V archivu jsem nalezl svůj příspěvek v rámci Open Mic na konferenci Culture Get-Together 2022. K přečtení je rozšířená verze antimanifestu, „onanohanopisu”, jak je příspěvek skromně nazván.
Často chodívám nepřipravený a je to katastrofa. Předpokládám, že to s přípravou nedopadne jinak.
Práce v médiích člověka zocelí. Zjistí, že cokoliv řekne, cokoliv provede, kohokoliv inzultuje slovně, vyhrožuje mu vesměs radostnými věcmi, přestože nebo právě protože nám jde o stejnou věc, může být každičké slovíčko, každičký políček vytržen z kontextu. Proto předesílám, že tento příspěvek nezastává postoje subjektů, v nichž jsem angažován, ale pouze moje vlastní, malicherné postřehy, které jsem posbíral za více jak patnáct let, kdy funguju takzvaně v branži. Mnohé poznámky jsem si nechával pro sebe, možná je občas vypustil na kamarády u piva. Něco bych ovšem vytrhl, nikoliv z kontextu, ale vytknul před závorku: socioekonomickou, potažmo energetickou krizi, mnohoúrovňové řádění covidu (srovnal starty; podlomil koleno těm, co stáli pevně nebo je proměnil v bdělá zombie), mezinárodní situaci (ta se zemí srovnala zbytek) anebo třeba obsedantní potřebu Čechů chodit k volbám bych s dovolením vůbec nezmiňoval, už tak by to bylo příliš komplikované. Ať už zazní cokoliv, věřte, že jsme v tom všichni společně.
„Dělat něco smysluplného.“ Říkal jsem si často. „Dělat něco ušlechtilého, uvědomělého, respektive dělat aspoň něco užitečného“, domýšlel jsem k tomu. Třeba… jezdit MHD. Jako řidič, ale to bez řidičského oprávnění nejde. Docházelo mi. Tak budu psát. Je to praktika komplexní, nikdo mě nemůže nařknout, že bych si to chtěl ulehčovat. A oprávnění, alespoň formální, jakýsi průkaz způsobilosti, talentovou legitku člověk k psaní opravdu nepotřebuje. Je to svobodné pole, což je jeho nejotevřenější předností i nejhlubší pastí. Nepodléhá regulacím, a proto bývá zhusta zaplevelené. A přesto, nebo právě díky tomu jsem mezi literárními hlízami nalezl také svoje místo. Kdysi. Na tři dílčí úspěchy vychází tak deset komplexních epic failů, ale dobrý pocit z dobrého textu, i když ho třeba skoro nikdo nečetl, nikdo za něj nezaplatil, vám nikdo nevezme. Český národ, do něhož se kulturní obec chtě nechtě řadí také, navíc miluje narativ napravených hříšníků. Takových smrtelných zaškobrtnutí bylo. A ještě bude.
Prázdnota se prohlubuje, pocit zůstává. Člověk se nad tím snadno dojme. A dojímá se do teď, protože není nic dojemnějšího než život v umění, než život umělce. Kritika prý ale umělecká není, respektive já mám dojem, že být nemůže. Jednak tuhle chmurnou představu posilují zástupy neinspirativních individuí přívalem slovního balastu, který je tak zoufale netvůrčí, že jeho konzumace zkrátka bolí. Máme tady blahosklonnou elitu z řad otců a vítězů revoluce, jejichž slovník je roven těžkopádnému žvýkání podešve. Oproti tomu najdeme i rozjuchané textové útvary bez kauzality, formálně ukotvené mezi insitní avantgardu a jakýsi fanservis – což ode mě jako člověka, který o sobě prohlašuje, že je divadelním fanboyem může znít nanejvýš pokrytecky. V některých anketách divadelních kritiků člověk mezi divadelními kritičkami a kritiky nalezne jména, o jejichž profesní způsobilosti osobně velmi pochybuje. Mezi profesionály a nadšenci stále cítím určité spříznění, ale i to se třepotá jako sinusoidy nestálých vlnových délek. Na kvalitě umělecké divadelní kritiky se také začínají podepisovat různé cizopasné exportní akademické komodity, diskurzy, jako třeba „performativita“ úplně čehokoliv anebo hůř „teatralita“ lidových slavností. Oblíbené obezličky se bez použití souvislostí tyčí nad „tuzemským“, „našineckým“ uvažováním o divadle jako obě Tolkienovské věže. Což lehce implikuje jistou naději, že se nemusí dočkat úplného závěru celého příběhu, neboť budou dřív nebo později strženy. Legendární tvrzení: „piš co vidíš, ne, co si myslíš“ se i v době bezprecedentní informační války a postfaktického vakua zdá jako zbytečný luxus. Nebo umanutý výkřik mimo realitu. Za další. Divadelní kritika je možná oborem nerůstovým, ale určitě není záležitost komunitní, otevřenou a už vůbec ne inkluzivní. Je striktně individualistickou, sobeckou disciplínou. Pomohu si slovy Doctora Manhattana z filmové adaptace fenomenálního komiksu Watchmen: „Neschvaluji to. Neodsuzuji to”. Jsem toho součástí, tak proč měnit kurz. Opravdu, nemusím se za nic stydět, protože najít kompromis řešení neznamená úkrok z vlastního postoje.
Je to zároveň její nejotevřenější předností i nejhlubší pastí. Je subjektivním aparátem superega. Nikdo nemá recept, jak ji psát. Nikdo nemá recept, jak jí číst. A hlavně – nikdo by takové recepty neměl dávat. Je to perverznější než volební kalkulačky. Řešení nenaleznou ani panelisté různých obskurních diskuzí o smyslu kritiky. Rád se na ně nechám zvát. Ale kromě opileckého nebo hyperintelektuálně zašmodrchaného povídání nevedou k ničemu. A neodtajní jednu skrytou pravdu, stavovské tabu — uživit se primárně divadelní kritikou je věc velmi výjimečná. A okrajová. Divadelní kritika je pro řadu mých přátel spíše hobby, součást mandaly bohaté na krácené úvazky a fakturace. A jak známo — dobrý pocit z textu nájem nezaplatí.
Zkuste někdy říct nahlas: „rád bych ti předal kulturní časopis“ – sebezáchovně zakroutí hlavou a s chutí uteče.
Asi to vypadá, že mám k naší oblasti – rezervovanější vztah – ale stále se u nás nachází autorky i autoři, kterých si nesmírně vážím a jejich osobitý přístup popírá vše doposavaď řečené, čili že má smysl jejich soustředěnou práci sledovat. A abych jenom nedštil síru, nemetal blesky a bratrovražedná salta. Je potřeba soustavně pronikat kvalitním obsahem do nových mainstreamových formátů – tím ale není myšlený novinářský Olymp – tedy print, neboť jemu rotačky pomalu odumírají. Je potřeba infiltrovat svět normcorových panáků v šiltovce, kterou považují za průvodní znak kvalitní kulturní žurnalistiky — svět podcastů. Začíná to vypadat, že divadlo, které nevysílá podcast, není divadlem. Platí pro spoustu dalších organizací, které pozbýváním tohohle diamantu přichází o status a prestiž. Ale než skutečně vkročíme na stezku tohoto titánského holy questu, čekají nás i menší úkoly. Takové, s jakými můžeme slavit sice malá, dočasná, ale pořád vítězství. Začněme třeba tím, když přesvědčíme některé osvícenější lidi mimo okruh divadelních kritiček a kritiků, tedy redaktory kulturních redakcí různých médií, aby dokázali ve výtvorech rozlišovat mezi pojmy HRA, PŘEDSTAVENÍ a INSCENACE.
Zbytek se dostaví sám. Možná.
ZDE ODKAZ NA ONLINE STREAM (včetně timecodu; stačí kliknout)
