Machovarium 1: Letní highlights light delights

Macho­va­ri­um je nový for­mát, simu­la­ce mých „tolik popu­lár­ních“ edi­to­ri­a­lů v tiš­tě­ném vydá­ní Taneč­ní zóny. Zde v inter­ne­to­vé džun­g­li ale půjde o obsa­ho­vě i for­mál­ně méně spou­ta­ná, roz­sáh­lej­ší pojed­ná­ní, expe­ri­men­tál­ní makro­re­cen­ze a tex­ty plné nesou­vi­se­jí­cích sou­vis­los­tí. Zapo­meň­te tedy na všech­na oče­ká­vá­ní o lite­rár­ních doved­nos­tech, co je a není kva­lit­ní, kde začí­ná či kon­čí kli­nic­ká gra­fo­ma­nie. Nech­te se pohl­tit slas­tí diva­del­ní­ho gee­ka, obe­jmout váš­ní jeho ner­dí reflexe. Jak prud­ká je pova­ha auto­ra, tak prud­ký bude jeho lite­rár­ní styl i nekom­pro­mis­ní umě­lec­ká licen­ce. Tyto úvod­ní­ky spo­jí dohro­ma­dy auto­ro­vo ego, aktu­ál­ní inspi­ra­ce, roz­po­lo­že­ní i účin­ky medi­ka­ce na ADHD. Nuže začí­ná­me, pro­to­že efekt­ní ver­bál­ní trysk a sděl­nost nemo­hou být v opo­zi­ci natrvalo…

---

Někte­ré brá­ny se musí zavřít, aby se jiné ote­vře­ly. Pla­tí to o jizvách, švech, stru­pech… a létě. Mož­ná úpl­ně nej­ví­ce. Dva sku­teč­ně mimo­řád­né poči­ny na vel­ko­le­pých fes­ti­va­lech sym­bo­lic­ky léto ote­vře­ly (a vprav­dě vyhřez­ly) a před nedáv­nem také uza­vře­ly – Insce­na­ce any attempt will end in crushed bodies and shat­te­red bones Jana Mar­ten­se na Tan­ci Pra­ha a oká­za­lá show Aqua­nauts na Let­ní Let­né sevře­ly léto (nej­tep­lej­ší v ději­nách) do pev­né obru­če bez jedi­né­ho nepěk­né­ho svaru. 

Brá­na prv­ní: Frak­tu­ra pev­né­ho řádu, konec dějin

Co činí Tanec Pra­ha Tan­cem Pra­ha? Jsou to cho­re­o­gra­fic­ké hvězdy, exhi­bi­ce jejich talen­tu, schop­nost skr­ze tanec arti­ku­lo­vat frag­men­ta­ri­za­ci svě­ta na ato­my, v nichž se pře­stá­va­jí ori­en­to­vat i ti osví­ce­něj­ší? Urči­tě také. Pro mne jsou prá­ce tvůr­ců zvuč­ných jmen, kte­ří doká­žou sklou­bit nesmlou­va­vá for­mál­ní výcho­dis­ka a v jádru zůstá­va­jí věr­ní (i divo­ké­mu) kon­cep­tu­a­lis­mu. Z posled­ních let namát­ko­vě při­po­me­nu špič­ko­vý set Yoan­na Bour­ge­o­is ve dvo­ra­ně Veletrž­ní­ho palá­ce, samo­zřej­mě gran­di­óz­ní mas­ter­pie­ce Transver­se Ori­en­tati­on, kte­rý z osob­ní­ho Olym­pu v rám­ci fes­ti­va­lu sne­sl na Novou scé­nu Dmi­t­ris Papai­o­an­nou (v této spo­leč­nos­ti se pak tře­ba tako­vá insce­na­ce A Qui­et Eve­ning of Dan­ce Wil­li­a­ma For­sy­tha jevi­la až pří­liš úhled­ně). Do toho­to výbě­ru jis­tě zapad­ne dal­ší achiev­ment fes­ti­va­lo­vé dra­ma­tur­gie. Jana Mar­ten­se letoš­ní Tanec Pra­ha před­sta­vil coby přís­né­ho meto­di­ka. Jeho cho­re­o­gra­fie any attempt will end in crushed bodies and shat­te­red bones se v kate­go­rii zahra­nič­ních pro­duk­cí za tuto sezo­nu v Čes­ku sta­ne beze­spo­ru vrchol­ným požit­kem. Mar­tens vyjmul čas z jeho ply­nu­tí, sám ho pře­na­sta­vil a dáv­ko­val tak neú­pros­ně, tak napí­na­vě, že dosá­hl maxi­mál­ní rela­ti­vi­ty, záro­veň maxi­mál­ní jed­no­du­chos­ti a napros­to zdr­cu­jí­cí­ho účin­ku. Rela­ti­vi­ty času jakož­to hod­not. Roz­klad pod­le něj pro­bí­há na půdo­ry­su svě­ta posed­lé­ho doko­na­los­tí, v logi­ce kazu napa­da­jí­cí­ho nové umě­lé zuby, neu­stá­le pokři­vu­jí­cí umě­lý, chtě­ný úsměv. Všich­ni z com­pa­ny vyka­zo­va­li schop­nost v davo­vých scé­nách para­lel­ně trčet coby indi­vi­du­a­li­ty stej­ně jako se úpl­ně roz­měl­nit. Ve výsled­ném dojmu se pak mícha­la valí­cí se bez­tvář­ná masa s hlu­bo­ce osob­ním pří­bě­hem v poza­dí a svo­bod­ný, nepo­ho­dl­ný punk s pun­tič­kář­sky pra­vi­del­nou struk­tu­rou pohy­bu. Jeho samot­nou pod­sta­tu by bylo urči­tě mož­né zazna­me­nat na mili­me­t­ro­vý papír a s libos­tí stu­do­vat silo­čá­ry cho­re­o­gra­fo­va pro­sto­ro­vé­ho myš­le­ní, stu­do­vat jako géniův noto­vý zápis. Čtver­co­vý půdo­rys ješ­tě domi­nan­ci nad časem a hlav­ně pro­sto­rem umocňoval.

Pokud by někdo vzne­sl námit­ky, že by mu snad insce­na­ce v míst­ním pro­stře­dí při­pa­da­la cizí, pro­to­že čes­ká post­ko­lo­ni­ál­ní zku­še­nost je nulo­vá a struk­tu­rál­ní rasis­mus udr­žo­ván v mezích, asi by potře­bo­val tro­chu vyvět­rat. Když se člo­věk podrob­ně zamě­ří na zprá­vy z posled­ních měsí­ců, nalez­ne pozo­ru­hod­né prů­se­čí­ky s Mar­ten­so­vou insce­na­cí už v tom kam se posu­nu­la komu­ni­ka­ce díky soci­ál­ním sítím. Nená­vist­ná zvo­lá­ní plná afek­tu z kůlen, z hos­pod, pří­pad­ně hádek mezi pří­buz­ný­mi (za zjed­no­du­še­ní se omlou­vám, ale více vari­ant mě zatím nena­padlo), tedy dří­ve izo­lo­va­né explo­ze frustra­ce se najed­nou sta­ly veřej­ný­mi a síťo­vá­ním lépe bují jak rako­vi­no­tvor­né kme­ny. Živel­ně houst­nou­cí jed pod­po­ru­je dru­hý. Digi­tál­ně archi­vo­vá­ny zahní­va­jí a  sys­te­ma­tic­ky otra­vu­jí svo­je oko­lí. Napří­klad udá­los­ti násle­du­jí­cí po vraž­dě brněn­ské­ho Roma Niko­la­se mlu­ví za vše.

Brá­na dru­há: Dospí­vá­ní s Let­ní Letnou

Když Mosio Bon­gon­ga v roce 2019 pře­šla po laně na Let­nou přes Vlta­vu a její spo­ko­je­ný úsměv rov­nal se hlu­bo­ké medi­ta­ci, oprav­du se jed­na­lo o udá­lost hod­nou všech přímých pře­no­sů z nej­dů­le­ži­těj­ší (osob­ních) zápa­sů. Širo­ké hle­diš­tě roze­vře­né mezi oba bře­hy i kaská­dy pří­stu­po­vých chod­ní­ků poskyt­lo dosta­tek míst pro tisí­ce zvědavců.

Podob­ně jako Leten­ský ryb­ník. S tím roz­dí­lem, že bych pro­duk­ci k osla­vě 20 let Let­ní Let­né ozna­čil za monu­men­tál­ní min­d­fuck. Aqua­nau­ty bylo totiž mož­né užas­le sle­do­vat jako vel­ko­le­pou show – v době mno­ha kri­zí – aniž by byla jak­ko­liv prázd­ná. Důka­zem budiž opuš­tě­ný hoří­cí člun, kte­rý pozvol­na plul po vodě jako samo­stat­ný objekt, jako socha. Žád­ná dal­ší akce, jenom pla­vi­dlo obe­pnu­té pla­me­nem. Míru, v níž se snou­bi­la opu­len­ce s kýčem vra­ce­la význam jevišt­ní­mu mirá­klu. S tím roz­dí­lem, že veš­ke­rý zdroj ilu­ze stál obna­že­ný a tyčil se nad hle­diš­těm jako polus slu­neč­ních hodin za hlu­bo­ké tmy. Sem tam se mih­ly záři­vé gym­nastic­ké kru­hy ve vzdu­chu a akro­bat­ky (či akro­ba­té) při­po­mí­na­ly pro­gra­my ze série Tron. Masiv­ně nabas­so­va­ný hudeb­ní pod­kres posklá­da­ný z hito­vek island­ských Sigur Rós či sklad­by z kle­no­tu všech fil­mo­vých soun­d­trac­ků – kom­po­zi­ce, kte­rou pro Scor­se­se­ho Posled­ní poku­še­ní Kris­ta zkom­po­no­val Peter Gab­riel – umoc­ňo­val obřad­ní cha­rak­ter výro­čí. Z mno­ho národ­ní­ho týmu, svi­ty pro­dukč­ních i dal­ších pro­fe­sí se hrdi­nou ved­le akro­ba­tů / per­for­me­rů stal ope­rá­tor jeřá­bu. Mezi kni­ply musel tan­čit jako krá­lov­ský hráč mezi zla­tý­mi joysticky. 

Způ­sob, jak vměst­nat sílu 20 let do 30 minut ve mně pře­mohl veš­ke­ré raci­o­nál­ní zábra­ny i roz­li­šo­va­cí schop­nos­ti mezi nos­tal­gií i reál­nou rea­li­tou, tou jedi­nou aktu­ál­ní. Opět jsem vnitř­ně výs­ka­je pobí­hal po Let­né jako v roce 1999, utí­kal ke sta­nům – a to se ani Let­ní Let­ná nejme­no­va­la Let­ní Let­ná – abych sti­hl pro­duk­ci tru­py Que-Cir-Que, abych se tam roz­plác­nul a kou­kal na diva­dlo, kte­ré jsem v živo­tě nevi­děl… A kde pou­ží­va­li pro změ­nu Dead Can Dan­ce.

Sou­čás­tí toho­to bohu­li­bé­ho for­má­tu budou drob­něj­ší per­lič­ky, laj­ny korál­ků z poci­tů hrdos­ti nebo stříp­ků náho­dou posbí­ra­ných ces­tou (tuč­né písmo uvo­zu­je jaký­si dru­hý díl pere­xu), to aby urči­tě neušly vaší pozornosti.

- napros­to výji­meč­ná zále­ži­tost se stá­le ode­hrá­vá v Alšo­vě Jiho­čes­ké gale­rii. Upro­střed turis­tic­ky bom­bar­do­va­né­ho are­á­lu Hlu­bo­ké nad Vlta­vou je mož­né do 19. lis­to­pa­du toho­to roku navští­vit retrospek­tiv­ní výsta­vu HR GIGER METAMORPHOSES. Mož­ná pro něko­ho pře­hy­po­va­ná podí­va­ná je povin­nos­tí pro obse­dant­ní fanouš­ky non­kon­form­ní­ho tělo­vé­ho desig­nu. V něko­li­ka málo míst­nos­tech se mani­fes­tu­je tem­ná fas­ci­na­ce těles­ný­mi otvo­ry i teku­ti­na­mi, limi­ty huma­ni­ty i para­no­ia z tech­no­kra­cie. Návštěv­ník si nejed­nou postesk­ne nad nej­vět­ším fil­mem všech dob – kte­rý bohu­žel nikdy nevzni­kl – a to Dunou Alejan­d­ra Jodo­rowské­ho (Giger při­pra­vo­val seg­ment výtvar­ných návrhů) a skr­ze akry­lo­vá plát­na se dosta­ne pod kůži vlast­ním nej­hrůz­něj­ším pre­dik­cím a poci­tům, že jsme vymě­ni­li dale­ce vzdá­le­nou dysto­pii za život v ní.

- Domi­nik Meli­char píše o imer­ziv­ním, para­di­va­del­ním even­tu K pra­me­ni na Mezi­ná­rod­ním fes­ti­va­lu Regi­o­ny v Hrad­ci Krá­lo­vé. Jeho recen­zi nalez­ne­te na tom­to odka­zu: https://www.tanecnizona.cz/recenze/2023/konec-hrani-na-indiany/

A nenech­te se zmást. V zálo­ze máme stá­le něko­lik člán­ků pokrý­va­jí­cích akce z letoš­ní­ho jara / léta a nevzdá­me se, neboť jejich vydá­ní jed­nak při­po­me­nou dobu nedáv­no minu­lou, naše chy­by i vrcho­ly. Někte­ří mohou namí­tat, že psát o fes­ti­va­lech pár měsí­ců (nebo dní) po jejich ukon­če­ní nemá smy­sl, nicmé­ně já se domní­vám, že podob­ný druh reflexe nezra­je jako sýr (proč cho­dit do krá­mu pro laci­nou meta­fo­ru), ale jako pře­chod mezi dočas­ným „hez­kým“ zážit­kem a věč­nou nád­he­rou. Chce­me roz­bí­jet léty zane­se­ný boo­mer­ský kon­cept psa­ní o diva­dle — radě­ji krát­ké, úder­né, čti­vé a zábav­né — byť pro něko­ho nesro­zu­mi­tel­né — pec­ky než used­lou moud­rost men­tál­ních seni­o­rů nebo mla­dých sta­rých v předlou­hých tex­tech bez sexe­ap­pea­lu. Jsme pro­ti kon­cep­tu, „že si diva­dlo najde své­ho divá­ka” ale za kon­cept „čte­nář si najde své­ho autora”. 

Dead Can Dan­ce k tomu doda­jí potřeb­nou tečku.

Vidí­me se příště.