Žijeme na podivném místě, kde skutečná hodnota klečí pod tíhou závislosti na luxusních komoditách

“Při­prav­te si všech­ny pomůc­ky na jed­no mís­to. Najdě­te si pří­jem­ný pro­stor a obklop­te se ale­spoň kous­kem pří­ro­dy. Čajo­vou kon­vič­ku i šál­ky pro­plách­ně­te hor­kou vodou — tím je nahře­je­te… Až si vychut­ná­te prv­ní nálev, může­te stej­ným postu­pem při­pra­vit něko­lik dal­ších. Kaž­dý bude mít ori­gi­nál­ní chuť a aroma.”

---

Mul­ti­dis­ci­pli­nár­ní per­for­mer­ka Neja Tomšič na Baza­ar při­vez­la ritu­ál, intim­ní per­for­man­ce pro 10 divá­ků, kte­ří se sta­li sou­čás­tí křeh­ké­ho pří­bě­hu čajo­vých šál­ků. Stej­ně tak jako se kdy­si sta­la křeh­ká těles­ná schrán­ka i lid­ská duše sou­čás­tí opi­o­vé vál­ky a ztra­ti­la tak svou nevin­nos­ti i morál­ní zábra­ny. Pokud něco tako­vé­ho teh­dy vůbec měla. Z námoř­ní­ků uči­ni­la bez­cit­né tvo­ry, z obchod­ní­ků moc­ná­ře a z oby­čej­ných lidí dro­go­vě závis­lé jedin­ce ochot­né pro dro­gu udě­lat cokoli.

Pří­běh vyprá­vě­ný pro­střed­nic­tvím maleb na uni­kát­ní čajo­vé soupra­vě doká­zal až pře­kva­pi­vě udr­žo­vat mou pozor­nost. Při­po­mí­nal mi mou dětin­skou obse­si sle­do­vat videa o vaře­ní. Fas­ci­no­va­la mě pre­ciz­nost, slow moti­on a jas­ná pra­vi­dla ritu­á­lu, kte­rý v sobě nesl záro­veň for­mál­nost, abs­trak­ci i sym­bo­lis­mus. Měl svůj čas a dovo­lo­val mi vychut­ná­vat bla­že­nou poma­lost ukry­tou v kaž­dé kap­ce nápoje.

Ale zpět od vychut­ná­vá­ní k rea­li­tě. Svět je jeden vel­ký trh. A na jeho vrcho­lu sedí obchod­ník drží­cí v rukou luxus­ní komo­di­ty — dro­gy, nerost­né suro­vi­ny, lid­ské zdro­je. Cha­rak­te­ris­ti­ka luxu­su se samo­zřej­mě v čase mění, ale neu­stá­le je to jen lichva s nedo­stat­kem. Kolo­toč dea­lo­vá­ní, smlou­vá­ní, neka­lých prak­tik, moc­nář­ství a tou­hy po bohat­ství se roz­jíž­dí neu­stá­le. A je úpl­ně jed­no, jest­li se jed­ná o opi­um, čoko­lá­du nebo sex. To pla­ti­lo kdy­si a v sou­čas­nos­ti pla­tí stej­ně tak.

Neja sedí v čele sto­lu, při­pra­vu­je čaj a pomo­cí sto­ry­tel­lin­go­vé for­my vyprá­ví pří­běh. Sada osmi ori­gi­nál­ních čajo­vých kon­vi­ček a pěti šál­ků s mal­ba­mi odka­zu­jí­cí­mi k ději­nám opi­o­vé vál­ky je nezbyt­nou rekvi­zi­tou potřeb­nou k vyprá­vě­ní a po celou dobu je pří­tom­ná na vel­ké plo­še sto­lu, kam se upí­rá i zrak „pří­se­dí­cích“. Por­ce­lán je autor­ským dílem samot­né Neji a kera­mič­ky Anji Slap­ni­čar. Pro­střed­nic­tvím jed­not­li­vých čás­tí maleb, pokrý­va­jí­cí kon­vič­ky vně a šál­ky vně i vevnitř popi­su­je per­for­mer­ka dějin­né udá­los­ti i moti­va­ce, kte­ré za nimi stá­ly. S důvě­rou je pro­půj­ču­je pub­li­ku dese­ti divá­ků a sdí­lí s nimi kro­mě pří­bě­hu také jed­not­li­vé nále­vy čaje, kte­ré se sto­ic­kým kli­dem při­pra­vu­je v prů­bě­hu vyprá­vě­ní. Nápoj, kvů­li jehož exklu­zi­vi­tě a nedo­stat­ku opi­o­vá vál­ka kdy­si zapo­ča­la se stal spo­jov­ní­kem mezi his­to­rií a pří­tom­nos­tí i mezi per­for­mer­kou a diváky. 

Neja při tvor­bě vychá­ze­la ze zku­še­nos­ti s čajo­vým ritu­á­lem, ale i izo­la­cí, kte­rou si pro­šla v prů­bě­hu covi­do­vých let. Z ome­ze­ní pohy­bu a živo­ta, kte­ré se pro­mít­lo do naší spo­le­čen­ské situ­a­ce i psy­chi­ky podob­ně jako u námoř­ní­ků v dobách obcho­do­vá­ní s Čínou. Pra­vi­dla toho­to obcho­du měla jas­ná pra­vi­dla a vel­mi málo mož­nos­tí, jak je obe­jít. A co z přís­ných ome­ze­ní vze­šlo? Vál­ka se zbo­žím jmé­nem závis­lost, kte­rá snad nikdy nemů­že mít dob­rý konec.

Vyprá­vě­ní o obchod­ní­cích s opi­em je plné kon­tras­tů mezi dob­rem a zlem, pokro­kem i utr­pe­ním. Nepře­stá­vá ve mě rezo­no­vat. Pocit smut­ku z opa­ko­vá­ní chyb minu­los­ti, ale také roz­por mezi výji­meč­ně klid­ným ochut­ná­vá­ním doko­na­lé­ho čaje a koře­ny celé­ho ritu­á­lu kde­si v kolonialismu.

Neja Tomšič: The Opi­um Clip­pers
Kon­cept, kres­by a účin­ku­jí­cí: Neja Tomši
Porcelán/keramika/hrnečky: Anja Slap­ni­čar
Hud­ba: Gašper Tor­kar
Pro­duk­ce: Gle­da­liš­če Glej, Neja Tomšič