Fairy Tales v rámci festivalu Tanec Praha

V čes­ké pre­mi­é­ře uve­dl POCKETART KOLEKTIV, Sabi­na Boč­ko­vá a Joha­na Pocko­vá taneč­ní před­sta­ve­ní Fai­ry Tales na scé­ně Diva­dla Ponec.

POCKETART je uzná­va­ný kolek­tiv mla­dých tvůr­ců pod vede­ním taneč­nic a cho­re­o­gra­fek Sabi­ny Boč­ko­vé a Joha­ny Pocko­vé. Sdru­žu­je pod sebou také výtvar­ní­ky, scé­no­gra­fy a hudeb­ní­ky. Řadu pro­jek­tů před­ved­li v něko­li­ka zemích Evro­py, ale byli již také i v Již­ní Ame­ri­ce a Afri­ce a jejich prá­ce byly vybrá­na na pře­hlíd­ku evrop­ské plat­for­my AerowavesTwenty21 a Twenty22. Také jsou sou­čás­tí pro­jek­tu Sha­pe It! A Big Pul­se Dan­ce Alli­anz. Ze zají­ma­vých před­sta­ve­ní je nut­no při­po­me­nout úspěš­né pro­jek­ty Jáma lvo­vá, Tre­at­ment of Remem­be­ring nebo K Mado­ně se rzí.

Čer­stvá pre­mi­é­ra Fai­ry Tales byla před­sta­ve­na v dub­nu na fes­ti­va­lu Sismo­graf ve Špa­něl­sku.  Je posta­ve­na pro osm taneč­nic v dopro­vo­du zpě­vač­ky Sáry Von­dráš­ko­vé (Never Sol) a hudeb­ní­ka a kyta­ris­ty Luká­še Palá­na, s kte­rým cho­re­o­gra­f­ky již spo­lu­pra­cu­jí opa­ko­va­ně. Pohád­ka jako rea­li­ta a rea­li­ta jako vysně­ná pohád­ka v sou­čas­nos­ti. Pře­chod z dět­ských let plných fan­ta­zie a svě­ta pohá­dek k dospí­vá­ní a dospě­los­ti má být zkou­mán ryze z žen­ské­ho pohledu.

V čis­tě bílém pro­sto­ru obklo­pe­ném leh­ký­mi zřa­se­ný­mi lát­ka­mi s něko­li­ka výcho­dy a z růz­ných stran pro­svě­co­va­ný­mi, na bílém bale­ti­so­lu se postup­ně obje­vu­jí dív­ky ve svět­lých kos­tý­mech, někte­ré v kalho­tách, jiné v šatech. Kaž­dá se pohy­bu­je svo­bod­ně a snad impro­vi­zo­va­ným způ­so­bem. Půso­bí kře­hce a nevin­ně. Zabí­ra­jí celý pro­stor. Postup­ně si nazou­va­jí růz­no­ba­rev­né boty na vyso­kých pod­pat­cích. Snad se pře­zu­tím stá­va­jí někým jiným. A nepro­je­vu­jí se jako děti, pře­mě­ňu­jí se náh­le do cíle­vě­do­mých žen. Naiv­ní popis pohád­ko­vých postav neu­vi­dí­me, ale spí­še podiv­né obra­zy jako ze science ficti­on dopro­vá­ze­né vehe­ment­ní­mi pohy­by chví­le­mi až kře­čo­vi­tý­mi. Posled­ní dív­ka při­chá­zí na scé­nu s hůl­kou podob­né base­ballo­vé pál­ce a odha­zu­je nakous­nu­té jabl­ko. Není jas­né, co mají rekvi­zi­ty přes­ně zna­me­nat. Snad při­o­trá­ve­nou Sněhurku?

Hudeb­ní moti­vy při­bí­ra­jí na síle a zhut­ní se, dív­ky do toho pokři­ku­jí, před­vá­dí se v pocho­do­vé dyna­mic­ké čás­ti a zasta­vu­jí v tichu.

Do toho napo­do­bu­jí zví­ře­cí zvu­ky a postup­ně neu­mě­lou voka­lí­zou pobru­ku­jí pís­nič­ku. Zba­vu­jí se nazu­tých bot a postup­ně se vytrá­ce­jí. Násled­ně začne scé­na, kdy jed­na z dívek si při­pra­ví z bílých pokrý­vek mís­to k spán­ku impro­vi­zo­va­nou postel a při­da­jí se k ní dal­ší. Snad neklid­né sny je nene­cha­jí spát ani snít. Pokrýv­ky a lát­ky si berou do jakési fan­ta­zij­ní hry. Oci­tá­me se v pohád­ce nebo v realitě? 

Sou­vi­sí s tím i zrca­dlo­vé des­ky, kte­ré jsou roz­po­hy­bo­vá­ny snad mají evo­ko­vat dal­ší pohád­ko­vé téma o krá­se, sebe zalí­be­ní a o odra­zu vlast­ní­ho obra­zu. Vede mož­ná k vnitř­ní­mu dia­lo­gu. Pohyb je více sno­vý lyric­ký. Zrca­dle­ní se odrá­ží také ve svět­le i zvu­ko­vých vibracích.

Obje­vu­jí se taneč­ni­ce pře­vle­če­né do tylo­vých lím­ců a jed­na z nich je v del­ší bílé tylo­vé bale­ri­ně, snad jako podiv­ná prin­cez­na a roz­tan­čí dal­ší scé­ny. Násled­ně zapo­jí do hry zmí­ně­né lát­ky, kte­ré se vrší na hro­ma­du. V té se skrý­vá oso­bi­tá a téměř holo­hla­vá tanečnice.

Jakou ona má vlast­ně roli? Zaba­le­ná pokry­tá množ­stvím bílých látek vypa­dá jako zasně­že­ná a tak tro­chu ztra­ce­ná a osamocená.

Ze sno­vé­ho hudeb­ní­ho moti­vu i výko­nu obou pří­tom­ných hudeb­ní­ků nára­zem při­chá­zí změ­na. Roze­z­ní se zná­mé balet­ní balla­bi­le z Čaj­kov­ské­ho Šíp­ko­vé Růžen­ky. Jde o ost­rý bláz­ni­vý střih v hudeb­ním kon­cep­tu a vyzní­vá nepo­cho­pi­tel­ně. Má se jed­nat o šťast­ný konec a sva­teb­ní radost­nou scé­nu nebo šíle­nou par­ty bizar­ních prin­ce­zen? Mož­ná, ale opět se divá­ci mohou jen domnívat.

Roz­há­ze­né boty a dal­ší rekvi­zi­ty taneč­ni­ce ukli­dí na stra­nu. A začne jaký­si hap­py end, dlou­ze opa­ko­va­ném kru­ho­vém tan­ci při­po­mí­na­jí­cím lido­vé slo­ven­ské „karyč­ky“ s typic­ký­mi obchva­ty paží a pře­mís­ťo­vá­ním v kru­hu. Tím­to spo­je­ním a v jakési jed­no­tě insce­na­ce končí.

Téma pohá­dek je vždy inspi­ra­tiv­ní, ale ško­da že celé před­sta­ve­ní není lépe dra­ma­tur­gic­ky vysta­vě­no. Mys­lím si, že skry­té význa­my v jed­not­li­vých obra­zech není nut­né doslov­ně chá­pat, ale pře­ci by mělo být jas­něj­ší, jaké sdě­le­ní má před­sta­ve­ní přinést. 

Ani všech­ny taneč­ni­ce mi nepře­svěd­či­ly. Oče­ká­va­la bych vět­ší ener­gii a inter­pre­tač­ní jis­to­tu a pro­fe­si­o­nál­ní vyba­ve­ní, nejen ve vlast­ním taneč­ním výko­nu ale i v herec­kém sdělení. 

Fai­ry Tales, cho­re­o­gra­fie: Joha­na Pocko­vá, Sabi­na Boč­ko­vá, Inter­pre­ta­ce a tvor­ba: Ane­ta Boč­ko­vá, Jit­ka Cecho­vá, Micha­e­la Dzu­rov­cí­no­vá, Eva Mora Gon­zá­les, Karo­li­na Gra­ca, Tere­za Holu­bo­vá, Tere­za Krej­co­vá a Moni­ka Szpunar / Dra­ma­tur­gię: Vik­tor Čer­nic­ký / Asi­s­tent cho­re­o­gra­fek: Peter Šavel / Lighting design: Eliš­ka Koci­á­no­vá / Hud­ba: Lukáš Palán i Sára Von­dráš­ko­vá (Never Sol) / Set and costu­me design: Ven­du­la Tomšů / Tech­nic­ká pod­po­ra: Jan Tomšů / Mana­žer pro­duk­ce: David Ostru­žár / Tour / pro­ducti­on manager: Nela Frau­enber­go­vá / Pro­ducti­on assistant/ boo­king: Anna Gazdí­ko­vá / Gra­phic design: Pavel Holo­mek / Foto: Voj­těch Brt­nic­ký, Jakub Urban / Trai­ler: Domi­nik Žiž­ka / Pro­du­cer: POCKe­tART, z.s.