Talk to the nature

Per­for­ma­tiv­ní pro­cház­ka a záro­veň work in pro­gress Lush Blast začí­ná u mlý­na v Lib­ni slo­vy “zapo­meň­te na vše, co víte o pří­ro­dě”. Nevím, jest­li to jde, zapo­me­nout na pod­sta­tu toho, z čeho bio­lo­gic­ky vychá­zím, ale zkou­ším to a vydá­vám se vel­mi poma­lou ces­tou spo­lu se sku­pi­nou per­for­me­rek na výlet do divočiny.

Obchá­zí­me malý okruh oko­lo Löwi­to­va mlý­na. Pro­chá­zí­me cyk­los­tezkou plnou dětí, pej­s­ka­řů i nerud­ných cyk­lis­tů, jimž kazí­me tem­po a hlad­ký prů­jezd. Ale i ti pat­ří do naše­ho eko­sys­té­mu a přes počá­teč­ní nesou­lad se sku­pin­kou div­ných lidí, zabí­ra­jí­cích jejich úze­mí, se nako­nec stá­vá­me rov­no­cen­ný­mi “oby­va­te­li” toho­to mís­ta. Jeho osud, i když se to momen­tál­ně nezdá, je naší věcí ve stej­né míře. 

Lush Blast vzni­ká v rám­ci Live Per­for­man­ce Baza­ar Resi­den­cies a na letoš­ním roč­ní­ku fes­ti­va­lu se před­sta­vi­la jako prv­ní část z něko­li­ka­fá­zo­vé­ho cyk­lu bio­lo­gic­kých insce­na­cí inspi­ro­va­ných poho­řím Kar­pat. Jed­nou z účast­nic rezi­den­ce, v rám­ci kte­ré Lust Bla­sh vznik­lo je Carol­lin Hall. Ame­ric­ká věd­ky­ně a nezá­vis­lá uměl­ky­ně, kte­rá ve své pra­xi pro­po­ju­je svět vědy a umě­ní v jed­no. Ovliv­ňu­jí se navzá­jem? Pro­lí­na­jí se? Je mož­né pocho­pit myš­le­ní jed­no­ho či dru­hé­ho? A jaký to má smy­sl pro spo­leč­nost? Umě­ní či vědu? Jed­no dru­hé inspi­ru­je, posky­tu­je téma­ta, pří­stu­py, pohle­dy. Jde jen o to chtít se na odliš­né svě­ty dívat z toho opač­né­ho úhlu pohle­du. Na to se Caro­lin sou­stře­di­la v pří­pa­dě rezi­den­ce, v níž se pro­lí­ná její tvůr­čí a vědec­ká část osob­nos­ti. Spo­lu s per­for­mer­ka­mi Doro­tou Micha­lak, Ali­cí Minar a kol. poklá­dá obe­cen­stvu otáz­ku: “Může tanec napra­vit náš vztah s kra­ji­nou a důvěr­ně nás mezi sebou propojit?” 

Natu­re is our boss

Zamýš­lím-li se nad téma­tem eko­lo­gie, vždyc­ky skon­čím u toho, že člo­věk samot­ný je uni­kát­ní v tom, jak leh­ko­my­sl­ně při­vá­dí sám sebe do záhu­by. Ať už vlast­ní rukou ve for­mě válek a vražd nebo o něco poma­le­ji ve for­mě postup­né likvi­da­ce této pla­ne­ty. Jsme ale oprav­du vět­ši­no­vě tako­vé zrů­dy? Byly naši před­ko­vé o tolik lep­ší než my nebo byli pros­tě jen méně vyvi­nu­tí, vzdě­la­ní a tím pádem i schop­ni tolik ovliv­ňo­vat něco tak moc­né­ho jako je pří­ro­da. Je to asi naiv­ní úva­ha, ale není to tře­ba tak, že jsme my i naše čin­nost na tom­to svě­tě téhle gigan­tic­ké a moc­né pla­ne­tě tak tro­chu ukra­de­ní? Něco tak titěr­né­ho jako lidé? 

To, co v prů­bě­hu pro­cház­ky vidím je hrst­ka nad­šen­ců, hle­da­jí­cí význa­my, odpo­vě­di a mož­ná i otáz­ky, kte­ré eko­lo­gic­ká per­for­man­ce má poten­ci­ál poklá­dat. Vel­ká vět­ši­na kolemjdou­cích ale jen zvě­da­vě při­hlí­ží tomu, jak se člo­věk mění v pří­ro­du, jak s ní splý­vá, stá­vá se zvě­ří a zamě­řu­je se jen na své bazál­ní potře­by. Při sle­do­vá­ní toho, co se pře­de mnou ode­hrá­vá neu­stá­le balan­cu­ji. Na hra­ně bizar­ní­ho non­sen­su a pal­či­vých otá­zek, kte­ré mi přes­to evo­ku­je. Sedím v trá­vě upro­střed Pra­hy a fas­ci­nu­je mě vůně nar­ci­sů, kve­tou­cích a voní­cích na mís­tě, kde dochá­zí k pro­mě­ně per­for­mer­ky ve zvěř. Pozo­ru­ji, jak komu­ni­ku­jí s pří­ro­dou a mož­ná si říka­jí, jak těž­ké to dnes je. Zasta­vit se, odho­dit všech­ny dis­ple­je a jen být. Mezi stro­my, v lese, mimo dosah signálů.

Per­for­mer­ky vol­ně vyu­ží­va­jí kra­ji­nu, mizí a obje­vu­jí se mezi stro­my a při­po­mí­na­jí mi mou až dět­skou zvě­da­vost. Když se v lis­tí nebo křo­ví začne pohy­bo­vat zví­ře a násled­né zkla­má­ní z toho, když je to “oby­čej­ný” vra­bec namís­to hlo­dav­ce, kte­ré nevi­dím tak čas­to. Evo­ku­jí mi něco tajem­né­ho, něco vzác­né­ho, něco jako pří­běh, obje­vo­vá­ní minu­lých dru­hů v Ces­tě do pra­vě­ku. Po celou dobu mě i celou sku­pi­nu vedou, pozo­ru­ji je se zájmem, i když nemám poně­tí, zda­li mě dove­dou k něče­mu, co jsem ješ­tě neviděla. 

Při­vá­dě­jí mě na vrchol, k pomy­sl­né­mu ohni, odkud je vidět na celé údo­lí, pře­stá­va­jí se scho­vá­vat a jsou krás­ně vidi­tel­né. Odtud, od spo­leč­né­ho zdro­je, kde pří­ro­da je něčím, co je naším spo­leč­ným zájmem, může­me začít naši deba­tu nad otáz­ka­mi, jaký­mi jsou pří­rod­ní kata­stro­fy, mezi­dru­ho­vá spo­lu­prá­ce, lid­ské zása­hy a pro­bí­ha­jí­cí poli­tic­ké boje o eko­lo­gic­ké hos­po­da­ře­ní s půdou a mno­ho dalších.

Lush Blast – fes­ti­val Baza­ar Sdí­le­ní odváž­né pra­xe 2024

Cho­re­o­gra­fie, tanec: Doro­ta Micha­lak (PL/DE), Ali­ca Minar (CZ/DE)

Tanec: Bre­e­an­ne Sax­ton (US/DE)

Hud­ba: & the roman­tic hor­se (autor­ka­mi jsou Ola Zie­lińska (PL/DE) & Agnie­sz­ka Kuchar­ska (PL/DE)

Scé­no­gra­fie: Natá­lie Raj­ni­šo­vá (CZ)  

Svě­tel­ný design: Raquel Rosil­de­te (BR/DE)      

Dra­ma­tur­gie: Mai­kon Kem­pin­ski (BR/DE)