Materiál. Randál. Chorál.

Na jeviš­ti zatlouct hře­bík. Uříz­nout trám. Zeštíhlit dře­votřís­ku. A roz­ští­pat co zby­lo. Tedy pub­li­kum. Per­for­mer, cho­re­o­graf a bez­li­mit­ní řeme­sl­ník Clau­dio Stella­to na Fes­ti­va­lu Cir­ko­po­lis skr­ze úde­ry kla­di­va, páči­dla i jiných nástro­jů (a zejmé­na pro­střed­nic­tvím svých per­fo­me­rů) při­po­mněl, že pra­zá­klad zvu­ko­vé pamě­ti ply­ne z posle­chu nerv­ních industri­ál­ních vzně­tů a že za kaž­dou pořád­nou krá­sou sto­jí pořád­ný bordel.

Fes­ti­val Cir­ko­po­lis je nikou obna­že­ných indi­vi­duí, jejich fas­ci­nu­jí­cích potřeb a for­mál­ní očis­ty. Ved­le Ale­xan­de­ra Van­tour­nhou­ta (kte­ré­mu se dlou­ho­do­bě věnu­je­me a o jehož insce­na­ci na letoš­ním roč­ní­ku také píše­me: ZDE nebo dopo­ru­ču­ji pár let sta­rý roz­ho­vor s ním: ZDE) se v gale­rii rafi­no­va­ných samo­ros­tů obje­vil také Clau­dio Stella­to, per­for­mer a umě­lec vše­ho dru­hu a pokud řek­nu, že řeme­sl­ně zdat­ný, mys­lím v mno­ha ohle­dech. Ve zbě­si­lém díle, nazva­ném zkrát­ka Work vysme­kl poctou avant­gard­ní­mu hnu­tí v celé jeho his­to­rii (a mož­ná i hmo­tě). Klí­čo­vé je pro Stella­ta a jeho sku­pi­nu fixa­ce na pro­ces vzni­ku čeho­ko­liv, v pří­pa­dě Work pře­tvo­ře­ní rea­li­ty v napros­tou, opoj­nou fan­tasma­go­rii. Jde o chvá­lu výro­by, osla­vu destruk­ce kre­a­ti­vi­ty / kre­a­ti­vi­ty destruk­ce, kdy zni­če­ním něče­ho cosi jiné vznik­ne a samo­zřej­mě vzni­kem čeho­si jiné­ho kde­co zanik­ne. Vyzdvi­hu­je to (klid­ně rum­pá­lem), co se od prá­ce jak­si pod­vě­do­mě odčí­tá – odpad, kte­rý se s ní para­lel­ně vytvá­ří jako jaký­si pod­pru­dukt. Hro­ma­dy sta­veb­ní­ho odpadu. 

Na jeviš­tě při­chá­zí posta­va s pry­žo­vou mas­kou (jest­li koně, osla, klo­ka­na, zají­ce není jas­né – zkrát­ka „mez­ka“ na prá­ci). Sví­rá v ruce kla­di­vo. Postup­ně se pokou­ší zatlouct obrov­ské hře­bí­ky do vel­mi nahru­bo ohob­lo­va­né, na pod­pě­ry polo­že­né klá­dy. Celá zdán­li­vě bez­vý­znam­ná udá­lost i její smy­sl se víc a víc roz­bru­šu­je s pří­cho­dem dal­ších vprav­dě (víc a víc) bizar­ních spo­leč­ní­ků. Jeden z nich se pokou­ší pro­bou­rat lepen­ko­vou zdí. Po napí­na­vé akci na něko­lik minut se po scé­ně, jak tuč­ňák potá­cí v dýze uvěz­ně­né tor­zo. Z vylo­me­né des­ky trčí pou­ze hole­ně a zápěs­tí, při­čemž dotyč­ný jed­nou rukou malát­ně máchá páči­dlem. Dal­ším pos­lem budo­va­tel­ské labu­tí pís­ně je poly­sty­re­no­vý­mi pili­na­mi kom­plet­ně posá­ze­né indi­vi­du­um. Při jeho sou­bo­ji s „mez­čí hla­vou“ sou­cit­ně oddycho­val neje­den divák, pro­to­že oba páno­vé se pou­ze v tren­kách pova­lo­va­li po dře­vě vel­mi „neo­te­sa­ně“ a hra­ni­ce mezi boles­tí a úle­vou rost­la s kaž­dou ris­kant­ní akcí (ať už šlo o sna­hu dře­vo vse­dě obkroč­mo roz­lo­mit úde­rem pán­ve nebo tře­ní holých ste­hen o obrov­ské třís­ky). Za hra­ni­ce pra­cov­ní­ho úra­zu pak insce­na­ce kom­bi­na­cí slaps­tic­ko­vých efek­tů postou­pi­la ke stvo­ře­ní andě­la. Stella­to jako You­Tu­bo­vý kutil před­ve­dl jed­no­du­chý a efek­tiv­ní návod, jak na jeviš­ti zvěč­nit che­ru­bí­na. Sta­čí pár dob­rých fachma­nů, tac­ker a něko­lik lit­rů bar­vy. Ze sou­bo­ru vyčle­ní­me per­for­me­ra v ove­ra­lu. Pomo­cí tac­ke­ru při­pev­ní­me jeho oble­če­ní ke zdi tak, aby jeho ruce sví­ra­ly úhel jako­by plach­ti­ly. Vychut­ná­me si zvuk kaž­dé sko­by, kte­rá se zakles­ne do zdi­va. Nebo­žá­ka nechá­me vydech­nout. Nebo­žá­ka pojed­ná­me bar­vou. Pomo­cí roz­stři­ko­va­če nazna­čí­me čer­nou bar­vou ten­kou linii kří­del, žlu­tou zahus­tí­me sva­tozář a jako bacu­lus mu do ruky vra­zí­me malíř­ský vále­ček. Za inten­ziv­ní­ho zvu­ku a vše­o­bec­né­ho úža­su nechá­me per­for­me­ra, aby se z ove­ra­lu více než vysvlé­kl, tak vyšku­bal a s rela­tiv­ním kli­dem ode­šel. Jeho osvo­bo­ze­ní se moh­lo zdát jako vel­ké finá­le, ale Stella­to si vyčle­nil čas pro ješ­tě epič­těj­ší tečku.Za pomo­ci „kapes­ní“ míchač­ky per­for­me­ři na polo­roz­bo­ře­nou scé­nu naná­ší – těž­ko říct, zda mal­tu nebo za spe­ci­fic­kých pod­mí­nek schnou­cí směs. Při­pev­ní s ní sérii zánov­ních desek. Stá­va­jí­cí, zma­lo­va­nou a téměř zde­mo­lo­va­nou deko­ra­ci tak pro­mě­ní v úpl­ně novou.  Dají si chví­li na čas a pak to celé zbo­ří. Kom­plet. Na jeviš­ti zůsta­ne spoušť. Úlev­ná. Prach si sedá, bar­vy zasy­cha­jí a per­for­me­ři zůstá­va­jí při děko­vač­ce stát bez hnu­tí za fre­ne­tic­ké­ho, zaslou­že­né­ho potles­ku. Nut­no dodat, že zůstá­va­jí stát při děko­vač­ce důsled­né jako celá kre­a­ce. Jeden z nich vyta­hu­je papír. Začí­ná číst pro­hlá­še­ní, kte­ré by moh­lo oka­mžik poško­dit, ale nesta­ne se tak. Podě­ku­jí per­so­ná­lu Palá­ce Akropolis. 

Per­for­me­ři v insce­na­ci svou ruko­děl­nou nálo­ží neu­stá­le pře­kva­pu­jí, baví, neu­pa­da­jí do ste­re­o­ty­pu. Z moz­ku vyrá­že­jí klín klí­nem, usa­zu­jí do zne­po­ko­ju­jí­cí, fas­ci­nu­jí­cí sym­fo­nie ruchů ze sta­veb, rekon­struk­cí chod­ní­ků i bytů i před­sá­lí hobby­mar­ke­tů. Work je svo­bod­né, roz­mách­lé ges­to, kte­ré upo­zor­ňu­je na nejis­tou pova­hu mate­ri­á­lu jako hře­bík zatlu­če­ný do lebky. 

Clau­dio Stella­to: Work

Účin­ku­jí: Joris Baltz, Oscar de Nova de la Fuen­te, Mathieu Delan­gle, Natha­lie Maufroy
Autor/režie: Clau­dio Stella­to
Pro­duk­ce: Com­pag­nie Clau­dio Stellato