Pochopení vyjímečných

Téma cho­re­o­gra­fie Ent­ro­py #251, tedy Mít odva­hu být out­si­de­rem, dostal Jiří Bar­to­va­nec zadá­no. Je mu ale více než vlast­ní, a tak ho zpra­co­vá­vá ve vel­mi intim­ní, auto­bi­o­gra­fic­kou výpo­věď. I run, I sweat, I dan­ce je mimo jiné napsá­no kří­dou na tma­vém bale­ti­zo­lu jako na tabu­li, kte­rou Jiří při tan­ci smý­vá potem své­ho těla. Jeho pot, jeho vyčer­pá­ní, úna­va, tápá­ní i bolest. Kolik úsi­lí musí člo­věk vyna­lo­žit, když chce jít vlast­ním smě­rem a když se vymyká? 

Taneč­ník při­chá­zí na scé­nu z pra­vé­ho rohu jeviš­tě (Na kon­ci odchá­zí syme­t­ric­ky vle­vo). Při­pa­dá mi jako princ. Mož­ná je to tem­nou tajem­nou hud­bou, kte­rá aso­ciu­je hudeb­ní pod­kres pou­ží­va­ný v pohád­kách, když se ode­hrá­vá něco nad­při­ro­ze­né­ho. Mož­ná je to v ele­gant­ním drže­ní jeho těla. Bosé nohy pře­jdou po svě­tel­ném paprsku a Jiří začí­ná psát. Pokrý­vá pod­la­hu útrž­ky vět, kte­ré mu běha­jí hla­vou. Slo­va jsou pos­ly rozu­mu. Sna­ží se zuři­vě popsat a vysvět­lit myš­len­ky. Kří­da, kte­rou píše, vypa­dá chví­le­mi jako kopí. Mysl se psa­ním uvol­ňu­je, jeho tělo ale škr­tí prů­svit­ný latex tělo­vé bar­vy. Umě­lá hmo­ta sta­hu­je kaž­dý sval. Je to naše dru­há kůže, kte­rou jsme si vytvo­ři­li, abychom skry­li naše oprav­do­vé já. Prá­vě to chce ale Jiří Bar­to­va­nec osvobodit.

Hud­ba vzlí­ná pří­mo ze scé­ny. Mezi řadou slov napsa­ných na pod­la­ze je umís­tě­na skulp­tu­ra posta­ve­ná z čer­ných repro­be­den. V jed­nu chví­li se zaha­lí do kou­ře a svět­la a sta­ne se malým kot­lem, sau­nou, peklem, ve kte­rém se může odpa­řit, vysá­lat všech­na nahro­ma­dě­ná tíseň, co v něm kypí. Tělo se napí­ná a krou­tí. Něco potře­bu­je jít ven. Chce se vyven­ti­lo­vat, chce, aby Jiří roz­mlá­til meloun o pod­la­hu a roz­bě­hl se zuři­vě do kola s obří bílou kří­dou v ruce, kte­rá teď při­po­mí­ná spí­še sle­pec­kou hůl. Musí se una­vit, aby nemu­sel pře­mýš­let, pře­mýš­let o tom, že je jiný.

A pak se Jiří zasta­ví… Mož­ná to není on, kdo by se měl měnit. Mož­ná, že jsou to ostat­ní. Obra­cí se k divá­kům a vybí­rá si z nich oběť, aby jí dal oku­sit poci­ty, kte­ré out­si­der pro­ží­vá. Posa­dí ji na jeviš­tě čelem k lač­né­mu davu, kte­rý hle­dí a oče­ká­vá. Pří­znač­né je, že na sebe roli divá­ka vza­la taneč­ní kri­tič­ka a per­for­mer­ka Nina Van­ge­li, kte­rá ve svém pro­fes­ním i život­ním pří­stu­pu roz­hod­ně s davem nesplý­vá a odva­hu být out­si­de­rem celý život měla. A pak se cho­re­o­gra­fie vykle­ne v plou­žák obou per­for­me­rů (Kdo viděl insce­na­ci Les­sons of Touch, kte­rou Jiří spo­lu­cho­re­o­gra­fo­val, mož­ná si na ní tady vzpo­me­ne). Spo­leč­ný tanec, ve kte­rém však opro­ti Les­sons of Touch vidím tanec mat­ky a syna, jako­by při­ne­sl pocho­pe­ní a smí­ře­ní. S koru­nou vytvo­ře­nou ze šipek, v naho­tě, může se Jiří vrá­tit k tomu nej­čist­ší­mu, nej­při­ro­ze­něj­ší­mu já, k dítě­ti v sobě a my tuší­me, že latex už neob­lék­ne, že u něj pro­běh­la vnitř­ní transformace.

Otáz­kou zůstá­vá, nako­lik onu trans­for­ma­ci pocí­til divák. Jiří Bar­to­va­nec je uhran­či­vý a auten­tic­ký per­for­mer. Když je na scé­ně, něco nás nutí ho s vel­kou pozor­nos­tí sle­do­vat. Přes­to jsem ale cíti­la, že by se mohl do boje za to své ješ­tě více polo­žit. Tře­ba by nás ener­gií své­ho out­si­der­ství inspi­ro­val a nastal by pře­rod i v nás.

PŘIPOMEŇTE SI TAKÉ ROZHOVOR MARKÉTY FAUSTOVÉ S JIŘÍM BARTOVANCEM ZDE.