Pionýr zbytečné práce

I když se to nezdá, úva­hy o podo­bě doko­na­lé­ho svě­ta mají spous­tu spo­leč­né­ho s neko­neč­ným pře­sou­vá­ním dat ve firem­ních tabul­kách, pojíž­dě­ním vyso­kozdviž­ným vozí­kem ve spe­dič­ních halách i úmor­ným rov­ná­ním zbo­ží do prázd­ných regá­lů. Všech­no jsou to čin­nos­ti úpl­ně zby­teč­né a přes­to vyčer­pá­va­jí­cí. Perfror­mer Vik­tor Čer­nic­ký se jimi širo­ce zao­bí­rá ve své scé­nic­ké ese­ji PLI. V gro­tesk­ní vizi hle­dá ide­ál­ní svě­to­vé (niko­liv však poli­tic­ké) uspo­řá­dá­ní, jakousi úhled­nost v jinak cha­o­tic­ké struk­tu­ře. Nako­nec kon­sta­tu­je, že hle­dá­ní ide­á­lu krá­sy může být stej­ně nároč­né jako pra­co­vat v nelid­ských podmínkách. 

Vik­tor Čer­nic­ký ve svém dru­hém sólu PLI sice vychá­zí z Leib­ni­t­zo­vy filo­so­fie, ale jeho inspi­ra­ce jako­by pra­me­ni­la i z jiné­ho zdro­je, kon­krét­ně z pojed­ná­ní Prá­ce na hov­no brit­ské­ho antro­po­lo­ga Davi­da Gra­be­ra (celé zně­ní nalez­ne­te na webu A2larm a pře­čte­ní vře­le dopo­ru­ču­ji). Autor se v něm (s iro­nií vlast­ní i pro per­for­me­ra) zamýš­lí, proč je sou­čas­nost tak absurd­ní a proč už to pro někte­ré rezig­no­va­né jedin­ce není mnoh­dy ani div­né nebo podezřelé.

Per­for­mer při­chá­zí na scé­nu nejis­tě jako zeměmě­řič, nad mapu svě­ta zmí­ta­né­ho cha­o­sem, kte­rou musí přespat a uhla­dit. Odchá­zí jako suve­rén­ní deve­lo­per, co ze svě­ta samot­né­ho neza­ne­chal jedi­nou smít­ku a vítě­zo­slav­ně ode­vzdal díl své „prá­ce na hov­no“. Podob­ně jako v pře­de­šlém sólu Paro­la­po­lea si i zde Čer­nic­ký vysta­čí s mini­mem pro­střed­ků — sám se sebou, nepo­pi­ra­tel­ný­mi kome­di­ál­ní­mi vlo­ha­mi a neži­vým před­mě­tem. Tyč z Paro­la­po­lei nahra­di­lo přes dva­cít­ku židlí a čtver­co­vá, drob­ně vyvý­še­ná plat­for­ma vyme­zu­jí­cí hra­cí pro­stor, uni­ver­sum plo­ché Země. Pre­ciz­ní roz­dě­le­ní na svět uvnitř a vně bílé­ho čtver­ce naru­šu­je pro­vo­ka­tiv­ně poho­ze­ná židle na pod­la­ze mimo her­ní plo­ši­nu. Jinak se vše ode­hrá­vá v přís­ném řádu. Čer­nic­ký ten­to­krát nepo­u­ží­vá žád­ný atmo­sfé­ric­ký soun­d­track, hlav­ní zvu­ko­vou vrst­vu tvo­ří ryt­mic­ké, nepře­tr­ži­té podu­pá­vá­ní. S kaž­dou pře­ne­se­nou židlí také vzrůs­tá rafi­no­va­nost, s níž per­for­mer židle zamo­tá­vá jed­nu do dru­hé, vrst­ví je v bizar­ní skulp­tu­ry, až z nich v závě­reč­ném vypě­tí sesta­ví vprav­dě barok­ní veledílo.

Insce­na­ce je sice úhled­ná, akce na sebe nava­zu­jí v přís­né posloup­nos­ti, ale per­for­mer si přes­to dovo­lí drob­né zci­ze­ní, emo­ci, kte­rá nese­dí do jeho odda­né­ho výzku­mu pro­sto­ru. Nejsou to ale ges­ta pře­hna­ná, spí­še přes­ná, zábav­ná a vede­ná s obrov­skou vnitř­ní inte­gri­tou a dra­ma­tur­gií. Sle­do­vat pře­chod mezi stra­chem z nezná­mé­ho mís­ta, osty­chem před hro­ma­dou židlí a násled­ným poci­tem nad­vlá­dy nad hro­ma­dou zpra­co­va­né hmo­ty je hoto­vou diva­del­ní rozko­ší. Kaž­dý Čer­nic­ké­ho krok je napí­na­vým dob­ro­druž­stvím — a při někte­rých obzvláš­tě vypja­tých akro­ba­tic­kých pasá­žích do ticha pro­ni­ka­jí drob­ná zahřmě­ní pada­jí­cích kapek potu z čela niko­liv per­for­me­ra, ale vzru­še­né­ho pub­li­ka. Čer­nic­ký se v nich stá­val na prv­ní pohled zpo­ma­le­ným cha­me­le­o­nem číha­jí­cím na kořist, kte­rý ve zlom­ku vte­ři­ny vystar­to­val. Podob­né kej­kle dopro­vá­ze­li divá­ci, ale­spoň na pre­mi­é­ře výkři­ky jako: „Ježiš pozor!“.

Základ insce­na­ce, obse­dant­ní tou­hu pře­tvo­řit svět k ide­á­lu krá­sy, ale mohl Vik­tor Čer­nic­ký ovlád­nout díky dal­ší důle­ži­té veli­či­ně — času. Málo­kdy se poda­ří, že si dají tvůr­ci dosta­tek pro­sto­ru pro rea­li­za­ci a zrá­ní insce­na­ce, při čemž sám per­for­mer v PLI tema­ti­zo­val jeho nedo­sta­tek. Řada pro­jek­tů vzni­ká narych­lo, uspě­cha­ně. Zde si per­for­mer dovo­lil pre­zen­to­vat prá­ci v růz­ných fázích tvor­by a vybrou­sit posled­ní detaily.

PLI není jenom skvě­lá insce­na­ce, ale vizi­o­nář­ský počin, futu­ris­tic­ké okén­ko do budouc­nos­ti diva­dla, kde nebu­de pla­tit fun­da­men­tál­ní dodr­žo­vá­ní žán­ro­vých kon­ven­cí. Ty jsou pře­žit­kem. Ces­ta pat­ří dale­ko ote­vře­něj­ším for­mám, nehle­dě na to, jest­li se jed­ná o per­for­man­ce, čino­hru, con­tem­po­ra­ry, nový cir­kus nebo nedej bože balet. Navzdo­ry kon­zer­va­tiv­ní­mu main­stre­a­mo­vé­mu úzu i stráž­cům zkost­na­tě­lých norem uvnitř taneč­ní komu­ni­ty zde začí­na­jí vzni­kat spon­tán­ní poči­ny, kte­rým kro­mě kurá­že bou­rat vži­té elit­ní pořád­ky, nechy­bí kva­li­ta. Vik­tor Čer­nic­ký, jeho tým i jejich gene­rač­ně blíz­cí tvůr­ci (tře­ba i z řad jeho spo­lu­žá­ků) zřej­mě zaži­jí jakousi „dal­ší diva­del­ní refor­mu“, kte­rá ukot­ví sou­stav­né klí­že­ní a pro­sa­ko­vá­ní žánrů a zacho­vá diva­dlo jako živé umě­ní, niko­liv muze­ál­ní ana­chro­nis­mus. Těž­ko říct, zda to bude pro­ces stej­ně ele­gant­ní a nobles­ní s jakým ho zvěs­tu­je per­for­mer ve své inscenaci.

Kon­cept, cho­re­o­gra­fie, per­for­man­ce: Vik­tor Černický
Scé­no­gra­fie: Dra­ho­mír Stulír
Lighting design: Zuza­na Režná
Dra­ma­tur­gie: Lukáš Karásek