Machovarium ∞

Edi­to­rial je krá­lov­ská dis­ci­plí­na. Svým for­má­tem pře­sa­hu­je všech­ny ostat­ní lite­rár­ní, lyric­ko­epic­ké, dra­ma­tic­ké či jinak ‑ické for­my. Je nedíl­nou sou­čás­tí odka­zu psa­né­ho slo­va, leč se ho zde — v pozi­ci edi­to­ra inter­ne­to­vé­ho vydá­ní Taneč­ní zóny — dopouš­tím napo­sle­dy. Ledy puk­ly, stej­ně jako můj pocit, že iTZ už nemám, co nabíd­nout. Spíš nao­pak. Vypůj­čím si tedy něko­lik řád­ků ze zatím posled­ní­ho tiš­tě­né­ho vydá­ní Taneč­ní zóny. A samo­zřej­mě k nim dodám něja­ký exklu­ziv­ní kon­tent. Asi popr­vé jsem kvů­li úče­lům toho­to člán­ku poru­šil osob­ní tabu a vyu­žil AI k trans­for­ma­ci mého oblí­be­né­ho taneč­ní­ho por­trétu, kte­rým se lou­čím s vámi čte­ná­ři. Děku­ji vám za váš setr­va­lý zájem, za vaši pozor­nost, trpě­li­vost. Dokud se tan­čí, ješ­tě se neu­mře­lo! O expe­ri­men­to­vá­ní pla­tí totéž.

---

Urči­tě se najdou jiná slo­va, jazy­ko­vé vyhráv­ky obrat­né, pod­vrat­né a tře­ba i neo­hra­ba­né. Urči­tě lze dup­nout na „jiný flow”, ostřej­ší frá­zo­vá­ní, pro­to­že čte­ní tex­tu musí vzbu­zo­vat stej­né účin­ky jako sráž­ka s cis­ter­nou endor­fi­nu. Mělo by pro­vo­ko­vat, zba­vit kůru její šedo­s­ti, vybucho­vat tem­no­tou i barvami. 

Pro auto­ra je nej­hor­ším nepří­te­lem jeho ego syce­né neko­neč­ný­mi zásob­ní­ky slov­ní muni­ce kry­té pal­bou z nej­těž­ších ekvi­lib­ris­tic­kých zbra­ní a dobí­je­né nepře­tr­ži­tě z lafe­ty pod­vě­do­mí. Muni­ce tak těž­ké, že pře­vá­ží původ­ní záměr, pře­vál­cu­je téma nebo obsah sdě­le­ní. Zůsta­ne jenom před­sta­va popí­je­ní Bom­bar­di­na na tera­se, a ne té prá­ce kolem, povin­nos­tí haba­děj, potu, odří­ká­ní. Vše­ho toho, co oddě­lu­je sku­teč­nost od blu­du, sebekla­mu, dři­nu od dřímotu.

Můj dob­rý pří­tel Vít Koří­nek, muž mno­ha talen­tů a skvě­lý lite­rát, rád při­dá­vá k dob­ru tuto svou úva­hu: Vždyc­ky budu na stra­ně for­ma­lis­mů, iro­nie a vykrou­ce­nos­ti pro­ti samo­žer­ný anga­žo­va­nos­ti pro všech­ny…, čímž vyčer­pal vše, co jsem k téma­tu chtěl dodat. Neboť k němu dodá­vám neu­stá­le něco. Pořád. Otrav­ně dokola.

Chce to změ­nu, jinou opti­ku, roz­díl­ný pří­stup. Příští rok mě ve funk­ci edi­to­ra iTz – a tedy i na těch­to mís­tech Tz — nahra­dí kole­ga Tomáš Kubart. S novou hla­vou při­chá­ze­jí nové nápa­dy; s novým obli­če­jem zas nulo­vé vrás­ky. Vrás­ky jako dráž­ky viny­lo­vé des­ky, kte­ré po pře­je­tí jehlou hrá­ly pořád to samé. S novou hla­vi­cí při­chá­zí nové fin­ty a fine­sy, nové pří­stu­py. Nová hla­vi­ce je ost­rá a není ohraná.

Byla to jíz­da.
Pořád bude.
S úctou, poko­rou,
nový, ale pořád stejný

Mar­tin Macháček