Taneční, lépe řečeno performativní řada inscenací na repertoáru přední pražské scény Studio Hrdinů má vazbu na festival NORMA, akci soustředěnou kolem vyhraněného vkusu, osobnosti uměleckého ředitele a dramaturga domu Jana Horáka. V roce 2021 pozval do Veletržního paláce v rámci festivalu pozoruhodné sólo Jumpcore polského performera a choreografa Pawła Sakowicze. Ten v poslední novince končící sezony zahalil Studio Hrdinů do fascinujícího mlhavého oparu a všechna očekávání z tajnosnubných proklamací překlopil v přenádhernou Fatamorganu.
V prvním tanečně performativním projektu Studia Hrdinů As long as we dance Renata Piotrowská-Auffret analyzuje prostřednictvím dámského dreamteamu postcovidovou paralýzu a dochází k závěru, „že pokud se tančí, ještě se neumřelo“. Paweł Sakowicz se ve Fatamorganě vydává za méně konkrétními vjemy a závěry jeho zkoumání jsou tekutější, bezhraniční až nekonečné. Tajuplné, přesto pohlcující. Zajímá jej snovost a jeho formálními východisky jsou časovost a hlavně atmosféra. Už v úvodní sekvenci, jakémsi seznámením s hráči i hracím polem, si choreograf dává dostatek času, aby nechal v extatické overtuře, hluboko po začátku, zjevit monumentální projekci názvu inscenace. Lehce rozšklebený font září jako monstrózní neón nad branou zábavního parku se strašidelnými atrakcemi, podmaňuje zvědavost coby čarodějka z děsivých vyprávění lákající ke vstupu do temného lesa. Aniž by potřeboval tým cokoliv konkretizovat je pole interpretací široce otevřené a mám pocit, že si samotný Sakowicz přeje, aby výsledný vjem byl nanejvýš individuální a zážitek intimní. Může se jednat o silent techno event stejně jako černou mši, makabrální oslavu přítomnosti i kar za budoucnost.
Tam ale horor, či přilnavost k němu v inscenaci končí. Fatamorgana je veskrze vlídná, co do diváckého zážitku maximálně přístupná. Sakowicz v práci s performery, prostorem, volenými prostředky nechce silně atmosférický tvar rozbíjet a odvádět pozornost od imaginace. Zdánlivě rozvolněné tempo na druhou stranu drží pevně s naprostou až přísnou kázní. Každý nový pohyb i jeho replikace se stává událostí. Soustředěná časovost, tedy precizní způsob, jak nic neuspěchat je fyzicky náročná a vyžaduje extrémní nasazení. Sakowicz pracoval s lidmi, kteří ho jsou beze zbytku mocni. Nejedná se přitom primárně o tanečnice/tanečníky spíše o performerky/perfrormery či činoherečky/činoherce (Sára Arnstein, Jan Bárta, Adéla Gajdošová, Karolína Růžičková, Natálie Řehořová a Lukáš Adam). Šestice je schopná zalidnit jeviště natolik, že matou svým počtem a člověk má při sledování pocit, že snové pavučiny spřádá nejméně trojnásobek skutečného počtu aktérů. Kostýmované figury ponejvíce připomínající účastníky Gothic Treffen, nicméně pro ně zůstávají podstatné bezpříznakové nárysy situací, drobných etud.
Romantický horizont gotické události
Bodem, ke kterému se šestice upíná, je jím fascinována a zřejmě od něj něco očekává je celý horizont. Od černé nařasené opony se šíří většina otázek. V ní pak zůstávají zabaleny i všechny odpovědi. S efektním svícením vzniká na scéně fantaskní monolit. I pro něj platí, co pro zbytek inscenace. Jeho čas přijde. Časem. Na nic se nespěchá, vše se ale v průběhu nenásilně opodstatňuje. Skloubení formální opulence i úspornosti, dávkování/vrstvení motivů za, vedle i mimo sebe nemá myslím v současnosti v českém prostředí ekvivalent. Tvar je totiž zároveň okázalou exhibicí dovedností, ale také etalonem křehkosti. Nemá ambici spoluúčastníka, tedy diváky udolat vlastní neopakovatelností. Příjemně plyne až nadnáší, ale z napětí nevypadne ani vteřinu. Je jako záhada, kterou člověk nechá bez řešení, ne protože by ji neuměl rozluštit, ale protože k ní tajemství neodlučně patří. Fatamorgana je koncentrovaným dílem, záhadou se scénickým soundtrackem roku.
Studio Hrdinů
Fatamorgana
Choreografie: Paweł Sakowicz
Dramaturgická spolupráce: Jan Horák
Scéna: Valentýna Janů
Kostýmy: Paweł Sakowicz
Hudba: Agnė Matulevičiūtė
Světelný design: Václav Hruška
