Anketa o smyslu uměleckých ocenění

Tato anke­ta vzni­ka­la ve zjitře­ných oka­mži­cích poté, co Filip Sta­něk zvřej­nil na ser­ve­ru Ope­ra Plus svůj pro­vo­ka­tiv­ní pří­spě­vek do dis­ku­se o Cenách Thá­lie (ZDE; na témže ser­ve­ru pak nalez­ne­te také napří­klad odpo­věď před­se­da poro­ty Cen Thá­lie v kate­go­rii Balet, tanec a pohy­bo­vé diva­dlo Roma­na Vaš­ka: ZDE). Oslo­vil jsem přes šest desí­tek osob­nos­tí, nicmé­ně zadá­ní, tedy odpo­věď číta­jí­cí maxi­mál­ně 800 zna­ků na otáz­ku: „Jakou má pod­le Vás hod­no­tu oce­ně­ní v době, kdy hod­no­tu ztrá­cí všech­no ostat­ní? se zřej­mě uká­za­lo jako pří­liš šibe­nič­ní a ne úpl­ně jed­no­znač­né a a už vůbec ne obrat­ně for­mu­lo­va­né. Respon­den­tům, kte­ří se zapo­ji­li tedy děku­ji o to více. Ačko­liv měly odpo­vě­di hor­ní hra­ni­ci zna­ků, uve­řej­ňu­je­me také roz­ší­ře­né vyjá­d­ře­ní naše­ho šéf­re­dak­to­ra Vla­di­mí­ra Hul­ce.

---

Vla­di­mír Hulec — diva­del­ní kri­tik, šéf­re­dak­tor Taneč­ní zóny, redak­tor Diva­del­ních novin

To, že „vše ostat­ní” ztrá­cí hod­no­tu, je veskr­ze faleš­né tvr­ze­ní. Pro­to i otáz­ka sama je zavá­dě­jí­cí. Stej­ně jako je pro zdů­vod­ně­ní posto­jů vůči oce­ně­ní a oce­ně­ným nesmy­sl­ná nut­nost odpo­ví­dat ome­ze­nou dél­kou 800 zna­ků. Kaž­dé oce­ně­ní má hod­no­tu tako­vou, jakou mu při­řk­ne spo­leč­nost či spo­le­čen­ství, kte­ré je udě­li­ly, a jakou mu dá pří­jem­ce či pří­jem­ci, kte­ří je obdr­že­li. Zpo­chyb­nit lze všech­no, něco vysta­vět a něko­mu podě­ko­vat za to, co stvo­řil či jak pra­co­val — a to je jeden z důle­ži­tých smys­lů oce­ně­ní — je mno­hem těž­ší. Buď­me za jaká­ko­li oce­ně­ní vděč­ni a snaž­me se, aby se na toho, kdo si je dle nás zaslou­ží, neza­po­mně­lo. To nezna­me­ná, že je nut­né všech­na oce­ně­ní při­jmout, ane­bo se na jejich vzni­ku podí­let. I alter­na­tiv­ní pohle­dy na spo­leč­nost a umě­ní mimo hlav­ní prou­dy jsou zdra­vé a potřebné.

Otáz­ka je už v zákla­du špat­ně posta­ve­ná. Je v ní, že „hod­no­tu ztrá­cí všech­no ostat­ní”. Co tím má taza­tel na mys­li?! Hod­no­ta živo­tů a lid­ské­ho koná­ní není závis­lá na žád­né době, ale na kva­li­tách našich živo­tů a naše­ho myš­le­ní a koná­ní v jaké­ko­li his­to­ric­ké situ­a­ci a nelze je v zása­dě mezi sebou porov­ná­vat. Cítím z ní frustra­ci taza­te­le ze sou­čas­ných poli­tic­kých, soci­ál­ních, kul­tur­ních či jiných jevů. Ale růz­né kri­ze spo­leč­nos­tí se ode­hrá­va­ly po celou lid­skou exis­ten­ci a nelze je smě­šo­vat s oce­ně­ní­mi umě­lec­kých osob­nos­tí či děl. Je zce­la jed­no, zda napří­klad Wil­li­am Shake­spea­re obdr­žel Nobe­lo­vu cenu, ane­bo ne. Hod­no­tu jeho díla to nemě­ní. A to v žád­né době — teh­dej­ší, sou­čas­né i budou­cí, ať už budou vál­ky, ane­bo začne­me žít na jiné pla­ne­tě či v jiném časoprostoru.

Oce­ně­ní jsou důle­ži­tá a dob­rá z jiných důvo­dů. Jsou his­to­ric­ky pod­mí­ně­ná a nemo­hou plně postih­nout všech­ny jevy a růz­ně osob­nos­ti, mohou však skr­ze ně na tyto jevy a osob­nos­ti upo­zor­nit, oce­ně­ným osob­nos­tem vzdát oce­ně­ním hold a respekt. A někdy — je-li pro­vá­ze­no i finanč­ním oce­ně­ním — jim i eko­no­mic­ky pomo­ci či je posí­lit. Člo­věk je spo­le­čen­ský tvor a tyto — v zása­dě — ritu­á­ly kopí­ru­jí a spo­lu­ur­ču­jí urči­tou struk­tu­ru hod­not, jež spo­leč­nost jako celek v danou chví­li respek­tu­je a uzná­vá, na nichž je posta­ve­ná. Pro­to jsou pře­de­vším vel­ká spo­le­čen­ská (umě­lec­ká) oce­ně­ní (mj. i Ceny Thá­lie) vesměs míře­ná na kon­zer­va­tiv­něj­ší for­my a dru­hy umě­ní a jejich tvůr­ce a jen výji­meč­ně na alter­na­tiv­ní či men­ši­no­vé. Je to logic­ké a správ­né. Z toho­to důvo­du si cením HA, že se roz­hod­la zařa­dit do cen i oce­ně­ní za (men­ši­no­vé) lout­ko­vé herec­tví a za alter­na­tiv­ní herec­ké výko­ny. Pou­ka­zu­je tím na šíři diva­del­ní­ho umě­ní a respekt k jiným pří­stu­pům k diva­dlu jako cel­ku. Pro ně jsou ale více důle­ži­tá jiná oce­ně­ní, od jiných sub­jek­tů (u nás např. Pocty fes­ti­va­lu …příští vlna/next wave… či — u lout­ká­řů — Cena Erik). Je mys­lím vel­mi dob­ře, že u nás exis­tu­je řada cen a oce­ně­ní pro tvůr­ce růz­ných umě­lec­kých obo­rů, smě­rů, posto­jů a názo­rů. Je dokla­dem pes­t­ros­ti umě­ní a myš­le­ní a růz­no­ro­do­sti osob­nos­tí, jejich pří­stu­pů a vní­má­ní  — či dokon­ce defi­no­vá­ní — hod­not jejich tvorby.

Umě­ní nejsou závo­dy a nikdy se umě­lec­ké výsled­ky a tvůr­ci neda­jí rele­vant­ně mezi sebou pomě­řo­vat. Exis­tu­je však kri­ti­ka, jejíž jsou různá oce­ně­ní nedíl­nou sou­čás­tí, kte­rá se sna­ží jejich koná­ní a výsled­ky inter­pre­to­vat a pou­ka­zo­vat na jejich — vždy rela­tiv­ní — hod­no­ty. Je pro­to důle­ži­té, že je mno­ho kri­ti­ků (ergo názo­rů), a niko­li jedi­ný „ofi­ci­ál­ní” hlas /v zása­dě cenzor/, jako tomu bylo v dobách tota­lit­ních a v někte­rých stá­tech stá­le je. Pro­to je důle­ži­té, aby bylo i mno­ho pro­stře­dí, kde se o umě­ní (spo­leč­nos­ti, poli­ti­ce) dis­ku­tu­je a tře­ba se i oce­ňu­je. Jen z těch­to dis­ku­sí může vykrys­ta­li­zo­vat zdra­vá spo­leč­nost a zdra­vé umě­ní. Což samo­zřej­mě nezna­me­ná, že někde nebu­de jedi­nec mimo všech­ny struk­tu­ry, kte­rý bude v danou chví­li pře­hléd­nu­tý či ceně­ný jen vel­mi malou čás­tí spo­leč­nos­ti, ale po čase se uká­že jeho výji­meč­nost. S tím se nedá nic dělat. Je to sou­čás­tí slo­ži­té struk­tu­ry, kte­rou vesmír — ať už sám o sobě, či něja­kou nám nezná­mou „vyš­ší” silou — ve for­mě lid­ských bytos­tí a lid­ské­ho spo­le­čen­ství vytvořil.

Tomáš Kubart — tea­t­ro­log, edi­tor inter­ne­to­vé­ho vydá­ní Taneč­ní zóny

Děl­me si ency­klo­pe­dii psů
Praž­ské Quad­ri­en­na­le, Cena Jin­dři­cha Cha­lu­pec­ké­ho, Ceny diva­del­ní kri­ti­ky, Cena Mar­ka Rave­nhil­la … to je jen zlo­mek umě­lec­kých oce­ně­ní, udě­le­ných v loň­ském roce v oblas­ti diva­del­ní a výtvar­né tvor­by. V obou tvůr­čích oblas­tech dochá­zí v posled­ních pěti letech k zře­tel­né­mu odklo­nu od indi­vi­du­a­lis­mu, a pří­klo­nu k nehi­e­rar­chic­ké­mu říze­ní a fun­go­vá­ní v růz­ných for­má­tek a usku­pe­ních. Dokon­ce i výsta­vu v ost­rav­ském PLATO kurá­to­ro­val kolek­tiv SJCH. Osob­ně vní­mám pří­klon ke kolek­ti­vis­mu a nehi­e­rar­chii jako reak­ci na netranspa­rent­nost komi­sí při roz­ho­do­vá­ní o udí­le­ní cen, a jako pokus lau­re­á­tek a lau­re­á­tů o spo­leč­né pro­hlí­že­ní „ency­klo­pe­die psů“, kte­rá slo­vy kla­si­ka (PSH), může kaž­dé­mu pro­půj­čit „auru vítězů“.

Milo Jurá­ni — tea­t­ro­log, dra­ma­turg HaDi­va­dla Brno, člen MLOKi

Objek­ti­vi­zuj­úci: Pre diva­del­nú vedu sú ceny lakmu­so­vým papie­ri­kom his­to­ric­kej kva­li­ty. (Ak teda nejde o oce­nia nede­mo­kra­tic­kých reži­mov.) Potvr­d­zujú sna­hy ume­lec­ké­ho vede­nia a nezri­a­ďo­va­ným sub­jek­tom uľa­h­čujú bud­úce pro­jek­ty. Gran­to­vým komi­si­ám je zaťaž­ko odmi­et­nuť dotá­ciu nie­ko­mu s oce­ne­ním ako bez neho.
Sub­jek­tív­ny: V súčas­nos­ti si sku­pi­no­vo uve­do­mu­je­me, že ceny nie sú fér ani objek­tív­ne. Je za tým kapa­ci­ta diva­del­nej kri­ti­ky daná časom, kapi­tá­lom aj chu­ťou kon­fron­to­vať sa so všet­ký­mi die­la­mi (aby potom moh­la ana­ly­zo­vať ich kva­li­ty v kate­gó­ri­ách oce­ne­nia hod­ná či nie). Úlo­hu v tom zohrá vkus, náklon­nosť k urči­tej poe­ti­ke, skú­se­nosť a spo­mi­en­ky.
Z pra­xe dra­ma­tur­ga: Cena by urči­te pote­ši­la! Nabu­dí to.

Mar­tin Machá­ček — diva­del­ní pub­li­cis­ta a fan­boy, býva­lý edi­tor inter­ne­to­vé­ho vydá­ní Taneč­ní zóny

Pre­mi­sy, osy, před­nos­ti i omy­ly kul­tur­ně kri­tic­ké pub­li­cis­ti­ky jsou sub­jek­tiv­ní. Stej­ně jako ceny. Vtip poté mož­ná nespo­čí­vá v tom ceny dostá­vat nebo na ně vsá­zet, ale o cenách hla­so­vat. Třas­ka­vé pole kom­pro­mi­sů i sou­bo­jů neú­stup­ných názo­ro­vých sku­pin. Výsled­ky nikdy nebu­dou ide­ál­ní a vzác­ně mohou frustro­vat i samot­né čle­ny porot. Ově­ře­no empi­ric­ky. Ceny mají šan­ci při­táh­nout pozor­nost k tvor­bě rele­vant­ních tvůr­ců. O tom jsem pře­svěd­če­ný. Onu rela­van­ci pak urču­je vkus kaž­dé­ho, kdo o ceně roz­ho­du­je. Čím počet­něj­ší orgán, tím je roz­ho­do­va­cí fuga mohut­něj­ší. Pokud by člo­věk chtěl mít veš­ke­rý výběr pev­ně v rukách, musel by si zří­dit vlast­ní oce­ně­ní. Vlast­ní i pro sebe. 

Petr Pola — pro­gra­mo­vý ředi­tel Nové sítě

Kaž­dé oce­ně­ní je závis­lé na kon­tex­tu, ve kte­rém se oce­ňu­je (kdo kon­krét­ně oce­ňu­je, v jaké době, v jaké kon­di­ci je insti­tu­ce, kte­rá oce­ňo­vá­ní garan­tu­je, jaké má posta­ve­ní vzle­dem k dal­ším insti­tu­cím) a hlav­ně samot­ný pojem kon­text je dnes nejen nepře­hled­ný, zahl­ce­ný, ale i para­dox­ní. A tím­to slo­vem nemys­lím, něja­kou obskur­ní kva­li­tu, kte­rou si vypo­má­há­me, pokud nám nevy­chá­zí, že jed­na a jed­na jsou dvě. Věci jsou záhad­né, tajem­né a z pova­hy nedo­stup­né, z toho ale nevy­plý­vá, že vše­mu vlád­ne jen post­mo­der­ní flow a nic nemá smy­sl. Prá­vě naopak.