Hladiny PQ

Foto: Tomáš Kubart

Eti­ke­tou letoš­ní­ho roč­ní­ku Praž­ské­ho Quad­ri­en­na­le byla vzác­nost – RARE. Širo­ká roz­kro­če­nost téma­tu umož­ni­la napl­nit i původ­ní význam latin­ské­ho adjek­ti­va rarus: „širo­ce roz­pro­stře­ný“. Chil­ská insta­la­ce vzpo­mí­na­la na zesnu­lé uči­te­le během COVI­Du, ved­le thaj­ské­ho trhov­ské­ho spek­tá­klu odde­cho­va­ly fran­couz­ské „vnitř­nos­ti“ měs­ta z pís­ku. Arche­o­lo­gií scé­no­gra­fie vás pro­vá­ze­lo fili­pín­ské kara­o­ke – nej­vzác­něj­ší na letoš­ním quad­ri­ennaále totiž bylo sdí­le­ní a „lum­bung“ – v podob­ném duchu, jako na loň­ské kas­sel­ské Documentě.


Uply­nu­lým dvě­ma roč­ní­kům Praž­ské­ho Quad­ri­en­na­le, v letech 2015 a 2019 se nepo­da­ři­lo ply­nu­le „zapad­nout“ do kulis měs­ta. Zatím­co roč­ník 2019 obsa­dil roz­sáh­lé Výsta­viš­tě v praž­ských Hole­šo­vi­cích, posu­nul se za pomy­sl­ný rádius dostup­nos­ti (za Veletrž­ní palác), a pře­de­vším do něj nevpus­til „kaž­do­den­ním život“, a roč­ník 2015 zabyd­lel praž­ské barok­ní palá­ce (Collo­re­do-Mansfeld­ský, Clam-Galla­sův) s Kos­te­lem sv. Anny (cel­kem 7 loka­cí), letoš­ní roč­ník málem vylé­čil nedu­hy obou svých star­ších sou­ro­zen­ců. Hole­šo­vic­ká trž­ni­ce se sice také nalé­zá za pomy­sl­ným rádi­em měst­ské­ho ces­to­va­te­le (nachá­zí se „za řekou“). Ten­to nedo­sta­tek měla vyva­žo­vat dokon­če­ná a ote­vře­ná Hol­Ka – Štva­nic­ká láv­ka, spo­ju­jí­cí Hole­šo­vi­ce a Kar­lín. Její ote­vře­ní se zpoz­di­lo, tak­že letoš­ní­mu roč­ní­ku zby­la pou­ze dru­há ze dvou výhod opro­ti pře­de­šlým roč­ní­kům: vstup kaž­do­den­nos­ti do insta­la­cí a envi­ron­men­tů. Feno­mén „fes­ti­va­lo­vé­ho měs­teč­ka“. Zatím­co kurá­to­ři kas­sel­ské Docu­men­ty zvo­li­li záměr­ně kon­cept „lum­bung“, tj. indonéské ozna­če­ní pro spo­leč­nou rýžov­nu, kde se skla­du­je pře­by­teč­ná úro­da ve pro­spěch komu­ni­ty, na PQ 2023 vyply­nul „lum­bung“ z akcí a insta­la­cí např. fili­pín­ských, thaj­ských, srb­ských či gru­zín­ských účast­ní­ků sám. Jejich pod­sta­tou bylo spo­leč­né spo­lu­pro­ží­vá­ní a sdí­le­ní (za to byla oce­ně­na srb­ská insta­la­ce Zemí a regi­o­nů), spo­leč­né jíd­lo (stu­dent­ské Pol­sko), sny (stu­dent­ské Srb­sko), ple­te­ní (stu­dent­ská Gru­zie), či zpěv (stu­dent­ské Filipíny).

PQ 2023 (foto: Tomáš Kubart)

„Fes­ti­va­lo­vé měs­teč­ko“ vznik­lo v prv­ní ze dvou hlav­ních výstav­ních loka­cí (Hole­šo­vic­ké trž­ni­ce Veletrž­ním palá­ci), v nichž se nachá­ze­la jak sek­ce Zemí a regi­o­nů, tak Stu­dent­ská. I letoš­ní roč­ník měl blí­že k „živou­cím zážit­ko­vým expo­zi­cím“ (D. Paříz­ko­vá, Úvod­ní slo­vo výkon­né ředi­tel­ky PQ 2015), a ke Sdí­le­né­mu pro­sto­ru roč­ní­ku 2015, i per­for­man­cím a Zážit­ku roč­ní­ku 2019. Ať se jed­na­lo o mód­ní pře­hlíd­ku eston­ských stu­den­tů, něko­lik kon­cer­tů bel­gic­ké fran­ko­fon­ní kape­ly Tat2noisact s bru­sel­ským zpě­vá­kem Fyl­Sang D’or Mire­le Mon­de, nebo kara­o­ke fili­pín­ské stu­dent­ské sekce.

Studen(tsk)é vody

Stu­dent­ská sek­ce se letos ocit­la pod širým nebem. Účast­ni­li se jí napří­klad Loty­ši (Nový svět), kte­ří se pří­liš těs­ně navá­za­li na moder­ní tech­no­lo­gii, a jejich kubus byl divá­kům bez chyt­ré­ho tele­fo­nu a čteč­ky QR kódů nepří­stup­ný, vstou­pi­li nao­pak Srbo­vé do intim­ní­ho vzta­hu s divá­ky, od nichž sbí­ra­li sny, jejichž sno­vou sym­bo­li­ku poz­dě­ji vyhle­dá­va­li v are­á­lu trž­ni­ce, nebo Slo­vá­ky, kte­ří vysta­vě­li hrad z pís­ku (Teku­té scé­no­gra­fii). Z mno­ha témat stu­dent­ských insta­la­cí bylo nej­zře­tel­ně­ji arti­ku­lo­va­né téma vody. Kana­ďa­né z fran­ko­fon­ní oblas­ti Qué­becu při­pra­vi­li envi­ron­ment (Neklid­né vody), zpří­to­m­ňu­jí­cí otáz­ku naru­še­ní hyd­ro­lo­gic­ké­ho cyk­lu. Ledo­vec, jemuž se podo­bal kanad­ský altán, byl meta­fo­rou jak země, tak pova­hy spe­ci­fic­ké odol­nos­ti lidí před vyko­ře­ně­ním z domo­va, a schop­nos­tí „zapouš­tět koře­ny“ v novém pro­stře­dí – pev­ný masív, kte­rý se nedo­ká­že brá­nit záro­veň okol­ním vli­vům i zhoub­ným tep­lo­tám. I roz­pouš­tě­ní je však sou­čás­tí cyk­lu, v němž např. opuš­tě­ní domo­va  zna­me­ná trau­ma, po němž život pokra­ču­je dál (kaž­dý ze stu­den­tů vyprá­věl svůj krát­ký pří­běh o vodě ze své­ho rod­né­ho měs­ta, v němž už léta neži­je). Vodou se necha­li inspi­ro­vat také Fran­cou­zi v insta­la­ci Voda nám nepat­ří, a Slo­vá­ci v Teku­té scé­no­gra­fii.

Liba­non, jehož insta­la­ce Sklá­dač­ky (kurá­tor Hadi Dami­en, jenž se zúčast­nil již PQ 2015) zví­tě­zi­la v kate­go­rii Best Stu­dent Exhi­bi­ti­on, vyprá­vě­la pří­běh o knih­ku­pec­tví v Bej­r­útu. Z upcyklo­va­ných mate­ri­á­lů sestá­va­jí­cí pohyb­li­vý envi­ron­ment, v němž se jed­no­du­chým pohy­bem, k němuž může dát impuls návštěv­ník, spouš­tí pohy­bo­vá a zvu­ko­vá kuli­sa. Důmy­sl­ně a hra­vě pospo­jo­va­né pán­ve, sme­tá­ky či hrn­ce, se ver­ti­kál­ně pře­mis­ťo­va­ly pod­le toho, za kte­rý pro­vaz návštěv­ník zatáh­nul, nebo se posou­va­ly jako sme­ták, navá­za­ný na hří­del, kte­rou bylo mož­né libo­vol­ně otáčet.

PQ 2O23 (foto: Tomáš Kubart)

Země a regiony

Z více než 300 uměl­ců a uměl­kyň, kte­ří zís­ká­va­li ohod­no­ce­ní v 20 kate­go­ri­ích lze těž­ko vybrat užší okruh adep­tů. Sou­těž­ní kate­go­rie před­sta­vu­jí for­mu zúže­ní výbě­ru, avšak jejich lau­re­á­ti mohou v selek­ci pod­lé­hat růz­ným fil­t­rům a bia­sům, a v jejich stí­nu se tak oci­ta­jí i ino­va­tiv­ní díla. Zla­tou tri­gu napří­klad vyhrá­la insta­la­ce Kyp­ru Divá­ci ve měs­tě duchů, kte­rá sice z hle­dis­ka stage desig­nu nena­bí­zí z per­for­ma­tiv­ní­ho hle­dis­ka nijak zají­ma­vý pří­stup, ale tema­ti­zo­va­la aktu­ál­ní otáz­ku celo­spo­le­čen­ských trau­mat, pra­me­ní­cích z vojen­ských kon­flik­tů a živo­ta ve spor­ných úze­mích. Tím se zabý­va­la také ukra­jin­ská insta­la­ce Zahra­da živých věcí, přes­to její sna­ha poro­tou oce­ně­na nebyla.

Pro mne byla jed­ním z nej­sil­něj­ších zážit­ků mon­gol­ská insta­la­ce Hori­zont – úro­veň pohle­du. Ve VR svě­tě se stří­da­ly obra­zy mon­gol­ské pouš­tě, lidí na koních v barev­ných kro­jích, a dív­ky polé­va­né mlé­kem. Návštěv­ník VR insta­la­ce se stal sou­čás­tí ritu­á­lu plod­nos­ti, avšak v pře­vrá­ce­né per­spek­ti­vě – „divák“ s VR brý­le­mi nepři­hlí­žel z vir­tu­ál­ní­ho hle­dišt­ní­ho pro­sto­ru, ale v urči­tý moment byl sou­čás­tí scé­ny, jeho VR ava­tar se stal sou­čás­tí ritu­ál­ní­ho jed­ná­ní. Sou­čas­ně je to prá­vě on, na koho byla ve sku­teč­ném svě­te upře­na pozor­nost dal­ších návštěv­ní­ků PQ, pro­to­že prá­vě jeho feno­me­nál­ní tělo pozo­ro­va­li, jak sedí v jakém­si gumo­vém bazén­ku mon­gol­ské insta­la­ce s VR brý­le­mi na tváři.

Mon­gol­ská insta­la­ce na letoš­ním PQ (foto: Tomáš Kubart)

V mamu­tím kolo­su PQ, z něhož bylo mož­né zahléd­nout sto­py ve Veletrž­ním palá­ci nebo v Hole­šo­vi­cích, byl cítit vklad hlav­ní řídí­cí tro­ji­ce, Pavly Pet­ro­vé, Mar­kéty Fan­to­véMicha­e­ly Buri­án­ko­vé, kte­ré roz­dě­li­ly kurá­tor­ské sek­ce něko­li­ka kurá­to­rům, mimo jiné zku­še­né dvo­ji­ci Pavlu Dráb­ko­viBar­bo­ře Die­go Rive­ra Pří­ho­do­vé. I díky nim měli návštěv­ní­ci mož­nost, zahléd­nout v pro­duk­cích něko­li­ka zemí nezá­měr­ně arti­ku­lo­va­ný „lum­bung“, v němž se všich­ni moh­li sejít, a na roz­díl od minu­lých roč­ní­ků, sdí­let své zážit­ky nejen mezi sebou, ale napříč vlast­ní i domo­ro­dou komu­ni­tou, kte­rá si na Hole­šo­vic­kou trž­ni­ci běž­ně cho­dí pro zele­ni­nu a pro pivo.

Tomáš Kubart v expo­zi­ci letoš­ní­ho PQ (foto: Tomáš Kubart)

Pře­čte­te si také pole­mic­ké zmyš­le­ní Tomá­še Kubar­ta o smě­řo­vá­ní PQ na ser­ve­ru Podhoubí.cz ZDE.

Od Tomáš Kubart

Tomáš Kubart je vědecko-výzkumný pracovník Oddělení pro výzkum moderního českého divadla na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, a Kabinetu pro studium českého divadla IDU. Zabývá se performativitou, zejména českým akčním uměním a vídeňským akcionismem, a českým dramatem dvacátého století.