta­ve­ní, kdy je pro­mí­ta­ný obraz na zdi „roz­stři­žen“ do tří pru­hů, kte­ré jsou mír­ně fázo­vě posu­nu­ty. Samo­zřej­mě si nelze nevzpo­me­nout na asi nej­slav­něj­ší Drti­ko­lo­vu foto­gra­fii Vlna. Je s podi­vem (v dob­rém slo­va smys­lu), jak jsi jsou foto­gra­fie z Thin Skin a obou foto­gra­fů blíz­ké, nava­zu­jí na sebe nejen atmo­sfé­rou, ale i motivy.

Thin Skin
Kon­cept a režie: Eliš­ka Brt­nic­ká
Pre­mi­é­ra 24. 10. 2022
Psá­no z reprí­zy 30. 3. 2023 (uve­de­ní v rám­ci Čes­ké taneč­ní platformy)

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
Roz­ho­vor s Eliš­kou Brt­nic­kou od Vero­ni­ky Hra­ba­lo­vé ZDE
Recen­zi na Hang Out od Kate­ři­ny Korych­o­vé ZDE
Pojed­ná­ní o insce­na­ci Eno­la od Bar­bo­ry Liš­ky ZDE