Mezi prvními třemi zahajovacími performancemi 10. ročníku Bazaar Festival můžeme vysledovat společný znak poznávání, vycházejícího z uměleckého výzkumu. Jednotlivé umělkyně se ve svých performancích dotýkají témat mocenských vztahů, vedených válkách, klimatické krizi nebo postavení žen ve společnosti. Performerky spojuje tělesná zkušenost, z níž čerpají a předávají získané poznatky prostřednictvím scénického umění, které splňuje leitmotiv letošního festivalu – odvážné praxe.
Tři performerky Ana Dubljević, Kasia Kania a Marja Christians v dokumentárním výzkumu Dance Floor tematizují kapitalistický rozpor a genderové konvence. Performerky svou tělesnou přítomností oživují minulost bývalého hotelu Haludovo Palace na území bývalé Jugoslávie, který byl finančně zajištěn americkým zakladatelem erotického časopisu Penthouse Bobem Guccionim. Jednalo se o střet kapitalistického západu se socialistickou Jugoslávií. Úspěšný projekt zbankrotoval během jediného roku. Prostory hotelu však zůstaly pod správou Jugoslávie (později Chorvatska) a dodnes je k vidění na ostrově Krk. Ale jen jako zchátralá troska.
Performerky vytvořily dokumentární záznam z místa bývalého tanečního parketu hotelu. Součástí projekce se stali i kolemjdoucí, turisté, kteří přicházejí z pláží ostrova a prohlížejí si rozpadlé trosky s grafickými nápisy. Bývalý luxusní hotel pro elity je nyní paradoxně dostupný všem. Dokumentární záznam je promítán na velkém plátně na tanečním parketu divadla Ponec, kde jsou fyzicky přítomny i umělkyně. V souvislosti s promítaným obsahem na plátně reagují jak verbálním projevem, tak tanečním doprovodem. Během projekce pozorují publikum a vystavují jej nečekaným situacím nahoty, čímž se vztahují k otázkám (re)prezentace pohlaví a sexuality. Za pomoci přivezených cihliček, které pokládají na jeviště, materiálně zhmotňují prostředí bývalého hotelu.
Dance Floor © Tender Fights Productions
V dokumentárním záznamu performerky obléhají zbytek tanečního parketu, na kterém konfrontují minulost ženského využití pro mužské pobavení. Součástí hotelu byly pracovnice Boba Gucciona, které buď byly dovezeny z Ameriky nebo byly vybrány z místních obyvatelek. Ve svých pozicích hostesek, servírek nebo krupiérek byly oděny do minišatů – „uniforem“, skrze které odhalovaly více nahé kůže, než bylo v konzervativní Jugoslávii zvykem.[1] Taneční projev performerek otevírá feministickou diskuzi o těle a reprezentaci vztahující se k minulosti hotelových pracovnic. Performerky vytváří skupinový tanec, jímž vypovídají o ideálně tvarovaném ženském těle a jeho sexuálizovaných vyobrazeních. Ana Dubljević tento způsob své práce označuje jako žánr feministické pornokrajiny, která svou choreografií vypovídá o feministickém myšlení.[2] Tanečnice provokují svými erotickými pohyby a výkřiky, které se postupně přeměňují na operní zpěv, čímž zesměšňují danou situaci. Zranitelným a humorným způsobem hledají cestu k ženské rozkoši a smyslovosti. Choreografie pracuje s rytmizovaným setkáním tanečnic ve skupinové formaci až jeho rozpadem v individuální taneční sóla. Performerky využívají celou plochu tanečního parketu a jednotlivé taneční projevy doplňují mluveným slovem vyjadřující se k minulosti hotelu. Svá těla představují v kontrastu vůči vyprávěnému příběhu o služebnicích, které musely být upravené a atraktivní, zatímco performerky mají v letním období běžné oblečení. Následně i komentují krátké minišaty služebnic s viditelně odhaleným bílým spodním prádlem. Ana Dubljević oděv paroduje v plavkách překryté ručníkem, který si ohrne až po pás, aby spodní část plavek zviditelnila šlehačkou. Komickou situací tak akcentuje tím, že se se svými kolegyněmi snaží o svůdnou chůzi, zatímco šlehačka stéká a padá na taneční parket.
Dance Floor © Tender Fights Productions
Prostředí hotelu a tanečního parketu umělkyně usouvztažňují k sobě samým, ke kapitalistické vizi a k ruinám „hotelu“. Performerky oslovují přítomné publikum a vtahují jej do jejich prožité zkušenosti s jednotlivými prostory. Kriticky zpochybňují idealizovaný obraz bohatství luxusního hotelu ovládaného mocnými muži. Taneční choreografie působí v kontextu politických souvislostí a zneužití ženského postavení jako erotického objektu. Závěrem performance tak můžeme sledovat úpadek kapitalismu, a to jak metaforicky, tak fenomenálně.
Koncept, performance: Ana Dubljević, Kasia Kania, Marja Christians
Hudba: 700WET / Marja Christians + Cid Hohner, Video: Andrea H. Catala
Dramaturgie: Zrinka Užbinec, Světelný design, scénografie: Dana Maxim
Spolupráce na konceptu, produkční podpora: Liesa Harzer, Produkce: Marja Christians / Juicy Frictions
[1] The story of a building. Haludovo Palace Hotel [online]. Dostupné z: https://www.haludovo-palace-hotel.ch/index.html.
[2] DUBLJEVIĆ, Ana. The Feminist Pornscapes: on feminist dramaturgical thinking in dance and performance practise. Station Service for contemporary dance, 2021. ISBN 978 – 86-900670 – 2‑2, s. 33 – 34.
