Umění disponuje schopností nacházet jazyk, vlastně nekonečné množství jazyků, skrze které lze poznávat svět a učit se, chápat jeho zákonitosti jak na individuálně, tak kolektivně. Estetický zážitek představuje zkušenost, která se může výrazně zapsat do našeho mimouměleckého života, pozměnit perspektivu, se kterou nazíráme na své okolí, může nám zprostředkovat pocity socializace i izolace, může být momentem procitnutí i uzavření se. A právě tuhle všestrannost se všemi svými přesahy a potenciály pro mě vystihl 25. ročník festivalu současného performativního umění Mladi levi v Lublani.
Za festivalem stojí nezisková slovinská organizace Bunker, která je zároveň posledních devět let ve vedoucí pozici evropského projektu Create to Connect -> Create to Impact. Jednou z mnoha aktivit tohoto mezinárodního programu, momentálně spojujícího 14 kulturních institucí po celé Evropě, včetně pražského Institutu umění, je spolupráce s mladými kritiky a teoretiky, jejich propojování i vzdělávání a podporovaní výzkumů v oblasti uměnovědní. Rozmach projektu totiž skutečně integruje veškeré oblasti spojené s nezávislou kulturou a jejím dopadem, tedy nejenom ty, které se týkají přímé podpory konkrétních umělců a jejich tvorby.
Ve čtvrtek 25. srpna se ve Staré městské elektrárně, alternativním kulturním prostoru zřizovaném právě organizací Bunker, sešli hosté festivalu Mladi levi, aby společně s mluvčími a zastupiteli některých členských organizací zreflektovali dosavadní úspěchy projektu CtC -> CtI a společně se mimo jiné připravili na předání žezla portugalským kolegům. „Naučili jsme se hodně, trochu trpěli a dobře se bavili.“ říká v úvodu Alma R. Selimović, současná ředitelka Bunkeru. A není se čemu divit, pod hlavičkou CtC -> CtI byly odprezentovány desítky uměleckých počinů, do kterých se například zapojila i německá skupina Rimini Protokoll s inscenací 100% Lisabon.
CtC -> CtI nefunguje na úrovni jednotlivých aktivit, ale jeho účel je udržitelný v širokém slova smyslu. Cílem projektu je především vytvářet metodologie a produkční nástroje, které budou moci následně přebírat další a další umělecké instituce i jednotlivci. Skrze své aktivity nachází praktická řešení, spojená se základní ekonomickou podporou nezávislých umělců, ale také ukazují širokou škálu možností, jakými může tvorba více zohledňovat svůj sociální dopad a časoprostor, ve kterém se nachází. Jedním z mnoha vyústění několikaleté snahy, je vydání knihy Social Impact in Arts and Culture editované Ivou Kosmos a Martinem Pogačarem. Jedná se vůbec o první odbornou publikaci, která se zabývá sociálním přesahem v umění a ptá se jak po původu tohoto fenoménu, tak po jeho současných podobách. Jedním z prezentujících knihy a témat s ní spojenými byl například Istvan Szakats, ředitel rumunské organizace AltArt. Mezi mnoha různými aktivitami se zabývá organizací festivalu pro romskou menšinu. „Utlačovaná skupina je často nucená komunikovat jazykem těch, kteří jsou nad nimi.“, komentuje současnou situaci a poukazuje na skutečnost, že cílem není umělecky kolonizovat utlačovanou skupinu, ale naopak s ní zahajovat rovnocenný dialog.
Abych byla konkrétní, příkladem činnosti, kterým se organizace sdružené evropskou kulturní podporou v malém měřítku věnují, je třeba Kos stoletja (Tanja Radež & Nada Žgank). Ku příležitosti čtvrtstoletí festivalu Mladi levi vytvořili umělci tzv. rekompozici. Z umělecky upravených odložených předmětů, starých bannerů nebo vyřazených módních kousků přátel festivalu vznikla originální kolekce festivalových atributů. Tenhle „merch“ si mohli návštěvníci pro tento účel vzniklé galerie pořídit za cenu, kterou se jim podařilo s umělci vyhandlovat, tedy nejčastěji dobrovolný příspěvek.
Nechyběl ani happening neboli intervence ve veřejném prostoru s názvem Words. Chorvatský umělec Siniša Labrović se ostře a velmi kriticky vymezuje vůči neoliberálnímu kapitalismu. Spolu s festivalovými hosty vyrazil do ulic s transparenty reprezentujícími jedenáct slov, které podle něj vystihují současnost. Slovníkové výklady pojmů jako dítě, peníze nebo kreativita se vesele kymácely nad hlavami „mladých lvů“, kteří si razili cestu mezi turisty podél kanálu až na Prešerenovo náměstí. V kontextu nedávných demonstrací vyvolala taková intervence mnoho pobavených pohledů, ale i otázek. A tak se onen kýžený sociální dopad dal vysledovat už během relativně krátké procházky pod vlajkou několika málo slovníkových hesel.
Aktivit bych mohla popsat mnoho, opřít je o přesná statistická data a vychválit jednotlivce i celé instituce. Cílem tohoto článku je však spíše uvedení existence projektů jako je CtC -> CtI do povědomí české umělecké scény. Jak při závěrečné debatě v rámci festivalového Art Café zmínila slovinská performerka a aktivistka Lea Kukovičič, nejde o vytváření politického umění, ale o to, dělat umění politicky. Jen tak se můžeme dotknout skutečného uměleckého sociálního dopadu. A za sebe můžu na závěr jen potvrdit, že by české nezávislé umělecké, ale především divadelní scéně, značně pomohlo převzít metodologii a zkušenosti, sesbírané za posledních devět let osobnostmi kolem slovinského Bunkeru a kolem CtC -> CtI.
