Tomáš Janypka: Co je za hranicí a co je před hranicí

Tomáš Janypka © Tomáš Kubart

S taneč­ní­kem a cho­re­o­gra­fem Tomá­šem Janyp­kou jsme se k roz­ho­vo­ru sešli v praž­ském café Nona na Nové scé­ně Národ­ní­ho diva­dla. V době, kdy jsem se já vrá­til ze Slo­ven­ska ze stá­že v redak­ci kød, a Tomáš z worksho­pu v ital­ské Gaia Ter­ra. Pár dní před tím jsme spo­lu byli na Miku­láš­ko­vě Mýce­ní, a hod­ně témat jsme našli v diva­del­ním baru Diva­dla Na Zábrad­lí. A z ply­nu­lé­ho roz­ho­vo­ru, v němž se vyno­řo­va­la téma­ta hle­dá­ní muž­ské iden­ti­ty, work-life ballan­ce, „fašis­tic­ké­ho muže“, jenž se bojí vše­ho nové­ho a sexu­ál­ní­ho, jsme pře­šli do lehce struk­tu­ro­va­né­ho dia­lo­gu, v němž jsme zavzpo­mí­na­li na krát­ká spo­leč­ná stu­dia na brněn­ské diva­del­ní vědě (2014), dotkli se pod­mí­nek diva­dla a diva­del­ní­ků za Covi­du-19, mož­nos­tech jeho pře­ži­tí i jeho smyslu.

Tomáši, s tebou vyšlo něko­lik roz­ho­vo­rů pro Denník SME, kød nebo Ope­ra+, máš něja­ké aktu­a­li­ty opro­ti těm­to star­ším rozhovorům?

Sest­ra mi pomoh­la zalo­žit IG. Zalo­žil jsem si ho minu­lý rok, abych si mohl někde pře­hled­ně uklá­dat pro­jek­ty. V loň­ském roce jsem jich napo­čí­tal 17. Ať už to byly reprí­zy, impro­vi­zo­va­né veče­ry, čty­ři pre­mi­é­ry. A neří­kám to z toho důvo­du, abych uká­zal kolik toho dělám, ale abych pou­ká­zal na růz­no­ro­dost mé tvor­by v uply­nu­lém roce. To je vlast­ně aktu­a­li­za­ce: Instagram. 

A jakým způ­so­bem jsi se dostal k prá­ci s Janem Mockem, s nímž jste loni nazkou­še­li Kra­ji­nu s bažan­tem, zají­cem a srnkou?

To se moc čas­to nehra­je, pro­to­že Hon­za má nová před­sta­ve­ní, a ta vytla­či­la to sta­ré. Ale nemys­lím si, že by se to nehrá­lo z toho důvo­du, že by to bylo špatné.

Je to dob­ré, ale musí být nároč­né, udr­žet ten tvar pohro­ma­dě. Ale je na tom cítit, jak je to pre­ciz­ní. Ačko­liv jsem uva­žo­val, že pro méně zku­še­né­ho divá­ka to může být nesrozumitelné. 

Je zapo­tře­bí urči­té trpě­li­vos­ti. Od začát­ku akcep­to­vat pra­vi­dla. Ale mám pocit, že za odmě­nu toho člo­věk hod­ně dosta­ne zpát­ky. Je to kon­zis­tent­ní: i když se tam dlou­ho nic nedě­je, je to kon­zis­tent­ní prá­vě v tom “nic nedění”.

Je to prá­vě tato insce­na­ce, kte­rá mi spo­lu se Sol­ce­ho Tem­nou komo­rou, a Kalin­ko­vým Domov, Eros, vie­ra, pomoh­la přesklá­dat před­sta­vu o diva­dle, a posu­nout se v uva­žo­vá­ní nad ním troš­ku dál. Nechci srov­ná­vat Kalin­ko­vu a tvou poe­ti­ku, ale něco mají pře­ci jen společného.

Když o tom takhle mlu­víš, vní­mám tam urči­té prů­se­čí­ky, ano. Kalin­ka ale nepra­cu­je s pří­běhy. Mísí růz­né pří­stu­py. Je na hra­ně výtvar­né­ho per­for­ma­tiv­ní­ho díla. Mám k tomu jed­nu vzpo­mín­ku. Ješ­tě na stu­di­ích jsem spo­lu­pra­co­val s fran­couz­sko-ame­ric­kým novo­cir­ku­so­vým uměl­cem Danie­lem Gul­kem, kte­rý má vlast­ní novo­cir­ku­so­vou spo­leč­nost Cahin Caha. Pra­co­va­li jsme spo­lu jak na ško­le, tak ve Fyzic­kém diva­dle. Pro La Puty­ku reží­ro­val Kaf­ku [K, poz. red.], a prá­vě v té době viděl i naši Kra­ji­nu s bažan­tem, zají­cem a srn­kou. Gul­ko se na to byl podí­vat, a říkal mi, že všech­no dělá­me úpl­ně opač­ně, než to dělá on. Je to pro něj tako­vé anti-diva­dlo. Ale je to vlast­ně kon­zis­tent­ní: moment, kdy teče pou­ze voda z dózy (spo­i­ler) a to mu fun­go­va­lo. Když se na to díval, říkal, že on by dělal všech­no opač­ně, ryt­mic­ky, ener­gic­ky, apod. A navzdo­ry tomu tvr­dil, že mu před­sta­ve­ní fun­go­va­lo. A naši prá­ci doce­nil. To byl kom­pli­ment, kte­ré­ho jsem si od něj moc vážil. I pro­to, že na ško­le jsme spo­leč­ně děla­li insce­na­ci Cha­os srd­ce, tak tro­chu vím jak pracuje.

Ale to odpo­ví­dá tomu, k čemu smě­řu­ji. Jako by sis našel vlast­ní poetiku. 

Ona se vyví­jí. Pro mne byla tako­vým impul­sem, jako pro tebe Kra­ji­na s bažan­tem, zají­cem a srn­kou, účast na MA DOT [Mas­ter Degree in directing of Devi­sed and Object The­a­ter, poz. red.]. MA DOT  zaklá­da­la Sod­ja Lot­ker, a toho­to pro­gra­mu se účast­ní lidé z celé­ho svě­ta. Je to dvou­le­tý mas­ter pro­gram, v němž dělám pří­le­ži­tost­ně men­to­ring, jako hos­tu­jí­cí peda­gog. Pro mne je to návrat do ote­vře­né­ho diva­del­ní­ho pole. Během kovi­du děla­li v rám­ci MA DOT extrém­ní množ­ství růz­no­ro­dých forem, napří­klad pra­co­va­li s Wat­sAp­pem — říka­jí tomu “distant dra­ma­tur­gy”. Zna­me­ná to prá­ci na širo­ké šká­le před­sta­ve­ní, a důraz je kla­de­ný na lid­ské setká­ní. Pro mne bylo vel­mi inspi­ra­tiv­ní, sle­do­vat je při práci. 

To mne napa­dá, když mlu­víš o tom, jak se poe­ti­ka vyví­jí. Být pří­tom­ný na tom­to obo­ru jako host, vní­mám to jako návrat k obo­ru, k diva­dlu, kte­ré jsem stu­do­val. On je troš­ku vyčle­ně­ný v rám­ci DAMU, je to spe­ci­fic­ký obor, kte­rý má vlast­ní agen­du, ale pro mě vyso­ce pří­nos­ný v uva­žo­vá­ní a pří­stu­pech. Moci s nimi spo­lu­pra­co­vat pro mne byla vel­ká výzva, pro­to­že kul­tur­ně ti lidé děla­li věci z Japon­ska, z růz­ných kul­tur­ních oblas­tí, a já vůbec nic nevě­děl o jejich koře­nech, a bylo vel­mi zají­ma­vé s nimi pra­co­vat. Teď ten obor vede taneč­ni­ce a peda­gož­ka Pet­ra Hauerová. 

Co sis při­ve­zl z Gaiy Terry?

V Gaia Ter­ra, poblíž ital­ské­ho Udi­ne, je eko­far­ma. V ní orga­ni­za­ce Cor­po­e­ti­ca, ital­ská taneč­ní spo­leč­nost, orga­ni­zu­je čty­ři worksho­py s názvem Land­s­ca­pe of Com­posi­ti­on. Letos pozva­li čty­ři ženy, aby sdí­le­ly růz­né pří­stu­py v kon­tex­tu impro­vi­za­ce a podob­ných tech­nik. Já jsem tam byl teď v led­nu, a ješ­tě se tam dva­krát vrá­tím. Teď jsem byl na worksho­pu holand­ské taneč­ni­ce, per­for­mer­ky a men­tor­ky (a sing-song wri­ter­ky) Lily Kia­ra. Ona se mimo jiné věnu­je skin­ner rele­a­sing tech­nique. To je tech­ni­ka od Joan Skin­ner, kte­rá byla prů­kop­ni­cí této tech­ni­ky, a pra­cu­je se v ní hod­ně s uvol­ňo­vá­ním (těla) a s obra­zy, poe­ti­kou, ima­gi­na­cí. Je to vel­mi kon­cen­t­ro­va­ná a nadi­za­j­no­va­ná meto­di­ka prá­ce. Obra­zy jsou pro­po­je­né s naší fyzi­kál­nos­tí a s těles­nos­tí, s nimiž pra­cu­je­me. Jsou to tako­vé impro­vi­za­ce, ale pra­cu­ješ na něja­kém pro­po­je­ní těla, a uvol­ně­ní urči­tých obsa­hů v mys­li. A pra­cu­je­me na vytvá­ře­ní pro­sto­ru v těle. Jsou růz­né tech­ni­ky: když stre­ču­ješ, také vytvá­říš urči­tý těles­ný pro­stor. Toto je jenom jiný druh vytvá­ře­ní pro­sto­ru, kte­rý pra­cu­je s ima­gi­na­cí, ale napří­klad také s hla­sem. A s těles­nos­tí. Pra­co­va­li jsme napří­klad s před­sta­vou “spon­gi­ness”. Tu kva­li­tu si můžeš před­sta­vit s těmi póry, a před­sta­víš si ji jako tvár­nou hmo­tu. Je to hou­ba, kte­rá se otví­rá a zaví­rá. Je měk­ká, a jejím prin­ci­pem je ote­ví­ra­tel­nost. Ten­to prin­cip jsme apli­ko­va­li v jed­nom ze cvi­če­ní na worksho­pě. Pra­co­va­li jsme s tím vizu­ál­ně, fyzic­ky, a růz­ný­mi část­mi těla. A to je pou­ze jeden ze způ­sobů prá­ce s imaginací.

V čem je to jiné opro­ti tomu, co jsi se učil v ate­li­é­ru u Nadauda? Nau­čil ses tam něja­kou tech­ni­ku, kte­rá ti tohle připomíná? 

S Pierrem jsme pra­co­va­li s Lecou­qem, mime cor­po­rel, ze sou­čas­né­ho tan­ce limon tech­ni­ky, ale i fyzic­ké diva­dlo (Kari­ne Pon­ties, Mos­soux Bon­te). To byly per­spek­ti­vy, z nichž jsme vychá­ze­li. I v tom byla obsa­že­na něja­ká prá­ce s ima­gi­na­cí. A teh­dy jsem se tomu začal věno­vat, a vyhle­dá­vat podob­né tech­ni­ky. Pro mne Nadau­do­va ško­la zna­me­na­la ote­vře­ní se mož­nos­ti, že můžu i tan­co­vat. To mě před­tím vůbec nena­padlo. Až postu­pem času, a kul­ti­va­cí urči­tých smě­rů, kte­rým se věnu­ji, jdu stá­le více do hloub­ky. Ale teh­dy to bylo hod­ně věcí naráz, kte­rý­mi jsem se zabý­val. A ješ­tě dlou­ho poté, co jsem se s nimi setkal, jsem je zpra­co­vá­val. Nara­zil jsem při tom na Fel­den­krais, což může být té meto­dě Skin­ner blíz­ké. Pro mně je důle­ži­tá chuť se vzdě­lá­vat, zají­má mě instant com­posi­ti­on a impro­vi­za­ce. Tím­to smě­rem pra­cu­je­me i prak­tic­ky: s Rober­tou Ště­pán­ko­vou [Robie Legros, roz­ho­vor s ní při­pra­vu­je redak­ce TZ na bře­zen t. r., poz. red.] v Brně orga­ni­zu­je­me Imme­di­a­tus, tj. veče­ry a festival.

Jak se, kluk z Púcho­va dosta­ne ke stu­diu na JAMU v Brně?

Já jsem původ­ně stu­do­val Infor­mač­ní stu­dia a kni­hov­nic­tví, pro­to­že mi ten­krát při­pa­da­lo, že je to pro­gre­siv­ní obor. Ale cítil jsem, že nechci svou budouc­nost spo­jit s tím­to obo­rem. Cítil jsem, že už teh­dy jsem v sobě živil tou­hu věno­vat se umě­ní. Měl jsem vždy blíz­ko k hud­bě. A mám pořád. Jed­no­ho dne jsem si řekl, že bych chtěl zku­sit, jaké to je, oprav­du umě­ní dělat. Ale nic jsem o tom teh­dy nevě­děl. Něja­ké pří­le­ži­tos­ti zača­ly při­chá­zet samy, napří­klad spo­lu­prá­ce s Evou Tál­skou. A něja­ké věci jsme děla­li spo­leč­ně i s Vik­to­rem Čer­nic­kým. S Vik­to­rem jsme se čas­to bavi­li o tom, co bychom chtě­li dělat. Ty naše pří­běhy se, ale­spoň v počát­cích, pro­lí­na­jí. A jed­no­ho dne se sta­lo, že jsem se při­hlá­sil na Autor­skou tvor­bu na JAMU. To mi teh­dy dáva­lo nej­vět­ší smy­sl. Zku­sil jsem podat jenom tu jed­nu při­hláš­ku, a vyšlo to. Měl jsem chuť se věno­vat umě­ní, vyzkou­šet si, co to zna­me­ná, věno­vat se umě­ní napl­no. Navzdo­ry tomu, jak nee­ko­no­mic­ké roz­hod­nu­tí to teh­dy bylo.

Uva­žo­val jsi teh­dy tak­to prakticky?

Ani ne. Pod­le mě bych to dnes neu­dě­lal jinak. Měl jsem tro­chu vypnu­té eko­no­mic­ké a prag­ma­tic­ké myš­le­ní. A samo­zřej­mě jsem si to dovo­lil i z toho důvo­du, že mě pod­po­ro­va­li rodi­če. To je jas­né, to je tře­ba zmí­nit. Dru­hé stu­di­um jsem mohl dělat, pro­to­že mě rodi­če moh­li pod­po­ro­vat. To byly tři roky navíc, v nichž jsem si mohl všech­no vyzkou­šet. Dělat umě­ní. I když jsem přes­ně nevě­děl, co to vlast­ně zna­me­ná. A tam jsem při­šel na to, že mohu tan­co­vat, že můžem dělat klaun­ství. A při­tom jsem to takhle vůbec neplánoval.

Jed­no­ho veče­ra jsme se potka­li s Flo­ra­nem Gol­fie­rem, kte­rý stu­do­val u Pier­ra Nadauda, a děla­li jsme s ním něja­kou akci v uli­cích. Něja­kým způ­so­bem jsme se dozvě­dě­li, že ten­to obor exis­tu­je, a vypa­dal cool. Já jsem se na herec­tví necí­til. Měl jsem pocit, že to není úpl­ně moje par­ke­ta. Nechtěl jsem hrát, chtěl jsem tvo­řit. Vychá­zet ze sebe. Pros­tě to byla spí­še tato tou­ha, a Pierrův ate­li­ér byl tak­to kon­ci­po­va­ný: na roz­ví­je­ní autor­ské tvorby.

Já se ješ­tě vrá­tím zpát­ky k tvé absol­vent­ské prá­ci na JAMU, a k tomu, co opo­nent­ka, Mar­ti­na Musi­lo­vá, o tobě píše v opo­nent­ském posud­ku, že tvou „před­nos­tí je vyza­řo­vat a při­ta­ho­vat pozor­nost pub­li­ka“ čis­tě feno­me­nál­ní přítomností.

To bylo v baka­lář­ce, ne? To byly Monochro­my. Prá­vě Dia­lo­gic­ké jed­ná­ní s vnitř­ním part­ne­rem s docent­kou Musi­lo­vou pro mne bylo v něčem ini­ci­ač­ní. Obje­vil jsem tím for­mu, v níž musíš být, a sle­do­vat, co vzni­ká. Musi­lo­vá nabí­ze­la mož­nost fyzi­ka­li­ty a hra­ni­ce s jazy­kem, v tom cítím něco základ­ní­ho, pro sebe. V tom, že jsi hoze­ný do vody, a musíš pla­vat. Dia­lo­gic­ké jed­ná­ní pro mne bylo vel­mi důle­ži­té i v tom, kam se to odví­je­lo dále. Potkal jsem Vik­to­ra, a on mi řekl, že exis­tu­je mož­nost, zapsat si Dia­lo­gic­ké jed­ná­ní s vnitř­ním partnerem.

Tak­že vlast­ně tako­vé náhod­né setká­ní a něja­ké intu­i­tiv­ní pnu­tí, tvo­řit sám ze sebe?

To jsem měl vždy. Dří­ve jsem míval kape­ly, kte­ré ale nevy­šly. V Púcho­vě se teh­dy setka­la gene­ra­ce indie kapel, punk roc­ku, pop roc­ku, a všech těch­to smě­rů. Byla to nová vlna. Já jsem byl na gym­ná­ziu, a hod­ně gym­na­zis­tů cho­di­lo teh­dy na dis­ko­té­ky. A my jsme tomu tvo­ři­li tako­vou kon­tra­kul­tu­ru. Bylo to tako­vé sil­né obdo­bí, už je dáv­no pryč, v němž celá scé­na žila hud­bou. Žád­né dis­co. Pocti­vé kape­ly. Někte­ré to dotáh­ly i na repub­li­ko­vou úro­veň. Ale vět­ši­na zapadla.

V sou­vis­los­ti s tvou absol­vent­skou insce­na­cí Monochro­my mě napa­dá, že Musi­lo­vá v opo­nent­ském posud­ku píše, že si v tom řešíš rytíř­ské sny mla­dé­ho muže. Ale když jsi při­pra­vo­val Lone­so­me Cow­boy, není v tom podob­né téma?

Je zají­ma­vé, že do Monochro­mů jsem se při prá­ci na Lone­so­me Cow­boy vůbec nevra­cel. Ale když o tom teď mlu­víš, tak do urči­té míry by to moh­lo být pokra­čo­vá­ní. Nevím, zda to není odváž­né tvr­ze­ní, ale já v Lone­so­me Cow­boy vlast­ně také pro­chá­zím něja­kou trans­for­ma­cí. Začí­nám v odra­ném oble­če­ní, a kon­čím v jez­dec­kém oble­če­ní. To je vel­mi zají­ma­vé spo­je­ní. Mys­lím, že obdo­bí Monochro­mů bylo obdo­bím, v němž jsem neu­měl oddě­lit sebe od prá­ce. Měl jsem chuť dělat poe­tic­ké akty. Akty jsem dělal jako vel­mi jed­no­du­ché úko­ny, kte­ré je v běž­ném živo­tě tře­ba udě­lat. A v Lone­so­me Cow­boy jsem pra­co­val podob­ně, a spo­lu­pra­co­val jsem navíc s fan­tas­tic­kým hudeb­ní­kem, Tomá­šem Vtípilem.

Jak vzni­ka­la „Sphé­ra“ s Jura­jem Gábo­rem? Při­bliž to troš­ku pro čte­ná­ře Taneč­ní zóny, kte­ří tře­ba nemoh­li pro­lis­to­vat roz­ho­vor v kødu z roku 2022. Juraj Gábor je slo­ven­ský sochař, kte­rý má od roku 2015 v hla­vě pro­jekt dře­vě­né polo­kou­le, kte­rou insta­lu­je do žilin­ské syna­go­gy. Do toho pro­jek­tu jsi šel od začátku?


Ne celých pět let. My jsme spo­lu­pra­co­va­li pro fes­ti­val Kiosk v roce 2020. Během pan­de­mie se hle­da­ly nové pří­stu­py k tvor­bě. A my jsme už dva roky před­tím zaklá­da­li tako­vý malý kolek­tiv — Gui­des. S Roma­nem Zotov-Mikshi­nem, Ingrid Zoto­va-Mikshi­nou a Vik­to­rem Čer­nic­kým. S fes­ti­va­lem jsme spo­lu­pra­co­va­li již v roce 2020, kdy jsme vytvo­ři­li ote­vře­ný byt, plat­for­mu bytu na síd­liš­ti na peri­fe­rii v Žili­ně. Teh­dy jsme Jura­je oslo­vi­li, a on navr­ho­val ten byt. A na fes­ti­va­le jsme potom děla­li durati­on of per­for­man­ce. Juraj viděl něja­ké moje před­sta­ve­ní, nej­spíš Nové sady. Líbi­lo se mu to, a oslo­vil mne, jest­li bych nechtěl být per­for­me­rem v jeho novém pro­jek­tu. A když jsme si o tom tele­fo­no­va­li, došli jsme k závě­ru, že tam nebu­du moci být po celý rok. A tak jsme se roz­hod­li, že budu tělem, kte­ré se tam kon­ti­nu­ál­ně navra­cí, a sle­du­je tu změ­nu “Sphé­ry”. Od pro­ce­su, kdy tam ješ­tě nic není a tepr­ve se začí­ná sta­vět, až po ten oka­mžik, kdy už tam nic není. A to se nějak ote­vře­lo. Více než čtvrt roku jsem tam cho­dil kaž­dý měsíc, a růz­ně par­ti­ci­po­val na růz­ných inter­ven­cích, per­for­man­cích a pozorováních.

„Sphé­ra” v žilin­ské syna­go­ze. © Marek Jančúch

A jak to vypa­da­lo prakticky? 

Juraj tam měl roz­lo­že­ná dře­va na stav­bu nej­pr­ve na zemi, a potom posta­vil scho­diš­tě, ver­ti­kál­ní gra­da­ci. A potom začal na zemi dělat, řek­ně­me tako­vá rame­na té polo­kou­le. Výztu­že, jako na lodi, když si před­sta­víš její trup. A těch tam bylo šestatři­cet. Postup­ně sta­vě­li a tvo­ři­li základ kon­struk­ce. A potom postu­po­va­li zezdo­la až naho­ru, a děla­li to tako­vým okrouh­lým způ­so­bem, nasa­zo­va­li dře­vě­né latě až naho­ru. Já jsem tam byl v tom pro­ce­su tvor­by, kdy tam pra­co­va­li tesa­ři, pozo­ro­val jsem je, pro­chá­zel se, a pře­mýš­lel, co budu dělat. Pra­co­val jsem a hle­dal jsem. To pro mne byl nový pro­ces. Hod­ně jsem o tom dis­ku­to­val s Miš­kou Paš­te­ko­vou, kte­rá na tom spo­lu­pra­co­va­la, se Simo­nou Got­tie­ro­vou, a s Jura­jem. O tom celém, ale také o tom, jak to tam dál fun­gu­je. Postup­ně jsem při­ná­šel vlast­ní téma­ta, kte­rá jsem tam chtěl řešit, ale vět­ši­na nápa­dů vznik­la pří­mo tam. Bylo to ori­en­to­va­né na pro­ces, na výzkum. Neměl jsem v úmys­lu dělat něja­ké závě­reč­né před­sta­ve­ní. Zají­ma­la mne myš­len­ka samot­né­ho pobý­vá­ní. A zjiš­ťo­val jsem, kte­ré věci mne na tom zají­ma­jí, od tesa­řů, sta­vě­ní, uměl­ců toho díla, lidí, kte­ří jej navště­vu­jí, kte­ří do toho při­chá­ze­jí, až po to, jak to zvlá­dá tým, kte­rý ten­to šíle­ný pro­jekt připravil.

Šlo tedy o urči­tý druh umě­lec­ké­ho výzkumu?

Do jis­té míry ano. V tom smys­lu, že to byl reakč­ní pro­ces. Při­chá­ze­li tam růz­ní vizu­ál­ní uměl­ci i hudeb­ní­ci, kte­ří v tom pro­sto­ru děla­li vlast­ní per­for­man­ce, a s někte­rý­mi jsem inter­a­go­val, vstu­po­val jim do toho, atd. Moje “posla­ní” v rám­ci oži­vo­vá­ní té insta­la­ce byla ješ­tě v něčem jiným, než úlo­hy ostat­ních akté­rů a akté­rek. Pří­kla­dem může být výsta­va sochy. Ve spod­ní čás­ti “Sphé­ry” byla socha od Mary Duras, výtvar­ni­ce z 30. let minu­lé­ho sto­le­tí. Za dva měsí­ce, kdy jsem tam vystu­po­val, jsem si nevši­ml, že by se k ní šel někdo podí­vat. Tak jsem na závěr výsta­vy udě­lal per­for­man­ce, v níž jsem k ní sestou­pil, a dvě hodi­ny jsem se k ní per­for­ma­tiv­ně vzta­ho­val. Udě­lal jsem s ní tako­vou durati­on of performance.

Doče­tl jsem se, že jsi při­pra­vil 12 vstu­pů do Sphé­ry. Zna­me­ná to, že jsi vystou­pil vždy v jed­nom dni v měsíci?

Zna­me­ná to, že jsem celý den něja­kým způ­so­bem “nav­ní­má­val” a pozo­ro­val, a večer tře­ba všich­ni udě­la­li před­sta­ve­ní, na kte­ré bylo při­zva­né pub­li­kum zven­ku. Mož­ná to bylo i více než dva­náct růz­ných vstu­pů, inter­ven­cí, per­for­man­cí. A není snad­né je pojme­no­vat jed­ním slo­vem. Neboť jejich spek­trum bylo širo­ké a růz­no­ro­dé, a vždy zále­že­lo na kon­tex­tu. Ale někdy jsem si sám řekl, že mám chuť na něco rea­go­vat. Napří­klad v jed­nom před­sta­ve­ní jsem spo­lu­pra­co­val s kos­tým­ní výtvar­ni­cí Andre­ou Pojezda­lo­vou. Na zákla­dě našich dis­ku­zí jsem věděl, že “Sphé­ra” má, s postu­pu­jí­cí ces­tou slun­ce na nebi, jinou vidi­tel­nost a jinak půso­bí. Můj kos­tým byl čer­ný, ve večer­ním šeru jsem byl jen tako­vou čer­nou šmou­hou v pohy­bu. A zají­ma­lo mě, jak by vypa­da­lo před­sta­ve­ní, v němž bych pra­co­val s ohlá­še­nou per­for­man­cí: “Jme­nu­je se Tma­vá per­for­man­ce. Všich­ni jste zvá­ni.” Ane­bo byla před­sta­ve­ní typu gui­ded tour, kdy jsme se jen dohod­li, že Juraj bude pro­vá­zet, a já při­jdu s něja­kou těles­nou, neplá­no­va­nou reak­cí. Byla tam ver­ni­sáž Slá­vy Ond­ru­šo­vé a Mar­ti­na Hre­hy. Když jsem se se Sláv­kou při­pra­vo­val, dělal jsem úvod­ní per­for­man­ce s drá­tem. I dal­ší výstu­py vzni­ka­ly spon­tán­ně. Celá akce vyvr­cho­li­la, když se “Sphé­ra” posta­vi­la na fes­ti­va­lu Poho­da. Tam mě pozva­li na závě­reč­nou performanci.

Díky. Já jsem si to z roz­ho­vo­ru pro kød neu­měl před­sta­vit. Byl zamě­ře­ný spí­še na tvor­bu Jura­je Gábora.

Pro mě to byla odbočka mimo mou taneč­ní a cho­re­o­gra­fic­kou čin­nost. Zís­kal jsem díky tomu pří­stup k archi­tek­to­nic­ké­mu, vizu­ál­ní­mu uva­žo­vá­ní a vzta­ho­vá­ní se mezi obory.

Žilin­ská syna­go­ga tam fun­gu­je tedy jako kul­tur­ní pro­stor, s kte­rým ty už si měl před­tím zkušenost?

Spo­lu­pra­co­val jsem s nimi již dří­ve. I v rám­ci Fes­ti­va­lu KIOSK, ale i v rám­ci Sta­ni­ce. Tam jsem uve­dl slo­ven­skou pre­mi­é­ru Song Lines. A více­ro drob­něj­ších akti­vit. “Sphé­ra” byla tako­vým vyvr­cho­le­ním. To bylo hod­ně intenzivní.

Na mně to půso­bí tak, že se o ní hod­ně mlu­ví. Že se o ní nej­víc píše v sou­vis­los­ti s tvou tvorbou.

Mož­ná to tak je, že se o ní obec­ně píše více. Má vel­ký ohlas. Při­pa­dá mi, že má nej­vět­ší ohlas. Ale já mys­lím, že ta reflexe ješ­tě za nás dvou s Micha­e­lou Paš­te­ko­vou nepři­šla. Ješ­tě jsme si to pro sebe dosta­teč­ně nezre­flek­to­va­li. Mož­ná do budouc­na vznik­ne něja­ký text.

Moh­li bychom se vrá­tit k Vik­to­ru Čer­nic­ké­mu a vaší spo­lu­prá­ci? Pra­co­va­li jste spo­leč­ně na pro­jek­tu PRIMA. Jak vypadala?

Vik­tor teh­dy dělal dvě dost úspěš­ná sólo­vá před­sta­ve­ní. A potom měl chuť pra­co­vat více s komu­ni­tou a s lid­mi, s vět­ší sku­pi­nou. A když mě oslo­vil, tak mi to dáva­lo smy­sl. V tom­to uva­žo­vá­ní jsme se potká­va­li. Nako­nec jsme vyví­je­li for­mát, kte­rý by mohl fun­go­vat pro růz­né lidi, kte­ří mají men­ší taneč­ní zku­še­nos­ti. Může­me je nazvat nepro­fe­si­o­ná­ly, ane­bo lid­mi, kte­ří se nevě­nu­jí tan­ci profesionálně.

© Tomáš Kubart

A co to zna­me­ná? Teď mlu­víš o workshopu?

Ano. V sou­čas­nos­ti je jeho for­mát tako­vý, že když někam při­jde­me, uspo­řá­dá­me tří­den­ní workshop se sku­pi­nou lidí, kte­ří se při­hlá­sí přes open call, tři dny s nimi pra­cu­je­me, mlu­ví­me, hra­je­me růz­né hry, ale my už v pod­sta­tě přes ty hry zkou­ší­me to před­sta­ve­ní a tře­tí den to kon­čí tím, že udě­lá­me spo­leč­né před­sta­ve­ní. A my to máme tak, že za náš tým jsou tam 3 – 4 per­for­me­ři a Vik­tor jako cho­re­o­graf, a my spo­lu vede­me workshop, a potom je tam vět­ši­nou tak devět až deset lidí. A my spo­lu dělá­me před­sta­ve­ní, kte­ré je cho­re­o­gra­fic­ky napsa­né v těch moti­va­cích a prin­ci­pech, ale ani jeden pohyb v něm není napsa­ný sou­čas­ně. A to dělá­me, cho­dí­me do růz­ných měst a zno­vu to uvá­dí­me, a vždy je to pre­mi­é­ra s novou sku­pi­nou účastníků.

Jas­ně, pro­to­že to nikdy nevy­pa­dá stej­ně. Ale toto je také něco, co je pro tebe, a pro urči­tou výseč tvo­jí tvor­by cha­rak­te­ris­tic­ké. Že ty věci nejsou uza­vře­né? Sou­čas­ně já jsem si mys­lel, že Imme­di­a­tus už je uza­vře­ný for­mát. Už jsem pocho­pil, že jsi na tom začal dělat v roce 2018, ale pořád na tom vlast­ně pra­cu­ješ se sku­pi­nou cca 5 lidí?

S Robie Legros a Matthie Legros (Light Designer) jsme tako­vá tro­ji­ce, a v posled­ní době nám zača­li pomá­hat i dal­ší lidé z Orbi­ty, což je spo­lek od Rober­ty. Ale my máme tako­vý for­mát, že vždy dělá­me novou kon­ste­la­ci uměl­ců, taneč­ní­ků, hudeb­ní­ků, někdy bás­ní­ků, light designe­rů v růz­ných pro­sto­rách, a je to vlast­ně před­sta­ve­ní, kte­ré je vždy nové, uni­kát­ní a vzni­ká v akci. Samo­zřej­mě, že je tam něja­ká pří­pra­va a ta dra­ma­tur­gie se vyví­jí. Je to ote­vře­ný pro­ces, a letos bude­me mít dva­cá­té vydá­ní toho­to for­má­tu v Brně, když všech­no půjde dob­ře. A záro­veň před dvě­ma lety jsme na zákla­dě toho orga­ni­zo­va­li fes­ti­val impro­vi­za­ce v tan­ci a hud­bě. A ten­to rok bude­me pokra­čo­vat. Chtě­li bychom uspo­řá­dat Bien­na­le Imme­di­a­tus 2024

Čili to, co jsem viděl v pro­sin­ci 2023 v brněn­ské Leitnerce?

Ano, to byla série Imme­di­a­tus, tos viděl jed­no z těch vydá­ní. Jeden z těch večerů.

Kte­ré se neopakují.

Ano, vět­ši­nou ne. V pro­sin­ci s námi vystu­po­val Pasi Mäkelä a fin­ská taneč­ni­ce Vera Lapistkaya.

Já se vrá­tím ke Kra­ji­ně s bažan­tem, zají­cem a srn­kou a spo­lu­prá­ci s Hon­zou Mockem: on isn­ce­no­val nejen Kra­ji­nu, ale také ope­ning cere­mo­ny Praž­ské­ho quad­ri­en­na­le 2023. Udě­la­li jste spo­lu zatím jen tyhle dvě věci?


To je čer­stvá spo­lu­prá­ce, ale Kra­ji­na dáva­la hod­ně smy­sl, když mě oslo­vil. Vlast­ně mě to vel­mi bavi­lo, i když na pří­pra­vu bylo málo času, nemě­li jsme moc zkou­šek a bylo to hod­ně nestá­lé, cítil jsem, jak to sto­jí na tom pro­ve­de­ní, i když to nepo­tře­bu­je kon­krét­ní scé­nář. Uvě­do­mil jsem si na tom, co potře­bu­ji udě­lat, abych doká­zal tu věc udr­žet pohro­ma­dě, a byla to pro mne v jis­tém ohle­du stre­su­jí­cí zku­še­nost. A záro­veň vel­mi důle­ži­tá, pro­to­že jsem si uvě­do­mil i svo­je před­nos­ti, i ty potře­by, kte­ré člo­věk vlast­ně tak nějak peri­fer­ně vní­má: že to není jenom o nazkou­še­ní, nebo nao­pak jenom o impro­vi­za­ci, ale o to, jak se na to člo­věk musí men­tál­ně a ener­ge­tic­ky při­pra­vit, aby to zvlá­dl udě­lat, pro­to­že ty pod­mín­ky byly hod­ně nevy­zpy­ta­tel­né. Ať už šlo o déšť, že to je ven­ku, že tam jsou růz­né sku­pi­ny lidí a tak dále, že to pro mě bylo vel­mi nároč­né a záro­veň to byla vel­mi pres­tiž­ní zále­ži­tost, tak­že jsem to nechtěl poka­zit. To byly růz­né úrov­ně stre­su. Urči­tá míra ote­vře­nos­ti a impro­vi­za­ce tam byla urči­tě dost pří­tom­ná, i v tomhle. Nebo reak­ce na celou tu věc, kte­rá se tam ode­hrá­va­la. Líbí se mi Moc­kův pří­stup, uvi­dí­me, jest­li se potká­me při něja­ké dal­ší prá­ci. Baví mě s ním pracovat.

Ty v roz­ho­vo­ru pro kød z břez­na 2022 říkáš, že se „asi sta­neš akti­vis­tou, pro­to­že kolem je moc věcí, kte­ré už začí­na­jí být za hra­nou.“ Co to pro tebe zna­me­ná s ohle­dem na sou­čas­ný stav slo­ven­ské společnosti?

Nemo­hu si pomo­ci, ale do jis­té míry poli­ti­ku sle­du­ji. Pros­tě mě to zají­má. Chtěl bych, aby to bylo jiné. Ale je to tak. Asi mi to není jed­no … Asi je to otáz­ka svě­do­mí. Mož­ná i to neu­stá­lé zpo­chyb­ňo­vá­ní toho, jest­li to, co dělám, nebo jak se cho­vám, je správ­né. Je to jako podí­vat se do zrca­dla tře­ba i za pár let, a říci si, že jsem byl v tako­vém obdo­bí a dělal jsem to, co jsem pova­žo­val za nej­správ­něj­ší nebo nej­pří­nos­něj­ší v té situ­a­ci a v mé funk­ci, pro­to­že tře­ba to, co se teď děje, je pro mě pros­tě únos stá­tu na Slo­ven­sku. Vel­mi rych­le, pří­mo po nocích a mys­lím si, že je potře­ba se do toho nějak aktiv­ně zapo­jit. Pro mě aktiv­ně i v tuto chví­li je být scho­pen nebo něja­kým způ­so­bem pod­po­řit ty pro­tes­ty. To je urči­tě urči­tě jed­na z cest. Já nemám tu arti­ku­la­ci nebo ten hlas, abych byl někdo, kdo je akti­vis­ta, kdo pojme­no­vá­vá věci a sto­jí v prv­ní linii. Nevi­dím se v této roli, ale hod­ně skr­ze tu show Lone­so­me Cow­boy, což je tako­vá ta sou­čas­ná, kte­rá se také zabý­vá podo­ba­mi sou­čas­né mas­ku­li­ni­ty, ale mys­lím, že i něja­kým vzta­hem jedin­ce a spo­leč­nos­ti a tím, jak člo­věk vní­má sám sebe, co po něm ta spo­leč­nost chce atd. Tak­že v tom pro­ce­su jsem hod­ně řešil, co je mým výcho­zím bodem, co jsem vlast­ně já, jaké jsou mé hod­no­ty, jak jsou tyto hod­no­ty pří­tom­ny v té prá­ci, jak jsou pří­tom­ny v té kon­krét­ní prá­ci. Tak­že pro mě to byla důle­ži­tá věc, zno­vu pojme­no­vat a věřit tomu, že ty věci budou pří­tom­né i v té prá­ci, že se tam pros­tě oprav­du odrá­že­jí a že ta zvě­da­vost jim pomá­há, aby tam oprav­du byly a pod­po­ro­va­ly ty hod­no­ty, kte­ré si mys­lím, že jsou důle­ži­té, skr­ze roz­ma­ni­tost, skr­ze urči­tou svo­bo­du, ote­vře­nost, péči a tak dále.

Napří­klad vím, že nejsem queer umě­lec, ale cítím hod­ně vli­vů od queer lidí, kte­ří pře­mýš­le­jí skr­ze men­ši­ny, že to je pro mě jako něja­ký důle­ži­tý hlas a záro­veň cítím, že mám i svo­je limi­ty ve vní­má­ní té roz­ma­ni­tos­ti a je pro mě důle­ži­té pra­co­vat i na nich. Cítím to vět­ší vědo­mí toho, co dělám, do jaké míry je to poli­tic­ké nebo jaké hod­no­ty to při­ná­ší spo­leč­nos­ti, tak­že pro mě je to pořád v té sfé­ře.  Jako co je ješ­tě to nejmen­ší, co se dá  udě­lat. Ale já nejsem práv­ník, ale začí­nám mít něja­kou základ­ní před­sta­vu o těch věcech prá­vě z hle­dis­ka fun­go­vá­ní té spo­leč­nos­ti a nechci, aby to bylo pros­tě jako Bělo­rus­ko nebo Rus­ko nebo Maďar­sko. Hod­ně pře­mýš­lím o vzta­hu moci a nená­si­lí, ale i poe­ti­ky, jako v něja­kém šir­ším vní­má­ní bás­nic­kých činů, že to, co mám, mož­ná to zní straš­ně naiv­ně, ale pořád tím něco získávám … 

Děla­li jsme tře­ba před­sta­ve­ní Šosta­ko­vi­če, o Šosta­ko­vi­čo­vi Juli­a­na Bar­ne­se. S reži­sér­kou Vik­to­rií Vaso­vou jsme v Meet­fac­to­ry děla­li fik­tiv­ní Šosta­ko­vi­čo­vu bio­gra­fii. V kata­lo­gu k před­sta­ve­ní je text, o páno­vi z Rus­ka kte­rý se vyslo­vil pro­ti vál­ce, teď v sou­čas­nos­ti. A pak byl u sou­du, a hle­dal jak co nej­lé­pe vyjá­d­řit pocit bez­prá­ví. A udě­lal tako­vý akt: roz­sy­pal skle­ně­né kulič­ky, kte­ré jsou meta­fo­rou pro slzič­ky dítě­te v Dosto­jev­ské­ho povíd­ce O dět­ské slze. V  pří­pa­dě toho pána to byli slzič­ky, co zna­me­na­jí smrt — dět­skou smrt kte­rou zavi­ni­la jeho země. 

A já jenom chci říct, že mi to mož­ná při­pa­dá vel­mi nesmy­sl­né, nebo i jak­si neprak­tic­ké, ale že cítím, že i tako­vá­to akce je straš­ně pod­stat­ná, aby se našel něja­ký jiný jazyk, pro­to­že je to o tom jazy­ce, o tom, že ten jazyk, je naděj­ný, pozi­tiv­ní, nebo poe­tic­ký, kte­rý ten pro­stor spíš ote­ví­rá, než aby ho zužo­val, uza­ví­ral, při­ná­šel strach, že je to otáz­ka jazy­ka a taky vědo­mí. Tak­že něja­kým způ­so­bem je to pro mě tako­vé to pře­mýš­le­ní, jest­li může­me něco změ­nit tře­ba jako malí lidé, nebo jakým způ­so­bem to funguje.

Ješ­tě mě napadla posled­ní otáz­ka. Vychá­zím z toho, o čem jsme se bavi­li před pár dny. Zpra­co­vá­váš ve vlast­ní tvor­bě něja­kým způ­so­bem trau­ma? Ať už spo­le­čen­ské, nebo osob­ní? Jsou auto­ři, kte­ří tvr­dí, že trau­ma nelze na jeviš­ti zpra­co­vat, např. Peg­gy Phe­lan. Opro­ti tomu Patrick Dug­gan tvr­dí, že to samo­zřej­mě mož­né je.

Ne, ale mož­ná, když se člo­věk ptá na hlub­ší důvo­dy, kte­ré vedou člo­vě­ka k tvor­bě, urči­tě k nim pat­ří i fakt, že někte­ré věci kolem nás není snad­né pojme­no­vat, nebo o nich mlu­vit. Ale já to zdů­vod­ňu­ji něja­kým svým základ­ním pudem a vku­sem. Pros­tě něco vytvo­řit nebo změ­nit tu rea­li­tu nebo uká­zat jiný pohled nebo jinou per­spek­ti­vu. A to mám asi od malič­ka. Stej­ně je to ve mně, jako coko­liv, co vytvo­říš. Mož­ná bych chtěl jenom říct, že tak nějak k tomu úvo­du, k tomu, na co se ptáš, pro­to­že když mlu­vím o trau­ma­tu, tak samo­zřej­mě tam vidím jed­nu linii, a to je ztrá­ta mat­ky, když jsem byl v mla­dém věku, malé dítě. Já jsem se tomu v jed­nom před­sta­ve­ní, i něja­kou dobu před ním  věno­val. Ješ­tě jsem ani nevě­děl, co to bude za před­sta­ve­ní, no musel jsem se s tím vyrov­nat jako umě­lec. S tou ztrá­tou nebo nepří­tom­nos­tí a mys­lím si, že pro mě jsou tato téma­ta také dost sil­ná, pro­to­že ta pří­tom­nost a nepří­tom­nost, to jsou tako­vé feno­mé­ny, kte­ré se mi obje­vu­jí v mysli.

 A mys­lím si, že v jed­nom z těch před­sta­ve­ní to bylo sil­ně tema­ti­zo­va­né. Kou­zel­ná věc kte­rá v tom před­sta­ve­ní vznik­la, byla, že do toho vstou­pi­la Sabi­na Boč­ko­vá, kama­rád­ka, kte­ré v té době zemřel otec. Tak­že ona měla vel­mi čer­stvou zku­še­nost, ale roz­hod­la se s tím umě­lec­ky pra­co­vat. Mělo najed­nou vel­ký smy­sl, že tady byla jed­na zku­še­nost, i když vel­mi vzdá­le­ná v čase, dru­há zku­še­nost, kte­rá byla blíz­ko a vel­mi emo­tiv­ní. Cítil jsem, že je důle­ži­té pro ten celek, i pro nás dva, se s tím vypo­řá­dat. A samo­zřej­mě tou ambi­cí bylo vytvo­řit něja­ké dílo, kte­ré by tu sílu nes­lo. Neje­nom, že šlo o zpra­co­vá­ní něja­ké­ho trau­ma­tu, ale pořád mě zají­ma­lo, jak vytvo­řit pro­stor pro něko­ho jiné­ho. I tím před­sta­ve­ním.  Jak vytvo­řit pro­stor, kte­rý je mož­ná abs­trakt­něj­ší, kla­de otáz­ky, ale neří­ká ti, jaký bys měl být, jak by ses měl cítit. Je to pro­stor, ve kte­rém se zabý­vá­me tím­to téma­tem nebo tou­to zku­še­nos­tí. A tím pro mě byly napří­klad Song Lines

Pokud jde o Lone­so­me Cow­boy, mám pocit, že to trau­ma je mož­ná jiné pova­hy, nebo nevím, jest­li bych to nazval trau­ma­tem, ale urči­tě tam vstu­pu­je moje osob­ní muž­ská zku­še­nost. A to může být z hle­dis­ka intim­ních vzta­hů, se sexu­a­li­tou, s dospí­vá­ním, muž­ský­mi kolek­ti­vy. A já jsem cítil, že jsou věci, kte­ré mě zají­ma­jí, a nevě­děl jsem, kte­ré z nich budou pro toho Lone­so­me Cow­boy ade­kvát­ní, a co z toho vlast­ně vyply­ne, pro­to­že mě zají­ma­lo, že na začát­ku pro­ce­su úpl­ně nevím, jak k čemu úpl­ně dojdu. V tom smys­lu, že jsme se roz­hod­li i s Helle Bach, kte­rá zača­la dělat cho­re­o­gra­fii, že je to kov­boj­ská iko­na, kov­boj­ský arche­typ, a skr­ze to zpra­co­vá­vá­me ta téma­ta i osa­mě­lost do urči­té míry, ale i ty muž­ské pří­stu­py. To byl rámec, kte­rý jsme si stanovili.A byl jsem pře­kva­pen tím pro­ce­sem, tím, jaké věci tam vzni­ka­ly. Taky něja­ké osob­ní, ale to už tak bývá. Zají­ma­lo by mě to jako to trau­ma, pro­to­že si mys­lím, že tam byly věci, se kte­rý­mi se člo­věk také vyrov­ná­val, kte­ré se v tom nějak bokem obje­vo­va­ly, dotý­ka­ly se někte­rých věcí. Pro mě byl Lone­so­me Cow­boy záži­tek, kdy se něco změ­ni­lo a já v tom cítím, že to má pro mě tako­vou dobrou polo­hu, že se v tom cítím svo­bod­ně. Nemám pocit, že bych se tu zabý­val něja­kou osob­ní věcí, ale záro­veň cítím, že to osob­ní je.

© Tomáš Kubart

Tak­že by se dalo říct, že pomo­cí tvor­by od toho trau­ma­tu zís­ká­váš odstup?

Věci, nad kte­rý­mi strá­víš dva roky, ti musí dávat něja­ký smy­sl. Jaký­ko­liv. Jas­ně, člo­věk chce odvést dob­rý výkon, ale mě vlast­ně taky zají­má, jest­li pro­jdu něja­kým pro­ce­sem, o kte­rém ješ­tě úpl­ně nevím, co to bude.

Je to ten samot­ný pro­ces, ve kte­rém je ti dobře? 

Také jsem pocho­pil, jak si nasta­vit ty pod­mín­ky pro prá­ci a pro tvor­bu, a když je člo­věk jako hlav­ní vedou­cí nebo vytvá­ří pro­jek­ty, tak teď už je to doce­la zřej­mé, že jde o to, jak si to člo­věk nasta­ví, jaké pod­mín­ky si vytvo­ří a v jakých pod­mín­kách se cítí být kre­a­tiv­ní a pra­co­vat. A to byla skvě­lá zku­še­nost, že jsem to našel, jen mys­lím, že jsem to vlast­ně plně našel až na kon­ci toho pro­ce­su. To vytvo­ře­ní těch pod­mí­nek, že si řek­neš: teď to udě­lá­me. A to už byla věc, kdy jsme to muse­li slo­žit a dát dohro­ma­dy, ale pro mě bylo důle­ži­té dotknout se toho momen­tu, kdy víš, že to děláš pro tu věc a že už kolem toho nic není. 

Vlast­ně si mys­lím, že se cel­ko­vě zabý­vám samot­nou pes­t­ros­tí těch pro­jek­tů. Teď mám asi ten­den­ci to zužo­vat nebo pře­mýš­let jak to pro­po­jit, pro­to­že mám pocit, že to spek­trum je pros­tě straš­ně vel­ké a sna­žím se i pocho­pit, co jsou věci, kte­ré mě zají­ma­jí, jaká téma­ta zůstá­va­jí. Je to tako­vé pře­hod­no­co­vá­ní a ana­ly­zo­vá­ní sebe sama mož­ná a těch potřeb a tak. A samo­zřej­mě to naslou­chá­ní tomu, čeho si vší­má­me, co je pří­tomno v společnosti. 

A mož­ná o tom teď mlu­vím do těch dal­ších pro­jek­tů, kte­ré bude­me dělat. Tvor­ba pro děti (nové před­sta­ve­ní A to je zaká­za­no…?) je pro mě nová oblast, ale záro­veň mi to téma rezo­nu­je v mém zkou­má­ní hra­nic. Co je za hra­ni­cí, a co je před hra­ni­cí. Dotý­ká se to i spous­ty  slo­ži­tých věcí a zdá se mi, že zkou­má­ní toho­to téma­tu má vel­ký význam.

© Tomáš Kubart

Tomáš Janyp­ka (*1989, Púchov) je slo­ven­ský cho­re­o­graf, per­for­mer, men­tor a faci­li­tá­tor Soma­tic­ké­ho dia­lo­gu. Vystu­do­val Infor­mač­ní stu­dia a kni­hov­nic­tví (2009 – 2013), Ate­li­ér fyzic­ké­ho diva­dla u Pier­ra Nadauda (2013 – 2016), a Eras­mus strá­vil v Høgsko­len v Oslo Og Aker­shus (2011). Absol­vo­val insce­na­cí Monochro­my. V před­sta­ve­ní Nové sady (2017), Janypka/Bočková — son­g­li­nes: expe­di­ce 97/18 (2019), site spe­ci­fic Gui­des Kolek­tív: Oby­čaj­né Diva­dlo pre Lim­bo­vú (2020), Eight cups and The Devil / Osem pohá­rov a Dia­bol (2021), PRIMA (2022). Jako nezá­vis­lý umě­lec i člen kolek­ti­vu ZDRUHESTRANY má na svém kon­tě řadu kola­bo­ra­tiv­ních pro­jek­tů s osob­nost­mi jako jsou Jaro Viňar­ský, Son­ja Pre­grad, Domi­nique Boi­vin, Daniel Gul­ko, Helle Bach, Len­ka Flo­ry, Jan Mocek, Ran Jiao, sdru­že­ní tYhle, mimo­Os nebo Tem­po­ra­ry Collecti­ve. Vel­ký ohlas vzbu­di­la jeho inter­ven­ce v díle Com­ple­ting the Sphe­re Jura­ja Gábo­ra Greys­ca­pe of the Soli­tu­de – Tomáš vo Sphé­re, v níž vytvo­řil cho­re­o­gra­fii v umě­lec­ké insta­la­ci slo­ven­ské­ho socha­ře Jura­je Gábo­ra. Janyp­ka vede růz­né worksho­py zamě­ře­né na nehmot­né diva­dlo, osob­ní pří­běh těla, impro­vi­za­ci a klauni­á­du. Prak­ti­ku­je a je vyško­len jako asi­s­tent pro dis­ci­plí­nu Dia­log s vnitř­ním part­ne­rem pod vede­ním Mar­ti­ny Musi­lo­vé (DAMU Pra­ha). Od roku 2020 je sou­čás­tí par­ti­ci­pa­tiv­ní­ho inklu­ziv­ní­ho pro­jek­tu PRIMA (Vik­tor Čer­nic­ký), kte­rý zapo­ju­je míst­ní komu­ni­ty netanečníků*ic. Jako per­for­mer zaha­jo­val slav­nost­ní ote­vře­ní Praž­ské­ho Quad­ri­en­na­le 2023. Ve spo­lu­prá­ci s Jazmí­nou Pik­to­ro­vou a Mar­ké­tou Strán­skou pak zkou­má hra­ni­ce zaká­za­né­ho v pro­jek­tu urče­ném dětem a dospě­lým A to je zaká­zá­no? (pre­mi­é­ra 2024). Pod vede­ním Berrak Yedek se stal faci­li­tá­to­rem Soma­tic­ké­ho Dialogu.Působí jako umě­lec­ký men­tor a peda­gog na DAMU v mezi­ná­rod­ním pro­gra­mu MA DOT. Zúčast­nil se worksho­pů Julyen Hamil­ton, Kari­ne Pon­ties, Mayi M Carroll, Tiny Afy­i­an Bre­i­o­vé, Danie­la Gul­ka, Jaro Viňar­ské­ho, Pier­ra Nadauda, Sumako Koseki a dal­ších. Spo­lu­pra­cu­je s Rob­bie Legros, Pasi Mäkälou, Sabi­nou Boč­ko­vou a Vik­to­rem Černickým.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Tomáš Kubart

Vystudoval teatrologii na KDS FF MU v Brně, obhájil disertační práci na téma vídeňského akcionismu (2021), publikoval několik studií na téže téma (Theatralia, Arte Acta, Acta Universitatis Carolinae), podílel se na vydání sborníku českého surrealistického dramatu České surrealistické drama (nakl. Academia, 2023), editoval speciální číslo Taneční zóny, věnované tvorbě Hermanna Nitsche (2023). Zabývá se performativitou, akčním uměním, vídeňským akcionismem, současnou německojazyčnou dramatikou a scénografií. Je čelenem dramaturgické rady PerformCzech, tajemníkem Teatrologické společnosti, členem ČOSDAT/OISTAT a Sdružení českých divadelních kritiků.

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *