Svalová a mentální paměť těla

Sou­čás­tí osmé­ho dne fes­ti­va­lu Diva­del­ní Flo­ra Olo­mouc byla osob­nost maďar­ské cho­re­o­gra­f­ky Anny Bic­zók se svou insce­na­cí Deli­ca­te, v níž vystu­pu­jí tři taneč­ni­ce, kte­ré se od sebe fyzic­ky a kul­tur­ně odli­šu­jí. Jedi­né, co mají spo­leč­né, je žen­ství. Taneč­ní cho­re­o­gra­fie má před­sta­vit, jakým způ­so­bem lze spo­lu komu­ni­ko­vat skr­ze pohy­by. Bic­zók kul­tur­ně zma­po­va­la jed­not­li­vá těla taneč­nic, aby se doká­za­la zamě­řit na pro­ces zob­ra­ze­ní žen­ské­ho těla vypo­ví­da­jí­cí­ho o své repre­zen­ta­ci, kte­rá pod­lé­há soci­o­po­li­tic­ké­mu určení.

Před­sta­ve­ní se ode­hrá­vá v pro­sto­rách S‑Klubu, na jehož scé­ně jsou podél stěn při­pra­ve­na mís­ta i pro divá­ky. Na jeviš­ti jsou již pří­tom­ny per­for­mer­ky – Adél Juhá­sz, Sasha Por­tyan­ni­ko­va a Karin Pauer. Spo­leč­ně s nimi je pří­tom­na Rozi Mákó, kte­rá vytvá­ří akus­tic­ké poza­dí insce­na­ce a pra­cu­je s mixá­ží hud­by na elek­tro­nic­kých zaří­ze­ní. Daná tro­ji­ce per­for­me­rek je maďar­ské­ho, rus­ké­ho a rakous­ké­ho půvo­du, což hra­je pod­stat­nou roli z hle­dis­ka význa­mu celé­ho před­sta­ve­ní. Zatím­co divá­ci při­chá­zí, taneč­ni­ce spo­lu vedou kon­ver­za­ci. Jakmi­le pub­li­kum use­dá a utich­ne usly­ší­me jejich roz­ho­vor, kte­rý je veden v ruš­ti­ně, maďar­šti­ně a něm­či­ně. K jejich sna­ze se domlu­vit vyu­ží­va­jí i řeč vlast­ních těl. Tato situ­a­ce nám může při­po­mí­nat vlast­ní zku­še­nos­ti s doro­zu­mí­vá­ním se s lid­mi, kte­ří neho­vo­ří naším mateř­ským jazy­kem. Pokud si nevy­sta­čí­me s mlu­ve­nou řečí, na řadu při­chá­zí tzv. domlu­va „ruka­ma noha­ma“. Jakmi­le per­for­mer­kám dochá­zí slo­va zvo­lí si čtvr­tý jazyk – taneční.

Z blíz­ké­ho setká­ní ve sku­pin­ce se taneč­ni­ce roz­pro­stí­ra­jí po celém jeviš­ti. Udr­žu­jí si od sebe odstup a při­chá­zí na svůj vlast­ní taneč­ní jazyk. Mís­ty se k sobě nepa­tr­ně při­bli­žu­jí a vyko­ná­va­jí stej­ný pohyb např. v pře­šla­po­vá­ní nohou na mís­tě. Kaž­dá svým tělem a pohle­dem ale míří jinam, což vypo­ví­dá o jejich odci­ze­ní. Někdy jsou jejich kro­ky syn­chro­ni­zo­va­né a poté zase ne. Při­chá­zí na to, jakým způ­so­bem spo­lu mohou začít komu­ni­ko­vat. Pře­kra­ču­jí se navzá­jem nebo se let­mo dotý­ka­jí či drží pev­ně ruka­ma, ale poté se pus­tí a tvr­dě dopa­da­jí na zem. Při těch­to situ­a­cích hle­da­jí ces­tu k navá­zá­ní kon­tak­tu a zdo­lá­va­jí pře­káž­ky, kte­rá jim v tom brá­ní. V jeden moment je Karin Pauer zasek­nu­tá v opa­ku­jí­cí se smyč­ce, v níž se pro­je­vu­je její ner­vo­zi­ta v těle, kte­ré neví, jak má stát a co má dělat s ruka­ma. Taneč­ni­ce Sasha Por­tyan­ni­ko­va zase pro­vá­dí seka­vé robo­tic­ké pohy­by. V této fázi jejich těla pro­zra­zu­jí svou neklid­nost nebo stro­je­nost v nau­če­ných gestech. 

Pro­střed­nic­tvím per­for­mu­jí­cí­ho těla ale také pát­ra­jí po své osob­ní his­to­rii. Adél Juhá­sz s pomo­cí svých rukou začí­ná neu­r­va­lým způ­so­bem něco odstra­ňo­vat z pod­la­hy. Na bílém bale­ti­zo­lu může­me vidět šmou­hy po čer­né podráž­ce jejích bot. Sym­bo­lic­ké mazá­ní evi­dent­ně evo­ku­je zba­ve­ní se něče­ho, co ji vnitř­ně trá­pí. Poté spo­leč­ně s Karin Pauer zve­da­jí a hází na rame­no ima­gi­nár­ně jeví­cí se pytel. V rám­ci své fyzič­nos­ti ztě­les­ňu­jí sna­hu se distan­co­vat od urči­té tíhy, kte­ré se nemo­hou zba­vit. Taneč­ní pro­jev odka­zu­je k nemož­nos­ti se sepa­ro­vat od jis­tých okol­nos­tí – co je kolem nás, co se nám sta­lo nebo odkud pochá­zí­me. Taneč­ni­ce se na závěr sta­hu­jí zpát­ky k zad­ní stě­ně jeviš­tě, kde byly na začát­ku. Nyní ale sto­jí v tichu ved­le sebe. Pro­střed­nic­tvím tan­ce před­sta­vi­ly svou jina­kost, ale záro­veň nalez­ly spo­leč­nou ces­tu k vzá­jem­né­mu sblížení. 

Násle­du­jí­cí den pro­běh­la bese­da k insce­na­ci, kde Anna Bic­zók při­blí­ži­la svůj způ­sob prá­ce s taneč­ni­ce­mi. Pra­cu­je s prin­ci­py soma­tic­ké tech­ni­ky, kte­rá bere v potaz taneč­ní­ko­vo tělo, a to jak na úrov­ni sva­lo­vé, tak i men­tál­ní pamě­ti. Je infor­mo­vá­na o svých taneč­ni­cích, díky čemuž může kolem nich vytvo­řit kon­text. Vyu­ží­vá tělo, kte­ré vychá­zí z vnitř­ních vje­mů a do jis­té míry pra­cu­je s impro­vi­zač­ní vol­nos­tí. Požá­da­la taneč­ni­ce, aby zapá­t­ra­ly do své pamě­ti a ztvár­ni­ly vizi oso­by, kte­rá byla pro ně důle­ži­tá, když se stá­va­ly žena­mi. Bic­zók muse­la vytvo­řit bez­peč­né mís­to, v němž jsou per­for­mer­ky ochot­né uká­zat svou zranitelnost. 

Může­me deba­to­vat nad tím, zda před­sta­ve­ní je čis­tě osob­ní nebo i poli­tic­ké. Taneč­ni­ce mají ztvár­nit svůj obraz žen­ství, ale záro­veň tím odha­lu­jí trans­for­mu­jí­cí pozi­ci žen­ské role ve spo­leč­nos­ti, kte­rá se v prů­bě­hu gene­ra­cí dras­tic­ky měni­la. Pří­kla­dem může být postoj Karin Pauer, kte­rý evo­ko­val drže­ní dítě­te v náru­či. Inten­zi­ta hou­pa­vé­ho pohy­bu v rukou byla ovšem nezvykle abnor­mál­ní, čímž se mohou kri­tic­ky vzta­ho­vat k nor­ma­tiv­ní­mu oče­ká­vá­ní ženy a její povin­nos­ti být mat­kou. Tanec sta­ví do popře­dí otáz­ky soci­ál­ní a poli­tic­ké, díky čemuž si divák může uvě­do­mit kul­tur­ní identi­tu per­for­me­rek, ale i jeho vlast­ní kul­tur­ní postavení. 

Psá­no z před­sta­ve­ní dne 16.5. 2024 v rám­ci fes­ti­va­lu Diva­del­ní Flo­ra Olomouc.

Deli­ca­te, Cho­re­o­gra­fie: Adél Juhá­sz, Karin Pauer a Sasha Por­tyan­ni­ko­va, Hud­ba: Rozi Mákó, Svět­la: Kata Déz­si, Kos­týmy: Csen­ge Vass, Asi­s­tent režie: Virág Ara­ny, Účin­ku­jí: Adél Juhá­sz, Karin Pauer a Sasha Por­tyan­ni­ko­va. Pre­mi­é­ra 4. 5. 2022