Tato anketa vznikala ve zjitřených okamžicích poté, co Filip Staněk zvřejnil na serveru Opera Plus svůj provokativní příspěvek do diskuse o Cenách Thálie (ZDE; na témže serveru pak naleznete také například odpověď předseda poroty Cen Thálie v kategorii Balet, tanec a pohybové divadlo Romana Vaška: ZDE). Oslovil jsem přes šest desítek osobností, nicméně zadání, tedy odpověď čítající maximálně 800 znaků na otázku: „Jakou má podle Vás hodnotu ocenění v době, kdy hodnotu ztrácí všechno ostatní? se zřejmě ukázalo jako příliš šibeniční a ne úplně jednoznačné a a už vůbec ne obratně formulované. Respondentům, kteří se zapojili tedy děkuji o to více. Ačkoliv měly odpovědi horní hranici znaků, uveřejňujeme také rozšířené vyjádření našeho šéfredaktora Vladimíra Hulce.
Vladimír Hulec — divadelní kritik, šéfredaktor Taneční zóny, redaktor Divadelních novin
To, že „vše ostatní” ztrácí hodnotu, je veskrze falešné tvrzení. Proto i otázka sama je zavádějící. Stejně jako je pro zdůvodnění postojů vůči ocenění a oceněným nesmyslná nutnost odpovídat omezenou délkou 800 znaků. Každé ocenění má hodnotu takovou, jakou mu přiřkne společnost či společenství, které je udělily, a jakou mu dá příjemce či příjemci, kteří je obdrželi. Zpochybnit lze všechno, něco vystavět a někomu poděkovat za to, co stvořil či jak pracoval — a to je jeden z důležitých smyslů ocenění — je mnohem těžší. Buďme za jakákoli ocenění vděčni a snažme se, aby se na toho, kdo si je dle nás zaslouží, nezapomnělo. To neznamená, že je nutné všechna ocenění přijmout, anebo se na jejich vzniku podílet. I alternativní pohledy na společnost a umění mimo hlavní proudy jsou zdravé a potřebné.
Otázka je už v základu špatně postavená. Je v ní, že „hodnotu ztrácí všechno ostatní”. Co tím má tazatel na mysli?! Hodnota životů a lidského konání není závislá na žádné době, ale na kvalitách našich životů a našeho myšlení a konání v jakékoli historické situaci a nelze je v zásadě mezi sebou porovnávat. Cítím z ní frustraci tazatele ze současných politických, sociálních, kulturních či jiných jevů. Ale různé krize společností se odehrávaly po celou lidskou existenci a nelze je směšovat s oceněními uměleckých osobností či děl. Je zcela jedno, zda například William Shakespeare obdržel Nobelovu cenu, anebo ne. Hodnotu jeho díla to nemění. A to v žádné době — tehdejší, současné i budoucí, ať už budou války, anebo začneme žít na jiné planetě či v jiném časoprostoru.
Ocenění jsou důležitá a dobrá z jiných důvodů. Jsou historicky podmíněná a nemohou plně postihnout všechny jevy a různě osobnosti, mohou však skrze ně na tyto jevy a osobnosti upozornit, oceněným osobnostem vzdát oceněním hold a respekt. A někdy — je-li provázeno i finančním oceněním — jim i ekonomicky pomoci či je posílit. Člověk je společenský tvor a tyto — v zásadě — rituály kopírují a spoluurčují určitou strukturu hodnot, jež společnost jako celek v danou chvíli respektuje a uznává, na nichž je postavená. Proto jsou především velká společenská (umělecká) ocenění (mj. i Ceny Thálie) vesměs mířená na konzervativnější formy a druhy umění a jejich tvůrce a jen výjimečně na alternativní či menšinové. Je to logické a správné. Z tohoto důvodu si cením HA, že se rozhodla zařadit do cen i ocenění za (menšinové) loutkové herectví a za alternativní herecké výkony. Poukazuje tím na šíři divadelního umění a respekt k jiným přístupům k divadlu jako celku. Pro ně jsou ale více důležitá jiná ocenění, od jiných subjektů (u nás např. Pocty festivalu …příští vlna/next wave… či — u loutkářů — Cena Erik). Je myslím velmi dobře, že u nás existuje řada cen a ocenění pro tvůrce různých uměleckých oborů, směrů, postojů a názorů. Je dokladem pestrosti umění a myšlení a různorodosti osobností, jejich přístupů a vnímání — či dokonce definování — hodnot jejich tvorby.
Umění nejsou závody a nikdy se umělecké výsledky a tvůrci nedají relevantně mezi sebou poměřovat. Existuje však kritika, jejíž jsou různá ocenění nedílnou součástí, která se snaží jejich konání a výsledky interpretovat a poukazovat na jejich — vždy relativní — hodnoty. Je proto důležité, že je mnoho kritiků (ergo názorů), a nikoli jediný „oficiální” hlas /v zásadě cenzor/, jako tomu bylo v dobách totalitních a v některých státech stále je. Proto je důležité, aby bylo i mnoho prostředí, kde se o umění (společnosti, politice) diskutuje a třeba se i oceňuje. Jen z těchto diskusí může vykrystalizovat zdravá společnost a zdravé umění. Což samozřejmě neznamená, že někde nebude jedinec mimo všechny struktury, který bude v danou chvíli přehlédnutý či ceněný jen velmi malou částí společnosti, ale po čase se ukáže jeho výjimečnost. S tím se nedá nic dělat. Je to součástí složité struktury, kterou vesmír — ať už sám o sobě, či nějakou nám neznámou „vyšší” silou — ve formě lidských bytostí a lidského společenství vytvořil.
Tomáš Kubart — teatrolog, editor internetového vydání Taneční zóny
Dělme si encyklopedii psů
Pražské Quadriennale, Cena Jindřicha Chalupeckého, Ceny divadelní kritiky, Cena Marka Ravenhilla … to je jen zlomek uměleckých ocenění, udělených v loňském roce v oblasti divadelní a výtvarné tvorby. V obou tvůrčích oblastech dochází v posledních pěti letech k zřetelnému odklonu od individualismu, a příklonu k nehierarchickému řízení a fungování v různých formátek a uskupeních. Dokonce i výstavu v ostravském PLATO kurátoroval kolektiv SJCH. Osobně vnímám příklon ke kolektivismu a nehierarchii jako reakci na netransparentnost komisí při rozhodování o udílení cen, a jako pokus laureátek a laureátů o společné prohlížení „encyklopedie psů“, která slovy klasika (PSH), může každému propůjčit „auru vítězů“.
Milo Juráni — teatrolog, dramaturg HaDivadla Brno, člen MLOKi
Objektivizujúci: Pre divadelnú vedu sú ceny lakmusovým papierikom historickej kvality. (Ak teda nejde o ocenia nedemokratických režimov.) Potvrdzujú snahy umeleckého vedenia a nezriaďovaným subjektom uľahčujú budúce projekty. Grantovým komisiám je zaťažko odmietnuť dotáciu niekomu s ocenením ako bez neho.
Subjektívny: V súčasnosti si skupinovo uvedomujeme, že ceny nie sú fér ani objektívne. Je za tým kapacita divadelnej kritiky daná časom, kapitálom aj chuťou konfrontovať sa so všetkými dielami (aby potom mohla analyzovať ich kvality v kategóriách ocenenia hodná či nie). Úlohu v tom zohrá vkus, náklonnosť k určitej poetike, skúsenosť a spomienky.
Z praxe dramaturga: Cena by určite potešila! Nabudí to.
Martin Macháček — divadelní publicista a fanboy, bývalý editor internetového vydání Taneční zóny
Premisy, osy, přednosti i omyly kulturně kritické publicistiky jsou subjektivní. Stejně jako ceny. Vtip poté možná nespočívá v tom ceny dostávat nebo na ně vsázet, ale o cenách hlasovat. Třaskavé pole kompromisů i soubojů neústupných názorových skupin. Výsledky nikdy nebudou ideální a vzácně mohou frustrovat i samotné členy porot. Ověřeno empiricky. Ceny mají šanci přitáhnout pozornost k tvorbě relevantních tvůrců. O tom jsem přesvědčený. Onu relavanci pak určuje vkus každého, kdo o ceně rozhoduje. Čím početnější orgán, tím je rozhodovací fuga mohutnější. Pokud by člověk chtěl mít veškerý výběr pevně v rukách, musel by si zřídit vlastní ocenění. Vlastní i pro sebe.
Petr Pola — programový ředitel Nové sítě
Každé ocenění je závislé na kontextu, ve kterém se oceňuje (kdo konkrétně oceňuje, v jaké době, v jaké kondici je instituce, která oceňování garantuje, jaké má postavení vzledem k dalším institucím) a hlavně samotný pojem kontext je dnes nejen nepřehledný, zahlcený, ale i paradoxní. A tímto slovem nemyslím, nějakou obskurní kvalitu, kterou si vypomáháme, pokud nám nevychází, že jedna a jedna jsou dvě. Věci jsou záhadné, tajemné a z povahy nedostupné, z toho ale nevyplývá, že všemu vládne jen postmoderní flow a nic nemá smysl. Právě naopak.
