The Veil: Australané za závojem 

Svě­to­vá pre­mi­é­ra aus­tral­sko-čes­ké­ho kopro­dukč­ní­ho pro­jek­tu The Veil (přel. Závoj) v režii Joshuy Hoa­re­ho se ode­hrá­la posled­ní květ­no­vý den v trut­nov­ském mul­ti­funkč­ním sále UFFO. Novin­ka, jed­nak vrchol čtr­nác­té­ho roč­ní­ku fes­ti­va­lu nové­ho cir­ku­su Cir­kU­FF, ale také komor­ní umě­lec­ký počin pro nároč­né­ho divá­ka, neo­ká­za­lým způ­so­bem pro­po­ji­la svět fyzic­kých výko­nů a kla­sic­ké hud­by. Zákla­dem insce­na­ce byl totiž Requi­em Gab­rie­la Fauré­ho z 19. sto­le­tí a aus­tral­ský akro­ba­tic­ký perfekcionismus. 

The Veil je scé­nic­kým dílem, při jehož sle­do­vá­ní se milov­ní­ci váž­né hud­by mohou sezná­mit s „cit­li­vě sepsa­nou“ strán­kou kva­lit­ní­ho cir­ku­so­vé­ho umě­ní a také si divá­ci vyhle­dá­va­jí­cí výkon a s ním spo­je­ný adre­na­lin mohou poslech­nout majestát­ní sklad­bu. Risk tvůr­ců se tak uká­zal již v samot­ném pro­po­je­ní dvou na pohled odliš­ných či „na prv­ní dobrou“ nespo­ji­tel­ných svě­tů. Aus­tral­ský autor kon­cep­tu Joshua Hoa­re navá­zal na vlast­ní minu­lou zku­še­nost, neboť v roce 2018 s úspě­chem pro­po­jil hud­bu Fran­ze Schu­ber­ta s kul­tu­rou těles­né­ho výra­zi­va ata­ku­jí­cí­ho běž­né limi­ty. A nyní jako by zatou­žil poznat věč­nost, ale na zákla­dě poci­to­vé inter­pre­ta­ce Fauré­ho sklad­by tako­vou, v níž na pozem­ské bytí nena­va­zu­je pochmur­né nic, ale leh­kost v ble­dém polo­še­ru i jas­ném světle. 

Ve smu­teč­ní síni 

Před­sta­ve­ní zača­lo hned něko­li­krát, ane­bo jen jed­nou a všech­ny dal­ší „počát­ky“ jako by pak obraz­ně byly nahléd­nu­tím do poo­tevře­ných dve­ří, za nimiž se při­pra­vu­je odha­le­ní tajem­ství. K prv­ní­mu setká­ní s pro­ta­go­nis­ty došlo neče­ka­ně v před­sá­lí, kam čer­no-bíle odě­né posta­vy vkrá­če­li v prů­vo­du s truhlou umís­tě­nou na rame­nou. Jeden žen­ský obli­čej pře­krý­val tma­vý závoj, jiné dámě čer­né brý­le kry­ly oči, muže cha­rak­te­ri­zo­va­ly tma­vé oble­ky. Smu­teč­ní pro­ce­sí se násled­ně z foyer ode­bra­lo do diva­del­ní­ho sálu a objem­ný objekt ozna­ču­jí­cí posled­ní lůž­ko člo­vě­ka polo­ži­li k úpa­tí tylu na střed scé­ny. „Pozůsta­lí“ se poté roz­ptý­li­li v pro­sto­ru. V povzdá­lí čeka­li a zra­kem se upí­na­li k mís­tu roz­luč­ky. Hle­diš­tě se postup­ně zapl­ňo­va­lo divá­ky. Stá­va­li se tím­to také účast­ní­ky pohřbu? Stá­le ješ­tě při plném osvět­le­ní si násled­ně dva z „hos­tů“ obřa­du pře­da­li urnu, přes­ně­ji žena ji podá­va­la muži, avšak jí vyklouz­la z rukou a on ji zachy­til. Celý sál náh­le potemněl. 

V tlu­me­ném svět­le či meta­fo­ric­ky v mlha­vě rozostře­ném opa­ru se na prin­ci­pu živých obra­zů či póz roze­hrál dosud neak­cen­to­va­ný pro­stor, a to za pro­pust­nou plen­tou, kte­rá na šíř­ku pře­tí­na­la v úrov­ni ram­py celý jevišt­ní pro­stor. Scé­nu dále tvo­ři­la bílá taneč­ní pod­la­ha, tekou­cí jed­ním svým cípem do stře­du plo­chy čili vyo­se­ným čtver­cem se vytvá­ře­lo zdá­ní, jako by se vymkla syme­t­rii a vytvo­ři­la ilu­zi poo­to­če­ní celé­ho pro­sto­ru. V pra­vém zad­ním rohu stál pod­sta­vec s čer­ve­ný­mi sví­ce­mi a urnou, v pro­ti­lehlém kou­tu pak židle pro hudeb­ní­ky. Roz­dě­le­ní pro­sto­ru evo­ko­va­lo svět blí­že divá­ko­vi jako sku­teč­ný a pří­tom­ný, za tylo­vým závo­jem pak sno­vý a představovaný. 

Žal a ironie 

Obsa­ze­ní v mezi­ná­rod­ní sesta­vě domi­no­va­la čtve­ři­ce špič­ko­vých aus­tral­ských akro­ba­tů (Aman­da Lee, Lisa Gold­sworthy, Jes­se Scott, Lachlan McAu­ley), kte­rou dopro­vá­ze­lo hudeb­ní trio, slo­že­né ze sopra­nist­ky Sta­ni­sla­vy Kozubí­ko­vé, akor­de­o­nist­ky Zoe Perre­naud a oper­ní­ho pěv­ce Libo­ra Kasí­ka. V zása­dě jed­nu z rovin napě­tí vytvá­ře­lo samo pro­po­jo­vá­ní hudeb­ní­ho pro­je­vu a fyzic­ké­ho výra­zi­va. Těles­né parti­tu­ry artis­tů nepo­pis­ně komu­ni­ko­va­ly s hudeb­ní­mi vstu­py, kte­ré kla­sic­kou hud­bu dopl­ňo­va­ly o tuzem­ský roz­luč­ko­vý reper­toár včet­ně Sme­ta­no­vy uko­lé­bav­ky Letě­la běloun­ká holu­bič­ka z ope­ry Hubič­ka nebo My Way Fran­ka Sina­try.  Autor a reži­sér insce­na­ce orá­mo­val niter­ný dia­log mezi živo­tem a smr­tí, přes­ně­ji mezi v pří­tom­nos­ti pozůsta­lý­mi a těmi, kte­ří ode­šli na věč­nost, tra­dič­ní for­mou vypro­vá­ze­ní zemře­lé­ho. Vizu­ál­ní hra­ni­ci nazna­čo­val „závoj“ a prá­ce s pro­sto­rem, méně zjev­nou a více taju­pl­nou pak jed­not­li­vé sesta­vy, etu­dy a cho­re­o­gra­fie. Pohy­bo­vá slož­ka do hloub­ky roz­ví­je­la sym­bo­ly odcho­du a posmrt­né­ho bytí, jako napří­klad v jed­né ze sek­ven­cí se roze­hrá­va­la situ­a­ce s mrt­vol­ně ztuh­lým tělem. Akro­bat Jes­se Scott mani­pu­lo­val Lachla­na McAu­ley­ho, jenž své tělo držel v prken­né ztuh­los­ti, ať ležel, byl nesen nebo posta­ven na ruce či dále ohý­bán a obrá­běn. V dal­ším „okně“ se obje­vil přímým odkaz ke rče­ní, že prach jsi a v prach se obrá­tíš, kdy artist­ka Lisa Gold­sworthy oddro­lo­va­la prach z kon­če­tin až na samot­nou kost. Nara­tiv­ní plo­chy, kte­ré by jis­tě zahr­no­va­ly i lido­vý tanec k posled­ní­mu sbo­hem protka­ný iro­nií i žalem, stří­da­ly abs­trakt­ní čás­ti zahr­nu­jí­cí zejmé­na pozem­ní, výji­meč­ně vzduš­nou akro­ba­cii na hrazdě a stra­p­sech. Rafi­no­va­ně pro­myš­le­nou struk­tu­rou se dále vinu­la linie útrž­ko­vi­tých zna­ků aso­ciu­jí­cích napří­klad vyná­še­ní Mora­ny, Miche­lan­ge­lo­vu Pie­tu či výje­vy z malíř­ských plá­ten Caravaggia. 

Dra­ma­tur­gii vlast­ních pro­du­cent­ských i kopro­dukč­ních pro­jek­tů trut­nov­ské­ho UFFA v posled­ních třech letech výraz­ně cha­rak­te­ri­zu­je mezi­ná­rod­ní tvůr­čí tým, dále pak odklon od prvot­ně kome­di­ál­ní linie k dru­hé hra­ně, jež se dotý­ká exis­ten­ci­ál­ně ladě­ných témat, pro kte­ré pokaž­dé hle­da­la uplat­ně­ní v řeme­sl­ně vir­tu­óz­ním fyzic­kém pro­ve­de­ní v žán­ru fyzic­ké­ho diva­dla a sou­čas­né­ho cir­ku­su. Spo­lu­prá­ce s tvůr­ci ze Sou­th Aus­tra­li­an Cir­cus Cen­t­re na insce­na­ci The Veil uká­za­la, že se trut­nov­ští nebo­jí ris­ko­vat pří­zeň své­ho pub­li­ka, pro kte­ré moh­lo být toto setká­ní s komor­ním cir­ku­sem a váž­nou hud­bou v lec­čems pře­kva­pe­ním. Adre­na­lin zde ustou­pil roz­váž­ně budo­va­né­mu napě­tí, risk vstu­po­val na scé­nu čas­tě­ji s mlu­ve­ným nebo zpí­va­ným slo­vem a exce­lent­ní akro­ba­tic­ké výko­ny hali­la polo­pro­pust­ná stě­na. The Veil při své pre­mi­é­ře rezo­no­va­la jako Mše za mrt­vé osla­vu­jí­cí odchod a posmrt­nou exis­ten­ci „za závo­jem“ jako svět­lo věč­né­ho odpo­čin­ku a útě­chy. Cir­ku­so­vá inter­ven­ce do duchov­ní oblas­ti zde ale neby­la výzvou k truch­le­ní, ani sen­za­cechti­vou pro­vo­ka­cí namí­ře­nou na ritu­a­li­zo­va­né lou­če­ní, nao­pak cit­li­vě odta­ho­va­nou opo­nou do svě­ta, ve kte­rém má smrt a pohřeb své výsost­ně slav­nost­ní mís­to. A prá­vě k nad­hle­du výraz­ně napo­má­há cir­kus, zejmé­na jeho aus­tral­ské poje­tí – per­fek­ci­o­nis­mus ukry­tý v leh­kos­ti a kreativitě. 

Psá­no z pre­mi­é­ry dne 31.5.2024 uve­de­né v rám­ci fes­ti­va­lu Cir­kU­FF, UFFO Trutnov. 

Tvůr­čí tým

Režie a scé­no­gra­fie: Joshua Hoare

Asi­s­tent režie: Mere­di­th Kitchen

Pro­duk­ce: Tay­lor Dawson

Pro­du­cent: Nick Ski­bin­ski, Libor Kasík

Účin­ku­jí: Aman­da Lee, Lisa Gold­sworthy, Jes­se Scott, Lachlan McAu­ley, Sta­ni­sla­va Kozubí­ko­vá, Zoe Perre­noud, Libor Kasík

Pre­mi­é­ra: 31.5.2024, UFFO Trutnov