Hopelessness is worse than fight. So we fight. 

Je počá­tek roku 2024, celo­svě­to­vě se potý­ká­me se slo­ži­tou spo­le­čen­skou i poli­tic­kou situ­a­cí a já se na úvod zamýš­lím nad tím, jak dlou­ho na Baza­ar jez­dím. Deset let to asi nebu­de, ale tako­vých osm asi ano. S not­nou dáv­kou nad­sáz­ky si při­pa­dám jako pamět­ni­ce a mám tedy snad i dosta­teč­ně vel­ký vzo­rek na to, abych se poku­si­la zhod­no­tit jeho vývoj. 10. roč­ník fes­ti­va­lu Baza­ar začí­ná, jubi­lej­ně nabi­tý a s podti­tu­lem Sdí­le­ní odváž­né praxe. 

U odva­hy se ješ­tě na chvi­lič­ku zasta­vím a dovo­lím si navá­zat na slo­va dra­ma­tur­ga Baza­a­ru Ewa­na McLa­re­na. Baza­ar nebyl nikdy odra­zem stře­do­prou­do­vé zába­vy, spí­še umě­lec­kých tva­rů a pra­cí, kte­ré by ve svě­tě popu­lár­ní zába­vy stá­ly na okra­ji, mož­ná že až za jeho okra­jem. Nab­lej­ska­né bídy bylo dost a nejen já, ale i nastu­pu­jí­cí gene­ra­ce Z tou­ží spí­še po prav­dě. Stá­va­jí se pro nás důle­ži­tý­mi opět hod­no­ty, jaký­mi je svo­bo­da, nezá­vis­lost, prav­da nebo pes­t­rost (nejen názo­ro­vá). Pod povr­chem se skrý­vá mno­hé a Baza­ar se pod něj vždy dostá­val. Kro­mě poli­tic­kých otá­zek se dnes zamě­řu­je také na posta­ve­ní uměl­ce ve spo­leč­nos­ti, na jeho posel­ství, jeho schop­nos­ti a hou­žev­na­tost na ces­tě za napl­ně­ním své­ho “údě­lu” ve svo­bod­ném i nesvo­bod­ném světě.

Fes­ti­val asi nemohl zahá­jit ničím aktu­ál­něj­ším a pal­či­věj­ším než je per­for­man­ce Mag­dy Szpecht Cyber Elf. Ješ­tě, než se jím začnu zabý­vat hlou­bě­ji, upřím­ně, potře­bo­va­la bych ji vidět ješ­tě tak 3 x, abych pobra­la všech­ny infor­ma­ce, kte­ré jsou v ní oba­že­ny. Je jich tolik, že je nesta­čím při­jí­mat a záro­veň vní­mat a v hla­vě utvá­řet hod­no­ce­ní toho, na co se dívám. Až pří­liš mě zají­má kaž­dá infor­ma­ce, kte­rou Mag­da říká. A i když je to téma, kte­ré není zrov­na na sobo­tu ke kafi, chci se jím zabý­vat a dozvě­dět se co nej­víc. O lidech, kte­ří se dob­ro­vol­ně vzda­li své kari­é­ry, aby se vyda­li na ces­tu boje pro­ti (nejen digi­tál­ní) dez­in­for­mač­ní válce. 

Baza­ar začí­ná. Oci­tám se v poko­ji, kte­rý vypa­dá, jako u fana­tic­ké­ho hrá­če doma. Něko­lik obra­zo­vek, kame­ra, pár počí­ta­čů, pro­mí­ta­cí plát­no a spous­ta kódů a vyhle­dá­va­cích promptů na nich. Za obra­zov­kou ale nese­dí hac­ker, kte­rý má v mé hla­vě podo­bu tři­cát­ní­ka s drob­ka­ma v klá­ves­ni­ci a nad­vá­hou, ale drob­ná krás­ná bytost. Elf­ka s “efí­ma” ouš­ka­ma a odhod­lá­ním pomo­ci v boji s dez­in­for­ma­ce­mi a fake news. Před­sta­vu­je obe­cen­stvu ote­vře­ně nástro­je, ces­ty, ale i stras­ti, kte­ré den­ně zažívá. 

Byť per­for­man­ce s těž­kým téma­tem, přes­to doká­že vylou­dit úsměv a vnést humor. 

“Fuck Putin. Let’s do it, don’t be shy. Enjoy. You can’t fuck off some­o­ne in the the­a­t­re eve­ry day.” 

Ať už je to vál­ka nebo jiná kri­ze hod­not, je his­to­ric­ky i momen­tál­ně stud­ni­cí pro tvor­bu sati­ry. Na jeviš­ti i ve spo­leč­nos­ti. Tolik memů jako za posled­ní dva roky jsem nevi­dě­la, a i když je to tro­chu “kacíř­ské”, směju se jim nahlas, pro­to­že pova­žu­ji humor a smích za jed­nu ze zbra­ní pro­ti dik­tá­tor­ským mon­st­rům. V prů­bě­hu jaké­ko­li války.

V sou­vis­los­ti s vál­kou mi čas­to naska­ku­jí myš­len­ky na Vol­de­mor­ta. Feno­men jed­né gene­ra­ce, par­don. Ale proč? Pro­to­že mě na něm vždy fas­ci­no­va­lo jádro jeho nezni­či­tel­nos­ti. Nemá totiž o koho by se bál. Ztrá­ty se ho netý­ka­jí, jedi­né, na čem mu zále­ží, je on sám a zni­čit ho není vůbec jed­no­du­ché. Na stra­ně dru­hé sto­jí spous­ta cha­rak­te­rů, kte­rým zále­ží na toli­ka lidech a věcech, že tenhle boj nemů­že být nikdy fér. Stej­ně jako tahle vál­ka. Není pros­tě fér.

Návaz­nost a absurd­ní pro­vá­za­nost toho­to kon­flik­tu s tím, kte­rý svět pro­žil během dru­hé svě­to­vé vál­ky není naho­di­lý. Obvi­nit totiž v sou­čas­nos­ti něko­ho z nacis­mu je stej­ně popu­lis­tic­ky výhod­né, jako pou­ka­zo­vat na to, že ukra­jin­ští uprchlí­ci berou nám, v prsa se bijí­cím, pra­co­vi­tým a spra­ved­li­vým Čechům prá­ci. Ohro­žu­jí bez­peč­nost a jsou vůbec hroz­bou tře­tí­ho řádu. Jak typic­ké. Popu­lis­té to budou mít vždy jed­no­duš­ší, pro­to­že něja­ká prav­da je jim ukra­de­ná a pení­ze niko­mu z nich nesmr­dí. Kupec­ké počty jsou jed­no­du­ché a za tvor­bu dez­in­for­ma­cí a jejich šíře­ní pros­tě a jed­no­du­še při­jde víc rub­lů než za prá­ci v officu. I to je bohu­žel realita. 

Mag­da se pohy­bu­je na hra­ni­ci mezi bytím s divá­ky na stra­ně pří­jem­ců a bytím za web­ka­me­rou. Bytím v digi­tál­ním svě­tě a komen­to­vá­ním dění. Líbí se mi tahle auten­ti­ci­ta, kte­rá se pokou­ší nasi­mu­lo­vat sku­teč­nou situ­a­ci, do níž cyber elf den­ně vstu­pu­je. Vyu­ží­vá simul­tán­ní pro­jek­ce na dvou postran­ních obra­zov­kách a na hlav­ním plát­ně, kam stre­a­mu­je svůj obraz a hlav­ní video. Život cyber eflů není srov­na­tel­ný s čím­ko­li jiným. Zápřah na psy­chi­ku i fyzic­ké zdra­ví je neu­vě­ři­tel­ný, odol­nost a pře­svěd­če­ní jedin­ců, kte­ří se s tím­to kří­žem vydá­va­jí na ces­tu musí být obrov­ská. Musí mít zdro­je, z nichž čer­pa­jí a také dob­ře nasta­ve­nou dušev­ní i spán­ko­vou hygienu. 

Téma nejen téhle vál­ky, šíře­ní dez­in­for­ma­cí a pro­pa­gan­dy už aktu­ál­něj­ší asi být nemů­že. Není mou ambi­cí nachá­zet něja­ké uni­ver­zál­ní hod­no­ce­ní nebo odpo­vě­di. Nicmé­ně nutí mě ale­spoň se nad nimi zamýš­let a poklá­dat je na stůl. I když ději­ny píší vítě­zo­vé, i když voleb­ní obdo­bí je jas­né a žáby budou na svých pra­me­nech sedět, dokud to půjde. Pat­řím naštěs­tí k těm, co přes toto vědo­mí nedo­ká­ží jen tak smí­ře­ně sedět a čekat, až si pro mě přijdou.

Mezi tím se bude rodit dal­ší gene­ra­ce a ta se bude zabý­vat trau­ma­ty, kte­rých se vál­ka dopus­tí nejen na lidech, ale také na zví­řa­tech a přírodě.

Cyber Elfs fun­gu­jí od roku 2014, tedy od úpl­né­ho počát­ku rus­ké inva­ze na Ukra­ji­nu, resp. Krym. 

Cyber Elf – fes­ti­val Baza­ar Sdí­le­ní odváž­né pra­xe 2024

Kon­cept a per­for­man­ce: Mag­da Szpecht

Dra­ma­tur­gie: Olga Drygas

Video: Natan Ber­kowicz & DZIKI

Hud­ba: Krzysz­tof Kaliski