A pak jsem dostal nápad, že si půjdu zaběhat

Čas je nedo­stat­ko­vé zbo­ží. Je ho málo a je dra­hý. Měřím dobu, za kte­rý doběh­nu do prá­ce, hodi­ny, kte­ré ješ­tě můžu pro­spat, minu­ty do odjez­du tram­va­je i vte­ři­ny než se mi uva­ří sní­da­ně. Dělám to auto­ma­tic­ky, a i když nesná­ším mate­ma­ti­ku, neu­stá­le počí­tám. Nej­ra­dě­ji bych nepo­čí­ta­la nic, ale jde to vůbec? Tak bychom stih­li všech­no, co chce­me a nemě­li na závěr pocit, že neu­stá­le běží­me na pomy­sl­ném pásu jako tihle Runners.

---

Insce­na­ce sou­bo­ru Cirk La Puty­ka Run­ners je syno­ny­mem ply­nu­tí. Neu­stá­lé­ho, nikdy nekon­čí­cí­ho pohy­bu per­pe­tum mobi­le. Hlav­ním scé­no­gra­fic­kým prv­kem a záro­veň hyba­te­lem dění je obrov­ský (na míru vyro­be­ný) běžec­ký pás. Čtve­ři­ce per­for­me­rů  vyprá­ví pro­střed­nic­tvím (nejen) pohy­bu, spe­ci­fic­ké­ho pro kaž­dé­ho z nich život­ní pří­běh ovliv­ně­ný osob­ní­mi zážit­ky. Všech­ny mají ale spo­leč­né­ho jme­no­va­te­le – dětin­skou radost z extrém­ní­ho pohy­bu. Ať už je to skok do bazé­nu, akro­ba­cie nebo zbě­si­lá cyk­lis­tic­ká jíz­da z kop­ce. Tyhle adre­na­li­no­vé „spor­ty“ lidé vět­ši­nou vyhle­dá­va­jí, pro­to­že v nich vyhle­dá­va­jí jako kom­pen­za­ci stre­su i relaxaci.

Pás, po kte­rém per­for­me­ři běží, se neu­stá­le zrych­lu­je až se na něj někdo záko­ni­tě zří­tí a zůsta­ne ležet. V sou­čas­ném dis­kur­zu nad­pro­duk­ce, bez­pre­ce­dent­ní­ho plý­vá­ní (i sila­mi) je „nebě­žet“ hřích a úna­vu a potře­ba odpo­čin­ku dože­ne spíš něco, čemu se pře­zdí­vá FOMO – Fear of mis­sing out.

Na insce­na­ci Run­ners se dra­ma­tur­gic­ky podí­lel (kro­mě Pet­ra Erbe­se) i Vik­tor Čer­nic­ký. Tvůr­ce insce­na­ce PLI (při­po­meň­te si recen­zi Mar­tin Macháč­ka – odkaz ZDE), kte­rá se v mých očích kdy­si sta­la syno­ny­mem nikdy nekon­čí­cí prá­ce a vrt­ka­vos­ti pev­ný bodů naše­ho živo­ta, podob­ně jako v pří­bě­hu našich běžců.

„Eve­ry­thing was fast and then, I couldn’t move.“

Běž­ce (Dora Sulžen­ko Hoš­to­vá, Jakub Slo­vák, Marc Brillant a Sabi­na Boč­ko­vá) dopro­vá­zí na jeviš­ti živě hra­jí­cí hudeb­ní­ci Vero­ni­ka Linhar­to­vá a Jan Čtvrt­ník. Run­ners jako celek umoc­ňu­jí moji obli­bu v novo­cir­ku­so­vých pro­duk­cích. Nejen pro­to, že jejich koná­ní má vel­mi sil­né a aktu­ál­ní kono­ta­ce, ale také pro­to­že per­for­me­ři klou­bí fyzic­kou výba­vu a mul­ti­dis­ci­pli­nár­ní nadá­ní, kte­ré jim dovo­lu­je kom­bi­no­vat na pro­fe­si­o­nál­ní úrov­ni hned něko­lik umů najed­nou. Zpěv, jízdu na kole, tanec, běh, cyr whe­el, sto­ry­tel­ling i herec­tví. Tohle všech­no v sobě kom­bi­nu­je insce­na­ce Runners.

Všich­ni jme středo­bo­dy našich vlast­ních mik­ro­vesmí­rů a naše tragé­die (ale i rados­ti) se vždy sub­jek­tiv­ně a zce­la při­ro­ze­ně zda­jí být těmi nej­dů­le­ži­těj­ší­mi. Někdy ale sta­čí pood­stou­pit a na svůj pří­běh se podí­vat z dál­ky. A ta dál­ka (vní­ma­ná z hle­dis­ka času i vzdá­le­nos­ti) čas­to může být vodít­kem k nale­ze­ní nové per­spek­ti­vy. Pomá­há mi zpo­ma­lit, zasta­vit se, nejen žít, ale tře­ba si to vše i dovo­lit pro ten­to­krát plně prožít.

Run­ners
Režie: Ros­ti­slav Novák ml., Vít Neznal
Kos­týmy: NoN Gra­ta, Miku­láš Bruk­ner
Dra­ma­tur­gie: Petr Erbes, Vik­tor Čer­nic­ký
Cho­re­o­gra­fie: Dora Sulžen­ko Hoš­to­vá
Hud­ba: Jan Čtvrt­ník, Vero­ni­ka Linhartová