Dobré jitro pane Samso

Foto: Jakub Červenka

Před­sta­vi­tel Řeho­ře Sam­sy Ondřej Vin­klát si na scé­ně při­pra­vu­je svůj malý Dogville . — osob­ní pro­stor rámo­va­ný bílou gafou na čer­ném bale­ti­zo­lu. Půdo­rys bez­peč­né­ho úto­čiš­tě, kte­ré se pro­mě­ní v noč­ní můru, mís­to mani­pu­la­ce, pokry­tec­tví a prizma­tem stav­by kla­sic­ké­ho dra­ma­tu i k závě­reč­né kata­stro­fě. Dogville.


Až na to, že jde o pohy­bo­vou inter­pre­ta­ci Pro­mě­ny Fran­ze Kaf­ky. Dob­ro­vol­ně při­stu­pu­ji na pro­mě­nu, tedy meta­mor­fó­zu diva­del­ní­ho kla­mu. V tom­to pří­pa­dě pro­mě­nu člo­vě­ka v hmyz.  A nejen obra­zo­vé pro­mě­ně, ale také pro­mě­ně pohy­bo­vé­ho slov­ní­ku taneč­ní­ka a jeho part­ne­rů, z nichž se stá­va­jí všu­dypří­tom­né dlou­hé hmy­zí končetiny.

Pro­mě­na v jinou bytost skr­ze pohyb je vždyc­ky výzva. V pří­pa­dě Dek­ka­dan­cers sku­teč­ně evo­ko­va­la pocit, že se člo­věk ocitnl upro­střed mraveniště.

Reži­sér Ště­pán Beny­ovsz­ký pra­cu­je s jed­no­du­chou barev­nou sym­bo­li­kou. Oddě­lu­je čer­nou a bílou “stra­nu” význa­mo­vě i skr­ze kos­tým­ní výpra­vu a scé­no­gra­fii Pav­la Knolle­ho. A teď schvál­ně, kdo je v tomhle pří­bě­hu dob­rý a kdo zlý?

Jed­not­li­vé čle­ny rodi­ny cha­rak­te­ri­zu­jí gro­tesk­ní pohyb a expre­si­o­nis­tic­ké výraz tvá­ře jako v němém fil­mu. Jedi­ný člen rodi­ny, jež se liší cha­rak­te­rem, posto­jem i cho­vá­ním je Řeho­řo­va sest­ra Mar­két­ka (Ive­ta Krme­lo­vá). Osci­lu­je někde mezi gro­tesk­ním svě­tem spo­řá­da­né rodi­ny a svě­tem za dveř­mi bra­t­ro­va poko­je. Jejich sou­ro­ze­nec­ké napo­je­ní i její sou­cit vůči bra­t­ro­vi inter­pre­tu­je v ústřed­ním due­tu, z něhož čiší empa­tie a náklon­nost. To je ale jeden z mála záchvěvů inter­pre­ta­cí citu ze stra­ny “bílé” rodi­ny. Zapad­ne ale brzy mezi recyk­la­ci kari­ko­vá­ní postav. Repe­ti­ce bez gra­da­ce upa­dá do stereotypu.

Sam­so­va rodi­na (podob­ná něčím iko­nic­ké Adam´s Fami­ly) je inter­pre­to­vá­na jako necit­li­vá, prag­ma­tic­ká a nebýt dovyprá­vě­ní pří­bě­hu skr­ze voiceo­ver Jiří­ho Lábuse, sko­ro až pochy­bu­ji o schop­nos­ti jejích jed­not­li­vých čle­nů jaké­ho­ko­li citu smě­rem k vlast­ní­mu syno­vi. Hyper­bo­lu a někdy až čer­ný humor, na nichž je seri­ál Adam­so­va rodi­na posta­ve­na v tom­to pří­pa­dě absen­tu­je. Je ale mož­né, že přes­ně tak­to má být rodi­na  pod­le Dek­ka­dan­cers vní­má­na — jed­no­du­še, prů­hled­ně, plo­še a bezcitně.

Nej­vět­ší absur­di­tu samot­né před­lo­hy vidím v reál­ném pro­blé­mu Řeho­ře Sam­sy. Netrá­pí jej tolik jeho nevy­svět­li­tel­ná pro­mě­na ani vztah a postoj jeho vlast­ní rodi­ny, ale otáz­ka, jak se s tímhle nově nabi­tým tělem dosta­ne včas do prá­ce. S tou­to lin­kou pří­bě­hu, ale insce­na­ce pra­cu­je mini­mál­ně, což je ško­da. Tou­ha po spl­ně­ní všech povin­nos­tí a maxi­mál­ní výkon by totiž moh­ly být jed­ním z aktu­ál­ních výkla­dů Kaf­ko­va podobenství.

Navzdo­ry pohy­bo­vě vrs­tev­na­té­mu ztvár­ně­ní pro­mě­ny se mi z této inter­pre­ta­ce absurd­ní dile­ma pra­cov­ní povin­nos­ti a neschop­nos­ti poně­kud vytrá­cí. Vnitř­ní život Řeho­ře jako­by byl něčím, co není tře­ba víc roz­ví­jet. Při­tom jej pova­žu­ji (hned po samot­né pro­mě­ně v hmyz) za jed­nu z linií pří­bě­hu s něj­vět­ším poten­ci­á­lem. Čeho mám ale víc než dost je ode­všad vyču­hu­jí­cí kari­ka­tu­ra postav.

Pohy­bo­vý poten­ci­ál sou­bo­ru Dek­ka­dan­cers zůstal nevy­u­ži­tý, pře­vál­co­va­ný jed­no­duš­ším režij­ně-dra­ma­tur­gic­kým klí­čem. Pro­mě­na nedo­sa­ho­va­la síly Trie­ro­va Dogvillu přes­to, že vychá­ze­la z tak mno­ho­vrs­tev­na­té­ho mate­ri­á­lu jako je prá­vě Kaf­ko­va povídka.

Pro­mě­na
Režie: Štěpán Beny­ovsz­ký
Cho­re­o­gra­fie: Ondřej Vin­klát, Štěpán Pechar
Hud­ba: Lohnie John­son, Djan­go Reind­har­dt, Latcho Drom, The Mills Bro­thers, Hauschka, Rone, Ondřej Vin­klát (rekom­po­zi­ce)
Hlas: Jiří Lábus

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Veronika Hrabalová

Absolvovala divadelní vědu na Filozofické fakultě MUNI. Léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Aktivně se účastní divadelních, pohybových a tanečních festivalů (OST-RA-VAR, Teatrum Kuks, Korespondance, Tanec Praha, Bazaar aj.). Prošla seminářem bolywoodského a indického tance Venduly Uhýrkové, pohybovým seminářem Martina Packa, Taneční dílnou Michala Záhory, workshopem Moje tělo s Martinem Talagou a jeho projektem SOMA a neustále se snaží zdokonalovat na contemporary dance classes Dagmar Voudouragkaki.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.