Podzimní část letošního ročníku 4+4 dny v pohybu opět, podobně, jako jarní, přesvědčila pečlivě zváženou dramaturgií, a ve dnech 6. – 14. 10. nechala rezonovat jak ekologická, tak politická témata, a to mnohdy palčivěji, než byl zřejmě zájem dramaturgů festivalu.
Palestinská performerka Samaa Wakim v inscenaci Losing it zkoumá, jak život v Gaze ovlivňuje její identitu. Bohužel pro ni i pro pražské publikum vstoupila do českého prostředí jen dva dny po teroristických útocích na Izrael. Tóny drumnbase tak zaznívají úplně jinak, než byl záměr Wakim před třemi lety, kdy měla inscenace premiéru. Palestinská choreografka se v inscenaci zamýšlí nad svým dětstvím v zóně konfliktu, a pomocí těla, zvuku a světla promýšlí, jak se neustálé násilí podepisuje na rozvoji její personální identity. Performerka spolupracuje s palestinskou dramaturgyní Samar Haddad King, která vytváří zvukovou kulisu během představení živě a na svém laptopu. Wakim balancuje na slacklině za zvuků kvílejících sirén (během její rakouské premiéry byly divákům u vstupu do sálu nabízeny špunty do uší), zlověstného dunění a hluku, evokujícího letecké nálety – a to doslova, protože jako minimalistická scéna jí slouží dva plastové tisícilitrové kontejnery na vodu a slackline natažená mezi nimi.
Na jasně zelené stuze z umělých vláken módního sportu však nejde jen o hledání rovnováhy; zelená barva slackliny zjevně odkazuje k tzv. Zelené linii (Green Line), demarkační linii, stanovené v dohodách o příměří z roku 1949 mezi armádami Izraele a jeho sousedů Egypta, Libanonu, Sýrie a Jordánska. Performerka přešlapuje na slacklině asi půl metru nad zemí na místě, zatímco hlas zpoza jeviště odříkává v arabštině modlitbu o andělech („Uložila jsem se ke spánku se sedmi kříži nad hlavou.“). Příběh o „ostrově“ Gaza, izolované enklávě pod správou teroristické organizace, zpřítomňuje Wakim dvěma nádržemi na vodu, mezi nimiž je napjatá slackline. Wakim se noří do svých vzpomínek na dospívání na okupovaném území a zkoumá odlišnou realitu, v níž žije – v dialogu s živým soundtrackem Samar Haddad King. Zvuky, které kdysi vyvolávaly strach, se tak prolínají s těmi útěšnými. Až do bodu, kdy minulost a přítomnost vrhají bledé světlo na budoucnost. Téma inscenace palčivé jako hliníková vidlička v odhaleném zubním krčku, nebo zabodnutá přímo do kazu. Pražské uvedení hlídalo několik policistů. Na samotné interpretce bylo vidět, že když dva dny po masakru na izraelském festivalu skáče se zaťatou pěstí do D’n’B beatů, aby zpřítomnila palestinský vzdor, dochází jí tragická souvislost. Aby s ní ale mohla pracovat v první části představení, není napjatá úplně, což se projevuje v závěrečné části, kdy po ní musí přejít. Dlouho váhá, trvá jí, než získá rovnováhu. Během přechodu třikrát zavrávorá, a dvakrát spadne. Příběh Gazy, Wakim a King přišel v době, v níž většina posluchačů, jimž byla zpráva určena, ohluchla. Jakkoliv autorky nemají s teroristickou organizací, jež stojí za útoky 7. října, nic společného, jejich výpověď bude jen prodloužením slacklajny, na níž Wakim balancovala v závěru představení. Pád je sice v jistém ohledu vysvobozením, jenže je také koncem vyprávění, které zůstane už jenom s těmi, kteří na slacklajně nikdy stát nemuseli.
S hlavou plnou prohlubující se geopolitické krize, rozfoukávaných ohýnků vojenských konfliktů, se jako divák připravuji k oddechu, ale s ním přichází rána špalkem do hlavy. Pro inscenaci Původní les aneb Kdo teď bude roznášet mor? českých Wariot Ideal (obvykle jej hrají v Alfredu ve dvoře), se hodila i scéna Divadla Ponec. V zadním plánu jeviště se krčí zvířátka-postavy v civilních oblecích s velkými maskami zajíčků a veverky. S rozražením dveří vstupuje sedm mužů v bílých košilích, tmavých kalhotách a kloboucích, s jedlovým kmenem na ramenou. Zvířátka v pozadí se nenechají vyrušit od sledování televizního programu, na němž se střídají obrazy z odlesňování. Chlapi rozdělí kmen jedle (byl rozříznutý, ale když jej přinášeli, nesli jej jako jeden kus) na tři části, které položí na skládací kozy na dřevo. S postupným řezáním kmene motorovou pilou „zvířátka“ postávají kolem, postupně se procházejí jevištěm, a po hodině se vytrácejí ze scény, až s posledním zajícem se zavřou dveře. Pruh světla zeslábne až do úplné tmy. Původní les aneb Kdo teď bude roznášet mor? je zatím nejpůsobivější českou inscenací s ekologickým tématem, jež jsem v posledních pěti letech měl příležitost vidět. Díky jednotné a koncentrované poetice, uplatňující ostenzi i postmoderní divadelní prvky v podobě kostýmů zvěře, není akcentován pathos, ani ze scény neslyšíme naléhavé klima-ekologické statementy. Aniž bychom zaslechli jediný citát Bruna Latoura nebo Grety Thunberg (srov. Budoucí lokální hvězda Hochman hraje bývalou globální hvězdu Thunberg, 2022), závažnost tématu na nás dolehne celou svou vahou.
Göndörovo monodrama Living the Dream with Grandma otevírá dotáčka aktéra (Lázsló Göndör), vstupujícího do bytu, snímajícího sám sebe kamerou smartphonu ze selfie-tyče. Má sluchátka v uších, a ústa se mu pohybují, jako by zpíval s interpretem, jehož slyší ve sluchátkách. Zhruba v polovině inscenace se tato informace začíná propojovat s dalšími indiciemi, když Göndör začne brnkat na harfu tklivou melodii, jež má podtrhnout jeho vyprávění o osamělé staré ženě, jenže již po pár tónech diváci rozeznávají tóny Summertime Sadnesss Lany del Rey, a která se vrací v jedné ze závěrečných scén, v níž na záznamu sledujeme stejnou scénu Gödörova vstupu do bytu, ale ozvučenou. Konečně víme, co si zpíval. Göndörova inscenace je lyrická a zároveň humorná one-man-show o zpracování traumatu třetí generací. Multimediální představení se odehrává v průběhu jednoho měsíce uprostřed pandemické výluky v maďarské metropoli. László Göndör, pětatřicetiletý autor trpící krizí identity, se nastěhuje ke své 97leté babičce, která přežila holocaust. Během 32 dní se vzájemně snaží pochopit bolest a trauma toho druhého, stejně jako jejich hlubokou vzájemnou lásku. Zpřítomněním propasti mezi oběma generacemi a láskyplného vztahu mezi nimi dílo usnadňuje proces porozumění a přijetí — jak těm, kteří prošli podobnou životní situací, tak těm, pro něž je toto téma neznámé. Text napsali a upravili Zsófia Bódi, Kornél Laboda a László Göndör ze zdokumentovaných rozhovorů s babičkou. Objevují se vzdálené aluze na Českou republiku, resp. na společně obývaný středoevropský prostor: „Když jsme do Egeru dovezli celý vůz sena,“ (Eger=Cheb), ale mnohem intenzivněji diváka zasahují vzpomínky na osvětimský „tábor C2C blok 112“, kdy „v životě člověka nastane chvíle, kdy mu vytrhají všechny zuby,“ a Kouzelný vrch Thomasse Manna. Göndör brilantně vybruslil z pasti autorského dramatu, u něhož se, podle vlastních slov, chtěl nechat inspirovat bohatým a mnohovrstevnatým příběhem přeživší šoa. Jenže namísto, aby do poslední kapičky vymačkal vzpomínající babičku, rozhodl se najít cestu k nitru milované, milující, a přesto odcizené a Göndörovými komentáři zcizující se (postavy) babičky. Hlavní postava Lászla Göndöra na několika místech přiznává, že si během projektu postupně uvědomoval, jak zjednodušující, a v jistém smyslu nadbytečné, by bylo babiččino vzpomínání na události šoa, jak obtížně by jej mohl přetavit do inscenačního tvaru, a jak lacině by nakonec mohlo vyznít. Göndör se vidinou využití babiččiny vzpomínky na „setkání s Mengelem“ nenechá svést, a ať již bylo skutečné či smyšlené, tuto vzpomínku do inscenace nezahrne. Neuslyšíme vyprávění staré dámy o „Andělu smrti“ – namísto toho nám Göndör zpřítomní ztrátu záznamu této vzpomínky: „Babi, včera jsem … kontroloval naše záznamy, a … nebudeš tomu věřit, ale ta historka o tvém setkání s Mengelem … já jsem jí smazal … nikdy se mi to nestalo. Nevím, co mám dělat.“ – „Tak ti jí řeknu znovu,“ odvětí babička. Ale nikdo v publiku už ji nepotřebuje slyšet. V jemném příběhu každodennosti jako by na okamžik zapadla velká vyprávění dějin s jejich aktéry, a zůstává společně strávený čas a hry.
Inscenace švédské choreografky Gunilly Heilborn a tanečnice Kristiiny Viialy Merkury/Mercurius měla premiéru v listopadu 2022 v Norrlandsoperan ve švédském Umeå. Performance Heilborn již přes dvacet let zpřítomňují otázky vlastní identity (Mats, Mats, Anna, 2002), a jejího utváření v/proti proudu národní tradice (Åtjärn Stories a England, obě 2005). Každý projekt je pro Heilborn příležitostí ponořit se do radosti z intenzivního výzkumu. Tentokrát se zaměřila na Merkur, vzdálenou planetu, která obíhá velmi blízko kolem Slunce. Jeden den na Merkuru trvá 176 dní. Je to neobyvatelné místo, ale z nějakého důvodu se najdou lidé, kteří uvažují o stěhování. Podle astrologie má Merkur velký vliv na naši komunikaci a také na naši inteligenci a sociální dovednosti. Povídání o astrologii nás přivádí ke všem snahám o předvídání budoucnosti; k věštcům sedícím ve vlhkých řeckých jeskyních, nadopovaným jedovatými výpary, kteří vysílali zprávy v hexametru, k myslitelům 17. století, kteří pracovali s výpočty pravděpodobnosti a snažili se předvídat náhodu, a k poradcům pro řízení rizik naší doby. Taneční performance Heilborn a Viialy je pokusem o rozluštění vztahu mezi minulostí a budoucností, mezi mikro – a makro kosmem, mezi prostorem a časem. Viiala se s lehkostí pohybuje jevištěm, od prvních scén, v nichž se pohupuje do rytmu v kovbojském kostýmu na scéně pastelových tónů (vokujících vzdálené planety, jak je známe z fotografií NASA), divák se však nesoustředí pouze na její choreografii. V křehkém díle se snoubí přístup středověkých alchymistů s jejich moderními a postmoderními epigony, jako jsou T. S. Elliot („Duben je nejkrutější měsíc,“ zaznívá ke konci představení), a David Bowie s jeho legendární skladbou Five Years (1972). A právě za tónů jeho skladby můžeme s Merkurem-poslem bohů, přemítat, kolik času zbývá nám.
