Makroskopický mikrokosmos

Petr Nikl (vprostřed), Ondřej Smeykal (vlevo). Foto: Blanka Křikaková

Praž­ské Pla­ne­tári­um v par­ku Stro­mov­ka se brzy začne měnit. Jed­ním z posled­ních pod­ni­ků, kdy bylo mož­né mimo ast­ro­no­mic­ké pořa­dy pro­zkou­mat krá­su a kouz­lo ana­lo­go­vé­ho pro­jek­to­ru byla alchy­mis­tic­ká sean­ce výtvar­ní­ka, per­for­me­ra, hudeb­ní­ka – obec­ně vel­mi čino­ro­dé­ho tvůr­ce Pet­ra Nik­la. Líheň v pla­ne­táriu, jak byla jed­no­rá­zo­vá akce nazva­ná, dopro­vá­zel jeho dlou­ho­le­tý spo­lu­pra­cov­ník Ondřej Smey­kal a jako jaký­si netu­še­ný guest­star (zde spíš star ve smys­lu hvězd­ném) VJ pro­vá­zel veče­rem jakož­to hvězd­nou oblo­hou dra­ma­turg pla­ne­tária Mar­tin Fuchs.


Do řádě­ní či jak jinak něž­ně nazvat per­for­ming Pet­ra Nik­la, pat­ří hrát­ky se zrca­dly, svět­lem, homo­ge­ni­tou teku­tin na spe­ci­ál­ních svě­tel­ných sto­lech, na nichž bublá­ním vytvá­ří orga­nic­ké tex­tu­ry a nechá po nich běhat, zce­la náhod­ně své oblí­be­né setr­vač­ní­ky nebo iko­nic­ké mecha­nic­ké brou­ky. Sle­do­vat jeho jevišt­ní prá­ce v čase je totož­né jako se vra­cet k oblí­be­né­mu seri­á­lu tvůr­čích postu­pů a pokaž­dé obje­vit něco netu­še­né­ho, nové­ho. Stej­ně jako v praž­ském Pla­ne­táriu, kde došlo k explo­zi niter­né­ho zážit­ku, kde pro­běh­lo záro­veň intim­ní i opu­lent­ní sci fi, psy­che­de­lic­ká sek­ven­ce z 2001: Vesmír­ná Ody­sea pod sklíč­kem mik­ro­sko­pu, vel­ký, přes­to komor­ní třesk, hori­zont té nej­zaz­ší udá­los­ti ve vaší bez­pro­střed­ní blíz­kos­ti. V netu­še­ných sou­vis­los­tech tak Petr Nikl s Ondře­jem Smey­ka­lem zopa­ko­va­li pro­jekt Líheň s vel­mi pří­hod­ným podti­tu­lem malo­vá­ní hud­bou – vyprá­vě­ní svět­lem.

Líheň v pla­ne­táriu, foto: Blan­ka Křikavová

Opto­me­cha­nic­ký pro­jek­tor praž­ské­ho Pla­ne­tária je objekt sám o sobě. Monu­men­tál­ní vál­co­vi­tá kon­struk­ce s otoč­ný­mi hla­vi­ce­mi coby sekun­dár­ní­mi pro­jek­to­ry při­po­mí­ná orbi­tál­ní sta­ni­ci s desít­ka­mi oken. Fas­ci­nu­jí­cí, zpr­vu hluč­ná, pak tichá mecha­ni­ka pře­de a otá­čí se pod­le toho, jak si to její ope­rá­tor pře­je. Pro­jek­tor jed­no­ho dne nahra­dí tech­no­lo­gie LED Dome a cen­t­rál­ní obra­zo­vý zdroj se po celé šíři kopu­le roz­pro­stře mezi bez­má­la 44 mili­o­nů LED diod. Pod­le popi­su to bude něco podob­né­ho jako Sta­ga­Craft, kte­ří popr­vé odzkou­še­li fil­mo­ví ino­vá­to­ři z Industri­la Light & Magic na seri­á­lu Man­da­lo­ri­an ze svě­ta Star Wars. Celá sou­sta­va tím ale pozbu­de své nej­vět­ší kouz­lo, jakousi ana­lo­go­vou patinu.

Líheň v pla­ne­táriu, foto: Blan­ka Křikavová

Tu, kte­rou Petr Nikl při Líh­ni v pla­ne­táriu vyu­žil beze zbyt­ku. Kopu­le dómu mu poskyt­la ohrom­nou pro­jek­ční plo­chu. Co moh­lo v jeho sub­til­něj­ších pro­duk­cích na malých scé­nách půso­bit jako zachvě­ní amé­by v mik­ro­sko­pu bylo v Pla­ne­táriu rov­no výbuchu super­no­vy, oka­mži­ku, kdy se z niče­ho (o němž mno­ho neví­me a pokud ano tak kuse a spe­ku­la­tiv­ně) sta­lo vše (o němž pla­tí pře­de­šlé). Galak­tic­kým mode­rá­to­rem Niklo­vých obra­zů se stal Ondřej Smey­kal – ovšem nepřed­sta­vuj­me si orchest­rál­ní epi­ku Joh­na Wil­li­am­se či Hansa Zim­me­ra, ale až ambi­ent­ní smě­si­ci tlu­me­ných zvu­ků, „melo­dic­ké dishar­mo­nie sto­ic­ké­ho nekli­du“, chvě­ní gon­gu a ato­nál­ní pod­kres didge­ri­doo. Kdy­by někdo pře­psal nále­zy detek­to­rů vln do not, jis­tě by vypa­da­ly přes­ně jako Smey­ka­lo­vy kom­po­zi­ce. Ohro­mu­jí­cí svě­tel­né hrát­ky vzni­ka­jí­cí Niklo­vi pod ruka­ma při­ná­še­ly vel­ký prvek náho­dy (ať už fou­ká­ním jem­né­ho syp­ké­ho mate­ri­á­lu do svět­la, kypě­ní tma­vé nakou­ře­né pěny či v momen­tě, při němž Nikl pro­ho­dil bater­ku skr­ze jed­nu skle­ně­nou nádo­bu. Ta neče­ka­ně pro­le­tě­la teku­ti­nou, za tlu­me­né­ho zvu­ku dopadla na zem a zhas­nu­la) ale i ty, jejichž timing byl kru­ci­ál­ní po ohro­mu­jí­cí efekt, při němž se nic stá­vá vším. A nao­pak. Petr Nikl s obrov­skou nafu­ko­va­cí pyra­mi­dou, jehla­no­vi­tým mega klo­bou­kem vstou­pil do mecha­ni­ky pro­jek­to­ru, jako by se v dekon­ta­mi­nač­ní komo­ře při­pra­vo­val na výstup do vol­né­ho pro­sto­ru. Při důraz­né teč­ce při­po­mí­na­jí­cí pád do nezná­ma celá ohrom­ná kopu­le upadla do tmy a ticha. Pod seda­dly se uza­vřel por­tál do jiné­ho svě­ta, jako když zajdou hvězdy z hvězd­né brá­ny. Stej­ně dob­ro­druž­né bylo sle­do­vat nejen výsle­dek, ale i pro­ces alchy­mis­tic­kých sou­vis­los­tí, těka­vých emo­cí a v mezi­ča­se kou­mat, čímže tak krás­ný obraz vznik­nul. Na věč­nost v pamě­ti. Jako sou­hvězdí labu­tí pís­ně za tři­ce­ti­le­tou éru pro­jek­tor praž­ské­ho Planetária.

Petr Nikl, foto: Len­ka Křikavová

Líheň v pla­ne­táriu
Kon­cept, inter­pre­ta­ce: Petr Nikl, Ondřej Smey­kal
Pro­jek­ce: Mar­tin Fuchs
Psá­no z uve­de­ní 27. břez­na 2023

Od Martin Macháček

Bývalý editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dávný spolupracovník studentské platformy divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. V současnosti zasedá v dramaturgické radě festivalu Regiony v Hradci Králové a je členem činoherní komise Cen Thálie. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."