Odvážné praxe a tělesné zkušenosti žen v performativním umění III.: BioGEOchoreography a o času nestability v době klimatické krize:

Od roku 1999 je tvor­ba taneč­ni­ce Tere­zy Ondro­vé spja­ta s pro­sto­ry diva­dla Ponec. Na jeviš­ti pro­ži­la své taneč­ní začát­ky, úspěš­né expe­ri­men­tál­ní insta­la­ce, ale i neú­spě­chy způ­so­be­né zdra­vot­ní­mi kom­pli­ka­ce­mi. S diva­dlem si vytvo­ři­la nato­lik osob­ní vztah, že zača­la pát­rat po jeho minu­los­ti a po jeho čás­tech skry­tých pod povr­chem vidi­tel­né­ho. Co se skrý­vá v pod­lo­ží diva­dla, ale i naše­ho těla se pokou­ší zod­po­vě­dět v rám­ci své per­for­man­ce GEO ve spo­lu­prá­ci s Petrou Tej­no­ro­vou s níž je sou­čás­tí taneč­ní plat­for­my Tem­po­ra­ry collective.

            Scé­no­gra­fie je zalo­že­na na whi­te boxu, což umož­ňu­je divá­ko­vi sou­stře­dit se na těles­ný, ale i ver­bál­ní pro­jev Tere­zy Ondro­vé. Barev­ná kom­bi­na­ce kos­tý­mu vyční­vá v bílém pro­sto­ru. Taneč­ni­ce má na sobě mod­ré tri­ko a kalho­ty s potis­kem sva­lo­vé tká­ně. Poz­dě­ji se uká­že, že výběr odě­vu se sym­bo­lic­ky váže ke geo­lo­gic­ké­mu výzku­mu. Rozpě­tím rukou, sko­ky a během zma­pu­je taneč­ni­ce pro­stor jeviš­tě. Záro­veň uzem­ňu­je své tělo a pomo­cí geo­fó­nu, geo­fy­zi­kál­ní­ho měři­cí­ho pří­stro­je, kte­rý pře­vá­dí vib­ra­ce země na elek­tric­ké napě­tí, pát­rá po jed­not­li­vých vrst­vách pod­stav­ce divadla.

 Tere­za Ondro­vá © Voj­těch Brtnický

Tere­za Ondro­vá pra­cu­je s geo­fó­nem a umis­ťu­je jej na kon­krét­ní pozi­ce, kte­ré jsou spja­ty se vzpo­mín­ka­mi na jed­not­li­vé taneč­ní per­for­man­ce nebo insta­la­ce v níž účin­ko­va­la. Tyto momen­ty oži­vu­jí a zpří­to­m­ňu­jí minu­lost zvukové/hudební dopro­vo­dy ze zázna­mu z daných insce­na­cí. Taneč­ni­ce dané ukáz­ky ztě­les­ní taneč­ní­mi polo­ha­mi, kte­rý­mi odka­zu­je na spe­ci­fič­nost díl­čích insce­na­cí. Jed­not­li­vé taneč­ní sek­ven­ce vypo­ví­da­jí o umě­lec­ké ces­tě Tere­zy Ondro­vé v diva­dle Ponec. Pro­mlou­vá k pub­li­ku a ote­vře­ně mu sdě­lu­je myš­len­ky a vzpo­mín­ky i na svou zesnu­lou babič­ku, kte­rá ji pod­po­ro­va­la. Tím­to způ­so­bem nechá­vá per­for­mer­ka nahléd­nout do své těles­né pod­sta­ty spo­je­né s Poncem.

Tere­za Ondro­vá © Voj­těch Brtnický

 Na mís­tě, na němž dnes sto­jí diva­dlo Ponec, byl kdy­si dáv­no moř­ský záliv, kte­rý utvo­řil pís­kov­co­vé ská­ly, do nichž se poz­dě­ji zahlou­bi­ly pří­to­ky Vlta­vy. Prv­ní­mi stav­ba­mi byla oce­lár­na, kino a jeho závě­rem diva­dlo Ponec. Tere­za Ondro­vá se vra­cí k minu­los­ti pod­lo­ží diva­dla skr­ze geo­lo­gic­ký výzkum vrs­tev za pomo­cí geo­fó­nu, kte­rý opět za pomo­cí zvu­ko­vé­ho dopro­vo­du cha­rak­te­ri­zu­je jed­not­li­vé fáze. K akus­tic­ké­mu ztvár­ně­ní vrs­tev je dopro­vo­dem pro­jek­ce, kte­rá je spuš­tě­ná na vel­kém plát­ně umís­tě­ném v zad­ním pro­spek­tu. Gra­fic­ké úpra­vy videa evo­ku­jí mění­cí se geo­lo­gic­ké vrst­vy a tva­ro­vá­ní hor­nin. Sou­čás­tí pro­jek­ce je i zachy­ce­ný obraz posta­vy Tere­zy Ondro­vé v růz­ných pozi­cích. Z jed­nou z nich je uleh­nu­tí taneč­ni­ce na zem, při čemž její posta­va se postup­ně roz­ma­zá­vá až vytvo­ří obraz při­po­mí­na­jí­cí dvě geo­lo­gic­ké vrst­vy. Roze­tře­ná mod­rá barva odě­vu taneč­ni­ce při­po­mí­ná Vlta­vu, ke kte­ré se per­for­man­ce vzta­hu­je. Neje­nom diva­dlo, ale i taneč­ní ces­ta Tere­zy Ondro­vé je spo­je­ná s Vlta­vou. Diva­dlo sto­jí na skal­ním pod­lo­ží, kte­ré utvo­ři­lo Vlta­vu. V rám­ci insce­na­ce Pří­pa­dy dok­to­ra Tou­re­ta (2009) měla Tere­za Ondro­vá roli Paní Vltav­ské. Zde zatan­či­la své prv­ní sólo na sym­fo­nic­kou báseň Vlta­va. Dru­hý obraz v pro­jek­ci roz­ma­zá­vá kalho­ty per­for­mer­ky do hně­dé bar­vy, což při­po­mí­ná geo­lo­gic­kou hor­ni­nu, kte­rá je zákla­dem pro dal­ší budou­cí vrst­vy. V per­for­man­ci je pozo­ru­hod­né vidět dvo­jí sym­bo­lič­nost vzta­hu­jí­cí se k řece Vlta­vě a zákla­dům pod­lo­ží diva­dla Ponec, kte­ré jsou zpří­tomně­ny skr­ze tanečnici.

            Co se skrý­vá pod povr­chem těla před­sta­vu­jí kalho­ty s potis­kem sva­lo­vých tká­ní. Tere­za Ondro­vá odha­lu­je ana­to­mic­kou struk­tu­ru těla, kte­rá je pro nás stej­ně nevi­di­tel­ná jako geo­lo­gic­ké vrst­vy. Jsou nám nevi­di­tel­né, dokud se nezra­ní­me nebo dokud nevy­tvo­ří­me vrt, kte­rý odha­lí vnitř­ní pod­sta­tu. Taneč­ni­ce zmi­ňu­je ten­kou hra­ni­ci mezi sta­bi­li­tou a nesta­bi­li­tou, což zpo­čát­ku vzta­hu­je ke svým zra­ně­ním během per­for­man­cí, z nichž se nako­nec uzdra­vi­la. To nemů­že­me říci s pro­bí­ha­jí­cí kli­ma­tic­kou kri­zí, kte­rá pře­kro­či­la do času nesta­bi­li­ty a šan­ci o zota­ve­ní. Nachá­zí se v bodu, z něhož není návratu.

Tere­za Ondro­vá © Voj­těch Brtnický

 Závě­rem per­for­man­ce Tere­za Ondro­vá ztvár­ňu­je své dru­hé taneč­ní sólo na sym­fo­nic­kou báseň Vlta­va. Hudeb­ní pasá­že jsou spouš­tě­ny vždy, když se taneč­ni­ce dotkne země. Taneč­ní cho­re­o­gra­fie ztě­les­ňu­je její osob­ní vztah k řece. Pohy­bo­vý­mi vari­a­ce­mi spo­čí­va­jí­cí­mi v kon­tak­tu těla se zemí ztě­les­ňu­je klid­nou hla­di­nu řeky. Se zvy­šu­jí­cí se dyna­mič­nos­tí a inten­ziv­nos­tí pohy­bu vypo­ví­dá o síle a nevy­zpy­ta­tel­nos­ti, se kte­rou může zapla­vit město.

Při­pra­vi­li a spo­lu­pra­co­va­li: Pet­ra Tej­no­ro­vá, Tere­za Ondro­vá, Moni­ca Gillet­te, Jan Čtvrt­ník, Michal Cáb, Michal Kin­der­nay, Daniel Kozlík

Pro­duk­ce: Júlia Pec­ko­vá, Danie­la Řeháková

Kon­zul­ta­ce: Len­ka Špi­čá­ko­vá, Aleš Špi­čák, Michal Krá­lík, Renan Mar­tins, David Krá­lík, Matěj Str­nad, Peter Šavel, Sod­ja Zupanc Lotker

Foto: Voj­těch Brtnický