Ženské téma, integrita, emancipace, feminismus, pay gap, me too, manželství pro všechny a mnoho jiných. Současná společenská témata, která mají někdy větší, někdy menší prostor ve veřejné diskuzi. Na pomyslném stole už ale leží dlouho a že by byla vyřešena se mi nezdá. Lze je vůbec vyřešit?
Eliška Říhová a kol. se pouštějí do interpretace příběhu George Sand. Francouzské romantické spisovatelky, jejíž osud popsal André Maurois v knize Lélia aneb život George Sand v roce 1966, a který se stal volnou předlohou a inspirací při stavění inscenace George. Sand ve svých deníkových zápiscích rozebírá především téma identity, ale také problematiku vztahu mezi mužem a ženou, mezi bytím mužem či ženou, svůj vztah k přírodě a identifikací se zvířecími druhy. Identita – o té se zde jedná především.
Jak velkou moc v případě identity má naše jméno? Narazila jsem na tenhle problém při zkoumání transgender tematiky, ale také při rozhovorech se ženami, které vstoupily do manželství, s novým jménem se těžko sžívaly a nebo si nechaly vlastní. „Moje jméno tvoří podstatnou část mé identity. Žilo se mnou od dětství a po několika dekádách, nehledě na rodinný stav, žije dál.“ Je to jejich George. Příběh ukrytý ve jméně George Sand je jistě jiný než ten, který by psalo jméno Amantine Aurore Lucile Dupin de Francueil (vlastní jméno GS).
Kostra děje je postavena na vývojových fázích, podobně jako v psychologii. Každá z nich skýtá svá vlastní úskalí a specifika, která sleduji jako divák se sobě vlastní kritičností k jednání hrdinů. Jak vypadala moje vlastní puberta si ale samozřejmě nechávám pro sebe. Vzduchem sice nelítaly kukuřičné lupínky jako na jevišti, ale paralelu bych určitě našla.
Hlavní hrdinka, ztvárněná jako bytost s medvědí hlavou, prochází jednotlivými fázemi od batolecího vzdoru a strachu z opuštění matkou či ze smrti otce přes zmíněnou pubertu, osamostatnění, partnerské vztahy až ke smíření a pokojnému stáří. Celá tato cesta vykresluje více či méně dramatický boj o svébytnost a místo i ženy na tomto světě. V němž suverenita a svoboda nebyly a nejsou samozřejmostí. George to nicméně dokázala a svobodu si vybojovala.
Významnou část inscenace tvoří zkoumání vztahů, převážně mezi muži a ženami. Vděčné téma bez jednoznačných odpovědí. Vždycky se o něm bude dát diskutovat. George řeší dva základní modely, a to je vztah dcery a otce a vztah partnerský. Primární obdiv směrem k otci se po jeho smrti mění v obdiv k muži, který ale končí s konvenčním manželstvím, přechází ve zklamání z plytkosti či pouhé fyzičnosti partnerských vztahů. Z muže se po svatbě stává jednoduchá „šelma“ a žena je někým, kdo je jen uspokojovatelem jeho potřeb včetně škrábání na bříšku (přímá metafora k jednostrannému sexuálnímu uspokojování). To, co vidím je pro mě zobrazením „klasického“ modelu manželského soužití minulých století. Vytrácí se romantika a nastupuje krutá realita. Žena slouží muži, aniž by ji napadlo, že ze začarovaného kruhu lze vystoupit a osvobodit se. Ale je to opravdu svoboda, co by odchod z manželství ženám poskytl? A má o ni opravdu zájem každý? Rozhodně ne. George se nicméně rozhodne ze vztahu vystoupit a symbolicky přebírá mužskou roli skrze kostým volných dlouhých kalhot a saka. Bere si zpět svou medvědí hlavu a odchází do lesa. Tam, kde naše lidské sociální zvyky nemají váhu. Tam mají váhu zákonitosti přírody. Jedna žena odchází a její místo vzápětí nahrazuje jiná. Přirozeně. Nikdo si snad nemyslel, že je nenahraditelný.
Původní Mauroisův román odkrývá kromě postavení a vnitřních pocitů George Sand také její vztah k přírodě a identifikaci se zvířaty. Odtud i medvědí alter ego. Kromě něj tvůrci odkazují k přírodním motivům i hudebním podkresem, tvořeným převážně zvuky lesa – švitoření ptáků, hmyzu, rostlin a tok vody. Plus výrazně zapojují projekci květinových motivů, která je efektní, nepřehlédnutelná a podprahově mi neustále připomíná, že vztah k přírodě je jedním ze vztahů primárních. Alespoň v případě George Sand.
Stále se motám okolo tématu přírody, svobody a postavení ženy ve společnosti. A k nim mě vede i vyústění příběhu. Smíření divoké George v osamění a ve spojení s přírodou. Vytváří si z hlíny rozsypané po jevišti záhonek a tím i metaforu poklidného stáří.
Román Lélia aneb život George Sand bývá označován za dokumentární dílo, které nechává čtenáře utvořit si na George Sand vlastní názor. Na podobném principu staví režisérka Eliška Říhová. Vidím sled obrazů, zdánlivě spolu nesouvisejících situací. Obrazy, které mi předává nejsou však zatěžkány soudem ani nepodsouvají názor, jak si jednotlivé situace vyhodnocovat. Prostě jen jsou a je zcela na divákově vůli, jak s nimi dál pracovat. Nejsem si však jistá, že jsou jednotlivé situace vždy naplněny obsahem tak, aby unesly pomalé tempo a nenahlodaly divákovu trpělivost. Metaforičnost má své limity, a i když nemusí být všechno pochopeno a vysvětleno, nechci příliš dlouho tápat.
Přestože zpracování inscenace George není bez otazníků, téma i touha po jeho předání je to, čeho si cením. Vede mě k závěru, že jakmile jednou zakusím sílu svobodné vůle, už z ní není cesty zpět. Jen cesty vpřed, na které je moje aktuální já tou nejlepší verzí mě samotné.
George – Eliška Říhová a kol. – Malá inventura 2024
Režie: Eliška Říhová
Dramaturgie: Johana Bártová
Scéna, kostýmy: Dragan Stojčevski
Asistentka scénografie: Anna Hubená
Hudební dramaturgie: Lukáš Cajk, Michaela Švédová
Hrají: Leontýna Mák, Alžběta Nováková, Tomáš Krutina, Ema Lovecká
