Dvaadvacátý ročník festivalu nového divadla Malá inventura, který se uskuteční ve dnech 20. – 28. 2. 2024, včera dopoledne v divadelním klubu Letka představil koncepci i hlavní top the bill letošního ročníku. Umělecký ředitel festivalu Petr Pola společně s dramaturgyní Karolínou Plickovou letos připravili řadu programových novinek, a překvapení – například v podobě tzv. Neviditelných diskuzí, absenci tištěných programů (vše na QR-kódech), nebo udílení cen České divadelní DNA, k němuž dochází bienálně, a letos bylo oznámeno 10 nominací, z nichž vyplynou tři vítězné subjekty. Na letošní Malé inventuře se představí několik divadelních formátů, jak interaktivních, do nichž se mohou diváci zapojit, tak projektů, které naopak vyžadují větší odstup, a během nichž diváci navštíví celkem 19 různých míst.
Natálie Preslová Strýčková. Foto © Markéta Bendová
„Letošní ročník jsme s Karolínou připravovali s velkou chutí.“
Petr Pola, umělecký ředitel festivalu
Tvůrci letošního festivalového programu si, podle vlastních slov, museli dát pozor: přihlásilo se 160 projektů, z nichž bylo možné vybrat „pouhých” 30. Diváci a divačky se však mají na co těšit: od poněkud mysteriózních kusů Daniely Špinar (Objal mě Bůh a nic), přes Jakuba Čermáka (Modrovous revival), fenomenální zeleninový balet Louskáček , který se předvedl již na loňském Spectaculo Interese, či zádumčivý Lonesome Cowboy Tomáše Janypky.
Karolína Plicková a Petr Pola spolupracovali na výběru inscenací rok, a projekty se mohly hlásit přes domovské scény, nebo přes open cally. Existuje nějaký klíč, podle kterého Pola a Plicková spolupracují?
„Pokaždé je to jiné. Ten mechanismus se tvaruje vždy podle toho materiálu,“ říká Karolína Plicková.
V popředí ředitelka festivalu Malá inventura Adriana Světlíková a Petr Pola. Foto © Markéta Bendová
„Není to tak, že bychom měli nějaká pravidla a nějaký mustr a ten bychom narazili na ten materiál, který se nám přihlásí nebo který si objevíme, ale zároveň ten materiál jakoby si trochu o něco říká a trochu tvaruje podobu ročníku. Když už mě jímá úplné zoufalství, tak se ozvu Petrovi, přehodím to zoufalství částečně na něj a zase se s ním jako chvilku potýká on.“
Jak ale uvažuje programové a dramaturgické duo, když musí do promýšlení programu zahrnout i otázky skladnosti a mobility scény dané inscenace?
„Většinou docela rychle víme, co určitě chceme a potom jsou vlastně tvary, které jsou pro nás i osobně strašně podnětné a silné a mají prostě fantastické intenzity, ale víme, že pro ten festival třeba nejsou úplně ideální právě z důvodů praktických kritérií.“
„Hryzali jsme lýko.“
Karolína Plicková, dramaturgyně festivalu
Foto © Markéta Bendová
Tématem a leitmotivem letošní Malé inventury je prasklina, kterou Karolína Plicková pojímá jako výzvu. „V mnoha těch divadelních tvarech něco puká,“ přibližuje genezi tématu a názvu letošního festivalu Plicková, „a může se tam odhalovat nějaká spodní vrstva, která nebyla původně vidět. Můžou se odhalovat nějaké praskliny v identitě, kolem sebe pozorujeme praskliny v krajině, pozorujeme praskliny v systémech, praskliny v paradigmatech praskliny ve způsobech, jakými jsme zvyklí nazírat na realitu, nebo sami na sebe, nebo na vztahy, nebo na svět.
A vlastně nás zaujalo, že prasklina může být událost a že ta prasklina může být něco, co v některých případech je možná záhodno vlastně vyspravovat a zacelovat, ale může být zajímavý to neskrývat.“
Jednou z takových inscenací, které Malá inventura představí, je Objal mě Bůh a nic české režisérky Daniely Špinar, která zpracovala nezveřejněné deníky Petra Lébla.
„I když tu prasklinu zacelujeme, tak o ní pořád víme, a na tu prasklinu si zkusíme posvítit. Také se mluví o tom, že kdybychom mnoha prasklinám, které se objevovaly už dlouho, věnovali patřičnou pozornost, tak jsme třeba nemuseli být v tolika krizích, v kolika nyní jsme.“
Tomáš Procházka, umělecký šéf Alfreda ve dvoře a Handa Gote zastupuje pět projektů, zaštítěných Alfredem ve dvoře, resp. Motus: Třetí noha Handa Gote, Happy Hour Jana Mocka, Těžké divadlo mladých tvůrců ve složení Frieda Gawenda, Daria Gosteva, Tomáš Kočí, Vavřinec Němec, How to Just Do it od kolektivu Pyl, a projekt Z popela týmu Error Cult.
„Téměř není dne bez Alfreda ve dvoře.“
Petr Pola, umělecký ředitel festivalu
„Ty projekty jsme nevychrlili my, Alfred ve dvoře, ale umělci. Jsme rádi, že je můžeme u nás prezentovat do té míry, do jaké jsme toho schopní.“
Tomáš Procházka, Motus
Ředitelka festivalu Adriana Světlíková. Foto © Markéta Bendová
Tomáš Procházka zároveň rozvedl otázku úzce související s festivalovou sekcí Změna praxe, a to problematiku blokového hraní v Alfredu ve dvoře: „Nevýhoda je jediná, a to je naše mentální nastavení, že jsme strašně uvízli v tom tržním systému, který vlastně přichází z činohry. Že se prostě reprízuje každý měsíc nebo v podobné periodicitě. Když máte mezi představeními dlouhé pauzy, je problém, jak ty herce a divadla znovu nastartovat. Umělci se někdy zaleknou toho, že by měli hrát deset dní v kuse.“
Natálie Preslová Strýčková, dramaturgyně NoD, je polovinou tvůrčího týmu (Jan Lesák musel zůstat v NoD). Letos se z produkce NoD na Malé inventuře objeví Šmejdi útočí:
„Sbírali jsme co nejvíce reálně existujících scénářů současných moderních šmejdů, její nové generace, ne prodavače hrnců, které známe z dokumentů. Ti dnešní se přesunuli do online prostředí. Věnujeme se hlavně těm, kteří mají teď největší úspěšnost v současné době, a to jsou ty online podvody nebo telefonní. Volá vám nějaký falešný bankéř, že máte napadený účet a podobně. Smyslem není se jim pomstít. Oni nezmizí. Ale díky téhle inscenaci se zveřejní jejich scénáře, podle kterých postupují.“
Natálie Preslová Strýčková prozradila i svého „oblíbeného“ podvodníka: falešný bankéř. „Nejprve vám volá bankéř, že váš účet nebyl nikdy napadený, a nikdo se tam nedostal. Potom vám volá policie, potom vám znovu volá ten bankéř a vlastně vás vyplaší až k tomu, že vlastně vyberete celý den svůj účet ideálně ještě s nějakým úvěrem, který si na něj uděláte a naházíte to do bitcoinmatu.“
Dalším hostem tiskové konference Malé inventury byl Lukáš Bliss, mladý talentovaný žonglér a tanečník, který na festivalu uvede Still Waiting.
„Mám pocit, že skrze žonglování a manipulaci s objekty můžu vykonávat pohyby nebo úkony, které by moje tělesná schránka nebyla sama schopná dělat. Jde o extenzi mého těla.“
Lukáš Bliss, tanečník a žonglér
Ve Still Waiting divák nalezne mnoho propojení s objekty a manipulací, s detaily a s vlastnostmi jednotlivých předmětů, což jistě zaujme diváky se slabostí pro objektové nebo loutkové divadlo.
„Spousta lidí, kteří vidí Still Waiting, tak by si vlastně mohli myslet, že tam vlastně vůbec netancuju a vůbec nežongluju.“
Lukáš Bliss, tanečník a žonglér
Tanečnice a choreografka Tereza Lenerová (Hradilková), jež studovala na konzervatoři Duncan Centre, a později The Theaterschool Amsterdam, se v poslední době profiluje také jako choreografka a režisérka. Festival uvede její Rukavičkářské závody, „performance, ve které se fikce prolíná se zážitky s naší vlastní kůží,“ a která vzbudila po svém loňském uvedení velkou pozornost napříč publiky. „Je v tom schovaná formulace nějakého postoje,“ komentuje Rukavičkářské závody Petr Pola, „i pozvání k účasti. Je to krásný text sám o sobě.“ V představení se setkáme s vlastní pomíjivostí, smrtí, i v podobě kůže, která odumírá každý den a neustále se regeneruje. „Mám pocit, že smrt se z našich životů vytrácí, že proplouváme životem v takových rukavičkách, abychom si neublížili, aby vše bylo smooth a smrt trochu potlačujeme. Chceme být nesmrtelní, stále mladí,“ doplňuje Tereza Lenerová.
Anna Datiashvili absolvovala na Katedře alternativního a loutkového divadla inscenací Tupým koncem v režii Marty Hermannové a Matyáše Míky a v rámci festivalu představí v Letce Vzpomínání, v němž si diváci provozují představení tak trochu sami. „Je to živý stroj s živými herci, nebo hrajícími diváky, nebo hrajícími si diváky,“ shrnuje Petr Pola.
Anna Datiashvili. Foto © Tomáš Kubart
„Jde o to, jak k tomu ten daný divák přistoupí. Když přistoupí na to, že je to divadlo, tak je to pro něj divadlo. Když na to nepřistoupí, tak je to hra,“ říká Anna Datiashvilli.
Novinkou letošního ročníku budou Neviditelné diskuze, které by měly být vyjádřením přání Plickové a Poly „najít způsob, jak zůstat divákem v kontaktu i po chvíli, kdy to představení skončí.“
„Vymysleli jsme vlastně systém takových kartiček, to asi můžu prozradit, na kterých jsou krátké texty, ty kartičky si diváci budou moci vyzvednout nejspíš od členů festivalového týmu po vybraných představeních A na těch kartičkách jsou takové texty, kterými se zkoušíme divákovi vloudit do časoprostoru pro dozvuky z představení a navrhnout nějaké třeba perspektivy, ze kterých se na to představení může jít. Ale ty kartičky jsou vytvořeny vždycky na míru těm daným představením, která proběhla a mohla by těm divákům třeba trochu popraskat imaginaci nějakým směrem, který třeba nás osobně baví. S kartičkou můžou diváci strávit čas hnedka po představení, můžou si s ní strávit čas o samotě, můžou si s ní strávit čas ještě s někým dalším, s kým by to chtěli sdílet, ale taky ji můžou někomu předat v kavárně, můžou ji zanechat v tramvaji, můžou si ji vložit do knížky, můžou ji odvézt na daleké místo, kde nikdo netuší, co to je Malá inventura, takže jsme strašně zvědaví, jak ty karty budou žít dál a do jaké míry my můžeme vůbec ovlivnit, co se s nimi stane,“ vysvětluje Karolína Plicková.
Ceny České divadelní DNA se udílejí ve třech kategoriích za výjimečný počin, činnost nebo rozvoj na poli nového divadla, a v letošním již sedmém udílení mezi 10 laureáty jsou:
Automatické mlýny, Pardubice
Broumov, Evropské město kultury 2028
České Budějovice, Evropské město kultury 2028
Co.Labs, Brno
Luhovaný Vincent (ten, bohužel, již ukončil činnost)
Women in Art, konference, věnovaná postavení žen v umění
Performance Bus (bude součástí Malé inventury, 22. 2. v 9:30 ODJEZD !!!)
Otevření multikulturního prostoru Theatron, Jičín
Cena za mimořádný dlouhodobý přínos, rozvoj a podporu nového divadla a živé kultury: Festival …příští vlna/next wave…
Cena za prezentaci české kultury v zahraničí: Perform Czech
