Při vzniku podtitulu letošního ročníku festivalu Bazaar 2022 Migrace: Vzdorování hrozbám možná nikdo netušil, jak silně bude v aktuální politické situaci v Evropě rezonovat.
Choreograf Sergiu Matis v inscenaci Extinction room (hopeless), jejíž představení letos pomyslně zažehlo pochodeň Bazaaru, hovořila o vyhynutí. Vyhynutí druhu, kmene, jedince i světa, jak ho známe. Sergiu zve s mezinárodním týmem (Nicola Micaleff, Kinga Ötvös, Markéta Labusová) i dalšími českými tvůrci do prázdného prostoru Do prázdném prostoru, v němž jsem se cítila jako v sousedově voliéře s andulkami a kolerami. Bylo v ní poněkud teplo, horko a v závěru až nedýchatelno — jak příznačné.
Simultánní popis postupného vymírání ptačích druhů, probíhající jak v angličtině, tak v češtině zprvu vnímám jako nutnou expozici, edukaci pro pochopení vyprávění. V momentě, kdy zní asi pátý popis se mi informace samovolně vytrácí a já si (trochu alibisticky) říkám, že to všechno přece nemusím nutně pamatovat. Vzápětí mě ale přivádí stejný pocit k zamyšlení, že mě neznalost neomlouvá. A že (byť i minimální) povědomí o fungování a destabilizaci ekosystému u mě samotné bleskově vede k něčemu, co bych v angličtině nazvala jako „CARE“. V češtině starost, péče, zájem, angažovanost, soucit. Tohohle pocitu se dlouho nemůžu zbavit a tuším, že nejsem sama. Nicméně i tahle “společenská” mince má dvě strany.
Podobně jako v životě i v inscenaci se tragédie i radosti dějí zároveň, nepřetržitě a především nezávisle na sobě bez větší kauzality. Jejich tempo nelze zastavit.
Změna hýbe světem. Zamýšlím se ale nad tím, do jaké míry je dílem přírody či náhody a nakolik k ní přispívá sám člověk svým jednáním. Změna způsobu života a místa našeho žití je spojena s proměnou našich návyků. V závislosti na nich může ale docházet i ke vzniku, obohacení a propojování zmíněných kultur. Z počátečního “zmatku” může vzniknout něco zcela nového. Nejen proto se mi veškerý (dnes tak skloňovaný) nacionalismus a žehrání nad tradicemi, normami společenských konvencí nebo národní identitou, zdá být něčím umělým. Stejně jako kdysi patologická snaha o “čistou rasu”. Nic takového neexistuje — tradice se přelévají, prolínají a přirozeně migrují světem jako ti ptáci.
Proč je život člověka považován oproti tomu zvířecímu za tak cenný? A jak bychom se asi chovali, kdyby přežití lidského druhu viselo na vlásku a nikdo ze zvířecí říše zůstával netečný?
Třeba bychom se skrze určitou formu vyhynutí dostali k lepší verzi nás samotných. Anebo taky ne. Třeba by byl jenom konec.
Pohyb = život. A všechny pohyby stojí za vyprávění. Posouvají nás v našem příběhu dál. Ať už je dlouhý, krátký, ptačí nebo lidský. Kdo z nás má tu jistotu, že zrovna náš druh tohle všechno přežije? Asi nikdo. A bojím se, že se jednou někdo možná bude hádat i o tom, jestli jsme existovali i my.
Inscenace Extincion room je založena na putování v prostoru, v němž se divák i performeři pohybují zcela svobodně. Na jednotlivých zastaveních si získávají své „malé“ publikum skrze vyprávění, zpěv, reprodukované zvuky přírody a pohyby mísící v sobě civilnost a zároveň naivitu ptačích námluv i běžných krůčků uprostřed deštného pralesa. Kombinace popsaného by pro mě jako diváka asi nebyla únosná déle, ale v čase, který jsem v sále strávila se jí podařilo mě chytit a udělat ze mě se fascinovaného pozorovatele bezelstné ptačí hry, ale zároveň zoufalého volání o pomoc.
Samotné zahájení letošního Bazaaru bylo stručné. Jednoduché, prosté ceremonií, zato však věcné a krásné ve své obyčejnosti. Na nějaké „cukrbliky“ není čas. My tam totiž taky svým způsobem zachraňovali svět. Třebaže “jen” prostřednictvím lidské kreativity a potřeby ji sdílet.
Sergiu Matis: Extinction Room (Hopeless.)
Koncept a choreografie: Sergiu Matis
Choreografická spolupráce: Martin Hansen, Nicola Micallef, Kinga Ötvös, Manon Parent
Účinkují: Sergiu Matis, Nicola Micallef, Kinga Ötvös + Markéta Labusová a mladí čeští tvůrci, teenageři
Hudební instalace a skladba: AGF aka Antye Greie
Text: Philip Ingman, Sergiu Matis, Mila Pavićević
Druhový výzkum: Philip Ingman
Dramaturgie: Mila Pavićević
