Svou 30. generační vrstvu zahájil festival České taneční platformy spoluprací Sylvy Šafkové s 420People, Michalem Heribanem a Viktorem Konvalinkou na inscenaci Why Things Go Wrong. Předlohou konceptu se stala kniha amerického filozofa Aarona Jamese Assholes: A Theory z roku 2012, a v Maiselovce proběhla premiéra již v březnu loňského roku. Do pohybového projevu tanečníků pronikly prvky break dance, jako trow down nebo monkey flip s příchutí flavor, a pomáhají zodpovědět titulní otázku, proč jdou věci šejdrem?
Michal Heriban a Viktor Konvalinka © Tomáš Kubart
Sylva Šafková v loňském roce spolupracovala s 420People již na HeArt of Noise ve spolupráci s renomovaným scénografem Markem Cpinem, kde vystupoval např. Filip Staněk. Její předcházející projekt, Why Things Go Wrong, nastoluje otázku kreténství ve společnosti v pohybové metafoře dvou sobeckých blbečků. Michal Heriban vstupuje s Viktorem Konvalinkou do scény Maiselovky ze dvou protilehlých stran, a setkávají se nad „zlatým ohništěm“, jak bych si dovolil překřtít obdélníkovou vrstvu na podlaze scény, pokrytou symetrickou vrstvou zlatého glitteru. Zlaté ohniště v prvních scénách evokuje řeřavé uhlíky, přivolává vzpomínky na ohniště, ale i na přechodové rituály, jež současná společnost sice má, ale přesto ráda re-evokuje ty starší. A možná právě to je jedna ze specifických schopností „asshola“: dokazovat si mužnost/ženskost nějakou velkou fyzickou výzvou. Konvalinka s Heribanem mají stejné kostýmy – kostkované obleky stejné velikosti odpovídají pozdější synchronizaci pohybové: ve většině scén je jejich pohyb synchronizovaný, případně na sebe navzájem reagují, a pohyb jednoho dokončuje druhý.
“We consider a person to be an ‘Asshole’ if they systematically claim to benefit from privileges in interpersonal relationships by virtue of an ingrained sense of entitlement immunising them against other people’s complaints.”
Aaron James: Asshole: A Theory
Nad scénou visí velké zešikmené zrcadlo, asi dva na tři metry, v šedesátistupňovém úhlu vůči horizontální scéně tak divákům umožňuje pohled na pohyby na scéně jako by z ptačí perspektivy, což se ukáže zejména ve scéně, v níž Heriban leží na podlaze v pozici bezvládného sebevraha, a potom v závěrečné scéně, v níž lesklá plocha zrcadlí stopy ve zlatých glitterech, vzniknuvší plazením Konvalinky a Heribana. Z reproduktorů zaznívá text Jiřího Šafky, upravené úryvky vycházející z Jamesovy knihy: dozvídáme se, že jednou z charakteristik „asshola“ je, že často skáče do řeči. A rozdíl mezi „jerkem“ (volem) a „assholem“ (kreténem) spočívá často v tom, že „jerk“ si svou volovitost často uvědomí, a omluví se. Asshole netuší, co na něm letí šejdrem. Jerk si „dovoluje požívat zvláštních výhod ve společenských vztazích ze zakořeněného pocitu oprávněnosti, který ho imunizuje proti stížnostem ostatních lidí,“ píše ve své knize James (a zaznívá to v Maiselovce). To napětí momentu, v němž čekáme, že to assholovi dojde, zpřítomňuje hudební koláž vícehlasých smyčců.
Konvalinka se chvíli schovává v pravém výklenku scény, zatímco Heriban stojí před „ohništěm“, a protahuje ruce, jejichž dlaně si střídavě prohlíží, a napíná proti divákům. Heriban se otáčí kolem vlastní osy, ale k dervišskému vábení se přidává Konvalinka, střídavě se točí ve směru hodinových ručiček společně, držíce se za ruce, střídavě každý sám po své ose ve stejném směru. Přidržují se dlaněmi, někdy zlehka, jindy pevně objímají dlaň druhého, postavy „assholů“ se potřebují, stojí v pevném objetí. Vyměňují si saka, která jim překvapivě oběma padnou, jako by si „asshol“ s „assholem“ opravdu ve všem rozuměl, jako by opravdu někde byla nějaká továrna, kde nás vyrábějí sériově a unifikovaně, a můžete si vybrat velikost. Tihle dva mají M, tak se nemusejí hádat.
Lokty jdou nad hlavu, to připomíná gesto jakési úzkosti, jako by jim oběma byl prostor těsný, jakkoliv se v něm pohybují úplně volně, a zatím jsou limitování jen prostorem „ohniště“, do něhož nevstupují. Sklánějí se k zemi, sklánějí se k ní hlavou, držíc se za ruce, pouštějí se, jako by se synchronně klaněli. Nebo ztráceli stabilitu pod tíhou vlastní blbosti. Ve zklidnění se oba současně napřímí, a před publikem otevřou zipy poklopců, ale rychle je zase zapnou. Společně odchází ze scény za zvuků další předčítané pasáže z Asshole: A Theory. Nesměle se vracejí na scénu. Oba se zastaví, pohledem vyberou divačku z přední řady hlediště (první řadu tvoří diváci, sedící na polštářích v úrovni scény), oba na ní hledí pohrdavě, jsou vysocí, narovnávají se v zádech, aby pohledy a postoji vyjádřili co nejvíce despektu, úšklebky, ale když se k ní naklánějí a začnou se rozpačitě usmívat, scéna zhasne. Není snad asshole schopne navázat bezprostřední vztah?
Když se scéna znovu rozsvítí, zaznívají zvuky barové bitky, tříštěného skla a výkřiky bolesti, vzdychání, mizí ale do fade outu, oba „assholové“ sáhnou po baletních pózách, vše doslovuje jemná klavírní linka. Heriban si obléká Konvalinkovo sako, ale ten si nebere naoplátku Heribanovo, a zůstává pouze v triku s dlouhým rukávem pastelového tónu. V lehce křečovitých pohybech se oba válejí po podlaze, střídají embryonální polohy, často se obracejí, jeden druhému pomáhají s roztáčením, jindy si pomáhají sami odpichováním se špičkami chodidel a dlaněmi.
Konvalinka se vrací do „svého“ výklenku, sune se zády opřený o jeho dvě stěny, stýkající se v rohu, jakoby hledal opěrný bod, a doufal, že jeho sesuv náhle zarazí. V okamžiku Konvalinkova dosedání si Heriban nasazuje sluneční brýle, rozeznívá se balkánské tóny, a Heriban civí jako zvířátko do zrcadla – nezbytně s hlavou vzhůru pozoruje sám sebe v odrazu, se kterým si začíná hrát jako štěně, uhýbá mu, pokouší se jej překvapit. Narcistní stránka „assholovy“ osobnosti se blíží katarzi zlatých glitterů, do nichž budou muset oba vstoupit. Nad „uhlíky“ zlatého ohniště se začíná vznášet opar z kouřostroje, a v ten okamžik Heriban padá k zemi, zůstává nehybně ležet, a divákům se naskýtá úchvatný pohled na jeho nehybné tělo z nadhledu – díky našikmenému zrcadlu. Konvalinka mu stahuje sako, Heriban se ale drží pravačkou rukávu, a je Konvalinkou smýkán po scéně. Oba jsou bez sak. Hudba durově duní violoncelly. Sluneční brýle si nasazuje Konvalinka. Heriban pomalu vstává, brýle Konvalinkovi snímá, svléká mu sako, které si mezitím opět oblékl, věší je na háček u výklenku v pravé straně scény.
Mění se osvětlení, jako bychom náhle byli pod vodní hladinou, pastelové tóny jsou protkány vlnitými nitkami, jako světlo těsně pod mořskou hladinou. Oba leží na podlaze, pohybují se velmi plynule boky a zády. Konvalinka padá na záda, z lehu se prudce postaví na nohy, ale směrem přes hlavu. Stojí naproti sobě po okrajích ohnivého bazénu, sundávají si ponožky, blíží se k rituálu. Vstupují do ohniště: „We are voting for assholes based on our own needs.“ Jedno Konvalinkovo prudké gesto do zaznívajícího monologu připomíná Bellamyho pozdrav, jenž se používal v U.S.A. na přelomu 19. a 20. století, a později jej převzal Hitler.
Co je příčinou všeho zla? Podle hlasu z reproduktoru „lack of empathy. Evil, I think, is the absence of empathy.“ „Assholes“ rozkopou zlaté glittery po celé scéně. V úchvatné závěrečné scéně se glittery několikrát proplazí jevištěm tam a zpátky. Zůstávají po nich stopy pohybu, připomínající materiálové práce japonského akčního umělce Kazua Širagy. Nádherný obraz, v němž oba získávají zlatou šupinatou kůži. Ta bývala u Josepha Beuyse spojována se symbolem slunce a Apollóna. Jako správní kreténi si „assholes“ cloní výhled vlastním „zlatým“ egem, dokud je nespálí na uhel. Najdi svého kreténa, říká James, dokud je čas. Najdi ho, a řekni mu, že je kretén. Než bude pozdě.
Psáno z reprízy 7. 4. 2024, Studio Maiselovka.
WHY THINGS GO WRONG
Choreografie: Sylva Šafková
Text: Jiří Šafka
Účinkují: Michal Heriban, Viktor Konvalinka
Hudba: hudební koláž
Voiceover: Host 420PEOPLE
Zvukový editing: Golden Hive Studio & Amak Golden
Scénografie, kostýmy: Jiří Šafka, Sylva Šafková
Světelný design: Martin Špetlík
Premiéra 11. března 2023
