Nechat se unést třeba i kýčem

Kaž­dé jubi­le­um je jako vyšpl­hat na ten­kou stě­nu. Jakmi­le dosáh­ne­te vrcho­lu, pře­pad­ne­te na dru­hé stra­ně do ješ­tě vět­ší jámy. Nebo ne?

Svo­bo­da z pohy­bu nás pohl­tí hned zpo­čát­ku v reji mla­dých dyna­mic­kých taneč­ní­ků, kte­ří rotu­jí po jeviš­ti. Běží, odska­ku­jí v běhu od země jako míč­ky zce­la ve spo­je­ní s ele­men­tem vět­ru. Točí se, vla­jí jim vla­sy. Plach­tí pro­sto­rem. Bez­myš­len­ko­vi­tě. Paže jim léta­jí kolem těla, odpi­chu­jí se od vzdu­chu. Hlav­ním cha­rak­te­rem jejich pohy­bu je leh­kost. Napa­dá mě, že mi při­po­mí­na­jí duchy. Jako bychom se ocit­li na něja­kém šaman­ském ritu­á­lu, kde se mezi tan­čí­cí poma­lu při­mí­chá­va­jí duše zemře­lých. Avšak nejde tu o žád­ný trans a ani v nejmen­ším o deka­dent­ní atmo­sfé­ru. Suk­ně jak u mužů a žen, kvě­ti­no­vé hale­ny, pes­t­ro­ba­rev­né šaty, spíš navo­zu­jí poe­tic­kou nála­du a taneč­ní­ci mají výraz klid­ný, zasně­ný i opti­mis­tic­ký. Jen občas se někdo z nich zasta­ví, aby se do jeho těla vtě­lil pohyb sta­ré ženy. Záda se mu zaku­la­tí, jed­nu ruku zalo­ží za bed­ra, hla­vu skloní…

Pohyb sta­ré ženy vepi­su­je cho­re­o­gra­f­ka do insce­na­ce v úvo­du díla. Sama ji totiž ote­ví­rá. V čer­ve­né suk­ni se šou­ra­vou chůzí pře­mis­ťu­je po scé­ně. Ruce vzta­hu­je k nebi a lehouč­ce jimi pohy­bu­je. Sama jsem si vyba­vi­la, jak moje babič­ka tan­či­la na Veli­ko­no­ce na folk­lór­ní zába­vě. Nohy již málo pohyb­li­vé se jen ztěž­ka pohy­bu­jí, tanec se ode­hrá­vá spí­še v hor­ní čás­ti tru­pu a zejmé­na v pažích. A to, co se tan­čí nej­víc, je úsměv.

Ten se obje­ví i na tvá­řích divá­ků, když na pro­jekč­ním plát­ně začnou tan­čit babič­ky, kte­ré sku­pi­na oslo­vi­la na své ces­tě Kore­jí a poprosi­la je, aby jim zatan­či­ly. Z vybra­né­ho fil­mo­vé­ho mate­ri­á­lu čiší radost. Babič­ky to v krát­kých sli­dech zkrát­ka roz­je­dou a mnoh­dy doslo­va zapo­me­nou na prá­ci. Pro­da­vač­ka masa začne tan­čit s pra­se­čí hla­vou, sbě­rač­ka ovo­ce zase s jab­lo­ní. Občas kolem při­hlí­že­jí lidé, kte­ří se chy­ta­jí za hla­vu, ale to tan­cem pobláz­ně­ným ženám roz­hod­ně neva­dí. Když se pak babič­ky oble­če­né do běž­ných šatů obje­ví na pódiu a roz­ba­lí to v záři barev­ných reflek­to­rů na hud­bu korej­ských popo­vých caj­dá­ků, nemů­že­me jinak, než je milo­vat. Ano, pohy­bu­je­me se sice na hra­ni­ci kýče, jak v hud­bě, tak v jed­no­du­chých vzor­cích jak vzbu­dit v divá­ko­vi emo­ce, ale co. Je to tro­chu jako když se v deca­dan­ce Oha­da Naha­ri­na roze­z­ní chytlá­ky jako Somewhe­re over the rain­bow nebo Sway a taneč­ní­ci vyzý­va­jí divá­ky k tan­ci. Proč se nene­chat vyzvat a roz­vib­ro­vat v sobě zce­la nein­te­lek­tu­ál­ní notu. A krom toho  — nevkus­ná svět­la i barev­nost k asij­ským zemím zkrát­ka patří.

Cho­re­o­gra­f­ka při­ná­ší jed­no­du­ché posel­ství, a to že tanec je jako dro­ga, kte­rá vás udě­lá v minu­tě šťast­ným a nezá­le­ží na tom, kolik je vám let či z jaké soci­ál­ní vrst­vy pochá­zí­te. Zkrát­ka to fun­gu­je. Tanec sta­rých žen v sobě sice na jed­nu stra­nu nese geny, koře­ny našich kul­tur a dává nám nahléd­nout do sta­rých časů, kdy ješ­tě neby­ly dis­ko­té­ky s dis­ko kou­le­mi, záro­veň tu ale jde pořád o to stej­né — najít svo­bo­du, kte­rou tanec dává. A tak divá­ky Eun-Me Ahn po závě­reč­ném potles­ku sama s mik­ro­fo­nem vyzý­vá, aby si šli zatan­čit na pódi­um. A nako­nec — při tan­ci s korej­ský­mi babič­ka­mi na dis­co hud­bu šla radost z tan­ce pří­mo od srd­ce. Ani ty dis­co­kou­le nevadily.