Dvaadvacátý ročník festivalu nového divadla Malá inventura se pomalu chýlí ke konci. Co přinesl? Přes třicet projektů – od imerzivní divadelní inscenace Climax uskupení Pomezí, přes intimní zpracování nezveřejněných deníků Petra Lébla režisérky Daniely Špinar (Objal mě Bůh a nic), či zeleninový balet Louskáček, který mohli diváci a divačky shlédnout již na loňském loutkářském festivalu Spectaculo Interese, po PerformanceBus, který vzal osazenstvo autobusu na Jičínsko, prozkoumat čerstvý Theatron ve Valdštejnské lodžii.
Potkáme lišku? © Vendula Tomšů, Johana Pocková
Kromě zmíněných programových tahounů dal festival Malá inventura prostor pro neméně důležitou část programu. Tedy propojování českých a světových profesionálů v oblasti divadla a kulturní praxe. Cílem je zabránit stagnaci dramaturgického programu, nabídnout jiné perspektivy a nové inspirativní mechanismy do umělecké tvorby. Ať už se tak děje v rámci setkání Ne-viditelná dramaturgie, které propojilo dramaturgy a dramaturgyně, nebo setkání reGenerace, zaměřující se na spolupráci napříč generacemi, nebo díky sympoziu ART-IN-RES, které tento rok otevřelo téma uměleckých rezidenčních center v Česku.
V duchu sdílení a výměny nových impulzů v tvorbě, se odehrálo také work in progress intermediální performance s názvem Potkat lišku a rozpustit se. Za vznikajícím tvarem stojí scénografka Vendula Tomšů a choreografka a tanečnice Johana Pocková.
Obě tvůrkyně v rámci této performance překračují hranice svých dosavadních uměleckých směřování. Vydávají se spolu cestou storytellingu, který kombinují s tancem a objektovým divadlem.
Potkaly jsme? © Vendula Tomšů, Johana Pocková
Diváci jsou usazeni do malého kruhu, kde zazní během performance několikrát „once upon a time“. Performerky se ve vypravěčské pozici velmi rychle střídají, žádný z příběhů nedospěje ke konci, mnohdy ani k pointě. V myslích posluchačů ale zůstává atmosféra z jednotlivých útržků vyprávění, které se kruhovým uspořádáním diváků uspořádání násobí. Performerky se divákům snaží navodit atmosféru vyprávění příběhů kolem plápolajícího ohně. Dynamika se mění se způsobem vyprávění, slova vystřídají pohyby a zvuky.
Tanečnice Johana Pocková během pohybové části neopustí své místo ve vypravěčském kruhu, přesto její dominantní tělesný projev a gesta naprosto opanují prostor. Svým „znakovým jazykem“ pokračuje ve vyprávění dříve načatých příběhů a začíná vyprávění nových.
Poslední část work in progress se věnuje příběhům skrze live scénografii, kterou Vendula Tomšů tvoří z přírodních motivů. Performerka z kapes vytahuje šišky, z kamínků pomalu vystaví cestičky. Kamínky různých velkostí a tvarů vedou po ležícím těle tanečnice, divácích, až za hranice vypravěčského kruhu. Jako pomyslný zlatý hřeb umísťuje do výsledné instalace vánoční těžítka plné sněhu.
Zde zatím dvacetiminutová performance končí. Jak by měl vypadat výsledný tvar? V diskusi, která následovala po samotném work in progress, se performerky zmiňovaly o touze hrát v exteriéru. Možná v parku, možná v lese. Od diváků dostaly tvůrkyně podrobnou zpětnou vazbu, která by mohla výsledný tvar ovlivnit – o tempu vyprávění, o zapojování diváků, ale i o technických detailech. Uvidíme. Nezbývá než trpělivě čekat, až spatříme lišku v plné své kráse a rozpustíme se spolu s ní v krajině.
Potkat lišku a rozpustit se
Koncept, režie: Vendula Tomšů, Johana Pocková
Účinkují: Vendula Tomšů, Johana Pocková
Dramaturgie: Sára Arnstein
Hudba: Martin Tvrdý
