Are you the dancing queen?

Jugo­slá­vie byla za dob býva­lé­ho reži­mu jed­ním z nej­ob­lí­be­něj­ších míst pro dovo­le­nou (nejen) čes­ko­slo­ven­ských obča­nů. Zmrz­li­na, hazard, slun­ce, moře, závan luxu­su a kapi­ta­lis­mu. Co se skrý­va­lo a skrý­vá pod náno­sem dovo­len­ko­vé­ho pozlát­ka je pře­ce jen tro­chu jiný příběh. 

Dan­ce Flo­or 2022 je dílem tro­ji­ce per­for­me­rek, kte­rá se roz­hod­la vydat se na chor­vat­ský ost­rov Krk a pro­zkou­mat v post­co­vi­do­vé době genia loci bru­ta­list­ní­ho Halu­do­vo Pala­ce Hote­lu. Mís­ta, nesou­cí­ho v sobě změ­ny, jež se ode­hrá­va­ly na úze­mí býva­lé Jugo­slá­vie his­to­ric­ky, ale i to, jak toto mís­to vypa­dá dnes. Z hote­lu, jež se stal kdy­si opu­lent­ní inves­ti­cí ame­ric­ké­ho pod­ni­ka­te­le a zakla­da­te­le spo­leč­nos­ti Pen­thou­se Boba Guc­ci­o­ne jsou dnes trosky. Přes­to ale jeho někdej­ší slá­va den­ně při­lá­ká stov­ky turis­tů, kte­ří ten­to zašlý stá­nek kapi­tal­stic­ké zába­vy chtě­jí spat­řit dřív, než se roz­pad­ne v prach. 

Rui­ny jsou v pří­pa­dě umě­lec­ké tvor­by vždyc­ky dob­rým mís­tem, odkud se dá vychá­zet. Jsou zhmot­ně­ním roz­kla­du, pra­chu, nuly, dna. A odtud se dá jít jen naho­ru, zno­vu budo­vat, zkou­mat a růst. Přes­to­že plo­cha celé­ho hote­lu pře­sa­ho­va­la 100 tisíc met­rů čtve­reč­ních, jeden z mála pře­kva­pi­vě zacho­va­lých arte­fak­tů je taneč­ní par­ket upro­střed celé­ho kom­ple­xu. Soci­a­lis­tic­ký par­ket vyro­be­ný pro kapi­ta­lis­tic­ký tanec. Ten­to para­dox, “sys­tém v sys­té­mu”, chrám plýtvá­ní a býva­lou oázu pro­mis­ku­i­ty si pro svůj výzkum vybra­la i Ana Dublje­vić, Kasia Kania, Marja Chris­ti­ans. Zvlášt­ní, že ten­to středo­bod – par­ket, kte­rý je v rám­ci celé­ho kom­ple­xu rela­tiv­ně méně význam­ný, zůstal zacho­va­lý, stej­ně jako kdy­si. Když se všech­no kolem hrou­ti­lo, zářil a ponou­kal k zábavě. 

Dan­ce Flo­or 2022 © Kasia Kania

Pro Dan­ce flo­or 2022 se stal výcho­zím bodem, odkud lze začít odpo­ví­dat na otázky: 

Kolik zpo­ce­ných nohou tan­či­lo na tomhle parketu?

Co to bylo za lidi?

Jak se o sebe starali?

Co byla jejich cit­li­vá místa?

Kde přes­ně je to mís­to, na kte­rém se tan­co­va­lo nejvíce?

Tech­nic­ky je Dan­ce Flo­or 2022 kom­bi­na­cí živé­ho vystou­pe­ní a pro­jek­ce fil­mu, kte­rý tro­ji­ce nato­či­la pří­mo v hote­lu. Čás­teč­ně kom­bi­nu­jí osob­ní výpo­vě­di, své zážit­ky a návrat do his­to­rie hote­lu a pomě­rů v něm. Vyu­ží­va­jí nejen sar­kas­tic­ké komen­tá­ře, ale také náso­be­ní akce na videu živou akcí, čímž pod­tr­hu­jí význam někte­rých sdě­le­ní. Zkou­ší hra­ni­ce dél­ky jed­not­li­vých pasá­ží, funkč­ní vyprá­vě­cí jazyk i mož­nos­ti kapi­ta­lis­tic­ké zábavy. 

I když by se nabí­ze­lo zalo­žit tako­vou výpo­věď na téma­tech jaký­mi je poli­ti­ka, odliš­nost reži­mů, pení­ze, plýtvá­ní, hoj­nost, vel­cí muži roz­ho­du­jí­cí o svě­tě z hote­lo­vých poste­lí (jako v Hra­ba­lov­ském hote­lu Ticho­ta, kde ban­kov­ky byly dob­ré tak maxi­mál­ně na zapá­le­ní dout­ní­ku), tohle dílo je o ženách. O jejich roli, jejich své­byt­nos­ti, jejich těles­nos­ti i zra­ni­tel­nos­ti. V dobách nej­vět­ší slá­vy hote­lu tady ženy plni­ly funk­ci jakých­si mas­ko­tů. Zví­řá­tek, kte­ré jsou tu pro potě­chu moc­ných mužů. 

Vyprá­vě­ní o hote­lu snů mi aso­ciu­je Dis­co­land Syl­via, Zdeň­ka Joná­ka a hol­ky, kte­ré se kolem něj mota­ly počát­kem 90. let u nás. Otáz­kou je, kolik z nich to děla­lo z pře­svěd­če­ní, kolik napros­to dob­ro­vol­ně, mož­ná až vypo­čí­ta­vě, a kolik z nich bylo pod tla­kem. Pod tla­kem nově se vyví­jí demo­kra­cie, kte­rá zpo­čát­ku vypa­da­la, že je v ní všech­no mož­né, ve stra­chu a s pre­ce­den­tem toho, že žen­ské tělo je urče­no k tomu, aby bylo očumo­vá­no, plá­cá­no, ver­bál­ně komen­to­vá­no a to všech­no auto­ma­tic­ky bez vět­ší deba­ty a mož­nos­ti se ozvat. Od 90. u nás uply­nu­lo víc než 30 let, ale upřím­ně: Posu­nu­lo se vní­má­ní žen­ské­ho těla oprav­du o tolik dál? Mám strach, že mimo zor­né pole Kon­sen­tu, v podob­ných hote­lech a klu­bech nikoli.

Por­no i ero­ti­ka samot­ná jsou feno­mé­nem jehož dopa­dy sklí­zí­me den­ně. Navzdo­ry tomu, že je to téma k zamyš­le­ní je to ale taky téma k zasmá­ní. Kopu­lač­ní pohy­by, hyper­bo­li­zo­va­ný twerk i zvu­ky v pří­pa­dě Dan­ce Flo­or pře­chá­zí z jed­no­du­ché nad­sáz­ky až do sati­ry a oper­ní árie s ní spo­je­né. Per­for­mer­ky demon­stru­jí pří­mo na svých tělech to, jak teh­dy vypa­da­ly ser­vír­ky v podob­ných typech hote­lů. Beder­ní rouš­ky mís­to suk­ní nevy­jí­ma­je i tri­an­gl kré­mu, nedů­stoj­ně nastří­kán na oham­bí, sté­ka­jí­cí všu­de mož­né. Včet­ně ste­hen, oděvů i par­ke­tu. Je to za hra­nou? Je to zába­va? A kdo o tom rozhoduje?

Hotel je dnes mís­tem, na něž se cho­dí dívat turis­té, tak­že tři per­for­mer­ky neby­ly v době natá­če­ní ničím, co by stá­lo u mno­hých návštěv­ní­ků za poza­sta­ve­ní. Někte­ří se nicmé­ně poo­hléd­nou, sta­nou, podi­ví a jdou dál. Až na konec odchá­ze­jí i ony tři. A par­ket, kte­rý v sobě nese his­to­rii mís­ta i men­ta­li­ty lidí jed­né éry tady zůstá­vá osa­mo­cen. Tře­ba jej něja­ký osví­ce­ný maji­tel jed­no­ho dne pozved­ne z pope­la a na mís­tě, kde dnes leží pou­ze rui­ny vybu­du­je něco, kvů­li čemu sem opět zaví­ta­jí nejen zvě­da­ví turis­té. A ten­to­krát to bude něco, kde zavlád­ne respekt k těles­nos­ti obec­ně. Nejen k té ženské.

Dan­ce Flo­or 2022 – fes­ti­val Baza­ar Sdí­le­ní odváž­né pra­xe 2024

Kon­cept, per­for­man­ce: Ana Dublje­vić, Kasia Kania, Marja Christians

Hud­ba: 700WET / Marja Chris­ti­ans + Cid Hohner 

Video: Andrea H. Catala 

Dra­ma­tur­gie: Zrin­ka Užbinec

Svě­tel­ný design, scé­no­gra­fie: Dana Maxim

Spo­lu­prá­ce na kon­cep­tu, pro­dukč­ní pod­po­ra: Lie­sa Harzer