Woods Won’t Vaporize: jednota v pomíjivosti

V rám­ci praž­ské­ho fes­ti­va­lu Malá Inven­tu­ra bylo mož­né na scé­ně diva­dla X10 zhléd­nout Woods Won’t Vapo­ri­ze sku­pi­ny Ali­ca Minar & col. Jde o envi­ron­men­tál­ně zamě­ře­nou, vel­mi cit­li­vou i názor­nou ilu­stra­ci jed­no­ty, samo­stat­nos­ti i neko­neč­né vzá­jem­né pro­po­je­nos­ti vše­ho živé­ho i neži­vé­ho. Téma­tem je křeh­kost, ale i hou­žev­na­tost a puze­ní k reor­ga­ni­za­ci a sna­ze k pře­ko­ná­ní nároč­ných život­ních výzev.

Woods won’t vapo­ri­ze © Karo­lí­na Malá

Ješ­tě před začát­kem před­sta­ve­ní se mezi hos­ty pohy­bu­jí mas­ko­va­ní per­for­me­ři a per­for­mer­ky s oran­žo­vý­mi ruka­vi­ce­mi, ve vol­ném oble­če­ní skrý­va­jí­cí tvar těla a v kaž­dé ruce s vál­co­vi­tý­mi objek­ty tvo­ře­ný­mi z papí­ro­vých tubu­sů, doko­la oble­pe­ných izo­le­pou v růz­ných barev­ných kom­bi­na­cích. Špič­ka těch­to pro­dlou­že­ných kon­če­tin se postup­ně se dotkne-pro­po­jí s růz­ný­mi část­mi míst­nos­ti a slou­čí tak dva vzdá­le­né, odleh­lé body: napří­klad strop – sto­lek či žárov­ka – hla­va diváka. 

Se začát­kem před­sta­ve­ní se per­for­me­ři vytra­tí a začne úvod­ní část, kte­rá se ode­hrá­vá ješ­tě ve foyer diva­dla. Pub­li­kum je per­for­ma­tiv­ně zapo­je­no v kolek­tiv­ní čte­ní tex­tů. Kom­bi­nu­je se čte­ní tex­tu v ang­lič­ti­ně a češ­ti­ně. Lis­ty s čes­kou potaž­mo slo­ven­skou muta­cí tex­tu jsou ozna­če­ny sym­bo­lic­kou oran­žo­vou izo­le­pou, lis­ty s ang­lic­kou muta­cí, mod­rou. Tak se mul­ti­lin­g­vál­ně před­ne­se úvod­ní pří­běh tvo­ře­ný z vybra­ných úryv­ků od růz­no­ro­dé­ho autor­stva zabý­va­jí­cí­ho se eko­lo­gic­ký­mi či envi­ro­men­tál­ní­mi tématy. 

Hlav­ní část pro­gra­mu je čis­tě pohy­bo­vá, slo­va nahra­dí obra­zy a výko­ny sed­me­ra per­for­me­rek a per­for­me­rů. Ze začát­ku se obje­vu­jí výje­vy orga­nic­ké­ho pro­po­jo­vá­ní a inter­ak­ce mezi jed­not­li­vý­mi živý­mi akté­ry. Za pomo­cí rukou pro­dlou­že­ných o již zmí­ně­né tru­bi­ce či kon­če­tin samot­ných dochá­zí k neu­stá­lé­mu asam­blo­vá­ní a reor­ga­ni­za­ci. Vzni­ka­jí a zani­ka­jí tak mezi akté­ry sítě spo­jů, kte­ré nema­jí stá­lou hie­rar­chii. V těch­to pohy­bech lze sle­do­vat křeh­kost a nestá­lost v napo­je­ní. Samo­stat­nost dává vět­ší svo­bo­du za cenu vět­ší zra­ni­tel­nos­ti. Na dru­hou stra­nu se uka­zu­je, že pobyt ve spo­le­čen­ství je bez­peč­něj­ší, avšak vyža­du­je vzdá­ní se auto­nom­nos­ti, čás­tí mož­nos­tí nespou­ta­né­ho pohy­bu. Po čase se spo­je, znám­ky živo­ta začnou pro­je­vo­vat ve vzdu­chu, nad hla­vou sviští flor­ba­lo­vým míč­kem uvá­za­ným na pro­váz­ku čně­jí­cím z něko­li­ka tubusů.

Najed­nou papí­ro­vé odden­ky, tubu­sy, kte­ré jsem vysklá­da­né v hra­cím pro­sto­ru a kte­rých je teď víc než jejich lid­ských nosi­te­lů, začnou hro­mad­ně migro­vat mimo scé­nu. Postup­ně odchá­ze­jí ze scé­ny, na kte­ré nako­nec zůsta­nou jen dva nej­hou­žev­na­těj­ší hege­mo­ny čím dál tím sla­bě­ji pul­zu­jí­cí­ho živo­ta, kte­rým se v roz­leh­los­ti prázd­né­ho jeviš­tě neda­ří navá­zat spo­je­ní. Pohyb poma­lu ustá­vá a je sly­šet jen sviš­tě­ní flor­ba­lo­vé­ho míč­ku ve vzdu­chu. Když už se zdá, že je to snad konec, začnou se poma­lu malé spo­je vra­cet zpět na scé­nu. Najed­nou atmo­sfé­ra na scé­ně začne opět tepat živo­tem, začí­ná rej a vzni­ka­jí živo­tem pul­zu­jí­cí sítě, kte­ré se neu­stá­le kom­bi­nu­jí a mor­fu­jí. Duté tubu­sy vydá­va­jí sviš­tí­cí zvuk, když se sviž­ně pohy­bu­jí prostorem, 

Za pomo­ci mění­cí­ho se svět­la, kte­ré nasto­lu­je aktu­ál­ní obdo­bí se buď zvý­raz­ňu­jí či vytrá­ce­jí bar­vy pásek, kte­rý­mi jsou tubu­sy ozna­če­ny. V jeden čas se na výslu­ní dostá­vá vlast­nost reflex­ní oran­žo­vé, zatím­co v jinou chví­li barva zce­la splý­vá v ost­rém záře­ní reflek­to­ru, kte­ré na chví­li její exis­ten­ci pře­ru­ší. Vzni­ka­jí vše­mož­né kom­bi­na­ce pro­po­je­ní mezi tubu­sy s růz­ný­mi barva­mi. Výjev kon­čí v divo­kém víře­ní, kdy se pohy­by začnou více a více roz­vol­ňo­vat a akté­ři začnou postup­ně ztrá­cet růz­né čás­ti své­ho kos­tý­mu, a odha­lo­vat čás­ti svých lid­ských těl. Postup­ně dochá­zí k odpou­tá­ní se od pře­by­teč­ných ruka­vic či kalhot, kaž­dý se vyvi­ne v to co je mu vlast­ní. Neu­stá­le pro­bí­há asam­blo­vá­ní a pro­mě­na ve struk­tu­ře této sítě kon­tak­tů. Kaž­dý prvek v této změ­ti je záro­veň uni­kát­ní a záro­veň za jed­no s celkem.

Woods won’t vapo­ri­ze © Karo­lí­na Malá

Woods Won’t Vapo­ri­ze mate­ri­a­li­zu­je abs­trakt­ní teo­rie o nevi­di­tel­né pro­vá­za­nos­ti živo­ta ve vše­mož­ných eko­sys­té­mech, vytvá­ří obra­zy reor­ga­ni­zu­jí­cích se sítí a je tak nadě­jí a přá­ním v nikdy nekon­čí­cí pro­ces pro­měn, neu­stá­lé­ho stá­vá­ní se. Díky třem čás­tem před­sta­ve­ní, kte­ré kaž­dá sdě­lu­je obsah na zákla­dě jiné­ho kogni­tiv­ní­ho prin­ci­pu, je mož­né vidět tři­krát totéž skr­ze roz­díl­nou opti­ku. V této nekon­čí­cí sple­ti živou­cí hmo­ty a jejích rekom­bi­na­cí je však jed­na poin­ta ima­nent­ní, lesy a potaž­mo život se jen tak nevypaří. 

Umě­lec­ké vede­ní a cho­re­o­gra­fie: Ali­ca Minar
Umě­lec­ký výzkum: Doro­ta Micha­lak, Ali­ca Minar
Per­for­man­ce a tvor­ba: Ade­la Maha­ra­ni, Edu­ard Adam Ors­zu­lik, Helén Tamas­kó, Len­ka Voře­chov­ská, Mile­na Romanenko/Aneta Boč­ko­vá, Neus Mon­ta­né, Suze Vonk/Breeanne Sax­ton
Scé­no­gra­fie a kos­týmy: Anna Pole­te­li
Dra­ma­tur­gie: Zuza­na Žab­ko­vá
Pohy­bo­vá spo­lu­prá­ce: Bre­e­an­ne Sax­ton
Text a výzkum: Katarí­na Bako­šo­vá
Hud­ba: Vi Huyen Tran
Svě­tel­ný design: Raquel Rosil­de­te
Asi­s­ten­ce cho­re­o­gra­fie: Are­ti Atha­na­so­pou­lou
Asi­s­ten­ce při tvor­bě scé­ny a kos­tý­mů: Hana Bran­dejs
Kon­zul­ta­ce: Zuna Kozán­ko­vá, Erik Baláž
Pro­duk­ce: Lau­ren Fit­z­ge­rald and Ali­ca Minar & col.
Kopro­duk­ce: CO.LABS, Brno (CZ)
Part­ne­ři pro­jek­tu: Tep 39, Pra­ha (CZ), PO_KO_ŘEN, Pra­ha (CZ), Pří­stav 18600, Pra­ha (CZ), Uferstu­di­os, Ber­lin (DE), Mar­za­hn Move­ment Stu­di­os, Ber­lin (DE), OFF-Büh­ne Kom­plex, Chem­ni­tz (DE)