Mezinárodní taneční festival Tanec Praha odstartoval 36. ročník

Zahá­je­ní mezi­ná­rod­ní­ho fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha se ode­hrá­lo na Nové scé­ně Národ­ní­ho diva­dla a před­sta­vi­lo bra­zil­ský taneč­ní sou­bor Com­pa­nhia de Dancas.

Zná­má bra­zil­ská cho­re­o­gra­f­ka Lia Rodri­gu­es má vel­ké reno­mé na mno­ha svě­to­vých scé­nách a taneč­ních fes­ti­va­lech, v Pra­ze vystu­pu­je popr­vé. Na Tan­ci Pra­ha uved­la taneč­ně výtvar­nou insce­na­ci Encan­ta­do z roku 2021.

Výraz „encan­ta­do“ zna­me­ná v por­tu­gal­šti­ně jakési oča­ro­vá­ní, magic­kou sílu, kte­rá může i léčit. Je spo­je­na s tajem­ný­mi bytost­mi, kte­ré jsou spja­ty pod­le původ­ní tra­di­ce s pří­ro­dou a pohy­bu­jí se a exis­tu­jí mezi zemí a nebem, v džun­g­li, ve vodě i v rost­li­nách. Ten­to feno­mén inspi­ro­val cho­re­o­gra­f­ku a její tým k vytvo­ře­ní díla plné­ho zvlášt­ních ritu­á­lů, snad i tra­dič­ních zvy­ků. Zvo­le­né téma vzni­ka­lo bez­pro­střed­ně po pan­de­mii covi­du a dlou­ho­do­bých násled­cích zdra­vot­ní kri­ze. Vznik před­sta­ve­ní Encan­ta­do mělo tedy svým posel­stvím pomo­ci k očiš­tě­ní či uzdravení? 

Pohy­bo­vě i výtvar­ně zvlášt­ní pro­duk­ce je spja­ta a inspi­ro­vá­na původ­ní afro­a­me­ric­kou kul­tu­rou, tedy hud­bou a tancem.

Sou­bor Com­pa­nhia de Dan­cas byl zalo­žen v roce 1990 v Riu de Jane­i­ru a již dva­cet let půso­bí ve Fave­la de la Maré v jed­nom ze sla­mů vel­ko­měs­ta.  Věnu­jí se taneč­ní tvor­bě i edu­ka­tiv­ní čin­nos­ti. Sklá­dá se z růz­ných i odliš­ných etnik a tanečníků.

Jsou snad dědi­ci původ­ních oby­va­tel? Ale­spoň někte­ří tak vypa­da­jí, ne všich­ni taneč­ní­ci jsou zřej­mě pro­fe­si­o­nál­ně vyškoleni.

Díla Lii Rodri­gu­ez se pohy­bu­jí na bázi tan­ce, per­for­man­ce a výtvar­né­ho umě­ní. Roz­hod­ně se nevě­nu­jí spe­ci­fic­ké a strikt­ní taneč­ní tech­ni­ce, cho­re­o­gra­f­ka spí­še sahá po nezná­mém, nepro­bá­da­ném a tajem­ném nebo nao­pak auten­tic­kém tra­dič­ním, kde se lid­ské tělo pohy­bu­je bez zábran a zaje­tých konvencí.

Před­sta­ve­ní začí­ná v šeru a tichu. Mat­ně je vidět šest nahých taneč­ní­ků, kte­ří se při­kr­če­ně při­bli­žu­jí k pub­li­ku. Po nepa­tr­ném nasví­ce­ní odchá­ze­jí. Celá scé­na je pokry­ta narov­na­ný­mi kusy látek všech mož­ných pes­t­rých barev. Násled­ně se při­pla­zí po bři­še taneč­ník a nahý vle­ze pod jed­nu z dek či látek a poma­lin­ku se při­dá­va­jí dal­ší. Nahá bez­bran­ná těla se postup­ně zaha­lu­jí, snad se chtě­jí skrýt nebo se pro­mě­nit v něko­ho jiné­ho a kaž­dý zce­la odliš­ným, ale pre­ciz­ně nazkou­še­ným způ­so­bem vytvá­ří ze sebe jaká­si zvlášt­ní mon­stra září­cí barva­mi. Vel­mi zruč­ně si umí z látek udě­lat tur­ba­ny, vycpá­va­jí růz­né čás­ti těla, tak­že sku­teč­ně mění podo­bu, vzni­ka­jí podiv­ní stra­šá­ci i obřad­né skulp­tu­ry někdy i do vyso­ké polo­hy, kdy taneč­ní­ci si skry­tě vyle­zou na rame­na dru­hých a lát­ky se dosta­nou do celé­ho pro­sto­ru. Z těch­to podiv­ně nabubře­lých postav se tvo­ří jed­not­li­vé sku­pin­ky. V krat­ších výstu­pech se před­vá­dí, při­po­mí­na­jí jakousi pře­hlíd­ku, chví­le­mi i zví­ře­cích cha­rak­te­rů. Honos­né kos­týmy necha­jí vykouk­nout i obna­že­nou část těla. Jed­no­du­ché kro­ky, posko­ky a vaz­by evo­ku­jí tra­dič­ní tan­ce těž­ko odhad­nout jaké­ho původu.

Dob­ře jsou struk­tu­ro­va­né pře­su­ny v pro­sto­ru do základ­ních geo­me­t­ric­kých útva­rů-půl­kruh, kruh, řady a masiv­ní pro­po­je­ná hro­mad­ná sku­pi­na dese­ti postav a barev­né změ­ti látek. V jis­tém smys­lu se taneč­ní­ci sna­ží mění­cí se hro­ma­dy látek sesbí­rat, nashro­máž­dit je, jako kdy­by zís­ka­li kořist či něja­ký maje­tek, kte­rý až hamiž­ně a lako­mě stře­ží. Na hro­ma­dě­ní se kla­de urči­tý důraz.

Jinak je pro­duk­ce dopro­vá­ze­na mono­tón­ní­mi hudeb­ní­mi moti­vy a úryv­ky pís­ní lidu Gua­ra­ni Mbya, nejdří­ve na bicí chras­ti­vé nástro­je, kte­ré dyna­mic­ky při­dá­va­jí na síle, jsou dopro­vá­ze­ny strun­ným nástro­jem a v závě­ru smě­si­cí hla­sů a halas­né­ho zpě­vu. Opa­ko­vá­ní ryt­mic­ky jed­not­né­ho hudeb­ní­ho moti­vu se však zdá neko­neč­né a vlast­ně protivné.

Pro zahá­je­ní fes­ti­va­lu zamě­ře­né­ho na sou­čas­nou tvor­bu mi před­sta­ve­ní při­pa­da­lo pří­liš tra­dič­ní a vlast­ně vel­mi sla­bé, námě­tem i cha­bou cho­re­o­gra­fií. Při­tom má zku­še­ná cho­re­o­gra­f­ka Lia Rodri­gu­es za sebou řadu insce­na­cí, kte­ré jsou vždy expre­siv­ní i taneč­ně napl­ně­né a invenční.

Lia Rodri­gu­es Com­pa­nhia de Danças, Rio de Jane­i­ro, Bra­zí­lie – Lia Rodri­gu­es: Encan­ta­do. Tanec a spo­lu­prá­ce: Leo­nar­do Nunes, Valen­ti­na Fit­ti­pal­di, Andrey da Sil­va, David Abreu, Raquel Ale­xan­dre. Dále tan­čí: Ali­ce Alves, Dali­ne Ribe­i­ro, San­gu­es­su­ga, Cayo Alme­i­da, Vitor de Abreu. Dále vytvo­ři­li: Caro­li­na Repet­to, Joa­na Castro, Matheus Mace­na, Ricar­do Xavier, Tia­go Oli­ve­i­ra a Larissa Lima. Asi­s­tent­ka cho­re­o­gra­fie: Ama­lia Lima, dra­ma­tur­gie: Sil­via Soter, umě­lec­ká spo­lu­prá­ce, vizu­á­ly: Sam­mi Lan­dweer, light design: Nico­las Bou­dier, jevišt­ní tech­ni­ci: Maga­li Fou­bert, Bap­tis­ti­ne Méral, hud­ba: úryv­ky z pís­ní lidu GUARANI MBYA, mix: Ale­xan­dre Sea­b­ra. Kopro­duk­ce: Chaillot – Thé­âtre Nati­o­nal de la Dan­se – Paříž, Le CENTQUATRE – Paříž / Fes­ti­val d’Automne à Paris / Scè­ne nati­o­na­le Car­ré-Colon­nes, Bor­de­aux Métro­po­le / Le TAP – Thé­âtre Audi­to­ri­um de Poi­tiers / Scè­ne nati­o­na­le du Sud-Aqui­ta­in / La Cour­si­ve, Scè­ne nati­o­na­le La Rochelle / L’Empreinte, Scè­ne nati­o­na­le Bri­ve – Tulle / Thé­âtre d’Angoulême Scè­ne Nati­o­na­le / Le Mou­lin du Roc, Scè­ne nati­o­na­le v Nior­tu / La Scè­ne Nati­o­na­le d’Aubusson, l’OARA – Offi­ce Artis­tique de la Régi­on Nou­velle-Aqui­ta­i­ne / Le Kun­sten­fes­ti­val­de­sarts – Bru­sel, The­a­ter­fes­ti­val – Basel, HAU Hebbel am Ufer – Ber­lín, Fes­ti­val Ori­en­te Occi­den­te – Rove­ret­to, The­a­ter Fre­i­burg, Juli­dans – Amster­dam, Tea­tro Muni­ci­pal do Por­to / Fes­ti­val DDD – dias de dança a Lia Rodri­gu­es Com­pa­nhia de Danças, Asso­ci­ati­on Lia Rodri­gu­es-Fran­ce s pod­po­rou Redes da Maré a Cen­t­ro de Artes da Maré a part­ne­rů FONDOC (Occi­ta­nie) / Nada­ce Fon­dati­on d’entreprise Her­mès je pat­ro­nem Por­trétu Lia Rodri­gu­es na Fes­ti­va­lu d’Automne v Paří­ži. S pod­po­rou Mezi­ná­rod­ní­ho záchran­né­ho fon­du pro kul­tur­ní a vzdě­lá­va­cí orga­ni­za­ce 2021 Němec­ké­ho spol­ko­vé­ho minis­ter­stva zahra­nič­ních věcí, Goethe-Insti­tu­tu a dal­ších part­ne­rů. Lia Rodri­gu­es je part­ner­ským uměl­cem Chaillot – Thé­âtre nati­o­nal de la Dan­se a CENTQUATRE ve Fran­cii. Dílo věno­vá­no Oli­ve­ro­vi. Pre­mi­é­ra 1. pro­sin­ce 2021, Paříž, Fran­cie. Psá­no z uve­de­ní na fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha 2024 na Nové scé­ně Národ­ní­ho diva­dla v Pra­ze 2. červ­na 2024.