Rovnováha pohybu. Podzimní fáze 4+4 dní v pohybu

Living the Dream with Grandma. Foto: Gergő Ofner

Pod­zim­ní část letoš­ní­ho roč­ní­ku 4+4 dny v pohy­bu opět, podob­ně, jako jar­ní, pře­svěd­či­la peč­li­vě zvá­že­nou dra­ma­tur­gií, a ve dnech 6. – 14. 10. necha­la rezo­no­vat jak eko­lo­gic­ká, tak poli­tic­ká téma­ta, a to mnoh­dy pal­či­vě­ji, než byl zřej­mě zájem dra­ma­tur­gů festivalu.


Pales­tin­ská per­for­mer­ka Samaa Wakim v insce­na­ci Losing it zkou­má, jak život v Gaze ovliv­ňu­je její identi­tu. Bohu­žel pro ni i pro praž­ské pub­li­kum vstou­pi­la do čes­ké­ho pro­stře­dí jen dva dny po tero­ris­tic­kých úto­cích na Izra­el. Tóny drumnbase tak zazní­va­jí úpl­ně jinak, než byl záměr Wakim před tře­mi lety, kdy měla insce­na­ce pre­mi­é­ru. Pales­tin­ská cho­re­o­gra­f­ka se v insce­na­ci zamýš­lí nad svým dět­stvím v zóně kon­flik­tu, a pomo­cí těla, zvu­ku a svět­la pro­mýš­lí, jak se neu­stá­lé nási­lí pode­pi­su­je na roz­vo­ji její per­so­nál­ní iden­ti­ty. Per­for­mer­ka spo­lu­pra­cu­je s pales­tin­skou dra­ma­tur­gy­ní Samar Had­dad King, kte­rá vytvá­ří zvu­ko­vou kuli­su během před­sta­ve­ní živě a na svém lapto­pu. Wakim balan­cu­je na slac­kli­ně za zvu­ků kví­le­jí­cích sirén (během její rakous­ké pre­mi­é­ry byly divá­kům u vstu­pu do sálu nabí­ze­ny špun­ty do uší), zlo­věst­né­ho duně­ní a hlu­ku, evo­ku­jí­cí­ho letec­ké nále­ty – a to doslo­va, pro­to­že jako mini­ma­lis­tic­ká scé­na jí slou­ží dva plas­to­vé tisí­ci­li­t­ro­vé kon­tej­ne­ry na vodu a slac­kli­ne nata­že­ná mezi nimi.

Na jas­ně zele­né stu­ze z umě­lých vlá­ken mód­ní­ho spor­tu však nejde jen o hle­dá­ní rov­no­váhy; zele­ná barva slac­kli­ny zjev­ně odka­zu­je k tzv. Zele­né linii (Gre­en Line), demar­kač­ní linii, sta­no­ve­né v doho­dách o pří­mě­ří z roku 1949 mezi armá­da­mi Izra­e­le a jeho sou­se­dů Egyp­ta, Liba­no­nu, Sýrie a Jor­dán­ska. Per­for­mer­ka pře­šla­pu­je na slac­kli­ně asi půl met­ru nad zemí na mís­tě, zatím­co hlas zpo­za jeviš­tě odří­ká­vá v arabšti­ně mod­lit­bu o andě­lech („Ulo­ži­la jsem se ke spán­ku se sed­mi kří­ži nad hla­vou.“). Pří­běh o „ost­ro­vě“ Gaza, izo­lo­va­né enklá­vě pod sprá­vou tero­ris­tic­ké orga­ni­za­ce, zpří­to­m­ňu­je Wakim dvě­ma nádr­že­mi na vodu, mezi nimiž je napja­tá slac­kli­ne. Wakim se noří do svých vzpo­mí­nek na dospí­vá­ní na oku­po­va­ném úze­mí a zkou­má odliš­nou rea­li­tu, v níž žije – v dia­lo­gu s živým soun­d­trac­kem Samar Had­dad King. Zvu­ky, kte­ré kdy­si vyvo­lá­va­ly strach, se tak pro­lí­na­jí s těmi útěš­ný­mi. Až do bodu, kdy minu­lost a pří­tom­nost vrha­jí ble­dé svět­lo na budouc­nost. Téma insce­na­ce pal­či­vé jako hli­ní­ko­vá vid­lič­ka v odha­le­ném zub­ním krč­ku, nebo zabod­nu­tá pří­mo do kazu. Praž­ské uve­de­ní hlí­da­lo něko­lik poli­cis­tů. Na samot­né inter­pret­ce bylo vidět, že když dva dny po masa­k­ru na izra­el­ském fes­ti­va­lu ská­če se zaťa­tou pěs­tí do D’n’B bea­tů, aby zpří­tomni­la pales­tin­ský vzdor, dochá­zí jí tra­gic­ká sou­vis­lost. Aby s ní ale moh­la pra­co­vat v prv­ní čás­ti před­sta­ve­ní, není napja­tá úpl­ně, což se pro­je­vu­je v závě­reč­né čás­ti, kdy po ní musí pře­jít. Dlou­ho váhá, trvá jí, než zís­ká rov­no­váhu. Během pře­cho­du tři­krát zavrá­vo­rá, a dva­krát spad­ne. Pří­běh Gazy, Wakim a King při­šel v době, v níž vět­ši­na poslu­cha­čů, jimž byla zprá­va urče­na, ohluch­la. Jak­ko­liv autor­ky nema­jí s tero­ris­tic­kou orga­ni­za­cí, jež sto­jí za úto­ky 7. říj­na, nic spo­leč­né­ho, jejich výpo­věď bude jen pro­dlou­že­ním slac­klaj­ny, na níž Wakim balan­co­va­la v závě­ru před­sta­ve­ní. Pád je sice v jis­tém ohle­du vysvo­bo­ze­ním, jen­že je také kon­cem vyprá­vě­ní, kte­ré zůsta­ne už jenom s těmi, kte­ří na slac­klaj­ně nikdy stát nemuseli.

Losing it (foto: Mohab Mohamed)

S hla­vou plnou pro­hlu­bu­jí­cí se geo­po­li­tic­ké kri­ze, rozfou­ká­va­ných ohýn­ků vojen­ských kon­flik­tů, se jako divák při­pra­vu­ji k odde­chu, ale s ním při­chá­zí rána špal­kem do hla­vy. Pro insce­na­ci Původ­ní les aneb Kdo teď bude roz­ná­šet mor? čes­kých Wari­ot Ide­al (obvykle jej hra­jí v Alfre­du ve dvo­ře), se hodi­la i scé­na Diva­dla Ponec. V zad­ním plá­nu jeviš­tě se krčí zví­řát­ka-posta­vy v civil­ních oble­cích s vel­ký­mi mas­ka­mi zajíč­ků a vever­ky. S roz­ra­že­ním dve­ří vstu­pu­je sedm mužů v bílých koši­lích, tma­vých kalho­tách a klo­bou­cích, s jed­lo­vým kme­nem na rame­nou. Zví­řát­ka v poza­dí se nene­cha­jí vyru­šit od sle­do­vá­ní tele­viz­ní­ho pro­gra­mu, na němž se stří­da­jí obra­zy z odles­ňo­vá­ní. Chla­pi roz­dě­lí kmen jed­le (byl rozříz­nu­tý, ale když jej při­ná­še­li, nes­li jej jako jeden kus) na tři čás­ti, kte­ré polo­ží na sklá­da­cí kozy na dře­vo. S postup­ným řezá­ním kme­ne moto­ro­vou pilou „zví­řát­ka“ postá­va­jí kolem, postup­ně se pro­chá­ze­jí jeviš­těm, a po hodi­ně se vytrá­ce­jí ze scé­ny, až s posled­ním zají­cem se zavřou dve­ře. Pruh svět­la zesláb­ne až do úpl­né tmy. Původ­ní les aneb Kdo teď bude roz­ná­šet mor? je zatím nej­pů­so­bi­věj­ší čes­kou insce­na­cí s eko­lo­gic­kým téma­tem, jež jsem v posled­ních pěti letech měl pří­le­ži­tost vidět. Díky jed­not­né a kon­cen­t­ro­va­né poe­ti­ce, uplat­ňu­jí­cí osten­zi i post­mo­der­ní diva­del­ní prv­ky v podo­bě kos­tý­mů zvě­ře, není akcen­to­ván pathos, ani ze scé­ny nesly­ší­me nalé­ha­vé kli­ma-eko­lo­gic­ké sta­te­men­ty. Aniž bychom zaslech­li jedi­ný citát Bru­na Latou­ra nebo Gre­ty Thunberg (srov. Budou­cí lokál­ní hvězda Hochman hra­je býva­lou glo­bál­ní hvězdu Thunberg, 2022), závaž­nost téma­tu na nás doleh­ne celou svou vahou.

Původ­ní les aneb Kdo teď bude roz­ná­šet mor? (zdroj: Warri­ot Ideal)

Gön­döro­vo monod­ra­ma Living the Dre­am with Gran­d­ma ote­ví­rá dotáč­ka akté­ra (Láz­sló Gön­dör), vstu­pu­jí­cí­ho do bytu, sní­ma­jí­cí­ho sám sebe kame­rou smart­pho­nu ze sel­fie-tyče. Má slu­chát­ka v uších, a ústa se mu pohy­bu­jí, jako by zpí­val s inter­pre­tem, jehož sly­ší ve slu­chát­kách. Zhru­ba v polo­vi­ně insce­na­ce se tato infor­ma­ce začí­ná pro­po­jo­vat s dal­ší­mi indi­ci­e­mi, když Gön­dör začne brn­kat na har­fu tkli­vou melo­dii, jež má pod­trh­nout jeho vyprá­vě­ní o osa­mě­lé sta­ré ženě, jen­že již po pár tónech divá­ci roze­zná­va­jí tóny Sum­mer­ti­me Sad­nesss Lany del Rey, a kte­rá se vra­cí v jed­né ze závě­reč­ných scén, v níž na zázna­mu sle­du­je­me stej­nou scé­nu Gödöro­va vstu­pu do bytu, ale ozvu­če­nou. Koneč­ně víme, co si zpí­val. Gön­döro­va insce­na­ce je lyric­ká a záro­veň humor­ná one-man-show o zpra­co­vá­ní trau­ma­tu tře­tí gene­ra­cí. Mul­ti­me­di­ál­ní před­sta­ve­ní se ode­hrá­vá v prů­bě­hu jed­no­ho měsí­ce upro­střed pan­de­mic­ké výlu­ky v maďar­ské met­ro­po­li. László Gön­dör, pět­a­tři­ce­ti­le­tý autor trpí­cí kri­zí iden­ti­ty, se nastě­hu­je ke své 97leté babič­ce, kte­rá pře­ži­la holo­caust. Během 32 dní se vzá­jem­ně sna­ží pocho­pit bolest a trau­ma toho dru­hé­ho, stej­ně jako jejich hlu­bo­kou vzá­jem­nou lás­ku. Zpří­tomně­ním pro­pas­ti mezi obě­ma gene­ra­ce­mi a lás­ky­pl­né­ho vzta­hu mezi nimi dílo usnad­ňu­je pro­ces poro­zu­mě­ní a při­je­tí — jak těm, kte­ří pro­šli podob­nou život­ní situ­a­cí, tak těm, pro něž je toto téma nezná­mé. Text napsa­li a upra­vi­li Zsó­fia Bódi, Kor­nél Labo­da a László Gön­dör ze zdo­ku­men­to­va­ných roz­ho­vo­rů s babič­kou. Obje­vu­jí se vzdá­le­né alu­ze na Čes­kou repub­li­ku, resp. na spo­leč­ně obý­va­ný stře­do­ev­rop­ský pro­stor: „Když jsme do Ege­ru dovez­li celý vůz sena,“ (Eger=Cheb), ale mno­hem inten­ziv­ně­ji divá­ka zasa­hu­jí vzpo­mín­ky na osvě­tim­ský „tábor C2C blok 112“, kdy „v živo­tě člo­vě­ka nasta­ne chví­le, kdy mu vytr­ha­jí všech­ny zuby,“ a Kou­zel­ný vrch Tho­mas­se Man­na. Gön­dör bri­lant­ně vybrus­lil z pas­ti autor­ské­ho dra­ma­tu, u něhož se, pod­le vlast­ních slov, chtěl nechat inspi­ro­vat boha­tým a mno­ho­vrs­tev­na­tým pří­bě­hem pře­ži­vší šoa. Jen­že namís­to, aby do posled­ní kapič­ky vymač­kal vzpo­mí­na­jí­cí babič­ku, roz­ho­dl se najít ces­tu k nit­ru milo­va­né, milu­jí­cí, a přes­to odci­ze­né a Gön­dö­ro­vý­mi komen­tá­ři zci­zu­jí­cí se (posta­vy) babič­ky. Hlav­ní posta­va Lász­la Gön­dö­ra na něko­li­ka mís­tech při­zná­vá, že si během pro­jek­tu postup­ně uvě­do­mo­val, jak zjed­no­du­šu­jí­cí, a v jis­tém smys­lu nad­by­teč­né, by bylo babič­či­no vzpo­mí­ná­ní na udá­los­ti šoa, jak obtíž­ně by jej mohl pře­ta­vit do insce­nač­ní­ho tva­ru, a jak laci­ně by nako­nec moh­lo vyznít. Gön­dör se vidi­nou vyu­ži­tí babič­či­ny vzpo­mín­ky na „setká­ní s Men­ge­lem“ nene­chá svést, a ať již bylo sku­teč­né či smyš­le­né, tuto vzpo­mín­ku do insce­na­ce neza­hr­ne. Neu­sly­ší­me vyprá­vě­ní sta­ré dámy o „Andě­lu smr­ti“ – namís­to toho nám Gön­dör zpří­tomní ztrá­tu zázna­mu této vzpo­mín­ky: „Babi, vče­ra jsem … kon­t­ro­lo­val naše zázna­my, a … nebu­deš tomu věřit, ale ta his­tor­ka o tvém setká­ní s Men­ge­lem … já jsem jí sma­zal … nikdy se mi to nesta­lo. Nevím, co mám dělat.“ – „Tak ti jí řek­nu zno­vu,“ odvě­tí babič­ka. Ale nikdo v pub­li­ku už ji nepo­tře­bu­je sly­šet. V jem­ném pří­bě­hu kaž­do­den­nos­ti jako by na oka­mžik zapadla vel­ká vyprá­vě­ní dějin s jejich akté­ry, a zůstá­vá spo­leč­ně strá­ve­ný čas a hry.

Living the Dre­am with Gran­d­ma, foto: Ger­gő Ofner

Insce­na­ce švéd­ské cho­re­o­gra­f­ky Gunilly Heil­born a taneč­ni­ce Kris­tii­ny Vii­a­ly Merkury/Mercurius měla pre­mi­é­ru v lis­to­pa­du 2022 v Norr­land­so­pe­ran ve švéd­ském Umeå. Per­for­man­ce Heil­born již přes dva­cet let zpří­to­m­ňu­jí otáz­ky vlast­ní iden­ti­ty (Mats, Mats, Anna, 2002), a její­ho utvá­ře­ní v/proti prou­du národ­ní tra­di­ce (Åtjärn Sto­riesEngland, obě 2005). Kaž­dý pro­jekt je pro Heil­born pří­le­ži­tos­tí pono­řit se do rados­ti z inten­ziv­ní­ho výzku­mu. Ten­to­krát se zamě­ři­la na Mer­kur, vzdá­le­nou pla­ne­tu, kte­rá obí­há vel­mi blíz­ko kolem Slun­ce. Jeden den na Mer­ku­ru trvá 176 dní. Je to neo­by­va­tel­né mís­to, ale z něja­ké­ho důvo­du se najdou lidé, kte­ří uva­žu­jí o stě­ho­vá­ní. Pod­le ast­ro­lo­gie má Mer­kur vel­ký vliv na naši komu­ni­ka­ci a také na naši inte­li­gen­ci a soci­ál­ní doved­nos­ti. Poví­dá­ní o ast­ro­lo­gii nás při­vá­dí ke všem sna­hám o před­ví­dá­ní budouc­nos­ti; k věšt­cům sedí­cím ve vlh­kých řec­kých jes­ky­ních, nado­po­va­ným jedo­va­tý­mi výpa­ry, kte­ří vysí­la­li zprá­vy v hexa­me­t­ru, k mys­li­te­lům 17. sto­le­tí, kte­ří pra­co­va­li s výpo­čty prav­dě­po­dob­nos­ti a sna­ži­li se před­ví­dat náho­du, a k porad­cům pro říze­ní rizik naší doby. Taneč­ní per­for­man­ce Heil­born a Vii­a­ly je poku­sem o roz­luš­tě­ní vzta­hu mezi minu­los­tí a budouc­nos­tí, mezi mik­ro – a makro kos­mem, mezi pro­sto­rem a časem. Vii­a­la se s leh­kos­tí pohy­bu­je jeviš­těm, od prv­ních scén, v nichž se pohu­pu­je do ryt­mu v kov­boj­ském kos­tý­mu na scé­ně pas­te­lo­vých tónů (voku­jí­cích vzdá­le­né pla­ne­ty, jak je zná­me z foto­gra­fií NASA), divák se však nesou­stře­dí pou­ze na její cho­re­o­gra­fii. V křeh­kém díle se snou­bí pří­stup stře­do­vě­kých alchy­mis­tů s jejich moder­ní­mi a post­mo­der­ní­mi epi­go­ny, jako jsou T. S. Elli­ot („Duben je nej­kru­těj­ší měsíc,“ zazní­vá ke kon­ci před­sta­ve­ní), a David Bowie s jeho legen­dár­ní sklad­bou Five Years (1972). A prá­vě za tónů jeho sklad­by může­me s Mer­ku­rem-pos­lem bohů, pře­mí­tat, kolik času zbý­vá nám.

Mer­ku­rius Foto: Elin Berge
Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Tomáš Kubart

Vystudoval teatrologii na KDS FF MU v Brně, obhájil disertační práci na téma vídeňského akcionismu (2021), publikoval několik studií na téže téma (Theatralia, Arte Acta), podílel se na vydání sborníku českého surrealistického dramatu České surrealistické drama (nakl. Academia, 2023), editor speciálního čísla, věnovaného tvorbě Hermanna Nitsche (2023). Zabývá se performativitou, akčním uměním, vídeňským akcionismem, současnou německojazyčnou dramatikou a scénografií.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *