V srpnu jsem měla díky evropskému projektu Create to Connect -> Create to Impact možnost zúčastnit se jako novinářka 25. ročníku festivalu Mladi levi v Lublani. Dramaturgie se zaměřuje především na nezávislou divadelní scénu. Organizátoři z kulturní neziskové instituce Bunker zvou performery, tanečníky, ale i výtvarníky nebo novináře z různých zemí, kterým nabízí mimo honorář možnost propojit se s kolegy a kolegyněmi nejen napříč Evropou. Ne, že by byl festival vysloveně komunitní, ale jeho otevřenost a důraz na prostor pro networking jsou znatelné.
Například doporučená cena lístku na každé představení je jedno euro, čímž se festival snaží dosáhnout maximální bezbariérovosti. Důraz na sociální přesah a schopnost smysluplně nakládat s veřejnými financemi bych přivítala i na české scéně. Z Lublaně jsem si možná ze všeho nejvíc odvezla inspiraci a přesvědčení, že kultura se má nadále snažit o dostupnost v nejširším slova smyslu.
Save the last dance for me
Dva muži s vážnými pohledy přicházejí pozvolna prostorem. Zastaví se, pevně se chytí kolem pasu a do elektronických úhozů primitivního techna roztančí takovou polku, u které vás vlastně ani nepřekvapí, že se její jednotlivé kroky nazývají podle druhů těstovin. Alessandro Sciarroni se v inscenaci Save the last dance for me rozhodl oživit odkaz polky „Chianti“ těsně před jejím vyhynutím. Tradiční lidový tanec, který dnes ovládá už jen pár jednotlivců-pamětníků, pochází z Boloně. Původně byl určen pro dva mužské tanečníky, kteří se v jeho ďábelském tempu mohli vyšvihnout před potencionálními nevěstami. Mladí tanečníci se rozhodli uchopit tenhle do jisté míry testosteronový přežitek a posunout ho do zcela jiného kontextu. Bylo by ode mne omezené, přisuzovat dvěma mužům určitou sexuální orientaci jenom proto, že nejsme v ranku klasických a lidových tanců běžně zvyklí na dva tanečníky stejného pohlaví. Přesto si troufám tvrdit, že se s queer identitou v inscenaci identifikují. Upřeně udržují během tance oční kontakt, který evokuje vášnivost typickou například pro latinsko-americké tance. Plamennou energii si ale tanečníci udržují mezi sebou, nesměřují ji do publika, ale jeden k druhému. Mění tak původní určení sto let staré choreografie a transformují ji ve skutečný tanec pro dva muže. I když po první vlně nadšeného aplausu zatancují ještě jednu sérii na tradiční italskou hudbu, doposud budované napětí se zkrátka neztratí. Krásná, živelná a sobě navzájem patřící těla poletují prostorem a poukazují folklor, který je možné správně ctít i udržovat, ale také aktualizovat a adaptovat pro dnešní společenské klima.
Love, Feathers and Javier Solis
Stříbrný tác na chlebíčky padá s řinčením na zem. Bublinková fólie se ve vzduchu zavlní, než se měkce přilepí na parkety. Mexický performer a režisér Daniel Victoria při přistání dokonce rozduní celou místnost. To, co na první dobrou vypadá jako prazvláštní demonstrace Newtonových zákonů krystalizuje v performance Love, Feathers and Javier Solis, která vznikla pod záštitou pražské DAMU, na magisterském programu Directing of Devised and Object Theatre. Victoria se ve svém performativním výzkumu zabývá letem, ohmatává jeho vlastnosti, směry i nálady. Ať už jde o mávání křídel největšího zástupce z říše ptáků — albatrose nebo o kus zmuchlaného igelitu, let je v performance akcentován jako možnost pohybu, po které toužíme a ve které jsme jako lidé značně omezeni. Victoria během necelé hodiny zve diváky do laboratoře létání, do míst, kde ještě stále existuje přirozená hravost a dětské nadšení z objevování fyzikálních zákonitostí. Jeho projev je úsměvný, vtipný, ale i děsivý. Když sleduji postavu stojící v otevřeném okně, trnu hrůzou, zda se ona touha po plynutí v srpnovém vánku náhodou nemůže stát nepřekonatelnou. Největší katarzi však nakonec představuje jen fénem rozfoukaná mouka po celém prostoru, jejíž zrníčka poslepovaná umělcovým potem se pak nemilosrdně nalepí na náhodného diváka, kterého Victoria vřele obejme. A právě jako vřelé obětí působí celý tvar. Je ze své podstaty bezelstný, na nic si nehraje, jen se zájmem zkoumá možnosti i nemožnosti gravitačního pole. Obzvlášť u performance je příjemné nesrážet se s umělcovým egem, ale stát se organickou součástí tvůrčího procesu.
Circle
Slovinskou minimalistku a storytellerku měli pražští diváci šanci vidět v březnu 2022 v rámci Bazaar Festivalu v Opium Clippers (recenzi Veroniky Hrabalové naleznete ZDE). Neja Tomšič a Nonument Group v inscenaci Circle s příjemnou a rozhodně ne vlezlou nostalgií mapuje opuštěná a zapomenutá místa, která se pod nekompromisním diktátem času opotřebovávají, rozpadají a zarůstají. Máme tendenci taková místa obcházet a zapomínat, ale zatímco je bezmyšlenkovitě míjíme, žijí si vlastním životem. Ať už hovoříme o hřišti našeho dětství nebo o opuštěném parku v Rumunsku, atmosféra těchto míst se nás dotýká někde uvnitř. Tvůrci v prostoru lublaňské Cukrárny, bývalého továrního komplexu adaptovaného na moderní galerii, rozmístili různé nalezené fragmenty. Dlažební kostky, rezavé dráty či zbytky soch jsou jenom vizuálním doprovodem vyprávění. Hlas Tomšič rozechvívá prostor a divák se může propadnout přímo do hlubin diskursu. Někdo tichými kroky následuje performerku, jiní si lehají na zem a se zavřenýma očima naslouchají. Zážitek je bytostně fyzický a zároveň efemérní a jemný. Noument Group rozpohybovává naše tělo i mysl a umožňuje nám se na chvíli schoulit do teplého útočiště vzpomínání.
Save the last dance for me
Autor: Alessandro Sciarroni
Tančí: Gianmaria Borzillo, Giovanfrancesco Giannini
Hudba: Aurora Bauzà, Pere Jou (Telemann Rec.)
Love, Feathers and Javier Solis
Režie a performance: Daniel Victoria
Konzultacet: Viktor Černický, Cristina Maldonado
Scénografie: Mara Ingea
Circle
Autoři: Nonument Group (Neja Tomšič, Martin Bricelj Baraga, Nika Grabar, Miloš Kosec)
Hrají: Neja Tomšič, Nika Grabar, Miloš Kosec
Sochy: Martin Bricelj Baraga