Tvořivá síla vzájemnosti

Foto: David Konečný

Ale­xan­der Van­tour­nhout před­sta­vil na letoš­ním roč­ní­ku fes­ti­va­lu Cir­ko­po­lis svůj nej­no­věj­ší duet Not Stan­ding – Throu­gh the Gra­pe­vi­ne. Spo­leč­ně s Axe­lem Gué­ri­nem roze­hrá­va­jí uhran­či­vou podí­va­nou. Zpr­vu nesmě­le zkou­ma­jí svá těla, jejich roz­díl­né pro­por­ce. Prv­ní let­mé, nesmě­lé dote­ky v pozvol­ném tem­pu ote­ví­ra­jí pomy­sl­né dve­ře do jejich jevišt­ní labo­ra­to­ře. Expe­ri­men­tu­jí s tělem v mno­ha ohle­dech, pri­már­ně však hle­da­jí v pes­t­ros­ti a vari­a­ci doty­ků mož­nos­ti pro­po­je­ní svých těl, až k jejich siam­ské­mu spo­je­ní. Tes­tu­jí i fyzi­kál­ní vlast­nos­ti a mož­nos­ti pohy­bu lid­ské­ho těla i prá­vě zro­ze­ných jevišt­ních bytos­tí. V důmy­sl­ně vysta­vě­ném tem­pu a v neu­vě­ři­tel­né gra­da­ci. Úči­nek zná­so­bu­je všu­dypří­tom­ná hra­vost pro­tknu­tá vti­pem a mír­nou ironií.

Výcho­zí motiv je pros­tý, při­tom nápa­di­tý. Dvě téměř nahá muž­ská těla (antic­kých tva­rů jen se zaha­le­ný­mi bed­ry) stej­né­ho vzrůstu, při­tom roz­díl­ných pro­por­cí. Výš­ka pasu, dél­ka rukou, nohou, krku… (Již v před­sá­lí diva­dla Ponec si mohl pozor­ný divák všim­nout insta­la­ce Kabi­net sou­čás­ti i „pře­de­hry“ cho­re­o­gra­fie – kte­rá na těles­né dispro­por­ce obou inter­pre­tů expli­cit­ně pou­ka­zu­je. Kaž­dý z pří­tom­ných si pak mohl sám pře­mě­řit, jak vyso­ké je jeho tělo v sedu, jaké má rozpě­tí paží, posta­ve­ním na dvě váhy zjis­tit, zda rov­no­měr­ně zatě­žu­je obě nohy etc. Star­ší gene­ra­ci muž­ské­ho pub­li­ka to moh­lo při­po­me­nout pro­cedu­ry při odvo­du na voj­nu.) Úvod­ní pasáž evo­ku­je zpr­vu nesmě­lé setká­ní dvou dospí­va­jí­cích, dospě­lých, prv­ní poku­sy o sblí­že­ní, let­mé přá­tel­ské dote­ky. Záhy pře­růs­ta­jí v klu­kov­ské pomě­řo­vá­ní jed­not­li­vých těles­ných par­tií a doved­nos­tí daných fyzi­o­lo­gic­kou roz­díl­nos­tí, v jis­tých oka­mži­cích jsou škádle­ním a mož­ná i vyta­ho­vá­ním se jed­no­ho před dru­hým, koho pří­ro­da pro tu kte­rou situ­a­ci lépe vyba­vi­la, občas je lze vní­mat i jako sou­pe­ře­ní o domi­nan­ci. V hle­diš­ti tu a tam zazní­vá smích a také napo­me­nu­tí jed­no­ho z divá­ků, kte­rý by rád dění na jeviš­ti vní­mal váž­ně, ale je ostat­ní­mi rušen… To ve výsled­ku jen dal­ší smích rozdmýchává. 

Foto: David Konečný

Když se těla pnou jako vinná réva

Zdů­raz­ňo­vá­ní roz­dí­lů, jak se záhy začne vyje­vo­vat, pře­stá­vá být zas tak důle­ži­té. Nao­pak se dispro­por­ce stá­va­jí sta­veb­ním kame­nem a asi jsou i výho­dou, kte­rá brzy obě­ma pro­ta­go­nis­tům umož­ní pro­po­jo­vat těla jak puzzle a nachá­zet mož­nos­ti neče­ka­ných spo­je­ní, hle­dá­ní rov­no­váhy, prv­ních spo­leč­ných kro­ků až po pohyb v srůstu. Postup­ně pozná­va­jí svá těla, od dote­ků přes vzá­jem­nost v spo­leč­ném pohy­bu, schou­le­ní i kou­le­ní až po spo­je­ní v napros­té sym­bi­óze. Jsme svěd­ky sply­nu­tí těl a souzně­ní duší mis­trů mini­ma­lis­tic­ké akro­ba­cie, hadích mužů, mís­ty i milen­ců, vidě­no sub­jek­tiv­ně. Spo­leč­ně pokou­še­jí fyzi­kál­ní záko­ni­tos­ti a zkou­še­jí, co vše je ješ­tě mož­né, resp. co jejich těla zvlád­nou. Před divá­ky roze­ví­ra­jí vějíř obra­zů roz­lič­ných kon­ste­la­cí, jed­nou jak z Kámas­út­ry, jin­dy jak z atla­su myto­lo­gic­kých a jiných fan­task­ních tvo­rů s jed­nou, někdy dvě­ma hla­va­mi a množ­stvím kon­če­tin. Vtip je stá­le pří­tom­ný. Koho je to ruka, noha? Moje! Ne, moje. (Scé­na jak z Našich furi­an­tů, jen beze slov.) Nezbyt­nost doty­ku, vzá­jem­nos­ti. Síla, něha i hra­vost, pře­tla­čo­vá­ní a pomě­řo­vá­ní sil. Cho­re­o­gra­fii lze vní­mat i jako para­le­lu part­ner­ských vzta­hů, svou inti­mi­tou, tem­pem a dyna­mi­kou, občas­ný­mi pro­mě­na­mi nálad i výsled­ným vyzně­ním. Sta­čí vzpo­me­nout na počá­teč­ní nesmě­lé sezna­mo­vá­ní, oťuká­vá­ní a sbli­žo­vá­ní, obje­ve­ní kouz­la sou­hry, fas­ci­na­ci souzně­ním, všech­ny vari­a­ce tan­ce rukou, nohou. A též neče­ka­né odta­že­ní, sou­pe­ře­ní a opě­tov­né obje­tí. Vzdu­chem letí tělo, náskok bed­ry na cho­di­dla dru­hé­ho zabrá­ní pádu. A také tou­ha nahléd­nout výš, za obzor. Závě­reč­ná sou­hra při pozve­dá­vá­ní? Jak se jeví život, svět při pohle­du z výš­ky do dáli? Stří­dá­ní rolí, kdo komu bude židlí, mož­ná trů­nem, aby dohlé­dl až do nebes? Vyvr­cho­le­ním je sto­jí­cí posta­va s „daro­va­ný­ma“ noha­ma (ver­ti­kál­ní spo­je­ní cho­di­dly), kdy se může téměř oblak dotýkat.

Kon­cept & cho­re­o­gra­fie: Ale­xan­der Van­tour­nhout
Vznik­lo ve spo­lu­prá­ci s: Emmi Väisä­nen & Axel Gué­rin
Skla­da­tel: Andrea Bel­fi
Dra­ma­tur­gie: Rudi Laer­mans
Light design: Caro­li­ne Mathieu, Har­ry Cole
Tech­ni­ka: Rinus Samyn
Kos­týmy: Anne-Cathe­ri­ne Kunz
Scé­no­gra­fie: Bjorn Ver­lin­de
Kon­zul­ta­ce: Anne­le­en Kep­pens, Maria Ferre­i­ra Sil­va
Podě­ko­vá­ní: Sébas­ti­en Hen­dric­kx, Vera Tus­sing, Esse Vanderbruggen

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Petr Kilian

Věčný snílek, idealista, nedostudovaný bohemista, dlouholetý kavárník a příležitostný flamendr, ctitel díla Bohuslava Reynka, Václava Hraběte, Filipa Topola a Ivana Martina Jirouse. O divadle začal psát před čtyřmi lety, občas též o literatuře a filmu, jako redaktor Artiklu. V oboru předškolní pedagogika stále píše maturitní práci na téma Vánoční besídka v mateřské škole.