Top 3 Emy Šlechtové na Mladi levi 2022

V srpnu jsem měla díky evrop­ské­mu pro­jek­tu Cre­a­te to Con­nect -> Cre­a­te to Impact mož­nost zúčast­nit se jako novi­nář­ka 25. roč­ní­ku fes­ti­va­lu Mla­di levi v Lubla­ni. Dra­ma­tur­gie se zamě­řu­je pře­de­vším na nezá­vis­lou diva­del­ní scé­nu. Orga­ni­zá­to­ři z kul­tur­ní nezisko­vé insti­tu­ce Bun­ker zvou per­for­me­ry, taneč­ní­ky, ale i výtvar­ní­ky nebo novi­ná­ře z růz­ných zemí, kte­rým nabí­zí mimo hono­rář mož­nost pro­po­jit se s kole­gy a kole­gy­ně­mi nejen napříč Evro­pou. Ne, že by byl fes­ti­val vyslo­ve­ně komu­nit­ní, ale jeho ote­vře­nost a důraz na pro­stor pro networ­king jsou znatelné. 

---

Napří­klad dopo­ru­če­ná cena líst­ku na kaž­dé před­sta­ve­ní je jed­no euro, čímž se fes­ti­val sna­ží dosáh­nout maxi­mál­ní bez­ba­ri­é­ro­vos­ti. Důraz na soci­ál­ní pře­sah a schop­nost smys­lu­pl­ně naklá­dat s veřej­ný­mi finan­ce­mi bych při­ví­ta­la i na čes­ké scé­ně. Z Lubla­ně jsem si mož­ná ze vše­ho nej­víc odvez­la inspi­ra­ci a pře­svěd­če­ní, že kul­tu­ra se má nadá­le sna­žit o dostup­nost v nej­šir­ším slo­va smyslu.

Save the last dan­ce for me
Dva muži s váž­ný­mi pohle­dy při­chá­ze­jí pozvol­na pro­sto­rem. Zasta­ví se, pev­ně se chy­tí kolem pasu a do elek­tro­nic­kých úho­zů pri­mi­tiv­ní­ho tech­na roz­tan­čí tako­vou pol­ku, u kte­ré vás vlast­ně ani nepře­kva­pí, že se její jed­not­li­vé kro­ky nazý­va­jí pod­le dru­hů těs­to­vin. Alessan­dro Sci­arro­ni se v insce­na­ci Save the last dan­ce for me roz­ho­dl oži­vit odkaz pol­ky „Chian­ti“ těs­ně před jejím vyhy­nu­tím. Tra­dič­ní lido­vý tanec, kte­rý dnes ovlá­dá už jen pár jed­not­liv­ců-pamět­ní­ků, pochá­zí z Bolo­ně. Původ­ně byl určen pro dva muž­ské taneč­ní­ky, kte­ří se v jeho ďábel­ském tem­pu moh­li vyšvih­nout před poten­ci­o­nál­ní­mi nevěsta­mi. Mla­dí taneč­ní­ci se roz­hod­li ucho­pit tenhle do jis­té míry tes­toste­ro­no­vý pře­ži­tek a posu­nout ho do zce­la jiné­ho kon­tex­tu. Bylo by ode mne ome­ze­né, při­su­zo­vat dvě­ma mužům urči­tou sexu­ál­ní ori­en­ta­ci jenom pro­to, že nejsme v ran­ku kla­sic­kých a lido­vých tan­ců běž­ně zvyklí na dva taneč­ní­ky stej­né­ho pohla­ví. Přes­to si trou­fám tvr­dit, že se s queer iden­ti­tou v insce­na­ci iden­ti­fi­ku­jí. Upře­ně udr­žu­jí během tan­ce oční kon­takt, kte­rý evo­ku­je váš­ni­vost typic­kou napří­klad pro latin­sko-ame­ric­ké tan­ce. Pla­men­nou ener­gii si ale taneč­ní­ci udr­žu­jí mezi sebou, nesmě­řu­jí ji do pub­li­ka, ale jeden k dru­hé­mu. Mění tak původ­ní urče­ní sto let sta­ré cho­re­o­gra­fie a trans­for­mu­jí ji ve sku­teč­ný tanec pro dva muže. I když po prv­ní vlně nad­še­né­ho aplau­su zatan­cu­jí ješ­tě jed­nu sérii na tra­dič­ní ital­skou hud­bu, dopo­sud budo­va­né napě­tí se zkrát­ka neztra­tí. Krás­ná, živel­ná a sobě navzá­jem pat­ří­cí těla pole­tu­jí pro­sto­rem a pou­ka­zu­jí folklor, kte­rý je mož­né správ­ně ctít i udr­žo­vat, ale také aktu­a­li­zo­vat a adap­to­vat pro dneš­ní spo­le­čen­ské klima.

Love, Feathers and Javier Solis
Stří­br­ný tác na chle­bíč­ky padá s řin­če­ním na zem. Bub­lin­ko­vá fólie se ve vzdu­chu zavl­ní, než se měk­ce při­le­pí na par­ke­ty. Mexic­ký per­for­mer a reži­sér Daniel Vic­to­ria při při­stá­ní dokon­ce roz­du­ní celou míst­nost. To, co na prv­ní dobrou vypa­dá jako pra­zvlášt­ní demon­stra­ce New­to­no­vých záko­nů krys­ta­li­zu­je v per­for­man­ce Love, Feathers and Javier Solis, kte­rá vznik­la pod zášti­tou praž­ské DAMU, na magis­ter­ském pro­gra­mu Directing of Devi­sed and Object The­a­t­re. Vic­to­ria se ve svém per­for­ma­tiv­ním výzku­mu zabý­vá letem, ohma­tá­vá jeho vlast­nos­ti, smě­ry i nála­dy. Ať už jde o mává­ní kří­del nej­vět­ší­ho zástup­ce z říše ptá­ků — alba­tro­se nebo o kus zmuchla­né­ho ige­li­tu, let je v per­for­man­ce akcen­to­ván jako mož­nost pohy­bu, po kte­ré tou­ží­me a ve kte­ré jsme jako lidé znač­ně ome­ze­ni. Vic­to­ria během nece­lé hodi­ny zve divá­ky do labo­ra­to­ře létá­ní, do míst, kde ješ­tě stá­le exis­tu­je při­ro­ze­ná hra­vost a dět­ské nad­še­ní z obje­vo­vá­ní fyzi­kál­ních záko­ni­tos­tí. Jeho pro­jev je úsměv­ný, vtip­ný, ale i děsi­vý. Když sle­du­ji posta­vu sto­jí­cí v ote­vře­ném okně, trnu hrů­zou, zda se ona tou­ha po ply­nu­tí v srp­no­vém ván­ku náho­dou nemů­že stát nepře­ko­na­tel­nou. Nej­vět­ší katar­zi však nako­nec před­sta­vu­je jen fénem rozfou­ka­ná mou­ka po celém pro­sto­ru, jejíž zrníč­ka posle­po­va­ná uměl­co­vým potem se pak nemi­lo­srd­ně nale­pí na náhod­né­ho divá­ka, kte­ré­ho Vic­to­ria vře­le obe­jme. A prá­vě jako vře­lé obě­tí půso­bí celý tvar. Je ze své pod­sta­ty beze­lstný, na nic si nehra­je, jen se zájmem zkou­má mož­nos­ti i nemož­nos­ti gra­vi­tač­ní­ho pole. Obzvlášť u per­for­man­ce je pří­jem­né nesrá­žet se s uměl­co­vým egem, ale stát se orga­nic­kou sou­čás­tí tvůr­čí­ho procesu.

Circle
Slo­vin­skou mini­ma­list­ku a sto­ry­teller­ku měli pražští divá­ci šan­ci vidět v břez­nu 2022 v rám­ci Baza­ar Fes­ti­va­lu v Opi­um Clip­pers (recen­zi Vero­ni­ky Hra­ba­lo­vé nalez­ne­te ZDE). Neja Tomšič a Nonu­ment Group v insce­na­ci Circle s pří­jem­nou a roz­hod­ně ne vlezlou nos­tal­gií mapu­je opuš­tě­ná a zapo­me­nu­tá mís­ta, kte­rá se pod nekom­pro­mis­ním dik­tá­tem času opo­tře­bo­vá­va­jí, roz­pa­da­jí a zarůs­ta­jí. Máme ten­den­ci tako­vá mís­ta obchá­zet a zapo­mí­nat, ale zatím­co je bez­myš­len­ko­vi­tě míjí­me, žijí si vlast­ním živo­tem. Ať už hovo­ří­me o hřiš­ti naše­ho dět­ství nebo o opuš­tě­ném par­ku v Rumun­sku, atmo­sfé­ra těch­to míst se nás dotý­ká někde uvnitř. Tvůr­ci v pro­sto­ru lublaň­ské Cuk­rár­ny, býva­lé­ho továr­ní­ho kom­ple­xu adap­to­va­né­ho na moder­ní gale­rii, roz­mís­ti­li růz­né nale­ze­né frag­men­ty. Dla­žeb­ní kost­ky, reza­vé drá­ty či zbyt­ky soch jsou jenom vizu­ál­ním dopro­vo­dem vyprá­vě­ní. Hlas Tomšič roze­chví­vá pro­stor a divák se může pro­pad­nout pří­mo do hlu­bin dis­kur­su. Někdo tichý­mi kro­ky násle­du­je per­for­mer­ku, jiní si leha­jí na zem a se zavře­ný­ma oči­ma naslou­cha­jí. Záži­tek je bytost­ně fyzic­ký a záro­veň efemér­ní a jem­ný. Nou­ment Group roz­po­hy­bo­vá­vá naše tělo i mysl a umož­ňu­je nám se na chví­li schou­lit do tep­lé­ho úto­čiš­tě vzpomínání.

Save the last dan­ce for me
Autor: Alessan­dro Sci­arro­ni
Tan­čí: Gia­n­ma­ria Bor­zillo, Gio­van­fran­ce­sco Gian­ni­ni
Hud­ba: Auro­ra Bauzà, Pere Jou (Tele­mann Rec.)

Love, Feathers and Javier Solis
Režie a per­for­man­ce: Daniel Vic­to­ria
Kon­zul­ta­cet: Vik­tor Čer­nic­ký, Cris­ti­na Mal­do­nado
Scé­no­gra­fie: Mara Ingea

Circle
Auto­ři: Nonu­ment Group (Neja Tomšič, Mar­tin Bri­celj Bara­ga, Nika Gra­bar, Miloš Kosec)
Hra­jí: Neja Tomšič, Nika Gra­bar, Miloš Kosec
Sochy: Mar­tin Bri­celj Baraga