Rozhovor s Jiřím Bartovancem o samotě, o lidskosti i o strachu.
Příběh Jiřího Bartovance taneční obci není třeba představovat. Z kluka, který odešel v devatenácti do Berlína, aby tančil v jedné z nejúspěšnějších company světa Sasha Waltz & Guests, je dnes vyspělý tvůrce i pedagog. Poslední dobou se ale stále častěji s jeho jménem setkáváme v Čechách. Má za sebou práci na duetu o lásce a dotyku mezi starší ženou a mladým mužem Lessons of Touch, právě odpremiéroval novou práci Entropy #251 a se studenty taneční konzervatoře Duncan Centrum připravuje Svěcení jara. Povídali jsme si samozřejmě o jeho práci, ale také o tom, jaké jsou pocity muže, který už 13 let žije v zahraničí, cestuje s taneční company po celém světě a k tomu v sobě nezapře africké kořeny. Cítí samotu? Cítí strach? Jak vnímá současnou situaci ve společnosti?
Potkáváme se po premiéře tvé autorské choreografie Entropy #251 a po několikadenním intenzivním zkoušení se studenty taneční konzervatoře Duncan Centre. Jsi unavený?
Jsem. Tady doma v Praze pořád cítím, že jsem pozorován jinak než v zahraničí. Jsem sledován od nejútlejšího věku a očekávání jsou velká. V zahraničí většinou nevystupuji za sebe a osobní historii tam mám jen od určitého životního bodu. Cítím se v Německu jako v druhém domově, ale přeci jen je to domov až od mých devatenácti let. Vnímal jsem tedy před premiérou docela vypětí.
Pořád se zamýšlím, nad tím, co název Entropy znamená?
Když jsem začal pracovat na tématu — Mít odvahu být outsiderem, které jsem dostal od Ivana Pinkavy v rámci jeho projektu pro České centrum v NY, přemýšlel jsem nad tím, co vůbec znamená být outsider. Zjistil jsem, že člověk jím nemůže být, pokud není vytrvalý. Jinak toto vyčlenění se nedává smysl. S vytrvalostí jsem se snažil pracovat i v choreografii, kde jsem chtěl jít za fyzickou hranici, a přitom si navodit pocit, že nemůžu jen tak slevit. A pak jsem dostal nápad, že bude hudba vycházet přímo z jeviště — ze země. Země se tak stala zdrojem energie právě pro tohle outsiderství. No a Entropy znamenají zdroj energie a zároveň jsou výrazem pro teplo, které se vytvoří, když se tělo zahřívá.
A co #251 za slovem Entropy?
Nepřišlas na to? Když jsem choreografii pracoval, tak jsem se cítil trochu osamocen, jako Malý Princ, který stojí na té své planetce. A v dnešní době je outsiderství o tom, že jsi právě na tom svém vlastním kousku země. Propojil jsem si to s vesmírem a říkal si, že když hvězdáři objeví nějakou planetku, tak jí většinou pojmenují číslem. Chtěl jsem, aby pokaždé mělo představení jiné číslo, a nakonec jsem úplně jednoduše vymyslel, že ho bude tvořit datum uvádění, tzn. 25. 1. to bylo Entropy #251, v New Yorku to bylo Entropy #119. A takhle budu sbírat názvy dál každou reprízu…
V představení ale nejsi tak úplně sám. Jednu roli má také divák, kterého hraje Nina Vangeli…
Původní myšlenka byla, že budu na jeviště opravdu zvát diváka, se kterým nebudu předem dohodnut. Chtěl jsem mu dát tu možnost posadit se a vžít se do role outsidera. Nechat ho samotného na jevišti, aby se vyčleněn z kolektivu musel ostatním dívat tváře. Nakonec jsem se ale obával, že nenarazím na nikoho odvážného.
Když jsi mluvil o hudbě, která jde v Entropách ze země. Jak si přistupoval k výběru skladeb?
Chtěl jsem přejít z disharmonického světa, který je okolo nás do našeho vnitřního harmonického snového světa. Právě ten ruch je pro mě zdrojový. Představuje ho pro mě hudba Ianise Xenakise a počátky elektronické hudby, u které cítím takové otevření pístu něčeho přetlakovaného.
V závěru choreografie odcházíš ze scény nahý. Co pro tebe nahota v tomhle případě symbolizuje?
Položil jsem si otázku: Čím čistější můžeš být? Nahota je vyjádřením statutu. Když se svlékneme do naha, tak už to není koupené, to je naše. To je přirozenost a přirozenost je to nejkrásnější a nejkorunovanější na nás na lidech, proto také ta korunka z šipek.
V představení dojde k takové malé zpovědi. Obrátíš se k divákům a řekneš mimo jiné Imagine, that you are not alone. Mluvil si o Malém Princovi. Cítíš se být sám? Co je pro tebe samota?
Sám nejsem. Mám přítele, rodinu, jsem šťastný. Rád se seznamuji s lidmi, nevyčleňuji se, ale někdy samotu cítím. Cestování se Sashou to obnáší. Je to takový ten pocit — Obklopený lidmi, ale sám. Někdy ale také cítím osamocení i v názorech. To je to outsiderství ve mně, kdy si vždycky musím udělat věci těžší tím, že si vedu svoje. Moje já mě nedovoluje se zaprodat. To je často samotářské.
Vzpomeneš si na nějaké konkrétní případy, kdy cítíš osamocení v názorech?
Je to třeba téma uprchlická krize. To je právě ta věta z Entrop: Can you imagine… V New Yorku jsem se na představení zase ptal: Can you imagine that you are not welcomed? To je pocit, který moc neznáme — to, že někam přijdeš a nikdo tě nepřivítá. My Češi jsme většinou přijatí dobře. Ale ten, kdo zrovna neměl to štěstí se narodit uprostřed Evropy… Anebo mám otázku: Can you imagine that you are the ocean, připomínám tím představu, že cesta vede přes moře nebo My name is Limo, what´s your colour? Lidi rozdělujeme podle toho, jak vypadají a odkud jsou. Když se potkají v cizině dva lidé, začíná rozhovor většinou frází – Odkud jsi? I když je to myšleno pozitivně, v důsledku si chceme daného člověka prostě zařadit. Rozumnější lidé s tím umí pracovat, ale ti méně rozumní soudí a okamžitě ví, že ty jsi dobrý a ty jsi špatný.
Když jsem představení viděla, napadlo mě hned téma téhle jinakosti v propojení s tvým africkým původem…
Určitě. Já tohle znám. Asi i proto je mi to téma tak blízké. Sasha teď otevřela nový program, který se jmenuje Zuhören a jde o workshopy pro děti z uprchlických rodin, kteří jsou v azylových domech. Vedl jsem workshop pro postižené. Učení je pro mě výzva, ale nezajímá mě dostat se do školního systému a být za pedagoga, ale to, jak mohu tancem pomoci. Nedávno se stala neuvěřitelná věc. Vedu lekce, kde se vyučuje repertoár Sashy Waltz. A zrovna se mi přihlásil jeden kluk, který tančil v Sýrii, když ještě byla v pořádku. Pak byl rok a půl na cestě a netančil. A když přijel do Berlína, oslovil nás přes azylové středisko a my mu umožnili se těchto kurzů účastnit. Měl jsem tam tanečníky z celého světa, ale Medhad byl hned po workshopu pro svůj talent začleněn jako vůdčí osobnost právě do programu Zuhören, který se bude konat každý týden v Radialsystemu. A já si vždycky v tenhle moment přeji, aby se díval celý svět, protože tanec opravdu spojuje, vychovává, nemyslí na žádné náboženství, jazyk ani území. Je o těle, o předávání a o důvěře.
V současnosti se hodně mluví o strachu. Máš strach?
Mám. Celé šílenství tohohle světa je pravděpodobně jen snaha vzbudit v lidech strach, aby byli co nejvíc ovlivnitelní. Teď trochu odbočím. Na začátku prosince jsem byl v New Yorku a bydlel mezi Newyorčany. A jedna známá mi říká: Já žiju zdravě, cvičím, ale pořád se nemohu zbavit tuků. Jak je to možné? A pak mi vypráví, že existují konspirační teorie, že je v Americe geneticky ovlivněná výroba. Říká mi – Přemýšlej. Tloušťka bere lidem sílu, bere jim vlastní rozum a jsou ovladatelní. Je na nás, jestli tomu věříme nebo ne, ale něco na tom možná je. A pak strach přináší s sebou i paranoiu.
V Sasha Waltz & Guests company jsi rehearsal director. V company jsi 13 let. Jak vidíš svojí budoucnost dál?
Od roku 2014 jsem na volné noze, ale Sasha je stále moje priorita, co se týče repertoáru. A vzhledem k tomu, že Sashe záleží na tom, aby lidé v jejích představeních tančili co nejdéle, myslím, že repertoár budu tančit ještě dlouho. Jsou představení, která tančíme již deset let v původním obsazení. Sasha nekouká na věk. Já jsem jeden z nejmladších, ale jsou tam tanečníci, kterým je padesát. Zároveň s ní budu pracovat na novém projektu, který bude mít premiéru v začátku 2017, a také budu spolupracovat na choreografii s jejím manželem Jochenem, se kterým company založili. Takže Sasha, Jochen — je to moje druhá rodina. Přišel jsem souboru v devatenácti a ten čas je tam zkrátka prožitý. Ona i celá skupina na bázi rodiny funguje.
Začínáš se ale stále více objevovat jako choreograf představení v Čechách. Pracuješ s Tanterhorse, se Spitfire Company…Premiéru měl projekt Lessons of Touch, na kterém si spolupracoval s Miřenkou Čechovou…
To bylo krásné zkoušení s Ninou Vangeli a Radimem Vizvárym. Zkoušel jsem s nimi individuálně. Nejdřív s Radimem na jeho sóle, potom s Ninou na jejím sóle. Takže jsem nejdřív hrál Ninu, a když jsem zkoušel s Ninou, tak jsem zase hrál Radima. Pak jsme se sešli a já jsem dával dohromady to, co jsem zjistil jako Nina a jako Radim. No a pak si samozřejmě našli ještě svoje vlastní věci a vzniklo představení, které je podle mě hodně silné. Uvidíme, jaké výzvy v Čechách ještě přijdou.
Se studenty konzervatoře Duncan Centre připravuješ také Svěcení jara, které bude mít premiéru 17. 2…
Naskytla se mi tak možnost, vrátit se do Duncanu, ale na druhý břeh. Bylo to strašně zvláštní, protože jsem měl pocit, že to není tak dávno, co jsem tam byl jako student. V květnu 2015 jsem narazil na druhý ročník. Dnes jsou to třeťáci. A poprvé vznikla myšlenka, která předtím v Duncanu nepřišla, že se pozve externí choreograf a bude po dobu půl roku vytvářet původní choreografii. Dojížděl jsem vždycky dvakrát do měsíce na konzultace a teď už jsme ve finále. Premiéra bude 17. 2. přímo v Duncan Centru. Studentů je 13 — jsou tam 4 kluci a 9 dívek. Je to hrozně pestrý ročník. Každý má jiné fyzické vyjadřování a tvorba jde velmi rychle, protože jsou nadšení a strašně je to oslovilo.
Jaký je tvůj klíč ke Svěcení?
Hudba Igora Stravinského je nadčasová, a když ji poslouchám, otvírají se ve mně ty nejhlubší pudy a brány. Vím, že Svěcení je o rituálech — o probuzení jara, ale pro mě je spíše o obětování. To je motiv, který je nesmrtelný. Pořád se někdo musí pro něco nebo pro někoho obětovat. A já to chtěl přeložit pro lidi, kterým je dnes 17, 18, 19 let. Položil jsem si otázku: Jak se dneska obětovat? Co je to obětování pro ně? Nechtěl jsem je stavět do nějakých rolí. I v kostýmech se projeví jejich svět. A motiv obětování jsem možná pojal netradičně. Nechte se překvapit. Večer to bude komponovaný, spojený s vystoupením Jana Čmejly, což je náš dvanáctiletý pianista, takový český Mozart. Takže to bude koncert po všech stránkách.
