Svět je voliéra plná umírajících ptáků

Foto: Vojtěch Brtnický

Při vzni­ku podti­tu­lu letoš­ní­ho roč­ní­ku fes­ti­va­lu Baza­ar 2022 Migra­ce: Vzdo­ro­vá­ní hroz­bám mož­ná nikdo netu­šil, jak sil­ně bude v aktu­ál­ní poli­tic­ké situ­a­ci v Evro­pě rezonovat.


Cho­re­o­graf Ser­giu Matis v insce­na­ci Extincti­on room (hope­less), jejíž před­sta­ve­ní letos pomy­sl­ně zažeh­lo pocho­deň Baza­a­ru, hovo­ři­la o vyhy­nu­tí. Vyhy­nu­tí dru­hu, kme­ne, jedin­ce i svě­ta, jak ho zná­me. Ser­giu zve s mezi­ná­rod­ním týmem (Nico­la Mica­le­ff, Kin­ga Ötvös, Mar­ké­ta Labu­so­vá) i dal­ší­mi čes­ký­mi tvůr­ci do prázd­né­ho pro­sto­ru Do prázd­ném pro­sto­ru, v němž jsem se cíti­la jako v sou­se­do­vě voli­é­ře s andul­ka­mi a kole­ra­mi. Bylo v ní poně­kud tep­lo, hor­ko a v závě­ru až nedý­cha­tel­no — jak příznačné.

Simul­tán­ní popis postup­né­ho vymí­rá­ní pta­čích dru­hů, pro­bí­ha­jí­cí jak v ang­lič­ti­ně, tak v češ­ti­ně zpr­vu vní­mám jako nut­nou expo­zi­ci, eduka­ci pro pocho­pe­ní vyprá­vě­ní. V momen­tě, kdy zní asi pátý popis se mi infor­ma­ce samo­vol­ně vytrá­cí a já si (tro­chu ali­bis­tic­ky) říkám, že to všech­no pře­ce nemu­sím nut­ně pama­to­vat. Vzá­pě­tí mě ale při­vá­dí stej­ný pocit k zamyš­le­ní, že mě nezna­lost neo­mlou­vá. A že (byť i mini­mál­ní) pově­do­mí o fun­go­vá­ní a desta­bi­li­za­ci eko­sys­té­mu u mě samot­né bles­ko­vě vede k něče­mu, co bych v ang­lič­ti­ně nazva­la jako „CARE“. V češ­ti­ně sta­rost, péče, zájem, anga­žo­va­nost, sou­cit. Toho­hle poci­tu se dlou­ho nemůžu zba­vit a tuším, že nejsem sama. Nicmé­ně i tahle “spo­le­čen­ská” min­ce má dvě strany.

Podob­ně jako v živo­tě i v insce­na­ci se tragé­die i rados­ti dějí záro­veň, nepře­tr­ži­tě a pře­de­vším nezá­vis­le na sobě bez vět­ší kauza­li­ty. Jejich tem­po nelze zastavit.

Změ­na hýbe svě­tem. Zamýš­lím se ale nad tím, do jaké míry je dílem pří­ro­dy či náho­dy a nako­lik k ní při­spí­vá sám člo­věk svým jed­ná­ním. Změ­na způ­so­bu živo­ta a mís­ta naše­ho žití je spo­je­na s pro­mě­nou našich návy­ků. V závis­los­ti na nich může ale dochá­zet i ke vzni­ku, obo­ha­ce­ní a pro­po­jo­vá­ní zmí­ně­ných kul­tur. Z počá­teč­ní­ho “zmat­ku” může vznik­nout něco zce­la nové­ho. Nejen pro­to se mi veš­ke­rý (dnes tak sklo­ňo­va­ný) naci­o­na­lis­mus a žehrá­ní nad tra­di­ce­mi, nor­ma­mi spo­le­čen­ských kon­ven­cí nebo národ­ní iden­ti­tou, zdá být něčím umě­lým. Stej­ně jako kdy­si pato­lo­gic­ká sna­ha o “čis­tou rasu”. Nic tako­vé­ho nee­xis­tu­je — tra­di­ce se pře­lé­va­jí, pro­lí­na­jí a při­ro­ze­ně migru­jí svě­tem jako ti ptáci.

Proč je život člo­vě­ka pova­žo­ván opro­ti tomu zví­ře­cí­mu za tak cen­ný? A jak bychom se asi cho­va­li, kdy­by pře­ži­tí lid­ské­ho dru­hu vise­lo na vlás­ku a nikdo ze zví­ře­cí říše zůstá­val netečný?

Tře­ba bychom se skr­ze urči­tou for­mu vyhy­nu­tí dosta­li k lep­ší ver­zi nás samot­ných. Ane­bo taky ne. Tře­ba by byl jenom konec.

Pohyb = život. A všech­ny pohy­by sto­jí za vyprá­vě­ní. Posou­va­jí nás v našem pří­bě­hu dál. Ať už je dlou­hý, krát­ký, pta­čí nebo lid­ský. Kdo z nás má tu jis­to­tu, že zrov­na náš druh tohle všech­no pře­ži­je? Asi nikdo. A bojím se, že se jed­nou někdo mož­ná bude hádat i o tom, jest­li jsme exis­to­va­li i my.

Insce­na­ce Extin­ci­on room je zalo­že­na na puto­vá­ní v pro­sto­ru, v němž se divák i per­for­me­ři pohy­bu­jí zce­la svo­bod­ně. Na jed­not­li­vých zasta­ve­ních si zís­ká­va­jí své „malé“ pub­li­kum skr­ze vyprá­vě­ní, zpěv, repro­du­ko­va­né zvu­ky pří­ro­dy a pohy­by mísí­cí v sobě civil­nost a záro­veň nai­vi­tu pta­čích námluv i běž­ných krůč­ků upro­střed dešt­né­ho pra­le­sa. Kom­bi­na­ce popsa­né­ho by pro mě jako divá­ka asi neby­la únos­ná déle, ale v čase, kte­rý jsem v sále strá­vi­la se jí poda­ři­lo mě chy­tit a udě­lat ze mě se fas­ci­no­va­né­ho pozo­ro­va­te­le beze­lstné pta­čí hry, ale záro­veň zou­fa­lé­ho volá­ní o pomoc.

Samot­né zahá­je­ní letoš­ní­ho Baza­a­ru bylo struč­né. Jed­no­du­ché, pros­té cere­mo­nií, zato však věc­né a krás­né ve své oby­čej­nos­ti. Na něja­ké „cuk­rb­li­ky“ není čas. My tam totiž taky svým způ­so­bem zachra­ňo­va­li svět. Tře­ba­že “jen” pro­střed­nic­tvím lid­ské kre­a­ti­vi­ty a potře­by ji sdílet.

Foto: Voj­těch Brtnický

Ser­giu Matis: Extincti­on Room (Hope­less.)
Kon­cept a cho­re­o­gra­fie: Ser­giu Matis
Cho­re­o­gra­fic­ká spo­lu­prá­ce: Mar­tin Han­sen, Nico­la Micallef, Kin­ga Ötvös, Manon Parent
Účin­ku­jí: Ser­giu Matis, Nico­la Micallef, Kin­ga Ötvös + Mar­ké­ta Labu­so­vá a mla­dí čeští tvůr­ci, tee­nage­ři
Hudeb­ní insta­la­ce a sklad­ba: AGF aka Antye Gre­ie
Text: Phi­lip Ing­man, Ser­giu Matis, Mila Paviće­vić
Dru­ho­vý výzkum: Phi­lip Ing­man
Dra­ma­tur­gie: Mila Pavićević

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Veronika Hrabalová

Absolvovala divadelní vědu na Filozofické fakultě MUNI. Léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Aktivně se účastní divadelních, pohybových a tanečních festivalů (OST-RA-VAR, Teatrum Kuks, Korespondance, Tanec Praha, Bazaar aj.). Prošla seminářem bolywoodského a indického tance Venduly Uhýrkové, pohybovým seminářem Martina Packa, Taneční dílnou Michala Záhory, workshopem Moje tělo s Martinem Talagou a jeho projektem SOMA a neustále se snaží zdokonalovat na contemporary dance classes Dagmar Voudouragkaki.