Eliška Brtnická: Site-specific je jedno z mých specifik

Eliš­ka Brt­nic­ká zís­ka­la Insce­na­ce Thin Skin získala

---

Užší nomi­na­ce na Cenu Thá­lie 2022 v kate­go­rii alter­na­tiv­ní diva­dlo za pro­jekt Hang Out, teď oce­ně­ní na Čes­ké taneč­ní plat­for­mě za Thin Skin. Byla to dlou­há ces­ta?
Byla a stá­le je. Když jsem začí­na­la s cir­ku­sem, sko­ro nikdo se tomu tady nevě­no­val. Teh­dy se vzduš­nou akro­ba­cií pra­co­va­lo snad jen diva­dlo Con­ti­nuo a poslé­ze od něj odště­pe­né diva­dlo Déca­lages. A jak již z názvů vyplý­vá, jejich tvor­ba se zaklá­da­la na diva­del­ních prin­ci­pech. Ani já jsem ten­krát nepo­chy­bo­va­la o tom, že je to jedi­ná mož­ná ces­ta. Samo­zřej­mě ozna­če­ní ‚diva­del­ní prin­ci­py’ je znač­ně zjed­no­du­še­né. Kon­krét­ně se pra­co­va­lo s pří­bě­hem, cha­rak­te­ry, téma­ty. Nicmé­ně jde o cel­ko­vý pohled na věc, kte­rý je určen tvůr­co­vým bac­kgroun­dem a pod­le toho si i „vybí­rá” výcho­zí bod a způ­sob tvor­by. A to je prá­vě to, co se na té dlou­hé ces­tě nej­víc měni­lo a mění. Jak při­stou­pit k té doved­nos­ti tedy k akro­ba­cii, aby vznik­lo umě­lec­ké dílo. Jako absol­vent­ka kated­ry non­ver­bál­ní­ho diva­dla jsem na to šla zpo­čát­ku logic­ky přes to diva­dlo (jak­ko­li širo­ký pojem si pod tím lze před­sta­vit), poz­dě­ji přes hud­bu, tanec, výtvar­né umě­ní, pro­stor… Site-spe­ci­fic je též jed­no z mých spe­ci­fik. Posled­ní roky vychá­zím výhrad­ně z tech­ni­ky akro­ba­cie na visu­té hrazdě. Asi se můj bac­kground změ­nil na cir­kus. Vše se točí oko­lo banál­ní otáz­ky ‚co je to hrazda a jak to utvá­ří pohyb’. Těším se, až zmi­zí i ta hrazda, i když nej­spíš zmi­zí fyzic­ky a duchem tam zůsta­ne. Nebo zmi­zí tělo a hrazda zůstane.

Za ta oce­ně­ní své prá­ce jsem hroz­ně vděč­ná, pro­to­že mi dodá­va­jí vět­ší sebe­vě­do­mí k dal­ší tvor­bě a pocit, že si můžu dovo­lit experimentovat.

Co pova­žu­ješ za moment, kdy ses roz­hod­la for­mál­ně vykro­čit mimo jas­ná dru­ho­vá spe­ci­fi­ka, pod­le mě někam na pome­zí nové­ho cir­ku­su a per­for­man­ce? Máš něja­kou autor­skou meto­du a nazý­váš ji nějak?
Pro mě byl vždyc­ky cir­kus tro­chu pro­ble­ma­tic­ký tím, jak inkli­nu­je k vel­ko­le­posti a spek­ta­ku­lár­nos­ti. Od začát­ku jsem vědě­la, že touhle ces­tou nejdu, ale záro­veň tam vždy byla potře­ba nějak pou­žít tu doved­nost. Dlou­ho jsem pra­co­va­la kolek­tiv­ně s růz­ný­mi lid­mi a jed­nou při­šel moment, kdy to zača­lo být pří­liš vyčer­pá­va­jí­cí. Ten­krát jsme vytvo­ři­li insce­na­ci v sed­mi lidech, všich­ni na vol­né noze, kaž­dý měl tro­chu jiné před­sta­vy a režim, což bylo po orga­ni­zač­ní i tvůr­čí strán­ce dost nároč­né. V té době jsem se roz­hod­la, že udě­lám sólo­vou věc. Měla jsem z toho vel­ký respekt, ale zjis­ti­la jsem, že mě hroz­ně baví zkou­šet sama, dělat si co chci a co mě zrov­na napad­ne. Najed­nou se ztra­til tlak na efek­ti­vi­tu, na výkon, na včas­nost a hlav­ně na slov­ní for­mu­la­ce. Nemu­se­la jsem niko­mu vysvět­lo­vat, jak to mys­lím a co tím sle­du­ju, neby­lo potře­ba se s nikým shod­nout a nemu­se­la jsem ani sama chá­pat, co dělám. Děla­la jsem jen to, co mě bavi­lo a někdy to bylo jen leže­ní na zádech. Když potom vznik­la něja­ká akce, uká­za­la jsem to kole­gy­ni a kama­rád­ce Sté­pha­nie N’Du­hi­ra­he. Obvykle s otáz­kou: tohle mě baví, je to div­ný? A ona vět­ši­nou řek­la, že jí na to baví kou­kat. A tak jsem se postup­ně pře­sta­la zala­mo­vat tím, jest­li je to div­ný, jest­li je to cir­kus a pro koho to je.

Spo­lu­pra­co­va­la si také s Vik­to­rií Knot­ko­vou, kte­ré je spo­je­ná spí­še s čino­her­ním pro­stře­dí, aktu­ál­ně dra­ma­tur­gy­ní brněn­ské­ho diva­dla Husa na pro­váz­ku a půso­bi­la také v Brémách. Jaké dal­ší vli­vy na sebe nechá­váš půso­bit, necháš-li?
Jed­nou jsem se zača­la učit japon­sky. Jen tak, mám ráda jazy­ky. Fas­ci­no­va­lo mě hlav­ně, jak Japon­šti­na fun­gu­je, že je v tom sys­té­mu úpl­ně jiný druh myš­le­ní. Bavi­lo mě to tak, že jsem zača­la cho­dit ješ­tě na před­náš­ky Deni­sy Vost­ré o japon­ské este­ti­ce. Dost se to poz­dě­ji pro­psa­lo do insce­na­ce Eno­la. Já mám spíš pro­blém nene­chat se nadchnout. Jako rodi­lá Jih­la­vač­ka jsem až patri­o­tic­ky fixo­va­ná na MFDF — mezi­ná­rod­ní fes­ti­val doku­men­tár­ních fil­mů. Je to pro mě hod­ně inspi­ra­tiv­ní pole. Doku­men­tár­ní prv­ky se mi pak obje­vi­ly v pro­jek­tu Hang Out, pro kte­rý jsem při­zva­la prá­vě Vik­tor­ku. (Říkam „se mi obje­vi­ly”, pro­to­že mám pocit, že se ty věci čas­to dějí samy. Mož­ná je to něja­ké instink­tiv­ní při­jí­má­ní vli­vů.) Najed­nou se na mě nasy­pa­la spous­ta tex­tu, s nímž jsem před­tím nikdy moc nepra­co­va­la a Vik­tor­ka to s grá­cií usměrnila.

Kro­mě vlast­ní pří­tom­nos­ti tvo­říš sólo­vě i v kolek­ti­vu. Jako „mas­ter­mind“ i jako sou­část týmu. Ve Stu­diu Hrdi­nů ses pod­le cre­di­tů podí­le­la i na scé­no­gra­fii. Kte­rou roli máš nej­ra­dě­ji.
Hod­ně mě baví zven­ku sle­do­vat, jak se pře­krý­vá cho­re­o­gra­fie a dra­ma­tur­gie, jak růz­né pohy­by aso­ciu­jí význa­my. Záro­veň mám ráda roli per­for­mer­ky, pro­to­že se během před­sta­ve­ní můžu ztra­tit v něja­ké zvlášt­ní dimen­zi. Ale mož­ná úpl­ně nej­rad­ši jsem scé­no­gra­f­ka, pro­to­že to je něco, na co nemám vůbec vzdě­lá­ní a nikterak mě netí­ží žád­né zave­de­né postu­py a jen si uží­vám mate­ri­ál a prá­ci ruka­ma. Para­dox­ně nikdy nedě­lám hud­bu, na to si netrou­fám, přes­to­že (nebo pro­to­že) hudeb­ní vzdě­lá­ní mám. Stu­dio Hrdi­nů mě oslo­vi­lo s tím, že chtě­jí vzduš­nou akro­bat­ku a záro­veň můžu navrh­nout, po čem pole­zu. Navrh­la jsem kovo­vý geodóm a oni sou­hla­si­li. V mých vlast­ních věcech jsou ty role srost­lé. Cir­kus pou­ží­vá nářa­dí a to se stá­vá scé­no­gra­fií. Jako akro­bat­ka zkou­mám hrazdu, roz­klá­dám jí a sklá­dám do nových tva­rů v duchu scé­no­gra­fie, ale s vědo­mím, jaký druh pohy­bu — cho­re­o­gra­fie to může pod­ní­tit a tím i co by to moh­lo evo­ko­vat z hle­dis­ka dra­ma­tur­gie. Někdy se vlast­ně divím, jak se doká­ží lidé ve vel­kých diva­dlech domlu­vit, aby ty slož­ky spo­lu fun­go­va­ly. To vysvět­lo­vá­ní, kte­ré vyža­du­je slov­ní for­mu­la­ce je pro mě totiž mnoh­dy dost těž­ké. Já to sama sobě tolik vysvět­lo­vat nemu­sím a ušet­řím tím spous­tu času.

Jako divač­ka jsem si přá­la, aby Thin Skin nikdy neskon­či­lo. Jak to máš ty a tvůj team?
Na prv­ních zkouš­kách Thin Skin jsme zavě­si­li tyče na lan­ka a zača­li si s nimi hou­pat. Něko­li­krát se sta­lo, že jsme na to tře­ba hodi­nu kou­ka­li, jak se to hýbe, jako by nás to zhyp­no­ti­zo­va­lo. Někdo dal tře­ba tyči leh­ký impulz rukou a řekl: kou­kej­te, hez­ký, co? A ostat­ní jen stá­li a kocha­li se. Takhle to šlo snad celý prv­ní týden. Když pak došlo na fixo­vá­ní cho­re­o­gra­fie, zner­vózně­li jsme, jest­li to není moc časo­vě nata­že­né, ale naši kon­zul­tan­ti, kte­ří při­šli čas od času shléd­nout zkouš­ku, se taky necha­li zhyp­no­ti­zo­vat a dopo­ru­čo­va­li nám ješ­tě zpo­ma­lit. Muse­li jsme si na to před pub­li­kem zvyk­nout a udr­žet urči­tou míru toho zpo­ma­le­ní. Teď už si to uží­vá­me zase jako na těch zkouškách,

Neplá­nu­ješ objek­ty z jed­not­li­vých repríz ješ­tě nějak dál vyu­žít?
Dob­rá otáz­ka. Ano. Jsem teď ve spo­je­ní s výtvar­ní­ky a dává­me dohro­ma­dy pro­jekt, kte­rý ty ohnu­té tyče pře­tvo­ří v něco dal­ší­ho. Ješ­tě neví­me, zda z toho bude indo­o­ro­vá výsta­va, socha do veřej­né­ho pro­sto­ru nebo designo­vé sví­ti­dlo. Kaž­do­pád­ně mě to straš­ně baví a nej­rad­ši bych si zalo­ži­la svůj výtvar­ný ate­li­ér. Zatím ohnu­té tyče z minu­lých před­sta­ve­ní tvo­ří malou insta­la­ci posta­ve­nou podél ces­ty ze sálu, kudy divá­ci odchá­zí. Sou­čás­tí toho je i jed­na lam­pa, kte­rá je tako­vým pro­to­ty­pem. Chce­me jich vyro­bit víc a daro­vat je tře­ba pro­sto­rům, kde se před­sta­ve­ní ode­hra­je. Líbí se mi momen­ty, kdy může per­for­man­ce pro­růs­tat do běž­né­ho živo­ta a opačně.

Co dal­ší­ho máš v plá­nu? Exis­tu­je něja­ký směr, kam se chceš vydat a mate­ri­ál po tuši, kli­ma­ti­zač­ní trub­ce nebo cihlách, se kte­rým bys ráda v budouc­nu pra­co­va­la?
Ono to vypa­dá, že se zabý­vám mate­ri­á­lem, ale když nad tím tak pře­mýš­lím, zají­má mě spíš tvar… Pře­de­vším náhod­ný tvar a náho­da jako tvůr­čí nástroj. Vidím v tom jakousi časo­vost, pro­to­že ten tvar vznik­ne jako záznam pohy­bu, kte­rý už je minu­los­tí. Tuš v Eno­le, stej­ně jako tyče v Thin Skin jsou tako­vým zápi­sem udá­los­tí. Mám ráda kres­by, kte­ré gene­ru­jí naše děti v malo­va­cím pro­grám­ku v table­tu. Jsou to napros­to náhod­né změ­ti čar. Mož­ná se někdy sta­nou před­lo­hou. Mým snem je ale momen­tál­ně udě­lat pro­jekt do bato­hu a jez­dit s ním vla­kem, nemít moc tech­nic­kých poža­dav­ků a nemuset dva­náct hodin sta­vět. Nej­spíš to dopad­ne jako posled­ně, kdy jsem si poří­di­la dvou­tu­no­vé akvárium.

Jinak bych se ráda zase věno­va­la veřej­né­mu pro­sto­ru. Ješ­tě nevím jak, ale cítím tam poten­ci­ál komu­ni­ko­vat s jiným pub­li­kem a dostat se tak mimo svo­jí bublinu.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
Recen­zi na Thin Skin od Pet­ra Kili­a­na ZDE
Recen­zi na Hang Out od Kate­ři­ny Korych­o­vé ZDE
Pojed­ná­ní o insce­na­ci Eno­la od Bar­bo­ry Liš­ky ZDE