Není jak v rybníce

V momen­tě, kdy vrcho­lil letoš­ní roč­ník fes­ti­va­lu Baza­ar, evi­do­va­li hasi­či napříč kra­ji celé­ho Čes­ka his­to­ric­ky mez­ní počty les­ních požá­rů. Nála­dě nepři­dá­vá ani náhod­né brouz­dá­ní po pře­kla­dech vědec­kých stu­dií o nára­zo­vém napl­ňo­vá­ní kli­ma­tic­kých pre­dik­cí pro rok 2050. Kolaps se zkrát­ka blí­ží. Jak­ko­liv tedy mohl bře­zen 2022 vypa­dat bez­na­děj­ně, byl to prá­vě Baza­ar, kdo v tom­to chmur­ném měsí­ci posky­tl mimo­řád­ně útěš­né smí­ře­ní se svě­tem; insce­na­ci Old Pond.

---

Maďar­ská cho­re­o­gra­f­ka Zsuz­sa Róz­sa­völ­gyi ve svém kon­tem­pla­tiv­ním díle zkou­má život moř­ských trubý­šů. Pro­vaz­co­vi­té kolo­nie orga­nis­mů fun­gu­jí jako doko­na­lá sym­bi­o­tic­ká komu­na. Jejich pospo­li­tá exis­ten­ce se stá­vá téma­tem insce­na­ce i for­mál­ním výcho­dis­kem. Tro­ji­ce per­for­me­rů se v bez­ča­sí, kte­ré oddě­lu­je svě­ty nad a pod hla­di­nou, ply­nu­le a vel­mi dis­ci­pli­no­va­ně pře­va­lu­je – pro­plou­vá v kom­pli­ko­va­ných těles­ných kom­po­zi­cích. Jejich tru­py se pozvol­na přesku­pu­jí podob­ně jako se cito­va­ný med­úzo­vi­tý orga­nis­mus vege­ta­tiv­ně pře­sou­vá stá­le vpřed. Ať už se komí­ha­jí vle­že, ved­le sebe ve hvěz­di­co­vi­tých obraz­cích, či přes sebe „sub­li­mu­jí“ v soš­ných kom­po­zi­cích, per­for­me­ři neu­pouš­tí od dis­ci­pli­no­va­né­ho, fas­ci­nu­jí­cí­ho tem­pa. Kdo se někdy poto­pil pod vodu (nebo chvi­lin­ku topil) zná ten podiv­ný zvuk. V něm Old Pond pozo­ro­va­te­le doko­na­le uzamkne. Elek­tro­nic­ká kom­po­zi­ce vábi­la jako pod­pra­ho­vá, vyso­ko­frekvenč­ní Siré­na a pozo­ro­va­te­le semkla do bub­li­ny pre­na­tál­ní­ho ruchu, což je ze všech dru­hů tech­na, ten nej­ví­ce introvertní.

Stej­ně jako je pro tvo­ry ve vodě (i na jeviš­ti) cha­rak­te­ris­tic­ký ply­nu­lý pohyb, je per­for­me­rům vlast­ní flu­o­res­ku­jí­cí pati­na. Výraz­ně září v tma­vých vodách. Jejich na prv­ní pohled bizar­ní ove­ra­ly se tak vel­mi efekt­ní minu­ci­óz­ní pra­cí s barev­nos­tí (zřej­mě skr­ze UV svě­tel) měni­ly jako samot­ná lenost exis­ten­ce. Napros­to samo­zřej­mě. Napros­to uhran­či­vě. Kdo viděl trai­ler, pří­pad­ně pro­mo mate­ri­á­ly (mimo­cho­dem insce­na­ce, kte­rá si již odby­la der­ni­é­ru) vši­ml si jis­tě výraz­ných bílých hori­zon­tů. Ty se na Baza­a­ru neob­je­vi­ly. Zůsta­ly odder­nie­ro­va­né a fes­ti­va­lo­vé pub­li­kum tak shlédlo defac­to vel­mi uni­kát­ní intim­ní, „slad­ko­vod­ní“ pro­ve­de­ní. Namís­to moře se dějiš­těm sta­la tůň­ka, ryb­ní­ček s divá­ky roz­sa­ze­ný­mi po kru­ho­vém obvo­du. I v tom­to pří­pa­dě se napl­no pro­je­vi­la jedi­neč­nost Baza­a­ru, jako fes­ti­va­lu, kte­rý záměr­ně vsá­zí na ter­mi­no­lo­gic­kou distink­ci mezi insce­na­cí a před­sta­ve­ním. Pre­zen­to­va­né pro­jek­ty zís­ka­ly dal­ší kva­li­tu novým pro­střed­ním či drob­ný­mi zásahy.

Old Pond se tak stal ješ­tě vět­ším svát­kem kli­du a medi­ta­ce. Ply­nul bez pozor­nos­ti, jak­si auto­ma­tic­ky, z pod­sta­ty vlast­ní DNA a jedi­ný, kdo se měnil, nebyl orga­nis­mus samot­ný, ale jeho pozo­ro­va­tel (neplést si ovšem se zoo nebo cir­ku­sem, odkud se dá ode­jít, pří­pad­ně utéct). Old Pond bylo totiž mís­tem, kte­ré nikdo nechce opustit. 

Old Pond
Kon­cept: Zsuz­sa Róz­sa­völ­gyi, Tóbi­ás Tere­bessy
Cho­re­o­gra­fie: Zsuz­sa Róz­sa­völ­gyi
Per­for­me­ři: Tamás Bakó, Sán­dor Pet­ro­vics, Zsuz­sa Róz­sa­völ­gyi
Asi­s­ten­ce: Mar­cio Cana­barro, Arnaud Blon­del, Júlia Lányi
Sklad­ba: Bánk Sáry
Pro­gra­mo­vá­ní: Dávid Mórá­sz, Vik­tor Vic­sek
Elek­tro­in­že­nýr: Tibor Roller
Video: Péter Juhá­sz
Svě­tel­né a zvu­ko­vé efek­ty: Dávid Kro­li­kowszki
Kos­týmy: Nóra Bujdosó