Horizont události

Foto: Iryna Drahun

Taneč­ní, lépe řeče­no per­for­ma­tiv­ní řada insce­na­cí na reper­toá­ru před­ní praž­ské scé­ny Stu­dio Hrdi­nů má vazbu na fes­ti­val NORMA, akci sou­stře­dě­nou kolem vyhra­ně­né­ho vku­su, osob­nos­ti umě­lec­ké­ho ředi­te­le a dra­ma­tur­ga domu Jana Horá­ka. V roce 2021 pozval do Veletrž­ní­ho palá­ce v rám­ci fes­ti­va­lu pozo­ru­hod­né sólo Jump­co­re pol­ské­ho per­for­me­ra a cho­re­o­gra­fa Pawła Sakowic­ze. Ten v posled­ní novin­ce kon­čí­cí sezo­ny zaha­lil Stu­dio Hrdi­nů do fas­ci­nu­jí­cí­ho mlha­vé­ho opa­ru a všech­na oče­ká­vá­ní z taj­nosnub­ných pro­kla­ma­cí pře­klo­pil v pře­nád­her­nou Fata­mor­ga­nu.


V prv­ním taneč­ně per­for­ma­tiv­ním pro­jek­tu Stu­dia Hrdi­nů As long as we dan­ce Rena­ta Pio­t­rowská-Auffret ana­ly­zu­je pro­střed­nic­tvím dám­ské­ho dre­am­te­a­mu post­co­vi­do­vou para­lý­zu a dochá­zí k závě­ru, „že pokud se tan­čí, ješ­tě se neu­mře­lo“. Paweł Sakowicz se ve Fata­mor­ga­ně vydá­vá za méně kon­krét­ní­mi vje­my a závě­ry jeho zkou­má­ní jsou teku­těj­ší, bez­hra­nič­ní až neko­neč­né. Taju­pl­né, přes­to pohl­cu­jí­cí. Zají­má jej sno­vost a jeho for­mál­ní­mi výcho­dis­ky jsou časo­vost a hlav­ně atmo­sfé­ra. Už v úvod­ní sek­ven­ci, jakém­si sezná­me­ním s hrá­či i hra­cím polem, si cho­re­o­graf dává dosta­tek času, aby nechal v exta­tic­ké over­tu­ře, hlu­bo­ko po začát­ku, zje­vit monu­men­tál­ní pro­jek­ci názvu insce­na­ce. Lehce roz­škle­be­ný font září jako mon­stróz­ní neón nad bra­nou zábav­ní­ho par­ku se stra­ši­del­ný­mi atrak­ce­mi, pod­ma­ňu­je zvě­da­vost coby čaro­děj­ka z děsi­vých vyprá­vě­ní láka­jí­cí ke vstu­pu do tem­né­ho lesa. Aniž by potře­bo­val tým coko­liv kon­kre­ti­zo­vat je pole inter­pre­ta­cí širo­ce ote­vře­né a mám pocit, že si samot­ný Sakowicz pře­je, aby výsled­ný vjem byl nanej­výš indi­vi­du­ál­ní a záži­tek intim­ní. Může se jed­nat o silent tech­no event stej­ně jako čer­nou mši, maka­brál­ní osla­vu pří­tom­nos­ti i kar za budoucnost.

Tam ale horor, či při­lna­vost k němu v insce­na­ci kon­čí. Fata­mor­ga­na je veskr­ze vlíd­ná, co do divác­ké­ho zážit­ku maxi­mál­ně pří­stup­ná. Sakowicz v prá­ci s per­for­me­ry, pro­sto­rem, vole­ný­mi pro­střed­ky nechce sil­ně atmo­sfé­ric­ký tvar roz­bí­jet a odvá­dět pozor­nost od ima­gi­na­ce. Zdán­li­vě roz­vol­ně­né tem­po na dru­hou stra­nu drží pev­ně s napros­tou až přís­nou káz­ní. Kaž­dý nový pohyb i jeho repli­ka­ce se stá­vá udá­los­tí. Sou­stře­dě­ná časo­vost, tedy pre­ciz­ní způ­sob, jak nic neu­spě­chat je fyzic­ky nároč­ná a vyža­du­je extrém­ní nasa­ze­ní. Sakowicz pra­co­val s lid­mi, kte­ří ho jsou beze zbyt­ku moc­ni. Nejed­ná se při­tom pri­már­ně o tanečnice/tanečníky spí­še o performerky/perfrormery či činoherečky/činoherce (Sára Arn­stein, Jan Bár­ta, Adéla Gajdo­šo­vá, Karo­lí­na Růžič­ko­vá, Natá­lie Řeho­řo­váLukáš Adam). Šes­ti­ce je schop­ná zalid­nit jeviš­tě nato­lik, že matou svým počtem a člo­věk má při sle­do­vá­ní pocit, že sno­vé pavu­či­ny spřá­dá nejmé­ně troj­ná­so­bek sku­teč­né­ho počtu akté­rů. Kos­tý­mo­va­né figu­ry ponej­ví­ce při­po­mí­na­jí­cí účast­ní­ky Gothic Tre­f­fen, nicmé­ně pro ně zůstá­va­jí pod­stat­né bez­pří­zna­ko­vé náry­sy situ­a­cí, drob­ných etud.

Roman­tic­ký hori­zont gotic­ké události

Bodem, ke kte­ré­mu se šes­ti­ce upí­ná, je jím fas­ci­no­vá­na a zřej­mě od něj něco oče­ká­vá je celý hori­zont. Od čer­né nařa­se­né opo­ny se šíří vět­ši­na otá­zek. V ní pak zůstá­va­jí zaba­le­ny i všech­ny odpo­vě­di. S efekt­ním sví­ce­ním vzni­ká na scé­ně fan­task­ní mono­lit. I pro něj pla­tí, co pro zby­tek insce­na­ce. Jeho čas při­jde. Časem. Na nic se nespě­chá, vše se ale v prů­bě­hu nená­sil­ně opod­stat­ňu­je. Sklou­be­ní for­mál­ní opu­len­ce i úspor­nos­ti, dávkování/vrstvení moti­vů za, ved­le i mimo sebe nemá mys­lím v sou­čas­nos­ti v čes­kém pro­stře­dí ekvi­va­lent. Tvar je totiž záro­veň oká­za­lou exhi­bi­cí doved­nos­tí, ale také eta­lo­nem křeh­kos­ti. Nemá ambi­ci spo­lu­účast­ní­ka, tedy divá­ky udo­lat vlast­ní neo­pa­ko­va­tel­nos­tí. Pří­jem­ně ply­ne až nad­ná­ší, ale z napě­tí nevy­pad­ne ani vte­ři­nu. Je jako záha­da, kte­rou člo­věk nechá bez řeše­ní, ne pro­to­že by ji neu­měl roz­luš­tit, ale pro­to­že k ní tajem­ství neod­luč­ně pat­ří. Fata­mor­ga­na je kon­cen­t­ro­va­ným dílem, záha­dou se scé­nic­kým soun­d­trac­kem roku.

Sára Arn­stein a Jan Bár­ta v insce­na­ci Fata­mor­ga­na (foto: Iry­na Drahun)

Stu­dio Hrdi­nů
Fata­mor­ga­na

Cho­re­o­gra­fie: Paweł Sakowicz
Dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce: Jan Horák
Scé­na: Valen­tý­na Janů
Kos­týmy: Paweł Sakowicz
Hud­ba: Agnė Matu­le­vi­čiūtė
Svě­tel­ný design: Vác­lav Hruška

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Martin Macháček

Bývalý editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dávný spolupracovník studentské platformy divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. V současnosti zasedá v dramaturgické radě festivalu Regiony v Hradci Králové a je členem činoherní komise Cen Thálie. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."