Prasklina: MALÁ INVENTuRA zahájila tiskovkou

© Markéta Bendová

Dva­a­dva­cá­tý roč­ník fes­ti­va­lu nové­ho diva­dla Malá inven­tu­ra, kte­rý se usku­teč­ní ve dnech 20. – 28. 2. 2024, vče­ra dopo­led­ne v diva­del­ním klu­bu Let­ka před­sta­vil kon­cep­ci i hlav­ní top the bill letoš­ní­ho roč­ní­ku. Umě­lec­ký ředi­tel fes­ti­va­lu Petr Pola spo­leč­ně s dra­ma­tur­gy­ní Karo­lí­nou Plic­ko­vou letos při­pra­vi­li řadu pro­gra­mo­vých novi­nek, a pře­kva­pe­ní – napří­klad v podo­bě tzv. Nevi­di­tel­ných dis­ku­zí, absen­ci tiš­tě­ných pro­gra­mů (vše na QR-kódech), nebo udí­le­ní cen Čes­ké diva­del­ní DNA, k němuž dochá­zí bie­nál­ně, a letos bylo ozná­me­no 10 nomi­na­cí, z nichž vyply­nou tři vítěz­né sub­jek­ty. Na letoš­ní Malé inven­tu­ře se před­sta­ví něko­lik diva­del­ních for­má­tů, jak inter­ak­tiv­ních, do nichž se mohou divá­ci zapo­jit, tak pro­jek­tů, kte­ré nao­pak vyža­du­jí vět­ší odstup, a během nichž divá­ci navští­ví cel­kem 19 růz­ných míst.

Natá­lie Pres­lo­vá Strýč­ko­vá. Foto © Mar­ké­ta Bendová

„Letoš­ní roč­ník jsme s Karo­lí­nou při­pra­vo­va­li s vel­kou chutí.“

Petr Pola, umě­lec­ký ředi­tel festivalu

Tvůr­ci letoš­ní­ho fes­ti­va­lo­vé­ho pro­gra­mu si, pod­le vlast­ních slov, muse­li dát pozor: při­hlá­si­lo se 160 pro­jek­tů, z nichž bylo mož­né vybrat „pou­hých” 30. Divá­ci a divač­ky se však mají na co těšit: od poně­kud mys­te­ri­óz­ních kusů Danie­ly Špi­nar (Objal mě Bůh a nic), přes Jaku­ba Čer­má­ka (Mod­ro­vous revi­val), feno­me­nál­ní zele­ni­no­vý balet Lous­ká­ček , kte­rý se před­ve­dl již na loň­ském Specta­cu­lo Inte­re­se, či zádum­či­vý Lone­so­me Cow­boy Tomá­še Janyp­ky.

Karo­lí­na Plic­ko­vá a Petr Pola spo­lu­pra­co­va­li na výbě­ru insce­na­cí rok, a pro­jek­ty se moh­ly hlá­sit přes domov­ské scé­ny, nebo přes open cally. Exis­tu­je něja­ký klíč, pod­le kte­ré­ho Pola a Plic­ko­vá spolupracují? 

„Pokaž­dé je to jiné. Ten mecha­nis­mus se tva­ru­je vždy pod­le toho mate­ri­á­lu,“ říká Karo­lí­na Plicková.

V popře­dí ředi­tel­ka fes­ti­va­lu Malá inven­tu­ra Adri­a­na Svět­lí­ko­vá a Petr Pola. Foto © Mar­ké­ta Bendová

„Není to tak, že bychom měli něja­ká pra­vi­dla a něja­ký mustr a ten bychom nara­zi­li na ten mate­ri­ál, kte­rý se nám při­hlá­sí nebo kte­rý si obje­ví­me, ale záro­veň ten mate­ri­ál jako­by si tro­chu o něco říká a tro­chu tva­ru­je podo­bu roč­ní­ku. Když už mě jímá úpl­né zou­fal­ství, tak se ozvu Pet­ro­vi, pře­ho­dím to zou­fal­ství čás­teč­ně na něj a zase se s ním jako chvil­ku potý­ká on.“

Jak ale uva­žu­je pro­gra­mo­vé a dra­ma­tur­gic­ké duo, když musí do pro­mýš­le­ní pro­gra­mu zahr­nout i otáz­ky sklad­nos­ti a mobi­li­ty scé­ny dané inscenace?

„Vět­ši­nou doce­la rych­le víme, co urči­tě chce­me a potom jsou vlast­ně tva­ry, kte­ré jsou pro nás i osob­ně straš­ně pod­nět­né a sil­né a mají pros­tě fan­tas­tic­ké inten­zi­ty, ale víme, že pro ten fes­ti­val tře­ba nejsou úpl­ně ide­ál­ní prá­vě z důvo­dů prak­tic­kých kritérií.“

„Hry­za­li jsme lýko.“

Karo­lí­na Plic­ko­vá, dra­ma­tur­gy­ně festivalu

Foto © Mar­ké­ta Bendová

Téma­tem a leit­mo­ti­vem letoš­ní Malé inven­tu­ry je praskli­na, kte­rou Karo­lí­na Plic­ko­vá pojí­má jako výzvu. „V mno­ha těch diva­del­ních tva­rech něco puká,“ při­bli­žu­je gene­zi téma­tu a názvu letoš­ní­ho fes­ti­va­lu Plic­ko­vá, „a může se tam odha­lo­vat něja­ká spod­ní vrst­va, kte­rá neby­la původ­ně vidět. Můžou se odha­lo­vat něja­ké praskli­ny v iden­ti­tě, kolem sebe pozo­ru­je­me praskli­ny v kra­ji­ně, pozo­ru­je­me praskli­ny v sys­té­mech, praskli­ny v para­dig­ma­tech praskli­ny ve způ­so­bech, jaký­mi jsme zvyklí nazí­rat na rea­li­tu, nebo sami na sebe, nebo na vzta­hy, nebo na svět.

A vlast­ně nás zau­ja­lo, že praskli­na může být udá­lost a že ta praskli­na může být něco, co v někte­rých pří­pa­dech je mož­ná záhod­no vlast­ně vyspra­vo­vat a zace­lo­vat, ale může být zají­ma­vý to neskrývat.“

Jed­nou z tako­vých insce­na­cí, kte­ré Malá inven­tu­ra před­sta­ví, je Objal mě Bůh a nic čes­ké reži­sér­ky Danie­ly Špi­nar, kte­rá zpra­co­va­la nezve­řej­ně­né dení­ky Pet­ra Lébla.

„I když tu praskli­nu zace­lu­je­me, tak o ní pořád víme, a na tu praskli­nu si zku­sí­me posví­tit. Také se mlu­ví o tom, že kdy­bychom mno­ha praskli­nám, kte­ré se obje­vo­va­ly už dlou­ho, věno­va­li pat­řič­nou pozor­nost, tak jsme tře­ba nemu­se­li být v toli­ka kri­zích, v koli­ka nyní jsme.“

Tomáš Pro­cház­ka, umě­lec­ký šéf Alfre­da ve dvo­ře a Han­da Gote zastu­pu­je pět pro­jek­tů, zaští­tě­ných Alfre­dem ve dvo­ře, resp. Motus: Tře­tí noha Han­da Gote, Hap­py Hour Jana Moc­ka, Těž­ké diva­dlo mla­dých tvůr­ců ve slo­že­ní Frie­da Gawen­da, Daria Gos­te­va, Tomáš Kočí, Vavři­nec Němec, How to Just Do it od kolek­ti­vu Pyl, a pro­jekt Z pope­la týmu Error Cult.

„Téměř není dne bez Alfre­da ve dvoře.“

Petr Pola, umě­lec­ký ředi­tel festivalu

„Ty pro­jek­ty jsme nevychr­li­li my, Alfred ve dvo­ře, ale uměl­ci. Jsme rádi, že je může­me u nás pre­zen­to­vat do té míry, do jaké jsme toho schopní.“

Tomáš Pro­cház­ka, Motus

Ředi­tel­ka fes­ti­va­lu Adri­a­na Svět­lí­ko­vá. Foto © Mar­ké­ta Bendová

Tomáš Pro­cház­ka záro­veň roz­ve­dl otáz­ku úzce sou­vi­se­jí­cí s fes­ti­va­lo­vou sek­cí Změ­na pra­xe, a to pro­ble­ma­ti­ku blo­ko­vé­ho hra­ní v Alfre­du ve dvo­ře: „Nevý­ho­da je jedi­ná, a to je naše men­tál­ní nasta­ve­ní, že jsme straš­ně uvíz­li v tom trž­ním sys­té­mu, kte­rý vlast­ně při­chá­zí z čino­hry. Že se pros­tě reprí­zu­je kaž­dý měsíc nebo v podob­né peri­o­di­ci­tě. Když máte mezi před­sta­ve­ní­mi dlou­hé pau­zy, je pro­blém, jak ty her­ce a diva­dla zno­vu nastar­to­vat. Uměl­ci se někdy zalek­nou toho, že by měli hrát deset dní v kuse.“

Natá­lie Pres­lo­vá Strýč­ko­vá, dra­ma­tur­gy­ně NoD, je polo­vi­nou tvůr­čí­ho týmu (Jan Lesák musel zůstat v NoD). Letos se z pro­duk­ce NoD na Malé inven­tu­ře obje­ví Šmejdi úto­čí: 

„Sbí­ra­li jsme co nej­ví­ce reál­ně exis­tu­jí­cích scé­ná­řů sou­čas­ných moder­ních šmej­dů, její nové gene­ra­ce, ne pro­da­va­če hrn­ců, kte­ré zná­me z doku­men­tů. Ti dneš­ní se pře­su­nu­li do onli­ne pro­stře­dí. Věnu­je­me se hlav­ně těm, kte­ří mají teď nej­vět­ší úspěš­nost v sou­čas­né době, a to jsou ty onli­ne pod­vo­dy nebo tele­fon­ní. Volá vám něja­ký faleš­ný ban­kéř, že máte napa­de­ný účet a podob­ně. Smys­lem není se jim pomstít. Oni nezmi­zí. Ale díky téhle insce­na­ci se zve­řej­ní jejich scé­ná­ře, pod­le kte­rých postupují.“

Natá­lie Pres­lo­vá Strýč­ko­vá pro­zra­di­la i své­ho „oblí­be­né­ho“ pod­vod­ní­ka: faleš­ný ban­kéř. „Nej­pr­ve vám volá ban­kéř, že váš účet nebyl nikdy napa­de­ný, a nikdo se tam nedo­stal. Potom vám volá poli­cie, potom vám zno­vu volá ten ban­kéř a vlast­ně vás vypla­ší až k tomu, že vlast­ně vybe­re­te celý den svůj účet ide­ál­ně ješ­tě s něja­kým úvě­rem, kte­rý si na něj udě­lá­te a nahá­zí­te to do bitcoinmatu.“

Dal­ším hos­tem tis­ko­vé kon­fe­ren­ce Malé inven­tu­ry byl Lukáš Bliss, mla­dý talen­to­va­ný žong­lér a taneč­ník, kte­rý na fes­ti­va­lu uve­de Still Wai­ting

„Mám pocit, že skr­ze žong­lo­vá­ní a mani­pu­la­ci s objek­ty můžu vyko­ná­vat pohy­by nebo úko­ny, kte­ré by moje těles­ná schrán­ka neby­la sama schop­ná dělat. Jde o exten­zi mého těla.“

Lukáš Bliss, taneč­ník a žonglér

Ve Still Wai­ting divák nalez­ne mno­ho pro­po­je­ní s objek­ty a mani­pu­la­cí, s detai­ly a s vlast­nost­mi jed­not­li­vých před­mě­tů, což jis­tě zaujme divá­ky se sla­bos­tí pro objek­to­vé nebo lout­ko­vé divadlo.

„Spous­ta lidí, kte­ří vidí Still Wai­ting, tak by si vlast­ně moh­li mys­let, že tam vlast­ně vůbec netan­cu­ju a vůbec nežongluju.“

Lukáš Bliss, taneč­ník a žonglér

Taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ka Tere­za Lene­ro­vá (Hra­dil­ko­vá), jež stu­do­va­la na kon­zer­va­to­ři Dun­can Cen­t­re, a poz­dě­ji The The­a­ter­scho­ol Amster­dam, se v posled­ní době pro­fi­lu­je také jako cho­re­o­gra­f­ka a reži­sér­ka. Fes­ti­val uve­de její Ruka­vič­kář­ské závo­dy, „per­for­man­ce, ve kte­ré se fik­ce pro­lí­ná se zážit­ky s naší vlast­ní kůží,“ a kte­rá vzbu­di­la po svém loň­ském uve­de­ní vel­kou pozor­nost napříč pub­li­ky. „Je v tom scho­va­ná for­mu­la­ce něja­ké­ho posto­je,“ komen­tu­je Ruka­vič­kář­ské závo­dy Petr Pola, „i pozvá­ní k účas­ti. Je to krás­ný text sám o sobě.“ V před­sta­ve­ní se setká­me s vlast­ní pomí­ji­vos­tí, smr­tí, i v podo­bě kůže, kte­rá odumí­rá kaž­dý den a neu­stá­le se rege­ne­ru­je. „Mám pocit, že smrt se z našich živo­tů vytrá­cí, že pro­plou­vá­me živo­tem v tako­vých ruka­vič­kách, abychom si neu­blí­ži­li, aby vše bylo smo­o­th a smrt tro­chu potla­ču­je­me. Chce­me být nesmr­tel­ní, stá­le mla­dí,“ dopl­ňu­je Tere­za Lenerová.

Anna Dati­a­shvi­li absol­vo­va­la na Katedře alter­na­tiv­ní­ho a lout­ko­vé­ho diva­dla insce­na­cí Tupým kon­cem v režii Mar­ty Her­man­no­vé a Maty­á­še Míky a v rám­ci fes­ti­va­lu před­sta­ví v Let­ce Vzpo­mí­ná­ní, v němž si divá­ci pro­vo­zu­jí před­sta­ve­ní tak tro­chu sami. „Je to živý stroj s živý­mi her­ci, nebo hra­jí­cí­mi divá­ky, nebo hra­jí­cí­mi si divá­ky,“ shr­nu­je Petr Pola.

Anna Dati­a­shvi­li. Foto © Tomáš Kubart

„Jde o to, jak k tomu ten daný divák při­stou­pí. Když při­stou­pí na to, že je to diva­dlo, tak je to pro něj diva­dlo. Když na to nepři­stou­pí, tak je to hra,“ říká Anna Datiashvilli.

 Novin­kou letoš­ní­ho roč­ní­ku budou Nevi­di­tel­né dis­ku­ze, kte­ré by měly být vyjá­d­ře­ním přá­ní Plic­ko­vé a Poly „najít způ­sob, jak zůstat divá­kem v kon­tak­tu i po chví­li, kdy to před­sta­ve­ní skončí.“

„Vymys­le­li jsme vlast­ně sys­tém tako­vých kar­ti­ček, to asi můžu pro­zra­dit, na kte­rých jsou krát­ké tex­ty, ty kar­tič­ky si divá­ci budou moci vyzved­nout nej­spíš od čle­nů fes­ti­va­lo­vé­ho týmu po vybra­ných před­sta­ve­ních A na těch kar­tič­kách jsou tako­vé tex­ty, kte­rý­mi se zkou­ší­me divá­ko­vi vlou­dit do časo­prosto­ru pro dozvu­ky z před­sta­ve­ní a navrh­nout něja­ké tře­ba per­spek­ti­vy, ze kte­rých se na to před­sta­ve­ní může jít. Ale ty kar­tič­ky jsou vytvo­ře­ny vždyc­ky na míru těm daným před­sta­ve­ním, kte­rá pro­běh­la a moh­la by těm divá­kům tře­ba tro­chu popras­kat ima­gi­na­ci něja­kým smě­rem, kte­rý tře­ba nás osob­ně baví. S kar­tič­kou můžou divá­ci strá­vit čas hned­ka po před­sta­ve­ní, můžou si s ní strá­vit čas o samo­tě, můžou si s ní strá­vit čas ješ­tě s někým dal­ším, s kým by to chtě­li sdí­let, ale taky ji můžou něko­mu pře­dat v kavár­ně, můžou ji zane­chat v tram­va­ji, můžou si ji vlo­žit do kníž­ky, můžou ji odvézt na dale­ké mís­to, kde nikdo netu­ší, co to je Malá inven­tu­ra, tak­že jsme straš­ně zvě­da­ví, jak ty kar­ty budou žít dál a do jaké míry my může­me vůbec ovliv­nit, co se s nimi sta­ne,“ vysvět­lu­je Karo­lí­na Plicková.

Ceny Čes­ké diva­del­ní DNA se udí­le­jí ve třech kate­go­ri­ích za výji­meč­ný počin, čin­nost nebo roz­voj na poli nové­ho diva­dla, a v letoš­ním již sed­mém udí­le­ní mezi 10 lau­re­á­ty jsou:

Auto­ma­tic­ké mlý­ny, Par­du­bi­ce

Brou­mov, Evrop­ské měs­to kul­tu­ry 2028

Čes­ké Budě­jo­vi­ce, Evrop­ské měs­to kul­tu­ry 2028

Co.Labs, Brno

Luho­va­ný Vin­cent (ten, bohu­žel, již ukon­čil činnost)

Women in Art, kon­fe­ren­ce, věno­va­ná posta­ve­ní žen v umění

Per­for­man­ce Bus (bude sou­čás­tí Malé inven­tu­ry, 22. 2. v 9:30 ODJEZD !!!)

Pome­zí

Ote­vře­ní mul­ti­kul­tur­ní­ho pro­sto­ru The­a­t­ron, Jičín

Cena za mimo­řád­ný dlou­ho­do­bý pří­nos, roz­voj a pod­po­ru nové­ho diva­dla a živé kul­tu­ry: Fes­ti­val …příští vlna/next wave…

Cena za pre­zen­ta­ci čes­ké kul­tu­ry v zahra­ni­čí: Per­form Czech

Publikováno
V rubrikách Aktuality

Od Tomáš Kubart

Tomáš Kubart je vědecko-výzkumný pracovník Oddělení pro výzkum moderního českého divadla na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, a Kabinetu pro studium českého divadla IDU. Zabývá se performativitou, zejména českým akčním uměním a vídeňským akcionismem, a českým dramatem dvacátého století.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *