V letošním roce slaví brněnská Fakulta výtvarných umění Vysokého učení technického svých třicet let existence. Již od jejího zrodu se v ní utvářel okolo akčního umělce Tomáše Rullera ateliér, který zprvu dostal pojmenování Ateliér videa a multimediální animace. Ruller figuroval v pozici asistenta, vedoucím ateliéru byl vizuální umělec Radek Pilař (1931 – 1993), autor ikonického Rumcajse a významná osobnost českého výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století.
Poté, co Pilař nečekaně zemřel, ujal se ateliéru Ruller a postupně ateliér transformoval do podoby specializovaného prostoru akčního umění, performance art a umění prezentace, což bylo vždy propojeno i s médiem fotografie a videa (analogového a později i digitálního). Ruller Ateliér performance, jak jej přejmenoval, vedl do roku 2020, kdy jej jako vedoucí přebrala francouzská umělkyně Julie Béna.
Akce-reakce
O víkendu 20. a 21. května se v brněnském parku Lužánky uskutečnilo setkání Rullerových absolventů při příležitosti oslav třiceti let FaVU. Setkání bylo pojmenováno Zóna art performance / Akce-reakce a konalo se v rámci kulturního festivalu PonavaFest.
Byl jsem přítomen sobotnímu setkání 20. května a měl jsem možnost detailně pozorovat zejména „první část dne“. Uvědomil jsem si, že performance (art) a performativita, kterou se zabývám, na člověka klade zvláštní nárok určitého „vcítění“ a současně i „odstupu“. Vcítění přichází tehdy, když jsem vystaven performativnímu aktu, a odstup, když jsem vystaven paměti a reflexi toho, co jsem prožil. Problémem u performance art(u) je tekutost situací a jejich vyhodnocování „tady a teď“.
Mystifikace, nebo chaos?
Setkání mělo začínat v 15:00 hodin (později změněno na 15:30 hodin) akcí mystifikátora Petra Horáka. Nevím, nakolik je možné hodnotit u performance art úspěšnost akce s poukazem na austinovsky řečenou nemožnost výpovědnosti performativu, musím však říci, že Horákovi se povedlo mystifikovat celý lužánecký park. Jeho akci jsem nebyl schopen odhalit a nepovšiml jsem si tedy ani jeho fyzické přítomnosti. A ani ničeho, co by jen slabým náznakem vybočovalo z festivalového ruchu.
Oproti tomu performerka Klarisa (Klára) Kleinerová začala svoji akci opravdu ve „skutečném“ čase a prostoru – někdy okolo 16:00 hodin mezi dvěma zdroji vody (jinak řečeno šlo o tzv. „pítka“). Vykonávala podivnou bondáž jiné osoby do většího baťohu. Všechno vypadalo „promyšleně“, ale zjevně nic nevykazovalo prvky jakéhokoli (divadelního) dramatu, scény a ani násilnosti. Bylo to, jako kdyby Kleinerová balila do baťohu zapomenuté ponožky. I když se scéna sama vytvořila skrze přítomné a do oblouku seskupené „publikum“, tráva zalitá sluncem a netečnost Kleinerové napovídaly spíše poklidnosti odpoledního dění. Z její akce jsem tedy zaznamenal aspoň několik snímků.
Samozvaná průvodkyně?
Kurátorka a teoretička umění Jana Písaříková, bývalá Rullerova doktorandka, chtěla od 17:00 hodin návštěvníkům parku zpřístupnit poznání dějin umění formou výukové rekonstrukce. Oproti tomu současná doktorandka Rullera – Hana Magdoňová — se pokoušela nabídnout jakési společné prožívání – „hru“, ve které se měla stát průvodkyní. K tomu se hodí poznamenat, že dnešní doba se vyznačuje exhibicí nejrůznějších „průvodců a průvodkyň“, terapeutů a terapeutek, avšak nikdo neví, kam a koho vlastně vést. Je snadné se samozvaně prohlásit za „průvodce“, ale je těžké skutečně někoho „vést“, lépe řečeno: (do)provázet. Kdo chce něco takového konat, měl by být obeznámený se spoustou disciplín. A nemyslím, že zrovna svět umění je vhodným místem pro exhibici choutek „ovládat“ druhé.
Magdoňovou jsem zaznamenal již při procházení parkem někdy po patnácté hodině. Nicméně jsem byl společně s dalšími návštěvníky uvržen v mystifikaci nebo bylo vše natolik rozrůzněné, roztřesené a chaotické, že jsem nebyl schopen zakusit téměř nic. Akce měla začínat oficiálně ve 20:00 hodin a ještě před ní měla být akce „Astronautky Estrády“, cca v 19:00 hodin. Co je však nadmíru zajímavé, je fakt jakéhosi „středu“. Když jsem do Lužánek dorazil, trvalo mi dlouho, než jsem byl schopen identifikovat místo, kde se odehrává performance (art). Potíže s tím měli samotní pořadatelé, ale i ostatní návštěvníci, kteří se zoufale pídili po tom, kde že je tedy to dění ateliéru Tomáše Rullera?!
Na mýtince s Rullerem a Hodboděm
Nakonec jsem objevil, že na malé „mýtince“ sedí Tomáš Ruller společně s performerem Tomášem Hodboděm, který sám sebe označuje jako „tuláka“. Jak bývá nepsaným pravidlem, nic nebylo připraveno v daný čas, a tak se (zjevně) už performovalo tím, že se vše potřebné chystalo „za pochodu“. Setkání s oběma Tomáši působilo neokázale, ale v jistém smyslu „elitářsky“. Vypadalo to, jako kdyby se snažili postavit si uprostřed všudypřítomné trávy „impérium technologie“ k tomu, aby bylo možné re-prezentovat živost a podstatnost okamžiku.
Tento paradox můžeme z pozice pozorovatele prohloubit ještě tím, že v kontextu Rullerovy nedávno vydané publikace Perform-made (2021) slovy Vlasty Čihákové-Noshiro: John Cage nás naučil vnímat šumy jako původní a přirozený znak vznikajících situací. Tomáš Ruller nás učí vnímat napětí z očekávané události, ke které nemusí ani dojít.[1]Okamžik, který je per se nezachytitelný a nepřevoditelný na nic jiného, než zase a znova na okamžik, nám probíhá mezi prsty. Je to odvěká otázka filosofie: čas, jeho proudění a naše zakoušení času. Okamžik nemůžeme „vystavit“ tím, že jej zdůrazníme technologií nebo technikou. Ostatně i ono rullerovské vnímání „napětí z očekávané události“ je pouhým namířeným prstem a vzdechnutím: Tak to je.
Napětí jako zintenzivnění zakoušení naší časovosti je možná zajímavé, ale samotné se nedá uzavřít, dá se pouze vnímat, jak poznamenává právě Čiháková.
Pre-performativita
Účast na akci v Lužánkách ve mně vyvolala přemítání nad tím, zda bychom neměli v případě performance (art) uvažovat o pre-performativitě – zvláště v kontextu Rullerova pojmu „perform-made“. Něco, co ještě není performativní, ještě to není ono „made“, ale naopak je to „pre“. Předchází to samotnému očekávání, teprve se to probouzí a pomalu se to dostává (možná nezávisle na nás samotných) k dění, k podstatnosti situace. A to, domnívám se, bylo přítomné na té malé „mýtince“.
Když po mně Ruller chtěl, abych „performoval“, odmítl jsem. Ostatně Čiháková říká, že k očekávané události nemusí ani dojít. K tomu ovšem není potřeba, aby byl člověk performerem. Stačí, abychom byli lidmi a lidmi zůstali. To není projekt teoreticko-humanitní, ale prakticko-humanitární a zaměřený ke konkrétnosti člověka a situace.
To, co jsem si odnesl z možnosti být v oněch dnech v Lužánkách, je právě „pre-performativní“ očekávání. To, že situace mohou v našich životech proudit, aniž by narážely a otřásaly etickými principy, lidstvím, ale naopak – plynout jen tak lehce, jako voda v řece.
Podaná ruka není jen kulturní gesto, není jen „pozdravením“, je to také prostý dotyk, přiblížení osoby k jiné osobě bez nároku na to, kdo je víc a výš.
Proto mě nejvíce v paměti zůstalo setkání s oběma Tomáši. Hlavní podnět, který jsem si odnesl z Akce-reakce 2023, je ten, že se sice účastníme různých festivalů, společenských setkání, výstav, koncertů, představení a podobně, ale málo se setkáváme jako lidé bez nánosu toho, co se na nás v rámci akce „přilepí“.
Ruller s oblibou v různých rozhovorech glosuje, že své studenty nic neučí, ale seznamuje je s historií a snaží se v nich najít to, co jim jde, a to pak nabízí k rozvíjení. Nevím, nakolik je možné Rullerův přístup a jeho dílo (i to pedagogické) rozvíjet, ale jestli se dá něco vzkázat generacím studentů, které učil, pak by to mělo být, že estetika performativity by mohla vést k etice performativity. Lepší je podat ruku a omluvit se než využívat publikum a exhibovat.
[1] ČIHÁKOVÁ-NOSHIRO, Vlasta. Bůh? To je přece sloveso! God? It´s Simply a Verb! In: RULLER, Tomáš, LIŠKA, Pavel a Dušan BROZMAN, ed. Perform-made: odolné okamžiky = resistant moments. Praha: KANT – Karel Kerlický, 2021, s. 223.
Fidlo, super! Žádný zbytečný náboženský traktát. Článek, který jde čistě k věci, má hodnotný a zajímavý obsah. Jen tak dál! Složila jsem ti básničku, budu ráda, když ji rozšíříš dál: Tvá víra je pevná, stojí jako hora zde! Opatruj nás, Gorazde!
Moc děkuju! 🙂 I za básničku, rozšířím.