Etiketou letošního ročníku Pražského Quadriennale byla vzácnost – RARE. Široká rozkročenost tématu umožnila naplnit i původní význam latinského adjektiva rarus: „široce rozprostřený“. Chilská instalace vzpomínala na zesnulé učitele během COVIDu, vedle thajského trhovského spektáklu oddechovaly francouzské „vnitřnosti“ města z písku. Archeologií scénografie vás provázelo filipínské karaoke – nejvzácnější na letošním quadriennaále totiž bylo sdílení a „lumbung“ – v podobném duchu, jako na loňské kasselské Documentě.
Uplynulým dvěma ročníkům Pražského Quadriennale, v letech 2015 a 2019 se nepodařilo plynule „zapadnout“ do kulis města. Zatímco ročník 2019 obsadil rozsáhlé Výstaviště v pražských Holešovicích, posunul se za pomyslný rádius dostupnosti (za Veletržní palác), a především do něj nevpustil „každodenním život“, a ročník 2015 zabydlel pražské barokní paláce (Colloredo-Mansfeldský, Clam-Gallasův) s Kostelem sv. Anny (celkem 7 lokací), letošní ročník málem vyléčil neduhy obou svých starších sourozenců. Holešovická tržnice se sice také nalézá za pomyslným rádiem městského cestovatele (nachází se „za řekou“). Tento nedostatek měla vyvažovat dokončená a otevřená HolKa – Štvanická lávka, spojující Holešovice a Karlín. Její otevření se zpozdilo, takže letošnímu ročníku zbyla pouze druhá ze dvou výhod oproti předešlým ročníkům: vstup každodennosti do instalací a environmentů. Fenomén „festivalového městečka“. Zatímco kurátoři kasselské Documenty zvolili záměrně koncept „lumbung“, tj. indonéské označení pro společnou rýžovnu, kde se skladuje přebytečná úroda ve prospěch komunity, na PQ 2023 vyplynul „lumbung“ z akcí a instalací např. filipínských, thajských, srbských či gruzínských účastníků sám. Jejich podstatou bylo společné spoluprožívání a sdílení (za to byla oceněna srbská instalace Zemí a regionů), společné jídlo (studentské Polsko), sny (studentské Srbsko), pletení (studentská Gruzie), či zpěv (studentské Filipíny).
„Festivalové městečko“ vzniklo v první ze dvou hlavních výstavních lokací (Holešovické tržnice a Veletržním paláci), v nichž se nacházela jak sekce Zemí a regionů, tak Studentská. I letošní ročník měl blíže k „živoucím zážitkovým expozicím“ (D. Pařízková, Úvodní slovo výkonné ředitelky PQ 2015), a ke Sdílenému prostoru ročníku 2015, i performancím a Zážitku ročníku 2019. Ať se jednalo o módní přehlídku estonských studentů, několik koncertů belgické frankofonní kapely Tat2noisact s bruselským zpěvákem FylSang D’or Mirele Monde, nebo karaoke filipínské studentské sekce.
Studen(tsk)é vody
Studentská sekce se letos ocitla pod širým nebem. Účastnili se jí například Lotyši (Nový svět), kteří se příliš těsně navázali na moderní technologii, a jejich kubus byl divákům bez chytrého telefonu a čtečky QR kódů nepřístupný, vstoupili naopak Srbové do intimního vztahu s diváky, od nichž sbírali sny, jejichž snovou symboliku později vyhledávali v areálu tržnice, nebo Slováky, kteří vystavěli hrad z písku (Tekuté scénografii). Z mnoha témat studentských instalací bylo nejzřetelněji artikulované téma vody. Kanaďané z frankofonní oblasti Québecu připravili environment (Neklidné vody), zpřítomňující otázku narušení hydrologického cyklu. Ledovec, jemuž se podobal kanadský altán, byl metaforou jak země, tak povahy specifické odolnosti lidí před vykořeněním z domova, a schopností „zapouštět kořeny“ v novém prostředí – pevný masív, který se nedokáže bránit zároveň okolním vlivům i zhoubným teplotám. I rozpouštění je však součástí cyklu, v němž např. opuštění domova znamená trauma, po němž život pokračuje dál (každý ze studentů vyprávěl svůj krátký příběh o vodě ze svého rodného města, v němž už léta nežije). Vodou se nechali inspirovat také Francouzi v instalaci Voda nám nepatří, a Slováci v Tekuté scénografii.
Libanon, jehož instalace Skládačky (kurátor Hadi Damien, jenž se zúčastnil již PQ 2015) zvítězila v kategorii Best Student Exhibition, vyprávěla příběh o knihkupectví v Bejrútu. Z upcyklovaných materiálů sestávající pohyblivý environment, v němž se jednoduchým pohybem, k němuž může dát impuls návštěvník, spouští pohybová a zvuková kulisa. Důmyslně a hravě pospojované pánve, smetáky či hrnce, se vertikálně přemisťovaly podle toho, za který provaz návštěvník zatáhnul, nebo se posouvaly jako smeták, navázaný na hřídel, kterou bylo možné libovolně otáčet.
Země a regiony
Z více než 300 umělců a umělkyň, kteří získávali ohodnocení v 20 kategoriích lze těžko vybrat užší okruh adeptů. Soutěžní kategorie představují formu zúžení výběru, avšak jejich laureáti mohou v selekci podléhat různým filtrům a biasům, a v jejich stínu se tak ocitají i inovativní díla. Zlatou trigu například vyhrála instalace Kypru Diváci ve městě duchů, která sice z hlediska stage designu nenabízí z performativního hlediska nijak zajímavý přístup, ale tematizovala aktuální otázku celospolečenských traumat, pramenících z vojenských konfliktů a života ve sporných územích. Tím se zabývala také ukrajinská instalace Zahrada živých věcí, přesto její snaha porotou oceněna nebyla.
Pro mne byla jedním z nejsilnějších zážitků mongolská instalace Horizont – úroveň pohledu. Ve VR světě se střídaly obrazy mongolské pouště, lidí na koních v barevných krojích, a dívky polévané mlékem. Návštěvník VR instalace se stal součástí rituálu plodnosti, avšak v převrácené perspektivě – „divák“ s VR brýlemi nepřihlížel z virtuálního hledištního prostoru, ale v určitý moment byl součástí scény, jeho VR avatar se stal součástí rituálního jednání. Současně je to právě on, na koho byla ve skutečném světe upřena pozornost dalších návštěvníků PQ, protože právě jeho fenomenální tělo pozorovali, jak sedí v jakémsi gumovém bazénku mongolské instalace s VR brýlemi na tváři.
V mamutím kolosu PQ, z něhož bylo možné zahlédnout stopy ve Veletržním paláci nebo v Holešovicích, byl cítit vklad hlavní řídící trojice, Pavly Petrové, Markéty Fantové a Michaely Buriánkové, které rozdělily kurátorské sekce několika kurátorům, mimo jiné zkušené dvojici Pavlu Drábkovi a Barboře Diego Rivera Příhodové. I díky nim měli návštěvníci možnost, zahlédnout v produkcích několika zemí nezáměrně artikulovaný „lumbung“, v němž se všichni mohli sejít, a na rozdíl od minulých ročníků, sdílet své zážitky nejen mezi sebou, ale napříč vlastní i domorodou komunitou, která si na Holešovickou tržnici běžně chodí pro zeleninu a pro pivo.
Přečtete si také polemické zmyšlení Tomáše Kubarta o směřování PQ na serveru Podhoubí.cz ZDE.
