Pražské Planetárium v parku Stromovka se brzy začne měnit. Jedním z posledních podniků, kdy bylo možné mimo astronomické pořady prozkoumat krásu a kouzlo analogového projektoru byla alchymistická seance výtvarníka, performera, hudebníka – obecně velmi činorodého tvůrce Petra Nikla. Líheň v planetáriu, jak byla jednorázová akce nazvaná, doprovázel jeho dlouholetý spolupracovník Ondřej Smeykal a jako jakýsi netušený gueststar (zde spíš star ve smyslu hvězdném) VJ provázel večerem jakožto hvězdnou oblohou dramaturg planetária Martin Fuchs.
Do řádění či jak jinak něžně nazvat performing Petra Nikla, patří hrátky se zrcadly, světlem, homogenitou tekutin na speciálních světelných stolech, na nichž bubláním vytváří organické textury a nechá po nich běhat, zcela náhodně své oblíbené setrvačníky nebo ikonické mechanické brouky. Sledovat jeho jevištní práce v čase je totožné jako se vracet k oblíbenému seriálu tvůrčích postupů a pokaždé objevit něco netušeného, nového. Stejně jako v pražském Planetáriu, kde došlo k explozi niterného zážitku, kde proběhlo zároveň intimní i opulentní sci fi, psychedelická sekvence z 2001: Vesmírná Odysea pod sklíčkem mikroskopu, velký, přesto komorní třesk, horizont té nejzazší události ve vaší bezprostřední blízkosti. V netušených souvislostech tak Petr Nikl s Ondřejem Smeykalem zopakovali projekt Líheň s velmi příhodným podtitulem malování hudbou – vyprávění světlem.
Optomechanický projektor pražského Planetária je objekt sám o sobě. Monumentální válcovitá konstrukce s otočnými hlavicemi coby sekundárními projektory připomíná orbitální stanici s desítkami oken. Fascinující, zprvu hlučná, pak tichá mechanika přede a otáčí se podle toho, jak si to její operátor přeje. Projektor jednoho dne nahradí technologie LED Dome a centrální obrazový zdroj se po celé šíři kopule rozprostře mezi bezmála 44 milionů LED diod. Podle popisu to bude něco podobného jako StagaCraft, kteří poprvé odzkoušeli filmoví inovátoři z Industrila Light & Magic na seriálu Mandalorian ze světa Star Wars. Celá soustava tím ale pozbude své největší kouzlo, jakousi analogovou patinu.
Tu, kterou Petr Nikl při Líhni v planetáriu využil beze zbytku. Kopule dómu mu poskytla ohromnou projekční plochu. Co mohlo v jeho subtilnějších produkcích na malých scénách působit jako zachvění améby v mikroskopu bylo v Planetáriu rovno výbuchu supernovy, okamžiku, kdy se z ničeho (o němž mnoho nevíme a pokud ano tak kuse a spekulativně) stalo vše (o němž platí předešlé). Galaktickým moderátorem Niklových obrazů se stal Ondřej Smeykal – ovšem nepředstavujme si orchestrální epiku Johna Williamse či Hansa Zimmera, ale až ambientní směsici tlumených zvuků, „melodické disharmonie stoického neklidu“, chvění gongu a atonální podkres didgeridoo. Kdyby někdo přepsal nálezy detektorů vln do not, jistě by vypadaly přesně jako Smeykalovy kompozice. Ohromující světelné hrátky vznikající Niklovi pod rukama přinášely velký prvek náhody (ať už foukáním jemného sypkého materiálu do světla, kypění tmavé nakouřené pěny či v momentě, při němž Nikl prohodil baterku skrze jednu skleněnou nádobu. Ta nečekaně proletěla tekutinou, za tlumeného zvuku dopadla na zem a zhasnula) ale i ty, jejichž timing byl kruciální po ohromující efekt, při němž se nic stává vším. A naopak. Petr Nikl s obrovskou nafukovací pyramidou, jehlanovitým mega kloboukem vstoupil do mechaniky projektoru, jako by se v dekontaminační komoře připravoval na výstup do volného prostoru. Při důrazné tečce připomínající pád do neznáma celá ohromná kopule upadla do tmy a ticha. Pod sedadly se uzavřel portál do jiného světa, jako když zajdou hvězdy z hvězdné brány. Stejně dobrodružné bylo sledovat nejen výsledek, ale i proces alchymistických souvislostí, těkavých emocí a v mezičase koumat, čímže tak krásný obraz vzniknul. Na věčnost v paměti. Jako souhvězdí labutí písně za třicetiletou éru projektor pražského Planetária.
Líheň v planetáriu
Koncept, interpretace: Petr Nikl, Ondřej Smeykal
Projekce: Martin Fuchs
Psáno z uvedení 27. března 2023
