Najdi svého kret*na

Svou 30. gene­rač­ní vrst­vu zahá­jil fes­ti­val Čes­ké taneč­ní plat­for­my spo­lu­pra­cí Syl­vy Šaf­ko­vé 420PeopleMicha­lem Heri­ba­nem a Vik­to­rem Kon­va­lin­kou na insce­na­ci Why Things Go Wrong. Před­lo­hou kon­cep­tu se sta­la kni­ha ame­ric­ké­ho filo­zo­fa Aaro­na Jame­se Assho­les: A The­o­ry z roku 2012, a v Mai­se­lov­ce pro­běh­la pre­mi­é­ra již v břez­nu loň­ské­ho roku. Do pohy­bo­vé­ho pro­je­vu taneč­ní­ků pro­nik­ly prv­ky bre­ak dan­ce, jako trow down nebo mon­key flip s pří­chu­tí fla­vor, a pomá­ha­jí zod­po­vě­dět titul­ní otáz­ku, proč jdou věci šejdrem?

Michal Heri­ban a Vik­tor Kon­va­lin­ka © Tomáš Kubart

Syl­va Šaf­ko­vá v loň­ském roce spo­lu­pra­co­va­la s 420People již na HeArt of Noi­se ve spo­lu­prá­ci s reno­mo­va­ným scé­no­gra­fem Mar­kem Cpi­nem, kde vystu­po­val např. Filip Sta­něk. Její před­chá­ze­jí­cí pro­jekt, Why Things Go Wrong, nasto­lu­je otáz­ku kre­tén­ství ve spo­leč­nos­ti v pohy­bo­vé meta­fo­ře dvou sobec­kých blbeč­ků. Michal Heri­ban vstu­pu­je s Vik­to­rem Kon­va­lin­kou do scé­ny Mai­se­lov­ky ze dvou pro­ti­leh­lých stran, a setká­va­jí se nad „zla­tým ohniš­těm“, jak bych si dovo­lil pře­křtít obdél­ní­ko­vou vrst­vu na pod­la­ze scé­ny, pokry­tou syme­t­ric­kou vrst­vou zla­té­ho glit­te­ru. Zla­té ohniš­tě v prv­ních scé­nách evo­ku­je řeřa­vé uhlí­ky, při­vo­lá­vá vzpo­mín­ky na ohniš­tě, ale i na pře­cho­do­vé ritu­á­ly, jež sou­čas­ná spo­leč­nost sice má, ale přes­to ráda re-evo­ku­je ty star­ší. A mož­ná prá­vě to je jed­na ze spe­ci­fic­kých schop­nos­tí „assho­la“: doka­zo­vat si mužnost/ženskost něja­kou vel­kou fyzic­kou výzvou. Kon­va­lin­ka s Heri­ba­nem mají stej­né kos­týmy – kost­ko­va­né oble­ky stej­né veli­kos­ti odpo­ví­da­jí poz­děj­ší syn­chro­ni­za­ci pohy­bo­vé: ve vět­ši­ně scén je jejich pohyb syn­chro­ni­zo­va­ný, pří­pad­ně na sebe navzá­jem rea­gu­jí, a pohyb jed­no­ho dokon­ču­je druhý.

“We con­si­der a per­son to be an ‘Assho­le’ if they sys­te­ma­ti­cally claim to bene­fit from pri­vi­le­ges in inter­per­so­nal relati­on­ships by vir­tue of an ingra­i­ned sen­se of entit­le­ment immu­ni­sing them aga­inst other people’s complaints.”

Aaron James: Assho­le: A Theory

Viktor Konvalinka a Michal Heriban © 420People
Vik­tor Kon­va­lin­ka a Michal Heri­ban © 420People 

Nad scé­nou visí vel­ké zešik­me­né zrca­dlo, asi dva na tři met­ry, v šede­sá­tistup­ňo­vém úhlu vůči hori­zon­tál­ní scé­ně tak divá­kům umož­ňu­je pohled na pohy­by na scé­ně jako by z pta­čí per­spek­ti­vy, což se uká­že zejmé­na ve scé­ně, v níž Heri­ban leží na pod­la­ze v pozi­ci bez­vlád­né­ho sebe­vra­ha, a potom v závě­reč­né scé­ně, v níž lesk­lá plo­cha zrca­dlí sto­py ve zla­tých glit­te­rech, vznik­nuvší pla­ze­ním Kon­va­lin­ky a Heri­ba­na. Z repro­duk­to­rů zazní­vá text Jiří­ho Šaf­ky, upra­ve­né úryv­ky vychá­ze­jí­cí z Jame­so­vy kni­hy: dozví­dá­me se, že jed­nou z cha­rak­te­ris­tik „assho­la“ je, že čas­to ská­če do řeči. A roz­díl mezi „jer­kem“ (volem) a „assho­lem“ (kre­té­nem) spo­čí­vá čas­to v tom, že „jerk“ si svou volo­vi­tost čas­to uvě­do­mí, a omlu­ví se. Assho­le netu­ší, co na něm letí šejd­rem. Jerk si „dovo­lu­je poží­vat zvlášt­ních výhod ve spo­le­čen­ských vzta­zích ze zako­ře­ně­né­ho poci­tu opráv­ně­nos­ti, kte­rý ho imu­ni­zu­je pro­ti stíž­nos­tem ostat­ních lidí,“ píše ve své kni­ze James (a zazní­vá to v Mai­se­lov­ce). To napě­tí momen­tu, v němž čeká­me, že to assho­lo­vi dojde, zpří­to­m­ňu­je hudeb­ní koláž více­hlasých smyčců.

Kon­va­lin­ka se chví­li scho­vá­vá v pra­vém výklen­ku scé­ny, zatím­co Heri­ban sto­jí před „ohniš­těm“, a pro­ta­hu­je ruce, jejichž dla­ně si stří­da­vě pro­hlí­ží, a napí­ná pro­ti divá­kům. Heri­ban se otá­čí kolem vlast­ní osy, ale k der­viš­ské­mu vábe­ní se při­dá­vá Kon­va­lin­ka, stří­da­vě se točí ve smě­ru hodi­no­vých ruči­ček spo­leč­ně, drží­ce se za ruce, stří­da­vě kaž­dý sám po své ose ve stej­ném smě­ru. Při­dr­žu­jí se dla­ně­mi, někdy zleh­ka, jin­dy pev­ně objí­ma­jí dlaň dru­hé­ho, posta­vy „assho­lů“ se potře­bu­jí, sto­jí v pev­ném obje­tí. Vymě­ňu­jí si saka, kte­rá jim pře­kva­pi­vě obě­ma pad­nou, jako by si „asshol“ s „assho­lem“ oprav­du ve všem rozu­měl, jako by oprav­du někde byla něja­ká továr­na, kde nás vyrá­bě­jí séri­o­vě a uni­fi­ko­va­ně, a může­te si vybrat veli­kost. Tihle dva mají M, tak se nemuse­jí hádat.

Michal Heriban a Viktor Konvalinka © 420People
Michal Heri­ban a Vik­tor Kon­va­lin­ka © 420People 

Lok­ty jdou nad hla­vu, to při­po­mí­ná ges­to jakési úzkos­ti, jako by jim obě­ma byl pro­stor těs­ný, jak­ko­liv se v něm pohy­bu­jí úpl­ně vol­ně, a zatím jsou limi­to­vá­ní jen pro­sto­rem „ohniš­tě“, do něhož nevstu­pu­jí.  Sklá­ně­jí se k zemi, sklá­ně­jí se k ní hla­vou, držíc se za ruce, pouš­tě­jí se, jako by se syn­chron­ně kla­ně­li. Nebo ztrá­ce­li sta­bi­li­tu pod tíhou vlast­ní blbos­ti. Ve zklid­ně­ní se oba sou­čas­ně napřímí, a před pub­li­kem ote­vřou zipy poklop­ců, ale rych­le je zase zapnou. Spo­leč­ně odchá­zí ze scé­ny za zvu­ků dal­ší před­čí­ta­né pasá­že z Assho­le: A The­o­ry. Nesmě­le se vra­ce­jí na scé­nu. Oba se zasta­ví, pohle­dem vybe­rou divač­ku z před­ní řady hle­diš­tě (prv­ní řadu tvo­ří divá­ci, sedí­cí na pol­štá­řích v úrov­ni scé­ny), oba na ní hle­dí pohr­da­vě, jsou vyso­cí, narov­ná­va­jí se v zádech, aby pohle­dy a posto­ji vyjá­d­ři­li co nej­ví­ce despek­tu, úškleb­ky, ale když se k ní naklá­ně­jí a začnou se roz­pa­či­tě usmí­vat, scé­na zhas­ne. Není snad assho­le schop­ne navá­zat bez­pro­střed­ní vztah? 

Když se scé­na zno­vu roz­sví­tí, zazní­va­jí zvu­ky baro­vé bit­ky, tříš­tě­né­ho skla a výkři­ky boles­ti, vzdychá­ní, mizí ale do fade outu, oba „assho­lo­vé“ sáh­nou po balet­ních pózách, vše doslo­vu­je jem­ná kla­vír­ní lin­ka. Heri­ban si oblé­ká Kon­va­lin­ko­vo sako, ale ten si nebe­re nao­plát­ku Heri­ba­no­vo, a zůstá­vá pou­ze v tri­ku s dlou­hým ruká­vem pas­te­lo­vé­ho tónu. V lehce kře­čo­vi­tých pohy­bech se oba vále­jí po pod­la­ze, stří­da­jí embry­o­nál­ní polo­hy, čas­to se obra­ce­jí, jeden dru­hé­mu pomá­ha­jí s roz­tá­če­ním, jin­dy si pomá­ha­jí sami odpi­cho­vá­ním se špič­ka­mi cho­di­del a dlaněmi.

Kon­va­lin­ka se vra­cí do „své­ho“ výklen­ku, sune se zády opře­ný o jeho dvě stě­ny, stý­ka­jí­cí se v rohu, jako­by hle­dal opěr­ný bod, a dou­fal, že jeho sesuv náh­le zara­zí. V oka­mži­ku Kon­va­lin­ko­va dose­dá­ní si Heri­ban nasa­zu­je slu­neč­ní brý­le, roze­zní­vá se bal­kán­ské tóny, a Heri­ban civí jako zví­řát­ko do zrca­dla – nezbyt­ně s hla­vou vzhů­ru pozo­ru­je sám sebe v odra­zu, se kte­rým si začí­ná hrát jako ště­ně, uhý­bá mu, pokou­ší se jej pře­kva­pit. Nar­cist­ní strán­ka „assho­lo­vy“ osob­nos­ti se blí­ží katar­zi zla­tých glit­te­rů, do nichž budou muset oba vstou­pit. Nad „uhlí­ky“ zla­té­ho ohniš­tě se začí­ná vzná­šet opar z kou­řostro­je, a v ten oka­mžik Heri­ban padá k zemi, zůstá­vá nehyb­ně ležet, a divá­kům se naský­tá úchvat­ný pohled na jeho nehyb­né tělo z nad­hle­du – díky našik­me­né­mu zrca­dlu. Kon­va­lin­ka mu sta­hu­je sako, Heri­ban se ale drží pra­vač­kou ruká­vu, a je Kon­va­lin­kou smý­kán po scé­ně. Oba jsou bez sak. Hud­ba duro­vě duní vio­lon­celly. Slu­neč­ní brý­le si nasa­zu­je Kon­va­lin­ka. Heri­ban poma­lu vstá­vá, brý­le Kon­va­lin­ko­vi sní­má, svlé­ká mu sako, kte­ré si mezi­tím opět oblé­kl, věší je na háček u výklen­ku v pra­vé stra­ně scény.

Mění se osvět­le­ní, jako bychom náh­le byli pod vod­ní hla­di­nou, pas­te­lo­vé tóny jsou pro­tká­ny vlni­tý­mi nit­ka­mi, jako svět­lo těs­ně pod moř­skou hla­di­nou. Oba leží na pod­la­ze, pohy­bu­jí se vel­mi ply­nu­le boky a zády. Kon­va­lin­ka padá na záda, z lehu se prud­ce posta­ví na nohy, ale smě­rem přes hla­vu. Sto­jí napro­ti sobě po okra­jích ohni­vé­ho bazé­nu, sun­dá­va­jí si ponož­ky, blí­ží se k ritu­á­lu. Vstu­pu­jí do ohniš­tě: „We are voting for assho­les based on our own needs.“ Jed­no Kon­va­lin­ko­vo prud­ké ges­to do zazní­va­jí­cí­ho mono­lo­gu při­po­mí­ná Bella­my­ho pozdrav, jenž se pou­ží­val v U.S.A. na pře­lo­mu 19. a 20. sto­le­tí, a poz­dě­ji jej pře­vzal Hitler. 

Co je pří­či­nou vše­ho zla? Pod­le hla­su z repro­duk­to­ru „lack of empathy. Evil, I think, is the absen­ce of empathy.“ „Assho­les“ rozko­pou zla­té glit­te­ry po celé scé­ně. V úchvat­né závě­reč­né scé­ně se glit­te­ry něko­li­krát pro­pla­zí jeviš­těm tam a zpát­ky. Zůstá­va­jí po nich sto­py pohy­bu, při­po­mí­na­jí­cí mate­ri­á­lo­vé prá­ce japon­ské­ho akč­ní­ho uměl­ce Kazua Širagy. Nád­her­ný obraz, v němž oba zís­ká­va­jí zla­tou šupi­na­tou kůži. Ta býva­la u Jose­pha Beu­y­se spo­jo­vá­na se sym­bo­lem slun­ce a Apolló­na. Jako správ­ní kre­té­ni  si „assho­les“ clo­ní výhled vlast­ním „zla­tým“ egem, dokud je nespá­lí na uhel. Najdi své­ho kre­té­na, říká James, dokud je čas. Najdi ho, a řek­ni mu, že je kre­tén. Než bude pozdě.

Psá­no z reprí­zy 7. 4. 2024, Stu­dio Maiselovka.

WHY THINGS GO WRONG
Cho­re­o­gra­fie: Syl­va Šaf­ko­vá
Text: Jiří Šaf­ka
Účin­ku­jí: Michal Heri­ban, Vik­tor Kon­va­lin­ka
Hud­ba: hudeb­ní koláž
Voiceo­ver: Host 420PEOPLE
Zvu­ko­vý edi­ting: Gol­den Hive Stu­dio & Amak Gol­den
Scé­no­gra­fie, kos­týmy: Jiří Šaf­ka, Syl­va Šaf­ko­vá
Svě­tel­ný design: Mar­tin Špet­lík
Pre­mi­é­ra 11. břez­na 2023

Publikováno
V rubrikách Aktuality

Od Tomáš Kubart

Tomáš Kubart je vědecko-výzkumný pracovník Oddělení pro výzkum moderního českého divadla na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, a Kabinetu pro studium českého divadla IDU. Zabývá se performativitou, zejména českým akčním uměním a vídeňským akcionismem, a českým dramatem dvacátého století.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *