Rád svádím všechny diváky

Roz­ho­vor s „Nahá­čem”, jak si pražští divá­ci pře­jme­no­va­li insce­na­ci Anec­kxan­der ješ­tě před jejím začát­kem, o vol­bách v cir­ku­so­vé dra­ma­tur­gii, nové pre­mi­é­ře, dal­ších plá­nech a hote­lo­vých pokojích.

Kom­bi­nu­je­te cho­re­o­gra­fii, cir­kus, diva­dlo a v tuto chví­li při­pra­vu­je­te kni­hu s Koenem Alla­rym, ředi­te­lem Cir­cuscen­t­ra. O čem bude? O cir­ku­se?
Je to tako­vá uto­pie. Pře­mýš­lí­me v ní, jak roz­ví­jet cir­kus, jaké jsou jeho cha­rak­te­ris­ti­ky. Jed­nou z nich je, že vidí­me hod­ně mis­trov­ských a hod­ně nebez­peč­ných kous­ků. Čas­to si říkám, že mis­trov­ství pře­tr­há­vá line­ár­nost vyprá­vě­ní a když udě­lá­me něco neo­by­čej­né­ho, divák zapo­me­ne, co do té doby viděl. Odve­de­me ho od pří­bě­hu, nechá­me ho cítit emo­ci nebo empa­tii. Pro­to si kla­de­me otáz­ky, co zna­me­ná zahr­nout nebez­pe­čí do před­sta­ve­ní. Když cir­ku­so­vý artis­ta ris­ku­je, divák vidí nebez­pe­čí, kte­ré může bolet Ale pro artis­tu je to nebez­pe­čí, se kte­rým počí­tá. Je potře­ba být vědo­mí v tom, co sdě­lu­je­me. Je vel­ký roz­díl mezi tím, co jako cir­ku­so­vý umě­lec dělá­me a co tím předáváme.

Co chce­te sdě­lo­vat vaši­mi pro­jek­ty? Spí­še nebez­pe­čí nebo mis­trov­ství?
Napří­klad v Anec­kxan­de­ro­vi ani jed­no. Neob­sa­hu­je exis­tu­jí­cí tech­ni­ky ani cir­ku­so­vé dis­ci­plí­ny. Hle­dá­ní nové­ho pohy­bo­vé­ho jazy­ka bylo hod­ně nároč­né, ale potřeb­né. Mys­lím si, že pro tanec a pro cir­kus je nesmír­ně důle­ži­té, abychom obno­vo­va­li for­mu a obsah. V cir­ku­se je potře­ba mno­hem víc než v jiných dru­zích živých umě­ní hle­dat nová „média“ a já si mys­lím, že abychom si toto médi­um a cha­rak­te­ry vybra­li dob­ře – je to inte­lek­tu­ál­ní vol­ba fyzic­ké­ho mate­ri­á­lu – měli bychom uva­žo­vat nad tím, jest­li to, co pou­ži­je­me, sou­vi­sí s tím, co se obje­vi­lo na scé­ně předtím.

Pohy­bo­vý jazyk insce­na­ce Anec­kxan­der jste vysta­věl na spe­ci­fič­nos­tech vaše­ho těla – že máte k vaše­mu tělu del­ší krk a kon­če­ti­ny. Změ­nil se způ­sob, jakým nazí­rá­te na své tělo během doby uvá­dě­ní?
Ano.

V čem?
To asi nedo­ká­žu popsat. Ale vždyc­ky se mě dotkne, když si před před­sta­ve­ním holím hla­vu. Při pří­jez­du do Pra­hy jsem měl vou­sy a vla­sy dlou­hé jeden cen­ti­me­tr, před­sta­ve­ní jsem nehrál posled­ní tři měsí­ce,. Z mého pohle­du nejsem žád­ný kra­sa­vec, nevím, jak pro ostat­ní. A vidět se v zrca­dle pleša­tý a oho­le­ný mě vždy dosta­ne do stej­né­ho roz­po­lo­že­ní. Je to zají­ma­vé. Nikdy jsem se necí­til nepří­jem­ně ve svém těle, neměl jsem kom­plexy. Zkou­mal jsem pro­to jen své zvlášt­nos­ti. Kaž­dý máme jiné tělo, a když se nechá­me vést intu­i­cí toho­to jedi­neč­né­ho těla, tak máme vět­ší šan­ci vytvo­řit výji­meč­né před­sta­ve­ní. To byl začá­tek našich úvah při pří­pra­vě Anec­kxan­de­ra. Mám pro­měn­li­vou identi­tu — pro toto před­sta­ve­ní mám při­způ­so­bi­tel­né tělo. A v kaž­dém před­sta­ve­ní se sna­žím mít jiné tělo. Minu­lý týden jsem měl pre­mi­é­ru nové­ho před­sta­ve­ní (Rapha­ël, pozn. red.). Tro­chu mě bolí rame­no a vypa­dám jinak, zesí­lil jsem. Dří­ve jsem byl mno­hem štíh­lej­ší a tím i slab­ší. Pro divá­ka vypa­dám na jeviš­ti jinak, což může měnit jeho vnímání.

V Anec­kxan­de­ro­vi je trik, během kte­ré­ho se z oble­ku a koši­le svlék­ne­te do naha během pár vte­řin. Jak nároč­né bylo najít řeše­ní kos­tý­mu, aby to bylo tech­nic­ky mož­né?
Bylo to veli­ce nároč­né. V magii se tomu říká „rych­lá pro­mě­na“. S kaž­dým před­sta­ve­ní­mi se kos­tým zni­čí. Teď mám tuším pátý kos­tým. Pomá­ha­la nám pro­fe­si­o­nál­ka z Ber­lí­na, ale byli jsme zkla­ma­ní s výsled­kem, tak­že nako­nec kos­tým uši­la moje mat­ka, kte­rou jsem nave­dl, jak to udě­lat. Pro pár efek­tů je potře­ba vyna­lo­žit nesmír­nou dři­nu. Původ­ně to neby­la dis­ci­plí­na v kou­zel­nic­kých výstu­pech, ale pou­ží­va­la se v ope­ře, aby bylo mož­né rych­le měnit posta­vy kvů­li ome­ze­ným roz­počtům na pěv­ce. Jsem rád, že díky rych­lé pro­mě­ně může před­sta­ve­ní mít úvod­ní část. Také pro­to, že je těž­ké uvést naho­tu na scé­nu. Ta při­chá­zí až tím­to pře­kva­pi­vým efek­tem. V dneš­ní době jsme už všich­ni vidě­li tolik nahých lidí na jeviš­ti a vidět něko­ho dal­ší­ho se poma­lu svlé­kat, tak si říkám: „Né, už zase, …!“ Chtěl jsem to pojmout nějak kreativně.

V Anec­kxan­de­ro­vi pra­cu­je­te hoj­ně s pro­ti­kla­dy – čer­nou a bílou bar­vou, pleša­tost může zna­čit mlá­dí i stá­ří, rekvi­zi­ty, kte­ré pou­ží­vá­te,… Ve Vaší nové insce­na­ci Rapha­ël tan­čí­te s tělem jako s objek­tem, neži­vou věcí. Zají­ma­jí Vás ve vaší tvor­bě pro­ti­pó­ly a kon­tras­ty?
Ano, mám moc rád hra­ni­ce. Nemys­lím fyzic­ké. Cir­kus pro mě zna­me­ná nechat se kon­fron­to­vat. Když pra­cu­je­me ve stu­diu, tak máme před sebou vždyc­ky obrov­skou stě­nu. Napří­klad v Anec­kxan­de­ro­vi jsem úpl­ně nahý, mám jen pár rekvi­zit a žád­nou hud­bu. Rych­le zjis­tí­me, že se točí­me v kru­hu, že při­chá­zí­me na způ­so­by vyjá­d­ře­ní, kte­ré už jsme dří­ve pou­ži­li. Mám rád, když musím opus­tit zná­mou tvůr­čí prá­ci, pro­to­že ji musím pro­hlou­bit.. A otáz­ka objek­tu je zásad­ní od začát­ku. Cir­kus je živé umě­ní, kte­ré má s před­mě­ty nej­sil­něj­ší vztah. V ostat­ních živých umě­ních tomu tak není. V Anec­kxan­de­ro­vi pou­ží­vám pro­té­zy. Klad­li jsme si otáz­ku, jest­li je pro­té­za věc, když pat­ří k tělu. A v Raf­fa­ëlo­vi je to člo­věk, kte­rý vystu­pu­je po celou dobu před­sta­ve­ní jako objekt. Jen tam je a já ho manipuluji.

Vytvá­ří dojem robo­ta?
Vlast­ně ano, ale stá­le má lid­ský pohled.

Při­po­mí­ná mi to hra­ni­ci, kte­rá byla vče­ra na kon­ci před­sta­ve­ní. Zkou­šel jste, jak dlou­ho divá­ci zůsta­nou, když začne­te hrát zno­vu po potles­ku. V Raf­fa­ëlo­vi divá­ci vidí člo­vě­ka, kte­rý je neži­vý, ale přes­to živý. Rád divá­ky znejiš­ťu­je­te?
Ano, mám rád nepo­hod­lí, kdy divák přes­ně neví, ale zase nechci být nud­ný. Může­te pub­li­kum pod­ně­co­vat, ale být nud­ná. Mám pár malých efek­tů – jako vyta­ho­vá­ní jazy­ku pro ty, kte­ří tře­ba dob­ře nesná­ší, že jsem nahý. Rád svá­dím všech­ny divá­ky, aby se projevili.

Mys­lím, že tato insce­na­ce je těž­ší na sle­do­vá­ní pro muž­skou část pub­li­ka. Pro­to­že při Vašich pádech z výš­ky bylo sly­šet, jak někte­ří muži zata­ju­jí dech a někte­ří i popo­se­dá­va­li při před­sta­vě, jak to bolí. Jak jste si jis­tý v těch­to chví­lích?
Je to kon­t­ro­lo­va­ná bolest. A pak, co je bolest? Čas­to neví­me, jak vel­ká bolest nás čeká, nemá­me odhad. Bolí to, ale s tím se počí­tá. Mys­lím si, že divák vidí, že to bolí. Ale je také spous­ta před­sta­ve­ní, kte­rá jsou nesmír­ně krás­ná, jako napří­klad v bale­tu, ale balerí­ny tam trpí mno­hem vět­ší­mi bolest­mi než já. V moder­ním tan­ci sebou taneč­ní­ci hází o zem a tak dále… Mys­lím, že míra boles­ti je u někte­rých před­sta­ve­ní pro­to na stej­ném stupni.

Jak bylo při­ja­to pre­mi­é­ro­vé uve­de­ní insce­na­ce Rapha­ël minu­lý týden?
Vytvo­ře­ní před­sta­ve­ní bylo veli­ce nároč­né, mno­hem nároč­něj­ší než u Anec­kxan­de­ra. Jsme na scé­ně dva. Na prv­ních třech uve­de­ních byli všich­ni bel­gič­tí kri­ti­ko­vé, naštěs­tí nej­dů­le­ži­těj­ší kri­tik napsal klad­nou recen­zi. To bylo povzbu­zu­jí­cí, ale i tak hod­ně stre­su­jí­cí, jak to dopad­ne. Je to ješ­tě těž­ší na sle­do­vá­ní pro divá­ky než Aneckxander.

Ješ­tě víc?
Ano, kaž­dý večer byl na před­sta­ve­ní někdo, kdo bre­čel. Je to vel­mi násil­né a mož­ná také pro­to, že to jsou lidé, se kte­rý­mi se zná­me. Mož­ná. Je to úpl­ně jiné s veli­ce spe­ci­fic­kým jazy­kem. Lidem od cir­ku­su se mož­né líbi­lo méně, ale my jsme spo­ko­je­ní a máme hod­ně pozvání.

V roz­ho­vo­ru pro Lido­vé novi­ny jste řekl, že od roku 2018 plá­nu­je­te novou eta­pu. Co chys­tá­te? Jiný způ­sob tvor­by?
Ano. Již nebu­du pra­co­vat s dra­ma­tur­gy­ní Bau­ke Lie­vens a budu popr­vé v živo­tě při­pra­vo­vat insce­na­ci na vel­kou scé­nu. Anec­kxan­der a moje pře­de­šlá před­sta­ve­ní byla vždy v roz­vr­že­ní scé­ny jako je teď v Pon­ci, že divák je nade mnou, je domi­nant­ní. A v dal­ší eta­pě pro­ho­dím role. Před­sta­ve­ní bude o Danii­lu Charm­so­vi, rus­ké­mu auto­ro­vi. Bude nás něko­lik akro­ba­tů – čty­ři nebo pět. Zapo­jí­me ty prv­ky, kte­ré jsou vní­ma­né jako níz­ké umě­ní. Kouz­la, cir­kus, diva­dlo s před­mě­ty, dále umě­lec, kte­rý bude dělat bunra­ku. Vzdá­me úctu těm­to umě­ním. Inspi­ra­cí bude jeden Charm­sův krát­ký text a mož­ná bude­me pou­ží­vat slo­va. A bude to trvat dvě až tři hodiny.

Hod­ně ces­tu­je­te, máte v tuto chví­li dvě před­sta­ve­ní, při­pra­vu­je­te dal­ší, píše­te kni­hu. Co Vám pomá­há nachá­zet rov­no­váhu na cestách?
Mám rád pes­t­rost, potře­bu­ju ji, tak­že stří­dat dvě před­sta­ve­ní je pro mě moc pří­jem­né. Vzal jsem si za ženu moji pro­fe­si, tak­že je těž­ké mít vztah, pro­to­že jsem pět nocí z měsí­ce doma. Ale to je teď tře­ba dělat. Anec­kxan­de­ra asi nebu­du moct hrát, až mi bude přes čty­ři­cet. Nevím. Je to krás­ný život. Je těž­ké najít pod­po­ru pro mou prá­ci, hod­ně papí­ro­vá­ní, ale jsem moc šťast­ný a vděč­ný, že to můžu dělat. Beru jako pri­vi­le­gi­um tvo­řit si ve svě­tě, kde se řeší spous­ta huma­ni­tár­ních pro­blé­mů, kri­zí, kdy pení­ze jdou více do zbro­je­ní než do kultury.

Pomá­ha­jí Vám na cestách něja­ké kon­krét­ní věci? Pro toto před­sta­ve­ní máte jis­té ritu­á­ly před uve­de­ním. Máte něco podob­né­ho na cestách?
Ano, pomá­há mi dodr­žo­vat ruti­nu. Jeden nesmy­sl­ný pří­klad za všech­ny (smích), pomá­há mi spát vždy ve stej­né síti hote­lů Ibis. Chá­pu, proč mají řetěz­ce tako­vý úspěch. Už nemám rád pes­t­rost v hote­lech, ori­gi­na­li­tu, expe­ri­men­ty, to mě mate. Vzbu­dí­te se v noci a říká­te si:„Kolik je hodin, kde to jsem?“ Takhle bez­peč­ně vím, kde najdu svět­lo. To pomá­há. A hlí­dat si stra­vu, i když je to na cestách těž­ké. Pak mi pomá­ha­jí mé kni­hy. Žiju v bato­hu, při­způ­so­bu­ji se.

Ale­xan­der Van­tour­nhout (Bel­gie, 1989) stu­do­val sou­čas­ný tanec na P.A.R.T.S. a jed­no­kol­ku na Éco­le Supé­rie­u­re des Arts du Cirque. Jako herec pra­co­val s Rol­fem Alme, zakla­da­te­lem Nor­ské diva­del­ní aka­de­mie ve Fredricksta­d­tu. Vytvo­řil něko­lik sólo­vých insce­na­cí včet­ně Cap­ri­ces (2014) a zmí­ně­no­ho Anec­kxan­de­ra (2015). V roce 2014 se Ale­xan­der spo­jil s Haral­dem Aus­t­bo a roz­ví­jel svůj zájem o impro­vi­za­ci. Z jejich spo­lu­prá­ce vzni­kl WAK (2014). V úno­ru 2017 měla pre­mi­é­ru jeho nej­no­věj­ší insce­na­ce Raphaël.