Konec hraní na indiány

k per­for­man­ci K pra­me­ni Jaku­ba Got­twal­da a kol.

---

Ame­ri­ka je země neo­me­ze­ných mož­nos­tí, říká se. Ame­ri­ka je sym­bol svo­bo­dy, říká se, a pro jis­to­tu si to při­po­mí­ná tři­a­de­va­de­sá­ti­me­t­ro­vou sochou u bře­hu. Ame­ric­ký sen má své vlast­ní hes­lo na wiki­pe­dii. Ale taky je to země, v níž v cel­ku poklid­ně, pod­le své­ho, v sou­la­du se svou kra­ji­nou, se svý­mi bohy, duchy, mýty a ritu­á­ly, žili až do pří­jez­du Evro­pa­nů lidé, jež Kolum­bus myl­ně nazval indi­á­ny. Evro­pa­né mezi ně zavlek­li nešto­vi­ce, spal­nič­ky a cho­le­ru a zhru­ba 90 % všech původ­ních oby­va­tel Ame­rik zde­ci­mo­va­li jen tím­to způ­so­bem. Zby­lých deset pro­cent povraž­di­li nebo zavře­li do rezer­va­cí, aby si ti, jimž už byl „sta­rý kon­ti­nent“ těs­ný, moh­li spl­nit svůj ame­ric­ký sen v zemi teď už koneč­ně neo­me­ze­ných mož­nos­tí. O mno­ho sto­le­tí poz­dě­ji při­chá­zí Karl May, skau­ting, E. T. Seton, Liga les­ní moud­ros­ti, prv­ní dět­ské tábo­ry s indi­án­skou tema­ti­kou, sbí­rá­ní bob­ří­ků, seto­no­vy hrn­ce pod drny čes­kých luk, slav­nost­ní ohně… a něko­lik gene­ra­cí lidí, kte­ří si pod indi­á­ny vzpo­me­nou na dva tři týd­ny v týp­ku před­tím, než se poje­de do Chor­vat­ska. Kul­tur­ní apro­pri­a­ce roz­bu­je­lá jak covid. V posled­ních letech se ale začí­na­jí roz­má­hat post­ko­lo­ni­ál­ní stu­dia, vra­ce­ní evrop­ských kořis­tí do zemí jejich půvo­du a omlu­vy lídrů někte­rých evrop­ských zemí za to, co jejich před­ci na oby­va­te­lích jiných zemí pro­vá­dě­li. Pro­jekt Jaku­ba Got­twal­da K pra­me­ni spa­dá přes­ně do těch­to tendencí.

Je to vůbec prv­ní pro­jekt v his­to­rii hra­dec­ké­ho mezi­ná­rod­ní­ho fes­ti­va­lu Regi­o­ny, kte­rý fes­ti­val spo­lu­pro­du­ku­je a kte­rý vzni­ká pří­mo pro něj. V pro­gra­mu byl prak­tic­ky nepře­tr­ži­tě po celou dobu jeho trvá­ní, cel­kem 16x, a anon­co­ván byl jako nej­vět­ší udá­lost letoš­ní­ho roč­ní­ku. Nej­vět­ší byl jed­no­znač­ně scé­nou. Výraz­ný kus Šim­ko­vých sadů pokry­lo pět nezvyk­lých tee­pee z recyklo­va­ných ban­ne­rů, dal­ší kusy ban­ne­rů sestří­ha­ných do tva­rů zví­ře­cích kůží a roz­vě­še­ných nebo pohá­ze­ných všu­de kolem pokrý­va­ly výje­vy z indi­án­ské his­to­rie nebo mýtů. Upro­střed pro­stran­ství čně­lo obrov­ské pře­nos­né ohniš­tě. U sta­nů pak akté­ři při­po­mí­na­jí­cí bez­do­mov­ce s kšil­tov­ka­mi a ray-bany, sve­t­ry, kost­ko­va­ný­mi koši­le­mi, uni­for­ma­mi, v beder­ní rouš­ce, kte­rá pře­ce musí kaž­dou chví­li spadnout…

Autor pro­jek­tu a jeho reži­sér Jakub Got­twald si pře­bí­rá sku­pin­ku divá­ků, resp. návštěv­ní­ků – neboť pou­hé a pasiv­ní dívá­ní se konat nebu­de, a pro­vá­zí je po indi­án­ském leže­ní. V úbo­ru při­po­mí­na­jí­cím uni­for­mu vojá­ka z dob kolo­ni­za­ce úseč­ně popi­su­je, co je na kte­ré kůži vyob­ra­ze­no, a dopl­ňu­je se filo­so­fic­ko-lyric­ký­mi pasá­že­mi vzta­hu­jí­cí­mi se k vní­má­ní pohy­bu, času a svě­ta obec­ně. Po pro­cház­ce po leže­ní je sku­pi­na roz­dě­le­na do čtyř pod­sku­pin a roze­jdou se do tee­pee, kde se ode­hrá­vá to hlav­ní – čty­ři mik­ro­pří­běhy z indi­án­ské his­to­rie, resp. indi­án­ské mytologie.

Moje sku­pin­ka zača­la u indi­án­ské­ho mýtu o stvo­ře­ní svě­ta v podá­ní Fili­pa Šeb­ša­je­vi­če. Ten­to­krát ale žád­ní roman­tič­tí ducho­vé a boho­vé a sta­teč­ní indi­á­ni, ale spí­še posta­vy na hra­ni­ci šílen­ství, sou­pe­ří­cí v „prdě­ní“ a svět tvo­ří­cí de fac­to defe­ká­tem. Šeb­ša­je­vi­čův pro­jev nad­to při­po­mí­nal tanec, doko­na­le přes­ně dopro­vá­zel kon­krét­ní posta­vy kon­krét­ní­mi ges­ty, exta­tic­ky pobí­hal po tee­pee a ne doce­la sro­zu­mi­tel­ně v jed­nu chví­li pře­šel z původ­ní slo­ven­šti­ny do češtiny.

V násle­du­jí­cích sta­nech se už vyprá­vě­ly pří­běhy reál­ných indi­án­ských osob­nos­tí, v posled­ním dokon­ce med­vě­da v zaje­tí. Sdě­le­ní všech tří pří­bě­hů bylo zřej­mé – bílí se k původ­ní­mu oby­va­tel­stvu (i tomu zví­ře­cí­mu) cho­va­li zle a je dob­ré si to stá­le při­po­mí­nat a neo­pa­ko­vat to. Ros­te napě­tí, co bude v dal­ším a dal­ším sta­nu. Hned v tom násle­du­jí­cím po stvo­ře­ní svě­ta však při­chá­zí tro­chu roz­ča­ro­vá­ní. Aleš Němec ve svém odta­ži­tém a nepře­svěd­či­vém refe­rá­tu z val­né čás­ti text dokon­ce četl bez jaké­ko­li chu­ti vtáh­nout návštěv­ní­ka do děje. Nao­pak Pavel Neškud­la v násle­du­jí­cím tee­pee svůj pří­běh nevy­prá­věl, ale ode­hrál, objek­to­vě roze­hrál i písek v díře a vcel­ku suges­tiv­ně v závě­ru se ješ­tě sna­žil pro­dat návštěv­ní­kům cet­ky z piv­ních zátek coby vzác­né amu­le­ty. Když jste nic kou­pit nechtě­li, nemi­lo­srd­ně vás vyhnal ven. Finá­le naší sku­pin­ky pat­ři­lo pří­bě­hu med­vě­da. Ten měl na sta­rost Matěj Šum­be­ra a pojal ho opět jako vyprá­vě­ní zpes­t­ře­né akro­ba­tic­kým špl­hem po kon­struk­ci sta­nu a v závě­ru doce­la efekt­ním roz­dě­lá­ním ohně lukem.

Na závěr se všech­ny sku­pin­ky sešly u cen­t­rál­ní­ho ohniš­tě, vybra­ní jedin­ci se podí­le­li na stav­bě nové­ho tee­pee, bub­no­va­lo se, tan­co­va­lo a běha­lo kolem ohně a ambi­ci­óz­ní pro­jekt kom­bi­nu­jí­cí záži­tek s eduka­cí byl u kon­ce. Tady si měl návštěv­ník tak tro­chu indi­án­ský způ­sob živo­ta v názna­ku imer­ze osa­hat. Pře­vládly však spí­še roz­pa­ky. Onen život byl opět redu­ko­ván pou­ze na spe­ci­fi­kum tee­pee a křepče­ní kolem ohně. Kri­ze vzta­hu původ­ní­ho ame­ric­ké­ho etni­ka a evrop­ské­ho kolo­ni­zá­to­ra zůsta­la pou­ze v lite­rár­ní podo­bě v pře­vy­prá­vě­ných pří­bě­zích. Poten­ci­ál změ­nit opti­ku a nahléd­nout indi­á­ny jinak, prav­di­vě­ji, per­for­man­ce má. Na úrov­ni poro­zu­mě­ní jed­not­li­vým pří­bě­hům se to daří, str­hu­jí­cí ani bur­cu­jí­cí však není.

K pra­me­ni
Autor: Jakub Got­twald
Režie: Jakub Got­twald
Tvůr­čí tým: Jakub Got­twald, Pavel Neškud­la, Filip Šeb­ša­je­vič, Aleš Němec, Matěj Šumbera